24. 10. 2017

Kurz tartarologie (Základy vědy o Tartárii) 6


Dobytí Buchárie
V létě roku 615 (1218) vyrazil Čingis-chán na pochod s obrovskou armádou do Velké Bucharie. Na cestě se k němu připojili Arslan-chán Karlikský, Idikut-chán Ujgurský, který žil v zemi Bišbalkské, a Saknak, vrchní vládce země Amalykské. Došli ke městu Otrar. Čingis si byl vědom, že sultán Mohamed rozdělil svou armádu po silných městech, a tak poslal své syny Ugadaje a Čakotaje do Otraru a syna Čuči do Nadžan. Dále poslal dva generály Alan-Najana a Suktu-Buka s 50.000 vojáky do Farnakantu a Chodžanu.
A sám se synem Taulajem a celou armádou vkročil do Bucharie. Zde je třeba poznamenat, že slovo „buchar“ v mogullském jazyce znamená „učený člověk“. To proto, že každý, kdo chtěl studovat různé vědy, jel do Bucharie.

mapa v plném rozlišení zde

Prvním městem na pochodu Čingis-chána byl Sarnuk. Když vojáci stanuli pod jeho hradbami, spustili strašný křik, takže se obyvatelé vyděsili, zavřeli vrata a připravili se k obraně. Tehdy Čingis-chán poslal do města člověka jménem Gadžip, známého svou výřečností. A ten obráncům řekl, že tak velkému vládci je lépe se poddat než se mu bránit. Díky jeho přesvědčování obyvatelé Sarnuku změnili své plány a vyšli všichni z města s dary pro Čingis-chána.
Ten se k obyvatelům zachoval velice vlídně, projevil jim veškerou milost a přikázal, aby se od nynějška město jmenovalo Kutšluk-Balik. Potom vybral všechny mladé a silné obyvatele, vzal je do své armády a pokračoval do města Nur (severní Írán, 36.573611, 52.013889), kde se obyvatelé rovněž dali přesvědčit a otevřeli brány. Tam Čingischán doplnil stavy skotu a obilí a namířil do provincie Bucharia.

V prvním měsíci roku 616 (1219) stanuli u hradeb Buchary (Uzbekistán, 39.777829, 64.410874). V tomto městě sultán Mohamed zanechal velkou posádku pod velením tří generálů jménem Kuk-chán, Siunč-chán a Kutšluk-chán. Tito generálové se pokusili spolu s 20.000 vojáky o výpad proti obléhatelům, ale byli odraženi a jejich bojovnost silně poklesla. V noci pak, doufajíce, že nebudou zpozorováni, se pokusili spolu s celými rodinami a veškerým majetkem z města uprchnout. Ale noční temnota je před mogullskými vojáky neskryla. Jejich kavalérie uprchlíky dostihla u řeky Amu a téměř všechny pobila.
Když obyvatelé Buchary viděli, že vojáci je opustili, poslali za bránu všechny své učence, kněží a významné lidi s dary a klíči od města. Čingischán klíče přijal, vjel na koni do největší mešity a zeptal se, není-li to palác sultána Mohameda. Když uslyšel, že to je dům boží, slezl z koně, podal jeho uzdu hlavnímu z učenců, vystoupil na vyvýšené místo v mešitě a srazil Alkoran (Korán) pod nohy svým koním.
Uviděv to kdosi ze Seigutů, z potomstva Mohameda, řekl, že toto činit je veliký hřích.
Mlč, to je trest boží na naši hlavu, řekl druhý zbožný. Vojáci tou dobou začali v mešitě jíst a pít, což je také veliký hřích. 
Čingischán vyšel z mešity a zamířil na náměstí, kde se obyvatelé Buchary scházeli při svátcích, a vystoupil na vyvýšené místo. Přikázal shromáždit všechny vyznavače muslimského zákona a řekl jim, že sultán porušil dohodu tím, že zabil jeho vyslance a kupce a nyní že bůh poslal jeho, aby se za porušení věrnosti pomstil. Co se týče bohatství města, pak je třeba ho ihned a dobrovolně vydat, a pokud se ho snad někdo pokusí ukrýt, bude díky rozličnému mučení stejně nalezeno. Poté, protože se mnozí vojáci garnizony ještě ve městě skrývali, velel Čingis-chán město vypálit. A protože celé město bylo dřevěné, shořelo všechno, kromě sultánského paláce postaveného z cihel a nazývaného Ark. A všichni vojáci byli nalezeni a zabiti. 
V takovém stavu se Buchara nacházela několik let, dokud ji Čingis-chán nenechal nedlouho před svou smrtí znova postavit.

Sultán Mohamed zanechal Hagir-chána s vojskem čítajícím 50.000 vojáků u města Otrar (dnes Talapty, Kazachstán, 42.8526447, 68.3028342). Když se dozvěděl, že se tam vydali synové Čingis-chána s velikým vojskem, poslal ještě dalších 10.000 vedených generálem Karača-Hadžipem. A posádka mající 60.000 členů se začala připravovat k zajištění Otraru.

