Temná stránka Etrusků

Až donedávna nikdo nemohl říct o Etruscích něco špatného. Příjemní lidé – kulturní, vzdělaní, velmi pobožní. Věděli, jak krásně žít, a to i po smrti: Etruskové totiž byli doslova posedlí kvalitou posmrtného života. Hrobky etruských aristokratů ztělesňují pozemské radosti jejich majitelů - barevné fresky, téměř domácí dekorace, oblíbené osobní věci... Dokonce ani sarkofágy a urny s popelem nevypadají truchlivě, nýbrž životně.

Sarkofág etruského páru z Cerveteri, 6. st. př. n. l.

I v jednodušších hrobech, bez hrobek a mramorových sarkofágů, je cítit stejný dojemný zájem o pohodlí mrtvých. Mezi nedávné příklady patří výsledky senzační vykopávky ve Vulci: oblíbené šperky v hrobě šlechtické etruské dívky, části kolovratu a bronzová zrcadla v ženských hrobech, kopí a břitva v hrobě muže.

Samozřejmě, podobné pohřební tradice jsou charakteristické pro mnoho kultur, ale právě Etruskové dodržovali všechna „pravidla“ se zvláštní péčí, bez výjimky. Jedním z důvodů byla jejich víra, že zesnulý, zbavený náležité pozornosti a péče, se stává zlým a pomstychtivým. Místo odpočinku v klidu, v pohodlně zařízeném hrobě a užívání si radostí posmrtného života se mohl nespokojený duch vrátit a všemožně obtěžovat život pozůstalých.

Archeologové, zvyklí na vznešenost etruských hrobů, však byli nedávno udiveni nálezem v Populonii - přístavním městě Etrurie. Vykopávky nekropole v zálivu San Cerbone probíhají velmi dlouhou dobu. Je to nejstarší místo městského hřbitova s hroby ze 7. – 6. století před naším letopočtem. Jak řekl vedoucí výzkumu, Giorgio Baratti, profesor archeologie na univerzitě v Miláně, až dosud byla všechna nalezená pohřebiště  „normální“.

„Nenormální“ hrob, objevený na konci archeologické sezóny v Populonii, je prostá jáma vykopaná v pobřežní písčité půdě. V ní ležela dobře zachovaná kostra mladého muže, jehož věk v době smrti byl podle předběžných odhadů něco mezi 20 – 30 lety. Žádné osobní věci a pohřební dary, žádné pokusy uklidnit ducha zesnulého. Jedinými cizími předměty nalezenými v hrobě jsou železné okovy na nohou mladého muže a železná obruč kolem krku.

„Zemřel v těchto poutech a byl v nich i pohřben,“ řekl Giorgio Baratti a zdůraznil skutečnost, že Etruskové, doposud známí svou svědomitostí v pohřebních záležitostech, se vůbec neobtěžovali odstranit okovy ani po smrti člověka, doslova jako by chtěli prodloužit jeho trápení. Navždy, navždy...

Vykopávky v Populonii, železné okovy na nohách mladíka, foto: Giorgio Baratti

Je to první takový objev v historii celého studia etruských hrobů. Kromě toho byly okovy a obruč na krku pouze součástí sofistikovanějšího designu. Archeologové objevili pod hlavou zemřelého tmavé místo – zjevně stopu z rozloženého dřevěného předmětu, který nějak souvisel s obručí. Soudě podle dalších stop organických látek v půdě hrobu byla spojena s okovy na nohou provazy nebo proužky kůže – další analýza půdy určí použitý materiál přesněji.

Neobvyklý hrob se zcela určitě týká období Etrusků; při absenci typických pohřebních artefaktů byli archeologové schopni to určit jen nepřímým, ale spolehlivým důkazem. Nekropole San Cerbone je velmi „hustě obydlená", plná „vrstev", je dobře studovaná a všechny její hroby jsou podle Barattiho „normální". V roce 2015 archeologové objevili přesně nad hrobem s okovy jeden z těchto „běžných“ hrobů s osobními předměty a pohřebními dary vhodnými pro dámu. Hrob patřil bohaté etruské ženě, která byla pohřbena podle všech pravidel ve 4. století před naším letopočtem. Mladý muž v okovech, který byl „pod ní“, tedy byl pohřben dříve – v 5. nebo dokonce v 6. století před naším letopočtem.

Během tohoto období, mezi 6. a 4. stoletím před naším letopočtem, byla Populonie nejen prosperujícím mořským přístavem Etrurie, ale také největším hutním centrem Středozemního moře: na pobřeží zálivu byly nalezeny stovky železných pecí a tuny odpovídajícího odpadu. Ruda byla přivážena loděmi ze sousedního ostrova Elba.

