Psychologické metody ovládání mysli

Občas si při sledování televize říkáte: může snad těmto nesmyslům někdo věřit? 

Bohužel ano. Určitá část diváků naprosto nekriticky vnímá každý nesmysl, který je jí předložen. A nejen to: ukazuje se, že situace je ještě horší. Lidská paměť je strukturována tak, že do ní lze vložit zkreslené informace dokonce i o tom, co člověk zná osobně, a on pak není schopen rozlišovat fikci od toho, co se skutečně stalo.

Implantace vzpomínek

První experimenty s implantací falešné paměti provedla v 90. letech minulého století Elizabeth Loftus. Rozdala 24 účastníkům experimentu krátké (jeden odstavec) popisy čtyř příběhů, které prožili ve věku 4 – 6 let, z toho tři příběhy byly pravdivé (byly zjištěny od příbuzných účastníků) a čtvrtý, vyprávějící o tom, jak se účastník v dětství ztratil v supermarketu, byl zcela vymyšlen. Účastníkům bylo řečeno, že jsou součástí experimentu, který studuje možnost navrácení dávných vzpomínek z dětství, a byli požádáni, aby na místě napsali, a po týdnu vyprávěli všechny podrobnosti zadaných čtyř příběhů, které si vybaví.

Ze 24 účastníků si šest nejen „vzpomnělo“ na to, jak se ztratili v supermarketu, ale dokonce tuto epizodu doplnilo pestrobarevnými detaily, ačkoli si všimli, že tyto vzpomínky jsou trochu nejasnější než na ostatní tři epizody. Vnější pozorovatel by však z jejich řeči nedokázal určit, která ze čtyř událostí byla nepravdivá. I následující experimenty pak ukázaly, že v závislosti na počátečních podmínkách je implantace falešné paměti v podobném experimentu prováděném Loftusovou úspěšná u 20 – 40 % účastníků.

Největšího úspěchu dosáhla Kimberly Wade v roce 2002. V experimentu tentokrát nepoužila popis příběhu, nýbrž montáž fotografie letu balónem, kterého se pokusné osoby údajně kdysi zúčastnily. V důsledku toho si asi 50 % účastníků na tento let vytvořilo úplné nebo částečné vzpomínky – přestože k němu nikdy nedošlo.

Další zajímavý experiment, tentokrát na téma přesnosti vzpomínek na skutečnou událost, předložil Ulrich Neisser. V roce 1986, den po katastrofě Challengeru, se zeptal několika lidí, kde byli a co dělali, když prvně o katastrofě slyšeli – existuje totiž domněnka, že okolnosti, za kterých člověk zažívá silný emoční šok, jsou do jeho paměti zapsány velmi jasně. Po nějaké době se Neisser týchž lidí na tutéž událost zeptal znova – a prakticky u žádného z nich se nová verze příběhu neshodovala s původní. Navíc když jim byl předložen zápis původní verze, lidé jí prostě nevěřili. Je zvláštní, že stejný případ zažil samotný Neisser: jak říká, naprosto jasně si pamatuje, že o japonském útoku na Pearl Harbor se dozvěděl během sledování přenosu zápasu v baseballu – přestože později naprosto přesně zjistil, že v ten den k žádnému takovému vysílání nedošlo.

Pokrok vědy však nestojí na místě a výzkumníci od té doby pokročili dál. Podle některých zpráv jsou struktury mozku odpovědné za vložení nové verze příběhu již známy, a sledováním aktivity těchto struktur během procesu je možné zkontrolovat, zda se skutečně jednalo o vymývání mozku, nebo ne, zda subjekt skutečně uvěřil ve falešné vzpomínky, nebo se tak jenom tváří.

Strategie psychologické manipulace médii

Rozptylování

Základním prvkem sociální kontroly je strategie rozptylování. Cílem je odvrátit pozornost veřejnosti od důležitých otázek, kterými se zabývají politické, ekonomické i vědecké elity, využitím "technologie záplav“ nebo „povodně“, to je nepřetržitým rozptylováním i naprosto nevýznamnými informacemi.