pozůstatky města Otrar
Synové Čingis-chána oblehli město a Karača-Hadžip začal brzo přemlouvat Hagir-chána, aby vyjednávali. Ale ten, znaje, že jeho počínání bylo jednou z příčin války, chápal, že mu není pomoci, a tak řekl, že se budou bránit až do posledního vojáka.
Tehdy Karača-Hadžip vzal svých deset tisíc vojáků, otevřel v noci bránu města a dobrovolně vstoupil do tábora obléhajících. Ale synové Čingis-chána rozhodli, že pokud on svého zákonného vládce zradil, znamená to, že může zradit i je, proto je všechny zabili. Potom vstoupili do města nezavřenou bránou a vyhnali posádku za hradby, kde jich velká část padla.
Kagir-chán vida, že město je dobyto, zavřel se se dvěma tisíci vojáků v paláci. Uvnitř se tísnili, a tak se jich chán začal postupně zbavovat tím, že je posílal na jednotlivé výpady. Mnohokrát vojáci Čingis-chána zaútočili na palác bez úspěchu, ale nakonec se to podařilo. Kagir-chán se ukryl se dvěma jemu věrnými lidmi ve svých komnatách a bojoval až do posledka. Když jeho obránci padli a jemu nezbyla žádná střela, mohli ho konečně zajmout a zakovat do želez.
Synové Čingis-chána se dozvěděli, že jejich otec zatím dobyl Bucharu, a proto se vydali tam a zajatého Hagir-chána vzali s sebou. V místě zvaném Kuk-Serai dostali od otce dopis, kde jim přikazoval, aby zajatce usmrtili, což oni bez průtahů učinili.

Čuči se se svým vojskem vydal k městu Sinňak. K obyvatelům poslal člověka jménem Assan-Hadži, aby je přesvědčil vzdát se. Ti však posla neposlechli a zabili. Čuči, dozvěděv se o této vraždě, se nesmírně rozlítil. Město vzal útokem, dobyl ho a jako pomstu nařídil za zabitého posla zabít 10.000 obyvatel. Město pak zanechal pod vedením syna zavražděného Assan-Hadži a vydal se k městu Usgan.
Obyvatelé Usganu, vědouce, jaký osud postihl Sinňaky, byli rozumní a vyšli Čučimu vstříc s bohatými dary. Ten svým vojákům přikázal pod trestem nedotýkat se obyvatel a nic jim nebrat. Odtud pak pokračovali k městu Astaš. Posádka Astaše si dovolila bránit se, a tak je Čuči nechal po dobytí města všechny pobít. Když vládce Nadžanu viděl, že nyní je řada na nich, odvedl posádku do města Chorazm. Ale samotní obyvatelé města neztratili odvahu a nechtěli se Mogullům vzdát. Ba, dokonce málem zabili posla, kterého Čuči vyslal s nabídkou kapitulace. Statečně se pak bránili, ale Mogullové byli silnější. Čuči po dobytí města nařídil zabít každého, kdo se zúčastnil provokací vůči jeho poslovi. Ostatní obyvatele vyhnali za hradby a vzali jim všechno, co měli. Ve městě pak byla ponechána silná posádka pod velením důstojníka jménem Ali-Hodža-Gečdirony.

Čingisovi generálové Alan-Najan a Suktubuk s padesátitisícovým vojskem dále pak dobyli město Farnakant, a to po pouhých třech dnech obléhání. Pobili posádku a odešli obléhat Chodžan.
Vládce Chodžanu Timur-Malik měl pověst odvážného bojovníka, a aby o ni tentokrát nepřišel, neponechal při obraně města nic náhodě. Chodžan stojí na břehu řeky, v níž je ostrov. Na tom ostrově stojí pevný hrad. Tam se ukryl Timur-Malik s tisícem nejlepších vojáků. Na vodu spustili čtyři kryté lodi, z nichž pak ostřelovali Mogully, které to silně znepokojovalo. Tehdy mogullští generálové přinutili zajatce z Farnakantu házet do řeky kameny, aby postavili cestu k ostrovu. Obránci ostrova se bránili do poslední chvíle, ale když viděli, že přehrada se blíží k ostrovu, nastoupili do lodí a pustili se dolů po řece. Když to mogullští generálové zjistili, vyslali po břehu velké množství vojáků na koních, aby je pronásledovali. Ti neztráceli prchající z očí, domnívajíce se, že jim neuniknou, protože níže po proudu byl přes řeku natažen řetěz. Ale když Timur-Malik připlul k řetězu, dokázal ho rozpojit, a tak propluli. Na bezpečném místě se pak vylodili a snažili se skrýt. Ale Mogullové na koních pěší uprchlíky snadno dostihli.
Timur-Malik bojoval se třemi Mogully až do posledního šípu, který už neměl ani hrot. Ale i takovým šípem se dokázal trefit jednomu z nich do oka. Ostatní se zalekli a Timura nedokázali zajmout. Tak se Timur-Malik zachránil a přišel do blízkého města Šam, kde byla posádka sultána Mohameda. Tam rychle sebral velké vojsko a vyrazil zpět do Farnakantu, a po té, co pobil tam zanechanou posádku Mogullů, vrátil se ke svému vládci sultánovi Mohamedovi, který ho za statečnost vyznamenal a dovolil mu žít ve městě v klidu a dostatku až do smrti.

Čingischánovi generálové se vrátili ke svému vládci, aby pak společně udeřili na Samarkand. Sultán Mohamed se však včas dozvěděl o jejich plánu a vyslal tam vojsko veliké o počtu 110.000 vojáků, s velkým počtem slonů a se 30 generály. Ti vykopali kolem celého města hluboký kanál, který se naplnil vodou.

pravděpodobný vzhled samarkandských hradeb, dnes už existují jen ruiny
Mogulolové věděli o všech těchto přípravách, ale své plány nezměnili. Už cestou k Samarkandu došlo k veliké bitvě s vojskem sultána, které je přepadlo, ale bylo pobito. Když dorazili k městu, šli hned do útoku a boj pak trval celý den. Následujícího dne pokračoval, ale druhou noc bývalý kadi, který se nepohodl se sultánovými generály, vyšel z města a Čingis-chánovi předal klíče.
Mogullové, kteří prošli bránou, ihned obsadili ostatní vchody a všechny otevřeli dokořán. Čingischán zavelel pobít veškeré vojsko. Zachránil se pouze Aloub-chán s tisícem vojáků. Pak Čingischán nechal město vyrabovat a svým generálům věnoval 30.000 obyvatel s rodinami, koňmi a majetkem. Zbylým obyvatelům odpustil a nechal je žít ve městě, z něhož mu měli napříště platit daň 300.000 zlatých dinárů ročně.

