Je Země stará 6 - 10 tisíc let? 2

Reakce na první díl byly „vlažné“, ale to není nic divného. Nyní se podíváme na celkové schéma a teprve potom na nějaké detaily. Realita je taková, že člověk vždy interpretuje fakta v řečišti nějakého paradigmatu, o kterém si myslí, že je správný, a dělá to, i když si to vědomě neuvědomuje. A množině faktů může odpovídat více než jedno paradigma. Zkoušeli jste se někdy zamyslet nad tím, kromě faktu, že to „všichni vědí“, zda něco indikuje miliardové stáří Země, zda existuje nějaký fakt, který nade vší pochybnost dokazuje vysoké stáří? Napovím: takový fakt neexistuje, vše má více než jednu interpretaci. Dva lidé se dívají na Grand kaňon, a jeden v něm vidí důkaz milionů let geologické evoluce, a druhý v něm vidí důkaz světové potopy před pár tisíci lety. Přičemž Grand kaňon je pořád jeden a ten samý.

To, že nějaká množina faktů více či méně odpovídá nějakému paradigmatu, ještě neznamená, že to paradigma je správné, není to důkazem správnosti daného pohledu, protože stejná množina faktů může stejně dobře odpovídat i jinému paradigmatu. To mluvíme o situaci, kdy fakta odpovídají teorii. V případě evoluční teorie a teorie miliardového stáří Země je pak situace taková, že ani fakta této teorii neodpovídají, například kdyby Grand kaňon vznikal miliony let, byly by mezi jednotlivými vrstvami stopy eroze a stopy života. A zároveň víme, že podobné struktury mohou vzniknout během hodin nebo dní působením vodní eroze – valící se masy vody mají ohromnou ničivou sílu, když se navíc jedná o mix se štěrkem a kameny, jedná se o tekutou pilu, která se lehce prokouše i železobetonem.

Dobrá, neexistuje důkaz vysokého stáří Země, ale existuje důkaz nízkého stáří? Existuje, o tom na konci tohoto dílu, nyní se ještě vrátím k otázce paradigmatu. Když si běžný člověk přečte něco o tom, že Země je stará 6-10 tisíc let, má pocit že se mu někdo snaží "valit klíny do hlavy". To je zákonité, podobný pohled nezapadá do jeho okruhu pojmů. Pokud se ale chceme dobrat podstaty, musíme dát jinému paradigmatu minimálně šanci, zvážit všechna dostupná fakta a poté zjistit, které paradigma odpovídá lépe. To je bez nadsázky velmi těžká práce. Tomu, kdo by to chtěl zkusit, navrhuji následující myšlenkový experiment. Nedívat se na chvíli na prezentovaná fakta z pozice paradigmatu staré Země, ale připustit na moment, že Země je mladá, a teorie staré Země a evoluce je ideologie vzniklá v 19. století, v jejímž řečišti bylo následně vše interpretováno a která se stala mainstreamovým pohledem.

Otázka: měla teorie staré Země v 19. století, kdy vznikala, nějakou oporu ve faktech? Odpověď zní že nikoliv, byla to čistá politika, ideologie. Zakladatelé oborů jako geologie (Charles Lyell) nebo evoluční teorie (Darwin) nebyli vědci, Lyell byl právník a Darwin byl teolog. Datovací metody neexistovaly, tehdejší propagátoři si jednoduše vycucali z prstu stáří geologických vrstev, ale neměli rádi kulatá čísla, takže stáří neurčili jako 100 milionů let, 200 milionů let apod., ale například 251 milionů let.

Uhlí umíme vyrobit působením správného tlaku a teploty za pár hodin, ale stále si myslíme, že příroda na to potřebovala miliony let – i když všechna fakta, která máme, mluví o opaku. Paradigma.

Tedy, pokud člověk chce mít šanci dobrat se k podstatě, je třeba se oprostit od pozice, že „mladá Země je blbost“, a podívat se na fakta z pozice, že „stará Země je blbost“, krátce řečeno. Připustit pro účely diskuse, že se jedná o ideologii, která při svém vzniku nebyla vědou založenou na pozorovaných faktech, a není jí ani dnes.

Dá se namítnout, že jaderná fyzika, poločas rozpadu uranu a datování hornin poločasem rozpadu dokazuje, že Země je miliardy let stará. Zde je háček v tom, že ve skutečnosti nelze objektivně určit stáří ničeho – abychom mohli něco datovat, musíme udělat nějaké předpoklady, kterým musíme věřit, nelze je ověřit (lze je vyvrátit, ale nelze je ověřit). Například, když vám někdo ukáže svíčku a zeptá se vás, jak dlouho hoří, museli byste vědět, jak byla původně dlouhá a zda hoří stále stejným tempem. Teprve na základě těchto dvou předpokladů můžete změřit, jak rychle hoří nyní, a vydedukovat, jak dlouho hoří. A pokud dříve hořela rychleji?