Průmyslová zóna Populonie v době Etrusků. ilustrace: James Gurney

Přístavní a průmyslová specifika Populonie vyvolala první myšlenky týkající se osobnosti mladého muže v okovech. Takový nejen celoživotní, ale i posmrtný trest, který je pro Etrusky, jak jsme je dosud znali, naprosto netypický, může naznačovat, že mladý muž mohl být cizinec – pravděpodobně otrok, který se do města dostal po moři nebo patřil k hutnímu centru. Je však také možné, že to byl Etrusk, který spáchal nějaké obludné zvěrstvo. Další výzkum, jako je izotopová analýza a analýza DNA nám umožní dozvědět se více o tomto záhadném zločinci – ať už byl místní nebo cizinec; jak jedl, jaká byla příčina smrti, zda těžce pracoval atd. A hlavně DNA.

Ať už budou výsledky laboratorních testů jakékoli, jedinečná povaha tohoto pohřbu je zřejmá a tento objev může mít velmi zajímavé pokračování: neobvyklý nález v Populonii totiž hrozí, že rozptýlí dlouhotrvající diskusi o možné nevídané krutosti etruské společnosti – jedná se o málo známý, ale velmi zajímavý aspekt výzkumu.

Tradiční představa Etrusků zahrnuje povinná tajemství (zmizelá civilizace, která zanechala velmi málo písemných památek, které prý navíc nelze úplně rozluštit), vynikající znalosti ve stavebnictví, hydraulice, metalurgii (Římané převzali většinu svých vyhlášených dovedností právě od Etrusků), pokročilá struktura společnosti (vědci zdůrazňují sociální svobodu a nezávislost etruských žen, což nebylo možné ani v Řecku, ani později v Římě), upřímné uctívání bohů a předků, láska ke všem formám umění a vytříbený umělecký vkus – obecně vše, co vytváří obraz bohaté evropské civilizace: prosperující, kulturní, bezstarostné, tolerantní...

„A přitom je docela pravděpodobné, že Etruskové byli naopak velmi krutí,“ říká Giorgio Baratti.

Baratti hovoří o krutosti, která přesahuje běžný standard starověku: na inteligentní Etrusky se totiž v průběhu let výzkumu nahromadilo mnoho usvědčujících důkazů. Důkazy jsou však většinou nepřímé: artefakty zobrazující scény krutosti a násilí podezřele podobné lidským obětem a rituálním vraždám. Zmínky o těchto praktikách jsou také obsaženy v písmu – tyto důkazy však nezanechali samotní Etruskové, ale jejich protivníci, Římané.

Nejsilnějším argumentem ve prospěch existence „barbarských“ rituálů mezi Etrusky byl nález v Tarquiniích: během vykopávek v hlavní svatyni byly nalezeny lidské ostatky, jejichž stav a umístění jasně naznačovaly rituální oběti.

V různých částech svatyně objevili archeologové pozůstatky deseti lidí pohřbených v 8. - 6. st. př. n. l. Pět z nich bylo sťato. Do 8. století patřila rozčtvrcená těla kojenců a kosti „cizince“ (možná řeckého námořníka) se stopami těžkých zranění, do 7. století bezhlavé osmileté dítě, jehož nohy byly zazděné v základech stěny, zbytky ženy a muže sice bez známek násilné smrti, ale rovněž ležících v základu kamenných zdí, do 6. století - dekapitované dítě a další dětská kostra, částečně zachovaná a patrně pitvaná.

Zástupci americké školy Etruscology (Nancy Thomson de Grummond, Larissa Bonfante a další) jsou si jisti, že důkaz je dostačující k „obvinění“ Etrusků z přílišné krutosti, a dokonce i hanebných praktik lidských obětí, které byly nejen v soudobém Řecku, ale dokonce i později v Římě považovány za barbarství.

Evropští a někteří američtí vědci se však snaží nahlížet na tytéž důkazy z jiného úhlu, protože dosud nejsou připraveni jednoznačně chápat Etrusky jako krvežíznivé barbary (nebo spíše krvežíznivější než sousední národy). Hájí je tím, že ani nejrealističtější umění neodráží vždy skutečnou realitu: některé z nalezených obrazů – jako nástěnné malby, reliéfy, prsteny, kresby na keramice a bronzu prý mohou líčit jen ponuré scény ze starověké historie: z Homerovy Iliady nebo legendární konfrontace Sedm proti Thébám. Význam jiných obrazů lze prý interpretovat různými způsoby – od ilustrací etruských představ o posmrtném trestu za určité hříchy (proč potom jsou hlavním zdrojem takových artefaktů hrobky?) až po ponurou vzpomínku na válečné hrůzy, etruská vítězství a represálie proti poraženým.

vlevo: etruský amulet zobrazující oběť dítěte, 5. st. př. n. l., foto Staatliche Museen zu Berlin

vpravo: prsten s obrázkem kata čtvrtícího tělo dítěte, 3. st. př. n. l., foto: Staatliche Museen zu Berlin

Vědci musí teprve zjistit, které obrázky jsou považovány za „dokumentární“ a které jsou symbolické, alegorické, mytologické, jinými slovy fiktivní.