Po podmanění Velké Bucharie a dobytí Samarkandu Čingis-chán poslal své syny Čučiho, Ugadaje a Čagataje s velkou armádou k hlavnímu sídlu Chorezm (dnes Chiva, Uzbekistán, 41.3784267, 60.3596128), kde se nacházeli čtyři nejbližší sultánovi lidé: Hamar, Mogul, Gadžip a Feriduni-Žeri. Nejdůležitější z nich byl příbuzný sultána Hamar a ten také měl největší vojsko.
Nemajíce přesných zpráv o pohybu vojsk Mogullů, obyvatelé Chorezmu pásli dobytek na nedalekých pastvištích. Nečekaným úderem předního oddílu jim Mogullové veškerý dobytek odehnali. Když to viděli obránci města, uskutečnili výpad deseti tisíc vojáků, a spoléhajíce na svou početní převahu, dostihli oddíl s dobytkem u malého hradu patřícího Chorezmu. Mogullové bojovali velmi statečně, a když se jim podařilo pluky obklíčit v kotli, porazili je. Zachránily se jich jen stovky.


Chorezm, kresba neznámého umělce, 1891
Druhého dne dorazil hlavní voj a začalo obléhání. Obklíčeným navrhli vzdát se výměnou za záchranu života a slib volného odchodu spolu s manželkami a dětmi. Ale návrh nebyl přijat. Po sedmi měsících obléhání Mogullové poslali 3.000 lidí, aby odvedli řeku Cajgun, tekoucí kolem města a tím zbavili nepřítele vody, ale měšťané se o tom dozvěděli a poslali tam velmi početné vojsko, které všechny kopáče pobilo.
Potom mezi bratry vypukl spor a začali se hádat. Když se to později Čingis-chán dozvěděl, jmenoval jejich velitelem Ugadaje a ten jako jediný pak velel vojsku. Nakonec bylo město dobyto, sto tisíc jeho obránců padlo, ostatní byli vzati do zajetí a bylo jich takové množství, že každý bojovník dostal 24 zajatců.

Čingis-chán zatím celé jaro žil v domech dobytého Samarkandu, ale potom vyrazil na město Nachšapu. Město si podmanil, aniž by kladlo jakýkoliv odpor, a tak pokračoval k městu Termis, kde se opevnili obránci. Pobili všechny kromě jedné stařeny, která výměnou za svůj život slíbila dát velikou perlu.
„Kde je ta perla?“ ptali se stařeny. Ta odpověděla, že ji spolkla. Tehdy ji zabili, rozřezali jí břicho a opravdu, našli tam obrovskou perlu. Vojáci mogullští, kteří to viděli, začali všem mrtvým řezat břicha, protože si mysleli, že i ostatní tam budou mít poklady. Ale neměli.

Odtud Čingis odvedl své pluky k městu Balkh (Balch, Afghánistán, 36.7679217, 66.9012711), které bylo v té době tak velké, že v něm bylo 1200 velkých mešit, nepočítaje malé, a 200 veřejných lázní. Když už byli blízko, měšťané navrhli vzdát se, ale Čingis předpokládal, že do té doby, dokud je jejich vládce sultán Mohamed-Šách živ, věrnost od obyvatel nelze očekávat. A vzal město jedním mohutným útokem, všechny pobil, hradby pobořil a domy spálil.

pozůstatky města Balkh
A pokořiv všechna ostatní města v této oblasti, vydal se k městu Talhan (dnes Taloqan, Afghánistán, 36.744383, 69.466576), které bylo velmi opevněné. Sedm měsíců trvalo obléhání, a teprve když se Taulaj, který zatím dobyl Chorezm, vrátil k otci s pomocí, bylo město dobyto. Město Anderab bylo také dobyto a odtud pak šli obléhat město Bámiján (Afghánistán, 34.816587, 67.816752).
Bámiján se bránil velmi tvrdě a Mogulli tam ztratili mnoho bojovníků. Když byl dokonce zabit syn Čagataj, kterého měl Čingis velmi rád, vyrazili na mohutný útok, město dobyli, srovnali se zemí a všechny pobili. Čingischán přikázal toto místo nazvat Mau-Balik, což v mogullském jazyce znamená Zlé Město.

Dříve než se vydali do Samarkandu, vyslal Čingischán tři své nejvěrnější generály, Čena-Nojana, Sudaj-Bajadura a Togarač Kantarjeta, s vojskem čítajícím 30.000 jezdců za sultánem Mohamedem, který se přeplavil přes řeku Amu, aby se ukryl v Persii.
Po mnoha pochodech a návratech Čingisovi generálové dorazili do města Herátu (Afghánistán, 34.351169, 62.197850), kde vládl sultan-chán-Malik. Ten jim oznámil, že je poddaným Čingis-chána a žádný odpor nebude klást. Čena-Nojan i Sudaj-Bajadur šli spolu se sultánem, ale Togačaj-Kantarjet jeho krásným slovům nedůvěřoval a podnikl na město nájezd. To mu však přišlo draho. Jeho oddíly byly pobity a on sám byl raněn šípem do hlavy, na což pak brzy zemřel.
Nedlouho po té sultán-chán-Malik s radostí přijal zprávu o příchodu sultána Džalaludina, syna sultána Mohameda, do města Gaznien (Afghánistán, 33.5560417, 68.4239789). Odpravil k němu rychlého posla se zprávou, že pokud si to přeje, může přijít s vojskem, jaké jen dokáže sebrat, a utkat se v bitvě s Mogully, kteří ještě nedávno pobývali v jeho městě.

