Kursk

- aneb malý příspěvek k belgicko-lucemburskému filmu, který nedávno proběhl v našich kinech

Tragédie Severní flotily ze srpna 2000, kdy se potopila ponorka Kursk, je jednou z nejsložitějších a nejbolavějších stránek v historii postsovětského Ruska. Situace ukázala v plné nahotě ohromné problémy, které se v ruské armádě nahromadily. Tato tragédie tedy vyžaduje zvlášť pečlivý a zodpovědný přístup k pátrání po příčinách katastrofy a jejich analýze. 

Kdo by měl být povolán se jimi zabývat? 

Dánský režisér Thomas Vinterberg?

Špinaví, pomačkaní, neoholení muži s kocovinou, nezodpovědní barbaři, v jejichž rukou se náhodně ocitla superkomplikovaná technologie, která by mohla poškodit nejen „bezcenné ruské subhumany", ale dokonce i ostatní „lidský", „civilizovaný" svět. Takoví jsou ruští námořníci, jak je ve filmu „Kursk“ (2018) vykreslil tento režisér.

Diváci se dozvídají, že Rusové nejenže nevědí, jak používat toto sofistikované zařízení, ale ani se neobtěžovali získávat pomocné vybavení a záchranné prostředky, bez kterých je provoz ponorek nepřijatelný.

Běžný západní divák se nestačí divit, jak je možné dát takovým lajdákům do rukou jadernou zbraň! Jak vůbec mohou Rusové obsluhovat nejsložitější jaderná zařízení v elektrárnách či ponorkám s jaderným reaktorem, když někteří z nich nedokážou ani normálně dobít kyslíkovou kazetu? Autoři filmu tím říkají: „Jediné, co tito barbaři dokážou, je pít vodku, která se také nakonec - podle tohoto filmu - stává i příčinou smrti posádky ponorky Kursk.

Co na tom, že Rusové vytvořili ty nejmodernější technologie pro mírové využití atomu řadu let před USA? Jakou přednost v tom může vidět „pokročilý“, „civilizovaný“ Evropan, když tam jsou jaderné elektrárny považovány za „ekologicky špinavé“? Tento technologický náskok Rusů není podle jejich názoru důkazem vývoje, ale naopak to dokazuje ruskou nezodpovědnost vůči celému „vyspělému světu“ v ochraně životního prostředí.

Tolik vybírám z článku Ilji Dubrovina, zamýšlejícího se nad poselstvím filmu Kursk, který za nevelkého zájmu divácké veřejnosti proběhl i našimi kiny. Článek velmi emotivně vyjadřuje názory ruských diváků na další západní dílo (po seriálu Černobyl) zneužívající bolavá místa v ruské historie k velmi nevybíravé a někdy až prvoplánové propagandě.

Tož podívejme se, jak to tedy s tou ponorkou K-141 Kursk bylo.

Opomineme-li oficiální verzi o náhodném výbuchu jednoho z patrně poškozených torpéd na palubě, nabízí se několik dalších. Vyberme ty nejznámější.

Po deseti letech drancování ruské ekonomiky, plánovitého rozkladu ruské společnosti a po dušení ruského potenciálu celá desetiletí od Stalinovy smrti bylo Rusko na pokraji zhroucení. Nebyly peníze na nic a tedy tím méně na armádu, jejíž nekontrolovaná výzbroj upadala a zastarávala a jejíž lidský potenciál se díky neškolení, zanedbávání bojové přípravy a nevyplácení mezd rozplýval v nenávratnu. To je podhoubí pro verzi č. 1 - oficiální.

Tragédie podle ní nastala kvůli opotřebení a nedbalosti. Oficiální zpráva publikovaná v roce 2002 uvádí, že na palubě Kurska explodovalo torpédo 65-76A (Velryba). Příčinou exploze byl únik složky paliva torpéda - peroxidu vodíku. V důsledku prudkého nárůstu teploty pak následovala série výbuchů o mohutnosti přibližně 1000 kg ekvivalentu TNT. Torpédo, které podle oficiální verze explodovalo, bylo největší na světě a vážilo 2 tuny.