Permanentní rozptylování zabraňuje občanům získat přehled o skutečné politické situaci, ale také si osvojit důležité a potřebné znalosti v oblasti ekonomiky, psychologie, neurobiologie, kybernetiky a dalších.

Vytvořit problém - navrhnout řešení

Tato metoda se také nazývá „problém-reakce-řešení“. Vytvoří se problém, „situace“, která vyžaduje určitou reakci veřejnosti, a to tak, aby lidé sami začali hledat řešení. Například po umožnění zvýšeného násilí ve městech nebo organizování krvavých útoků občané sami požadují přijetí zákonů na posílení bezpečnostních opatření a provádění politiky omezující občanské svobody.

Strategie postupného

Chcete-li zavést nepopulární řešení, musíte je uplatňovat postupně, po kapkách, roky. Takto byly v 80. a 90. letech v zásadě zavedeny nové sociálně-ekonomické podmínky (neoliberalismus): omezování role státu, privatizace, nejistota, masivní nezaměstnanost, mzdy, které již neposkytují slušný život... Tedy všechny ty změny, které by, pokud by byly provedeny současně, vyvolaly revoluci.

Strategie odkládání

Dalším způsobem, jak uplatnit nepopulární rozhodnutí, je prezentovat je jako sice „bolestivé, ale nezbytné“ a získat v tuto chvíli souhlas občanů k jejich realizaci v budoucnosti.

Primitivní jazyk

Většina reklam zaměřených na širokou veřejnost používá jazyk, argumenty, symboly a zejména intonaci určené ke komunikaci s dětmi. Je to, jako by divák byl velmi malé dítě nebo mentálně zaostalý. Proč? Pokud budete na adresáta mluvit, jako by mu bylo dvanáct či méně, pak podle zákonů vnímání existuje šance, že bude jako dítě reagovat – nekriticky.

Více emocí než přemýšlení

Používání emočního aspektu je klasická technologie pro blokování racionální analýzy a kritického vnímání individua. Krom toho využívání emocionálního faktoru navíc umožňuje otevřít dveře do podvědomí lidí, aby se tam dostaly myšlenky, přání, obavy, strach, nátlak nebo požadované vzorce chování.

Udržování lidí v nevědomosti a průměrnosti

Vytvoření závislé společnosti, neschopné porozumět technologiím a metodám sociální kontroly a útlaku je věcí vzdělání. Jeho kvalita poskytovaná nižším sociálním třídám by měla být co nejnižší, průměrná, aby rozdíl mezi nižšími a vyššími sociálními třídami zůstával a hranice nemohla být překonána.

Povzbuzování davu, aby se zapojil do průměrnosti.

Vnuťte masám myšlenku, že je módní být hloupý, vulgární a neomalený.

Vyvolávání pocitů viny

Záměrné vytváření situací, kdy se jednotlivci cítí být viní za své problémy a selhání v důsledku nedostatku inteligence, schopností nebo úsilí. Pak místo toho, aby se vzbouřili proti stávajícímu systému, cítí se bezmocní a ztrácejí sebedůvěru. To vede k depresím a efektivně pomáhá omezovat lidskou aktivitu.

Vědět o lidech více než oni o sobě

Během posledních 50 let vedl vědecký pokrok k rychlému zvětšování rozdílu ve znalostech převážné části společnosti a těmi, kteří patří k vládnoucím elitám, nebo je využívají. Díky biologii, neurobiologii a aplikované psychologii má „systém“ pokročilé znalosti o člověku, o jeho fyziologii i psychologii. To znamená, že ve většině případů má větší kontrolu a větší moc nad jednotlivci než jednotlivci sami nad sebou.

Zdroj: https://via-midgard.com/news/analitika/upravlenie-soznaniem-podmena-vospominanij.htm

překlad: Vlabi