Gaznien
V tutéž dobu Čingis-chán převedl 30.000 vojáků pod velení Ugara, zvaného Kalšan, což po mogullsky znamená „Zábavný člověk“, aby odstřihli města Gaznien, Sagillu a Kábul od ostatních oblastí sultána Mohameda. Ugar rozdělil vojsko na malé části, jež měly každá svého generála. Ti dostali rozkaz obsadit všechna území, po nichž by mohli projít vojáci sultána Mohameda. A tehdy se jeden z těchto generálů, Kutuktu-Nojan, dozvěděl, že sultán-chán-Malik vyrazil s velikým vojskem z Herátu, aby se spojil s vojskem sultána Džalaludina, a nacházejí se už blízko.
Kutuktu se rozhodl na ně udeřit hned příštího rána, ale sultán-chán-Malik se o tom dozvěděl a spěšně ještě během noci dovedl své vojsko k sultánovi Džalaludinovi do Gaznienu.
Sotva ostatní mogullští generálové zahájili obléhání tohoto města, pokusili se obyvatele přesvědčit, aby se vzdali. Ale sultán-Džalaludin, který posílil své vojsko oddíly sultán-chána Malika, na ně napadl tak rychle, že Mogullové měli velké ztráty, více než tisíc vojáků, a ustoupili ke Kutuktu-Nojanovi.
Sultán je dohnal, a Mogullové byli nuceni přijmout bitvu. Levému křídlu velel sultán-chán Malik, pravému jeden ze straších důstojníků sultána Mohameda a na střed se postavil sám sultán Džalaludin. A v tomto postavení také udeřili na Mogully. Bitva trvala od časného jitra až do tmy. V noci Kutuktu-Nojan přikázal vycpat slámou všechny čepice a kožichy a postavit je za karavanu velbloudů. Ráno pluky sultánovy zahájily bitvu, ale když vojáci uviděli za velbloudy velký počet pěchoty, usoudili, že Mogullům přišla pomoc a málem se dali na útěk. Ale sultán Džalaludin odhalil trik a své vojáky povzbudil. Ti se s dvojnásobným vztekem a zuřivostí vrhli do útoku a pobili téměř všechny. Jen málokomu se podařilo přežít, včetně tří generálů.
Když se to Čingis-chán dozvěděl, byl velmi roztrpčen. Rozhodl se změnit své plány a místo toho se vydat v ta místa. Lidé sultána si zatím dělili kořist a v průběhu dělení se sultán-chán Malik pohádal s generálem jménem Sefudin-Malik kvůli koni. V zápalu hádky sultán Sefudina udeřil do tváře a ten odvedl celé své vojsko pocházející z rodu Kankli do Kirmanských hor (nyní je to sever Sýrie). Je třeba na tomto místě vyjasnit, že Kankli byli Mogullové, ale sloužili Turkům, protože matka sultána Mohameda Turkan-Hatun byla z jejich rodu.
Sultán-chán Malik odtáhl do Herátu, zatím co sultán Džalaludin, když se dozvěděl o rozhodnutí Čingis-chána, odešel k řece Sirr-Indi. Ale Čingis-chán za ním nezpomalil a přišel do města Gazmien, jehož obyvatelé se mu bez odporu vzdali. Když se od nich dozvěděl, že Džalaludin odešel před 15 dny, okamžitě se za ním s největším spěchem vydal.
Dohnali je u řeky, takže ti se nestačili přeplavit na druhý břeh. Sultán, vida, že jeho nevelká skupina je obklíčena velkým vojskem Mogullů, se rozhodl přijmout bitvu. Na samotném jejím začátku Čingis-chán přikázal dvěma svým lidem jménem Kugur-Kalšan a Katur-Kalšan sledovat sultána, aby ho dostali živého.
Bitva trvala od rána do poledne, když tu sultán Džalaludin, vida, že lidí mu zůstalo už málo a je stále více svírán Mogully, podnikl zoufalý pokus probít se z kotle. Skočil na břeh a vrhl se do řeky vedle svého koně. Ten ho před očima všech převezl na druhý břeh, kde sultán na koně klidně nasedl a ujel.
Na Čingis-chána to učinilo velký dojem a řekl, že šťastný je ten otec, který má takového syna. Poslal za ním pronásledovatele v čele s Dubaj-Najanem a Balaj-Najanem. Ti jej dlouho pronásledovali, ale nakonec se jim ztratil u samotné indické hranice.