Podle oficiální verze tedy došlo k explozi z důvodu havarijního stavu, protože toto torpédo bylo téměř 10 let staré! V průběhu vyšetřování se navíc ukázalo, že když bylo nakládáno, kabel jeřábu na břehu se poškodil a náklad udeřil o molo. Torpédo bylo okamžitě vyšetřeno, ale nebylo na něm nalezeno nic podezřelého.

Druhá verze hovoří o zapomenuté německé mině z období druhé světové války. Viceadmirál Motsak, náčelník štábu Severní flotily, však řekl 21. srpna 2012: „Oficiálně prohlašuji, že v období od roku 1992 do roku 1999 bylo ve vodách Barentsova moře nalezeno 6 takových min, poslední v září rok před tragédií. Je však vysoce nepravděpodobné, že ta by po padesáti letech ve vodě ještě vybuchla. Navíc dobře chráněný kolos ponorky by stěží nějak významně poškodila.“

Třetí verze se objevila nedlouho po té oficiální. K události došlo v době velkého námořního cvičení Severní flotily v Barentsově moři nedaleko Murmansku. Podle této verze poblíž Kursku slídily – jak je ostatně při námořních cvičeních obvyklé - dvě americké ponorky Memphis a Toledo a britská Splendid. Na palubě Kursku se totiž nacházelo torpédo nové generace, VA-111 Škval, jehož nová verze měla být při cvičení testována, a Memphis měla pod krytím Toleda sledovat fáze jeho vypuštění. V okamžiku startu se však Memphis neopatrně vynořila zpod své vedoucí lodi, aby mohla z co nejmenší vzdálenosti vypuštění torpéda sledovat. Její důstojníci ale zřejmě udělali chybu při výpočtu trajektorie a přiblížili se příliš. Došlo ke střetu. Náraz vedl do nejzranitelnějšího místa ruské ponorky, kterým byl druhý oddíl na přední části.

Ale to samo o sobě nemohlo být příčinou celé katastrofy. V tuto chvíli podle výzkumníků vstoupila do hry druhá ponorka, jejíž velení vycházelo z toho, že Kursk proti Memphisu spustí palbu, a preventivně na ruskou ponorku vystřelila torpédo. To podle této verze narazilo na oslabenou část na předělu pravého druhého a třetího oddílu, vešlo dovnitř a vybuchlo. Druhý zásah pak směřoval do nosu. 

(poznámka 1: Obvykle dobře informovaný Valerij Pjakin řekl: 

„...v případě ponorky Kursk se jednalo o náhodný útok americké ponorky, kdy prostě z hlouposti vystřelili dříve, než začali myslet. Nic tehdy Američanům totiž nehrozilo, jenže oni jsou tak udatní, že vždy napřed střílejí, všechny pozabíjejí, a teprve potom začnou přemýšlet. Putin pak tu skutečnost, že tam zahynuli naši vojáci, velmi dobře použil při získávání naší suverenity. Jednalo se o první padlé na poli studené války v boji o obnovu naší suverenity, tedy v její konkrétní aktivní fázi...“)

V důsledku těchto zásahů veškerá munice na palubě Kursku explodovala. Do  proražené čelní části se prudce navalily obrovské spousty vody, loď se naklonila přídí dolů a rychle klesala ke dnu. Jak bylo později zjištěno, obsluha se ještě snažila náklon eliminovat maximálním zvýšením výkonu motorů, ale ty už po rozsáhlé devastaci nepracovaly a loď přední částí prudce narazila do skalnatého dna Barentsova moře. 