Existují indicie, že atomové procesy, včetně poločasu rozpadu, nejsou konstantní a v minulosti probíhaly řádově rychleji. To by pak znamenalo, že 4,5 miliardy „radiometrických let“ se může bez problému vtěsnat do 6 - 10 tisíc let skutečného stáří. Také existují indicie, že rychlost světla není konstanta a v minulosti byla rychlost světla vyšší. Jak poznamenal jeden astrofyzik, „kdyby byla na začátku vesmíru rychlost světla 10^60 vyšší, vyřešilo by to spoustu kosmologických záhad“ - maje na mysli, že pokud byla rychlost světla vždy stejná jako dnes, neviděli bychom kolem sebe ten vesmír, který vidíme. Rychlost světla a atomových procesů by se od začátku vesmíru mohla měnit podle následující křivky (viz práce B. Setterfielda, setterfield.org):

Na začátku jsem mluvil o důkazu mladé Země. V horninách se nacházejí krystaly zirkonu. Tyto krystaly obsahují radioaktivní uran, který se rozpadá na olovo a během tohoto procesu produkuje alfa částice, což jsou jádra hélia. Toto hélium se v těchto krystalech zirkonu hromadí a zároveň pomalu uniká (difúze).

Rozpad uranu v těchto zirkonových krystalech je tedy proces, který dělá dvě věci:

1) uran se postupně mění na olovo sledujíc zákony atomových procesů, poločas rozpadu atd.

2) tímto rozpadem je produkováno hélium, které se hromadí a následně uniká z krystalu zirkonu, sledujíc zákony chemických procesů (difúze)

V tomto případě se oba dva procesy dají nezávisle využít pro datování. V případě poločasu rozpadu se změří poměr mateřského (uran) a dceřinných prvků, a z tohoto vyplývá, kolik poločasů rozpadu uběhlo a tedy jaké je stáří vzorku.

V případě hélia se změří, kolik procent z celkového množství, vzniklého rozpadem uranu, v krystalu ještě zbývá, a na základě rychlosti difúze se určí doba, jak dlouho muselo unikat, což dá stáří vzorku.

Kdyby poločas rozpadu byl konstantní, oba dva procesy dají přibližně stejný výsledek, respektive výsledky nejsou v rozporu, protože rychlost úniku hélia je mnohem vyšší, než poločas rozpadu uranu (4,5 miliardy let) – už za zlomek této doby by veškeré hélium uniklo, jinými slovy, kdyby krystal zirkonu byl skutečně starý stovky milionů let, tak tam prakticky žádné hélium není, protože uniká mnohem rychleji, než průběžně rozpadem uranu vzniká.

Ale ve skutečnosti tam hélium zjištěno bylo ve vysokém množství, a když byla změřena rychlost difúze a bylo spočítáno původní celkové množství hélia vzniklé rozpadem uranu, bylo zjištěno, že stáří je 6000 let +- 2000 let. Tedy, že původní množství hélia vyprchá na současné změřené množství za zhruba 6000 let.

Máme tedy jeden konkrétní krystal zirkonu, jeden proces (rozpad uranu, který produkuje dceřiné prvky a jako pobočný efekt, jádra hélia) a dvě metody datování: jedna založená na atomových procesech (poločas rozpadu) a druhá na chemických (rychlost difúze).

Radiometrická metoda dává stáří kolem miliardy let, chemická 6000 let, což indikuje, že tato miliarda „radiometrických let“ se nějak odehrála během 6000 let, což je možné jen tehdy, pokud v minulosti probíhaly atomové procesy řádově rychleji.

Dá se to popsat ještě z jiné stránky. V krystalu zirkonu bylo naměřeno nějaké konkrétní množství hélia vzniklé rozpadem uranu. Kdyby ten krystal byl starý miliardu let, jak naznačuje radiometrické datování, pak by difúze hélia musela probíhat jednou rychlostí (velmi pomalu), a pokud je krystal starý 6000 let, pak by musela probíhat jinou rychlostí (mnohem rychleji). Neznámou je zde tedy rychlost difúze hélia, která určí, které stáří odpovídá realitě. A ta se dá změřit v laboratoři. To bylo uděláno, a bylo zjištěno, že rychlost difúze hélia je taková, že to odpovídá stáří vzorku 6000 let. Rozdíl mezi těmi dvěma rychlostmi byl asi 100.000x, tedy kdyby mělo platit radiometrické stáří, rychlost difúze by musela být asi 100.000x nižší, než je ve skutečnosti, aby to odpovídalo reálně zjištěným hodnotám. Zbývá dodat, že řeč není o nějakém jednom případu, řeč je o mnoha vzorcích z různých míst Země a z různých hloubek, výsledky byly všude stejné.

Popisovaný výzkum realizoval dr. Larry Vardiman v rámci projektu R.A.T.E (Radioisotopes and the Age of The Earth), výsledky jsou publikovány na http://www.icr.org/rate/. Konkrétní graf zjištěných hodnot vypadá takto:

Růžově jsou reálně naměřená data rychlosti difúze, modře je model, založený na zjištěných množstvích hélia a předpokladu stáří 6000 let, zeleně je model založený na předpokladu stáří 1 miliarda let. Je vidět, že reálné hodnoty odpovídají modelu nízkého stáří.

Veselá historka z natáčení: tým dr. Vardimana musel posílat vzorky do komerčních laboratoří anonymně přes třetí subjekty, protože kdyby laboratoře věděly, na jakém výzkumu se podílejí, odmítly by. Tyto výsledky byly publikovány na „slezině“ americké asociace geologů; reakcí bylo, jak se dalo čekat, ohlušující ticho.

autor: Člověk