citadela Herátu, Afghánistán, rytina z 19. století
Když Togačar-Kantareta u Herátu zabili, jeho vojsko přešlo pod velení Čena-Nojana a Sudaj-Bajadru a ti, když se dozvěděli o tom, co se stalo, vydali se k Hératu, aby se pomstili, ale obyvatelé města jim otevřeli brány a vyšli jim vstříc s dary a pohoštěním, řkouce, že oni neměli nijakou účast na smrti Togačar-Kantarety. Mogullové obyvatelům nijak neublížili, vzali si od nich jen to, co potřebovali pro další pochod a pokračovali do Něšaburu (Níšápúr, Írán, 36.213597, 58.796667).
Když se sultán Mohamed dozvěděl, že ho pronásleduje 30.000 lidí, na radu zkušených utekl jen s malým doprovodem do města Kačvin v provincii Irák a v Něšaburu zanechal první pány svého dvora. V Kačvinu vládl jeho syn, sultán Ruknudin, pod jehož velením bylo 30.000 bojovníků. Když se jeho otec blížil k městu, Ruknudin s několika členy doprovodu mu přišel naproti, provedl ho po městě a všemožně mu prokazoval úctu. 
Čena-Nojan a Sudaj-Bajadur mezitím dorazili k Něšaburu a vyslali k vládnoucímu panstvu posla s návrhem vzdát město, na což oni odpověděli, ať nejdříve porazí sultána Mohameda, pak že se i oni vzdají a otevřou brány. S touto odpovědí poslali Mogullům bohaté dary. Čena-Nojan a Sudaj-Bajadur se rozhodli, že taková odpověď je podle jejich představ, a rozeslali opis rozkazu, že města, která sama otevřou své brány, jsou pod ochranou, ale ta, která se budou bránit, budou zničena. Sami pak odešli do města Mázandarán. Město dobyli silou a všechny jeho obyvatele pobili. A když se dozvěděli, že sultán Mohamed je v Kačvině, vydali se do Iráku.
Sultán Mohamed se o blížícím se vojsku dozvěděl a utekl do města Karinděr. Cestou narazil na několik pluků Mogullů a jen zázrakem nepadl do zajetí, když pod ním padl jeho kůň zasažený střelou. Později, zjistiv, že Mogullové postupují v jeho stopách ke Karinděru, utekl do země Gílán do města Istidar (Izadshahr, 36.6010594, 52.1328500), který stojí na břehu Kulsumu (jiný název pro Kaspické moře). Odtud odplul na lodi do země Abaskum-Kičire (Dagestán) a Mogullové, zjistivše, že odplul, vrátili se do Karinděru, dobyli ho a zbořili. Zajali ženu sultána Mohameda i syna jeho Kajasudina a vydali se k městu Ilan, které stálo v zemi tak deštivé, že tu neměli ani studny, ani řeky v blízkosti, vody však bylo všude dostatek. Ale v době, kdy tam dorazili Mogullové, obyvatelé byli v mimořádné nouzi, protože už 40 dní nebylo deště. Tehdy rozhodli, že to je trest od boha za to, že jim vládl sultán Mohamed. I poslali do tábora Mogullů vyjednávače kvůli uzavření dohody. Jakmile byla podepsána, spustil se bohatý déšť a byl tak vydatný, že se ulice města změnily v řeky.
V Ilánu si Mogullové vzali převeliké množství drahých kamenů a jiných cenností. Toto všechno spolu s ženou a dětmi sultána Mohameda, které se nacházely ve městě, poslali Čingis-chánovi. Ale ten přikázal je všchny zabít. Když se o tom dozvěděl sultán, onemocněl a od duševních muk zemřel; 20 let vládl bohaté zemi, ale ztratil všechno a byl pohřben v těch šatech, v kterých zemřel. To se stalo v létě 617 (1220) nazvané Gilan, což znamená Drak.

Čena-Nojan a Sudaj-Bajadur došli do provincií Aran a Adirbejcan (Arménie a Azerbajdžan) a podrobili si je. Město Šamachija (Šamachi, 40.6376644, 48.6350464) si trouflo klást odpor, za což bylo dobyto a zbořeno. Odtud si vzali deset průvodců a vydali se k městu Děrbent (Dagestan, 42.052703, 48.274816). Bez ohledu na to, že pro výstrahu druhým jednoho zabili, průvodci vedli Mogully stezkami, kde na ně číhali Kipčaci a Alani.
Uvědomivše si problémy, do kterých se dostali, poslali generálové jednoho ze svých důstojníků ke Kipčakům s bohatými dary. Ten jim vysvětlil, že Kipčaci s Mogully jsou jedné krve, a tak by měli být zajedno. I spojili se Kipčaci s Mogully, napadli Alany a mnohé pobili a mnohé vzali do zajetí. Když si však Kipčaci uvědomili, k čemu takové spojení vedlo, zapochybovali o krásných slovech Mogullů a odešli k Russům. Spojili se s nimi a vrátili se k Mogullům. Ti, když to uviděli, předstírali, že utíkají na deset dní daleko do země Čerkassů, místo pro ně příhodné. Pak se obrátili a Kipčaky s Russy napadli. Mnohé pobili a mnohé zajali. Zajatce pak za sedm dní převedli přes země kipčacké Čingis-chánovi, který se s nimi setkal na hranici království bucharského. Čingis byl velmi potěšen a odměnil své vojáky dary a poctami. (Je možné, že se tu hovoří o události, která je známá jako „Slovo o pluku Igorově“ - pozn. autora.)

Již dříve jsme zmínili, že Taulaj byl svým otcem poslán s velkou armádou do Chorezmu. V těch dobách to bylo rozlehlé opevněné místo a jeho obyvatelé byli natolik bohatí, že užívali mnoho svobod a často neuposlechli svého vládce sultána Mohameda. Nedaleko pak stojí město Mervu (Merv, Turkmenistán, 37.663344, 62.190128), které bylo také velmi silné.