Historici umění si všimli, že počet „krvavých“ příběhů v etruském umění začíná růst v 5. století př. n. l. Vysvětlení je zcela zřejmé: v této době se Etruskové dostali do protahované vojenské konfrontace se sílícími Římany. Nebyl to obyčejný boj o moc a půdu na principu „takový je život, nic osobního“, protože osobních vztahů mezi Etrusky a Římany bylo více než dost – včetně tří (minimálně) etruských králů na římském trůnu.

Historici rádi citují slavnou pasáž z římského historika Tita Livia jako příklad etruského barbarství. V roce 358 Etruskové porazili Římany a podle Livia na počest této události bylo na centrálním náměstí Tarquinie popraveno 307 bezbranných římských zajatců – nejen že byli zabiti, ale obětováni bohům, což lze považovat za rituální vraždu.

Titus Livius dále referuje o symetrické reakci Římanů v roce 354 př. n. l., kdy ztráty Tarquinianů v další bitvě byly značné, ale počet zajatců, které Římané získali, ještě větší. Z nich pak bylo vybráno 358 etruských šlechticů, ostatní zajatci byli bez jakéhokoli soucitu pozabíjeni. Vybraní šlechtici pak byli posláni do Říma k veřejné exekuci a Římané s nimi jednali neméně tvrdě: nejprve byli zbičováni a potom jim usekli hlavy. Jediným rozdílem je, že první případ je kvalifikován jako rituální vražda a druhý – jako spravedlivá pomsta, „obyčejná“ poprava, nikoli lidské oběti zasvěcené bohům.

„Advokáti“ Etrusků poznamenávají, že zdrojem informací je Říman, který žil o dvě století později než popsané události, a navíc i Římané se dopouštěli rituálního zabíjení zajatců (nejznámější epizoda je z bitvy u Cannes v roce 216 př. n. l.) a stejně tak „civilizovaní“ Řekové, zatímco zprávy o podobném konání Etrusků jsou jen sporadické. Přesto se již v historii potvrdilo, že římské gladiátorské bitvy byly ozvěnou etruské tradice pohřebních her a zasvěcení prolité krve bohům.

Pokud jde o pochmurné nálezy ve svatyni Tarquinia, není s nimi vše zcela jasné. Studie pozůstatků deseti lidí ukázaly, že některé z obětí byly v očích etruské společnosti  „marginalizovány“: nemocní, cizinci, lidé s nízkým sociálním statusem... A ne všechny pozůstatky mají stopy násilné smrti. Pět z deseti bylo sťato, nicméně skutečnost intravitálního uříznutí hlavy byla potvrzena pouze v jednom případě. Z tohoto hlediska rituální oběti v Tarquiniích nepřidávají portrétu Etrusků žádnou další krvežíznivost: vše v rámci tehdejší běžné praxe – nejsou ani lepší, ani horší než ostatní...

Mladý muž v poutech, nalezený v Populonii, je po Tarquinii pouze druhým přímým důkazem krutého zacházení s člověkem a zatím prvním takovým pohřbem bez rituálního kontextu. Promyšlená struktura mučení – železo, dřevo, provazy – hovoří o trestu za závažný zločin, na celý život a i posmrtně (Etruskové věřili, že posmrtný život je do značné míry pokračováním pozemského, proto okovy ponechané na mrtvole odsoudily mladého muže k věčnému mučení). Je však těžké říci, zda to potvrzuje tezi o výjimečné krutosti Etrusků, protože v tehdejším Řecku nic podobného k porovnání nebylo nalezeno.

Duši oběti etruské krutosti nalezené v Populonii by měla utěšit slova archeologa Giorgia Barattiho: „Alespoň její tělesné pozůstatky odpočívají v jednom z nejkrásnějších koutů Itálie.“ 
Takže vlastně měl onen mladý muž štěstí...

Autor: Marija Mjasnikova

zdroj: https://nauka.vesti.ru/article/1045290

přelad: Vlabi