Následný výbuchu byl tak silný, že zasáhl i Memphis, která havarovala jen o pár set metrů dál a nějaký čas bojovala o přežití. Nedlouho po té totiž ruské lodě na hladině zachytily volání SOS, které však nepatřilo žádné lodi v jejich sestavě. S největší pravděpodobností to byla právě Memphis, která ze střetu vyšla dost poškozená, a dokonce se ztrátami na životech námořníků. Po několika dnech ji však ruské satelity vyfotografovaly, značně poničenou, v nejbližším norském uzavřeném doku NATO.

Havarovaná ponorka třídy Los Angeles Memphis

Ještě hůře patrně dopadla britská ponorka Splendid (v roce 1986 se srazila se sovětskou ponorkou Simbirsk a v roce 1999 se účastnila válečného konfliktu v Jugoslávii, kde ostřelovala srbské území. Dokud ji údajně neproděsil právě Kursk, který se ve Středomoří nečekaně objevil.) Podle názoru jednoho z kapitánů ponorek publikovaného v roce 2000 v Nězavisimoj Gazetě toto plavidlo havarovalo spolu s Kurskem a jeho trosky byly nenápadně zlikvidovány až v průběhu vyzvedávání ruské ponorky na hladinu o rok později.

Důvod k torpédování Kursku však mohl být i jiný. Američané se totiž jen těžko smiřovali s urážkou, které se jim dostalo rok před těmito událostmi, když v době bombardování Srbska Kursk opakovaně zcela nepozorován proplouval jedním z nejstřeženějších míst planety – Gibraltarským průlivem. V této kampani ruská posádka ponorky dokázala překonat protiponorkovou linii a dostat se na západní břehy Evropy, kde v 50. letech americké námořnictvo rozmístilo systémy zachycující zvuk ponorkových vrtulí. Pokud dříve mohla nějaká ponorka překonat Gibraltar schovaná za civilním plavidlem, pak po instalaci tohoto systému to už nebylo možné. A nejen to, Kursk tehdy strávil drahně času přímo pod zádí americké letadlové lodi operující tehdy ve Středozemním moři a „ruští barbaři“ tak mohli sledovat každý krok nic netušících Američanů na palubě. Taková urážka se těžko vstřebává. Úspěšná kampaň ruské ponorky uprostřed jugoslávské krize zasáhla NATO velmi citelně: několik představitelů amerického námořnictva bylo zbaveno vysokých pozic a velitel Memphis-Agro-průmyslového komplexu byl přísně potrestán za to, že nedokázal vypočítat polohu Kurska ve Středomoří. Při hledání ruské ponorky Američané utratili 20 milionů dolarů! 

A tak když se Kursk objevil o rok později prakticky bezbranný přímo před Memphisem a Toledem... 

A co se říká mezi vojáky Severomořské flotily?

Říkají, že americké ponorky, které skutečně sledovaly manévry lodí Severní flotily, se přiblížily k ruské sestavě nebezpečně blízko. Kursk se je snažil odehnat, což ony pochopily jako útok. Následoval rozkaz "Torpéda, pal!" A když hydroakustika ruské ponorky zaregistrovala charakteristické zvuky otevírání krytů torpédových trubek, velitel Genadij Ljačin, aby se vyhnul mezinárodnímu konfliktu, vydal příkaz k okamžitému nouzovému výstupu. Pozdě.

Ať už byla důvodem k zahájení palby na ruskou ponorku panika či msta amerického velení, anebo to snad byl předem promyšlený akt, který měl zvrátit nově nastoupenou cestu Ruska, už samotný fakt přítomnosti natovských ponorek v zóně vraku Kurska byl předmětem složitých jednání mezi Moskvou, Washingtonem a Londýnem, která po katastrofě následovala. A to mohl být důvod pro odkládání záchranné operace; nikdo v tu chvíli totiž spolehlivě nevěděl, co vlastně leží na dně moře a jaké závěry by mohly být učiněny z případně nalezených stop. 
Rozbitý Kursk byl ve skutečnosti - a v rozporu s oficiálními informacemi - brzo objeven malou atomovou ponorkou AS-15 (zřejmě Kašalot, z řady do níž patří například i atomová hlubinná stanice A-12 Lošarik). Nedostala však potřebné rozhodnutí o zahájení záchranných akcí, i když byli na její palubě potápěči, kteří mohli pracovat v hloubce až 200 m, přitom Kursk ležel na 108 metrech. Údaj o době, kdy toto plavidlo objevilo Kursk, však není dostupný, takže určit, zda mohlo ještě teoreticky zachránit 23 přeživších námořníků v deváté sekci ponorky, nelze. Podle pitevní zprávy poslední zemřeli 4 - 5 hodin po havárii na otravu oxidem uhlíku.