pozůstatky města Merv
Taulaj k němu vypravil dva nejlepší důstojníky s velkým vojskem, ale vládce Mervu šejch Ulisan vyvedl obyvatele města v ústrety, nesa veliké dary i klíče k městu. Zatím však jakýsi Buga-Turkmann utekl s koňmi patřícími sultánu Mohamedovi do lesa. Po odjezdu Mogullů se vrátil s Tadžiky a Turkmeny a přinutil obyvatele, aby ho uznali za svého velitele. V tutéž dobu se Madžar-Ulmulk, který byl původně vládcem Mervu a kterého Mohamed odvolal, dozvěděl o smrti Mohameda, rychle sedl na koně a přijel do Mervu. Buga-Turkmann svolal obyvatele a řekl jim, že předává vládu zpět Madžar-Ulmulkovi, bývalému vládci, a sám žádá být obyčejným občanem, což bylo přijato s velkou radostí.
Člověk, který vedl státní pokladnu Mervu, tajně poslal dopis s vylíčením těchto událostí do Chorézmu, ale posla chytily stráže a dopis předaly Madžar-Ulmulkovi. A ten přikázal zrádce zabít.
Tou dobou už byli mogullští generálové se svými vojsky na cestě do země Mázendarán (Írán, oblast jižního pobřeží Kaspického moře). Teprve tam se v hlavním městě Jačera, které se jim dobrovolně vzdalo, dozvěděli o událostech, k nimž v Mervu došlo. Vládce Jačery Baga-Ulmuk požádal generály o poskytnutí nějakého vojska, aby mohl vrátit Mervu do poddanství Čingis-chána, a ti mu přidělili 7.000 vojáků. Cestou do Mervu se Baga-Ulmuk dozvěděl, že Madžar-Ulmuk zatím rozšířil posádku až na 80.000 bojovníků. Zastavil se tedy a vyslal dva důstojníky se vzkazem, že se mervská posádka má vzdát. Ale Madžar-Ulmuk přikázal posly zabít a připravit se k obraně. Když se o tom dozvěděli Mogullové, svého nerozvážného velitele Bagu-Ulmuka zabili a vrátili se do Jačery.
Madžar-Ulmuk se tomu velmi zaradoval a na oslavu uspořádal velikou hostinu pro celé město. Ale dlouho se neradovali. Následujícího dne přijel velitel města Amuja s nevelkým vojskem Turkmenů a řekl, že se blíží veliké vojsko Mogullů. Byl to sám Taulaj, který předtím pokořil Chorezm. Turkmeni se rozestavili na břehu řeky nedaleko od Mervu, aby Mogully při přepravě přes řeku zadrželi. Ale hned přední oddíly Mogullů je rozprášili. Byli zabiti mnozí, mezi nimi i jejich velitel, a ti, co přežili, se dali na útěk.
Taulaj dorazil k Mervu první den měsíce Muvarema léta 618 (1221). Vojáci městské posádky podnikli mohutný výpad, ale po té, co padlo na tisíc jejich bojovníků, stáhli se zpět za hradby. Obléhání pak trvalo tři týdny. A tehdy Taulaj, který začínal být netrpělivý, přikázal svým vojákům, kteří měli štíty, jít napřed, ostatní pak rozdělil na 200 částí a zavelel k útoku.
Ale Mudžar-Ulmulk vyšel z města s dary a požádal o dohodu. Taulaj si poklady vzal a přikázal, aby všichni do jednoho vyšli z města. Slitoval se jen nad umělci. Ostatní nechal popravit a přitom byl zaznamenán každý zabitý. Veliké bylo město Mervu, ale nyní se všichni velmi podivili, když jim písař ukázal seznam, na němž bylo sto tisíc popravených. Přitom do té doby bylo Mervu už čtyřikrát zpustošeno a pokaždé zahynulo 10 – 60 tisíc lidí.

Když Taulaj dorazil k Herátu, vypravil posla s návrhem vzdát se, ale Melik-Šamsudin-Mohamed ho zabil a vyrazil k protiútoku. Bitva byla tak krutá, že krev tekla potoky. Krom obyčejných vojáků jen důstojníků Taulaj ztratil více než 1.700. Zlom nastal až ve chvíli, kdy byl šípem do hlavy zabit Melik-Šamsudin-Mohamed. Jeho vojáci zůstali bez velitele a bojovnost je přešla. Obrátili se a prchali zpět do města, jenže Mogullové spěchali za nimi.
Taulaj sňal přílbu a řekl obyvatelům, že je synem Čingischánů a slibuje dát milost těm, kdo se dobrovolně stanou poddanými Velkého Chána, přičemž daň budou platit poloviční oproti té, kterou platili sultánu Džalaludinovi.
Mezi občany však vypukly neshody. Ti, kdo s poddanstvím Čingischánovi souhlasili, odešli na jednu stranu, a ti, kdo se nechtěli pokořit – především vojáci – na druhou. Taulaj nechal všchny, kdo se nechtěli pokořit, pobít, a nad těmi, kdo přísahali věrnost Čingis-chánovi, se slitoval. Tak dostál svému slibu danému s nepokrytou tváří před začátkem útoku. Vládcem dobytého města pak jmenoval Melek-Abubakera a státní pokladnu svěřil Menegetovi. I vrátil se pak k otci svému do města Talkan.
Obyvatelé Herátu byli zpočátku velmi spokojení s novým vládcem a intendantem, kteří byli skutečně ctihodnými lidmi, ale o něco později uvěřili v neporazitelnost Džalaludina a svého vládce zabili. I vybrali si nového jménem Melik-Mobarisudin.
O tom všem se dozvěděl Čingis-chán a Taulaje velmi vyplísnil za to, že všechny Heráťany nepobil. Vypravil svého generála jménem Ilčiktej-Nojan s 80.000 vojáky a přikázal, že nesmějí v Herátu nechat nikoho naživu. Generál dorazil k Herátu, rozdělil vojsko na čtyři části a začal útok ze čtyř stran. O šest dní později bylo město opět dobyto a všichni jeho obyvatelé pobiti. Naživu zůstalo jen 15 lidí. Hradby byly zbořeny do základů a po té se vojsko vrátilo k Čingis-chánovi. Toto vše se událo v roce 619 (1222).