(poznámka 2: Kašalot patří mezi nejtajnější lodě ruského námořnictva. Dodnes není známo, zda vůbec podléhají námořnímu velení. Přinejmenším do roku 1986, kdy první podmořské plavidlo tohoto typu sloužilo už tři roky, byly považovány za součást GRU.)

Dříve než se v Barentsově moři rozjelo oficiální pátrání po mlčícím Kursku, americké velení už o incidentu podalo zprávu prezidentu Clintonovi a ten kontaktoval prezidenta Putina, který byl tou dobou na dovolené v Soči. (Ruská admiralita kupodivu svého prezidenta informovala až druhého dne ráno!) Situace byla velmi vážná a svět se tehdy více než kdy jindy ocitl na pokraji války mocností. Ruský prezident mohl jít čelem proti zdi a vyhlásit Spojeným státům válku a nikdo by mu to nemohl vyčítat. V tom případě bychom tu však už patrně nebyli. Rusko nebylo na válku připraveno a nebyla v zájmu ani USA, protože znaly ruský jaderný arzenál a nedělaly si iluze o následcích případného válečného střetu. 

A tak došlo k jednáním, k nimž do Moskvy v utajení přijel šéf CIA. Mezi jednáními odletěl prezident Putin i do Murmanska a osobně se zúčastnil podmořského pátrání. Toto vše byla náplň oněch 4 dnů, kdy média na něj uspořádala doslova štvanici s tvrzením, že se schoval. Neschoval, tvrdě pracoval nejen na usměrnění probíhajících událostí, ale zároveň i na tom, jak z hrozivé situace vyváznout se ziskem.

Jednání s představiteli USA skončila tím, že Rusko oficiálně uznalo náhodnou příčinu výbuchu a celé další vyšetřování se jí drželo, a Spojené státy se za to zavázaly smazat Rusku dluh, který vznikl za vlády Borise Jelcina, dále velké výhody při obchodu s ropou po příštích deset let a uhrazení veškerých nákladů s vyzdvižením Kursku z mořského dna. Tato dohoda v podstatě Putinovi pomohla v příštích letech postavit zdecimované Rusko zase na nohy a ruská zdrženlivost dovolila vyhnout se jaderné válce. Skutečnost, že přímé obvinění USA ze smrti K-141 by patrně vedlo k válce, jasně vyjádřil i kapitán 1. stupně Vitalij Lijulin:
„Pokušení pomstít se za ztrátu Kurska bylo veliké, ale pak by těch mrtvých nebylo 118, ale 118 milionů." 

A možná právě to měli na paměti i ti, kdo vědí více, v případě nešťastného Lošarika...

2001 - vyzdvižená část Kursku. Přední, nejvíce postižená část ponorky byla ještě na dně odříznuta a zlikvidována (!!!)
Po té, co byly trosky zpřístupněny veřejnosti, mohly být fotografovány pouze z pohledu na levobok. Toto je jedna z mála fotografií druhé strany.

Proč byl vydán přísný zákaz pořizování snímků pravé přední části ponorky, je evidentní...
Podle některých údajů je onen otvor vizitkou amerického torpéda s hlavicí z ochuzeného uranu MX57 alias Mk48.