Když si Čingis-chán podmanil celou zemi Írán a zabil všechny, kdo se nechtěli stát jeho poddanými, dostal zprávu, že obyvatelé země Kataj se chystají ke vzpouře. Na radu svých synů a generálů vypravil jednoho ze synů, Čagataje, s velkou armádou do Gílánu (provincie Íránu na pobřeží Kaspiku), aby našli sultána Džalaludina. Dalšího svého syna Ugadaje vypravil ke Gaznienu kvůli odporu některých pánů dvora sultána Mohameda a kvůli potrestání obyvatel Gaznienu. Sám pak se synem Taulajem se vypravil do Turanu (Turanem byly nazývány všechny země sibiřské od Jeniseje ke Kavkazu a od Ledového oceánu do Turkestánu - pozn. autora), aby odtud lépe viděl, co se děje v Kataji.

mapa v plném rozlišení zde
Ugadaj a Čagataj zakončili svá tažení plným pokořením zemí, do kterých byli vysláni, a připojili se k otci a bratrovi. Nepodařilo se jim chytit sultána Džalaludina, ale přivezli otci mudrce z Bucharie. Dva z nich byli přijati k rozhovoru se samovládcem. To se událo na jaře roku 620 (1223).
I zeptal se jich Velký Chán, kdo jsou a čím se zabývají. Ti mu řekli, že:
- jsou muslimové, to znamená že jsou sluhy všemohoucího Boha vyslaní učit dobru;
- mají rozdávat chudým čtvrtinu z toho, co se jim podaří shromáždit, a z obchodování;
- se modlí pětkrát denně;
- se postí celý 12. měsíc tak, že nic nepozřou do svých útrob až do západu slunce;
- alespoň jednou za život musí navštívit Mekku.
To všechno by se Čingis-chánovi líbilo, kromě posledního. Připadalo mu směšné, že je nutné někam jet a že se muslimové odlišují místo vhodné k modlitbě od nevhodného. Vždyť Bůh je všude, za ním není potřeba jet kvůli modlitbě. Propustil pak v míru oba mudrce, předav jim listiny o tom, že držitel neplatí daně.
Poslal pak Čingischán kurýra k synu svému Čuči-chánovi, který žil nedaleko u země Kipčaků, kde na hranici s Turkestánem byla v lesích hojnost zvěře, aby honci začali nahánět zvěř pro vládce, neboť ten se chce potěšit lovem.
Čuči dal dohromady mnoho lidí, aby nahnali zvěř, a sám vyjel vstříc svému otci s bohatými dary. Věda pak, že při tažení koně v otcově vojsku velmi strádali, přihnal s sebou:
20.000 bílých koní,
20.000 grošáků,
20.090 hnědých,
20.000 vraných a
20.000 strakáčů.
Celkem 100.090 zvířat. Krom toho přivezl dárky i svým bratrům. Po té, co se Čingis-chán pobavil lovem, vrátil se do své země. Tam ho zastihla zpráva, že vládce tangutský jménem Šidurku se proti němu vzbouřil, a tak se vypravil na nový pochod.

Šidurku si dovolil vyvést proti Čingis-chánovi vojsko počtem rovnocenné, ale byl poražen a on sám utekl do města Tangut (Tangutská říše je oficiální historií umístěna do severozápadní Číny, staré mapy ji však zakreslují do dnes pustých míst Čukotky mezi řekami Kolymou a Velkým Anjuj).

mapa v plném rozlišení zde
Zatím Čingis-chán pobil všechny vzbouřence, spálil jich města a vrátil se domů s velkým množstvím zajatců. Po té k němu dorazil posel od Šidurka, kterému se podařilo uprchnout, aby na Velkém Chánovi vymohl odpuštění. Čingis-chán ho vyslechl a v dobrém propustil.
Jakmile však posel odjel, pocítil Čingis-chán bolst. A vida, že se den za dnem zhoršuje, vzpomněl si na dávný sen, který se mu zdál v Kataji, a pochopil, že jeho konec se blíží. I zavolal k sobě syny a syny velkého svého syna Čuči, který v tu dobu již nežil.
U jeho smrtelného lože uslyšeli jeho synové i vnoučata poslední vůli, aby mezi sebou nikdy neměli hádky a spory, pomáhali si a podporovali se navzájem. Dědicem říše Velkých Mogullů pak stanovil svého syna Ugadaje. Kterého všichni přijali za svého gosudara a bezvýhradně se mu podřídili. Čingis-chán ještě přikázal, aby jeho smrt zatím drželi v tajnosti až do té doby, dokud se nepomstí vzbouřenému Šidurkovi a nezničí Tangut. Každého po řadě objal a zemřel.
Princové dodrželi slovo dané otci a sebravše veliké vojsko, vytáhli na Tangut. Město dobyli a srovnali se zemí, Šidurku zabili a ty, co přežili, vzali do zajetí. Pak pochovali svého otce na místě, jž jim kdysi ukázal na lovu. Tehdy je upozornil na vysoký štíhlý strom na břehu řeky a přikázal, aby ho pohřbili pod tímto stromem. Jeho děti nyní tak s velkou úctou učinily. Když zde později vyrostl obrovský les, byli zde pochováváni všichni potomkové Čingis-chána, kteří se stali chány v těchto zemích. Toto místo dostalo název Bur-Chan-Kaldin (Což odporuje svědectvím známým od evropských zdrojů o údajně tajném pohřbení v korytě odvedené řeky a obětování 20.000 civilistů. Zároveň to vypadá, že ať už autor, nebo překladatel úmyslně neuvádějí město, kde Čingischán žil. Určit místo jeho trvalého pobytu a tedy i předpokládaného místa posledního uložení na základě této kroniky nelze. Pokud však vezmeme v úvahu středověké mapy, pak sídlo Čingis-chána se mohlo nacházet například někde v prostoru plošiny Putoran. - pozn. autora) (69, 93)
pravděpodobný prostor plošiny Putoran (mapa v plném rozlišení zde)
Čingis-chán se narodil v létě 559 (1162) jménem Tongus (prase). Za chána byl prohlášen také v roce Tongus a umřel v létě roku 624 (1227), který Mogullové nazývají Tauch (kuře) (zde je nesrovnalost v datování, patrně díky typografické chybě, protože dříve bylo v textu uvedeno datum zvyšující věk Čingis-chána skoro na dvojnásobek - pozn. autora.)