Pohled na zdevastovaný vnitřek ponorky po odříznutí přední části

Teprve pak ruský prezident uskutečnil krok, který mu celé blízké okolí rozmlouvalo: předstoupil před dav zoufalých žen a matek námořníků z Kursku, které osobní žal a v notné dávce i štvavá média přiváděl k hysterii. (Tyto těžké okamžiky byly na dobových záběrech zařazeny do filmu „Prezident“, 26:30 min.)

(poznámka 3: Existují však zajímavé informace o tom, že v sále nabitém příbuznými pohřešovaných námořníků byly tehdy i najaté „plačky“, jejichž úkolem bylo vybičovat už tak vzedmutou nenávist vůči prezidentovi na maximum. Honorář – 10 dolarů. 
Po zkušenostech s našimi "demonstranty" nic překvapivého.)

Po vyzvednutí těl námořníků a zajištění reaktoru a zbylé munice byl Kursk postupně rozebrán a zlikvidován. Zachována byla jen velitelská věž se státním znakem, která je dnes umístěna na společném hřbitově většiny námořníků ve městě Kursk.

A na závěr malou poznámku k médiím, která v tomto případě sehrála – jako obvykle – tu nejzákeřnější úlohu. Obrázek o tom si snadno uděláme z malé ukázky z naší mediální scény. Takto se vyjádřila například Petra Procházková v Lidovkách:

„Vladimir Putin byl u moci teprve osmý měsíc a na tuhle tragédii nebyl připraven. Nejdříve zmizel z mediálního prostoru a zapomněl, že v Rusku plní hlava státu také roli „otce“, který je po ruce vždy, když je lidem těžko. Jenže Putin byl tehdy na dovolené. A nepochopil, že ji má hned ukončit a dostavit se na místo katastrofy, na Barentsovo moře, řídit záchranné práce a utěšovat příbuzné, kteří prostřednictvím tehdy ještě svobodných médií mohli doslova v přímém přenosu sledovat, jak umírají jejich nejbližší.

Prezident mlčel po čtyři dny a celé Rusko ho za to tehdy odsoudilo. Manželky a matky námořníků, kteří zoufale z potopené ponorky vysílali signál SOS, prezidenta veřejně proklínaly. Stejně mu spílaly, když jen pár týdnů po havárii, v září 2000, v rozhovoru pro americkou televizní stanici CNN odpověděl na otázku slavného Larryho Kinga ohledně osudu ponorky s cynickým úsměvem slovy: „Potopila se.“

Za „neadekvátní“ označil Putinovo chování po havárii Kursku i poslední sovětský prezident Michail Gorbačov...“

---

Je pravda, že s jistotou dnes nedokážeme říci, která z verzí je pravdivá. Nicméně to by mělo být věcí k řešení zkušených a nezávislých odborníků a nikoli nezodpovědného zesměšňování a ponižování národa, který si právě prošel velmi těžkým obdobím a stál na prahu znovuzískání oprávněného postavení ve světě. A nic jiného než nezodpovědné ponižování a zesměšňování Vinterbergův film, který byl pobídkou k této vzpomínce na tragédii z 12. srpna 2000, nepřináší.

Nemělo by se zapomínat, že i pro národy platí karma.

použité zdroje:

http://abecedarium.narod.ru/add/k2/kursk2.html

https://vk.com/page-102733852_50583477

https://regnum.ru/news/polit/2657137.html

https://www.youtube.com/watch?v=OTffCA-dK5w

https://www.pravda.ru/world/1115338-kursk/

https://shepa-21.livejournal.com/43614.html

http://www.stena.ee/blog/chto-sluchilos-s-kurskom

https://maxpark.com/community/14/content/1879705

http://leva-net.webnode.cz/products/otazka-odpoved-v-v-pjakina-ze-dne-04-04-2018/

https://www.youtube.com/watch?v=tnp80E1DIEE

https://www.youtube.com/watch?v=yY8Nknjep1U

https://i-korotchenko.livejournal.com/1136736.html