Velký Chán Tartárie, Nicolas de Larmessin, 1690
Čingis-chán byl vládcem velikých schopností. Byl to on, kdo první vytvořil armádu, podle jejíhož vzoru se až do dnešních dnů formují armády celého světa.
- Jeho armáda se dělila na korpusy o 10.000 vojácích vedených Tuman-Agasy, což znamená „desetitisícníky“;
- korpusy byly složeny z batalionů o 1.000 vojácích, každému z nich velel Miny-Agasi, to znamená „tisícník“;
- bataliony byly tvořeny z rot o 100 vojácích s Gac-Agasy (setníky) v čele;
- a tyto roty se dělily na plutony, přičemž každému z nich velel Un-Agasi, což znamená desátník;
Ale všichni důstojníci plnili rozkazy jednoho generála. V armádě byl zaveden tvrdý postup, při kterém ti, co se osvědčili, dostávali dary a ti, co se dopustili jakéhokoli provinění, byli trestáni smrtí. Jednou v roce pořádal Čingis-chán prověrku všech vojsk i civilních úředníků, kde prověřoval jejich výcvik a inteligenci. Ti nejšikovnější a nejodvážnější byli jmenováni důstojníky a trvale stoupali ve službě.






Poznámka k překladu z ruštiny: 
Jelikož většina názvů měst a území se za uplynulá staletí změnila, snažila jsem se alespoň tam, kde se to podařilo dohledat, doplnit dnešní názvy a souřadnice. Teprve pak si totiž čtenář dokáže udělat představu o rozloze Čingischánem dobytých území.
Vlabi

autor: kadykchanskij
překlad: Vlabi




©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

20 komentářů:

  1. Super článok, ale... Pre mňa je tento článok katastrofou, pojednávajúcou o ľudskom druhu. Celá história (známa)je o zabíjaní, vraždení, dobíjaní. Dnes to nie je inak. Či už vojny, lokálne konflikty, alebo len samotná kriminalita. Toto je civilizácia?
    Nemám dosť myšlienok zatiaľ na to, aby som spracoval článok o tom, čo sme vlastne zač. A hlavne kam spejeme. Od zvierat sa (vraj) odlišujeme myslením. Nikde v známej Zemi neexistuje taká háveď. Existujú plesne a vírusy a baktérie, ale tie zrejme nemajú schopnosť myslieť. Takže kam to vlastne ideme?
    Myslím si, že ak by na Zemi ostali posledný dvaja ľudia, dopadlo by to takto:
    muž - žena - muž zotročí ženu a pokračuje sa ďalej, množenie, zabíjanie
    muž - muž, žena - žena : navzájom sa zabijú a zbohom druh.
    Duro

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Po nejakom tom studiu historie prirodzene v cloveku vyvstane pocit ktory popisujete. Je v skutku clovek taky destruktivny? Skor by som to vnimal tak, ze je ovplyvnitelny, cele tisicrocia je tu cielena kontrolovana snaha sputat, ovladnut, vykoristovat cloveka a to sustavne urcitou vladnucou triedou. Zamerne v cloveku nie je podporovane duchovno, dusevno, brani sa mu v rozvijani poznania a poznania svojej historie. Je mu vsemozne zmemoznovane vymanit sa z chtonickeho konceptu. Obraz o cloveku ako zlom tvorovi je podporovany mnohymi nabozenskymi, politickymi, socialnymi a psychologickymi ideologiami. Vidime dnes viac ako mohli niekedy ludia vidiet ako tieto mechanizmi funguju, ako daju pouzit a ako su zdokonalovane. Doslova je to programovanie. Tam by som videl, ze cloveka mozno zmanipulovat k dobru alebo k zlu. Pokial nema clovek poznanie o dobru, tazsie sa mu voli dobro. Prostredie ovplyvnuje. Z davnych mytologickych konceptov (roznych kultur) vidno mimo ine jednu vec, cloveka a jeho potencialu sa boja aj bohovia. Tam asi treba hladat odpoved, je to zamerne vytvaranie chaosu a bolesti a podporovanie nizskych vlastnosti cloveka.

      Vymazat
    2. Ani mne se nějak úplně nezamlouvá vyprávění o Tartarii jako o dobytí uzemí silou se slovy "..zabili jste mi strýčka dostanete přes... ústa..." Ale věřím, že se to v pokračování určitě zlepší:-)
      Člověk bude vždy destruktivní pokud spolu se Silou a Mocí nevroste i Empatie a Svědomí. Člověk by se měl podle mne nejdříve naučit Žít sám se sebou(doslova), pak bude schopen Žít i s ostatními. Také proto asi mladí odcházeli "na zkušenou" a i v Americe "do divočiny" sami.
      Myslím, že tahle Touha po Moci a ovládnutí Davů pramení právě z jihu Egypta nebo Afriky. I autor si všiml podobnosti s Makedoncem, mne to napadlo dříve, než jsem se k tomu dočetl. Ono to neovládnutí učení krestu v rozmazlených vládnoucích kruzích nedělá dobrotu.
      Celé to pochází to právě z KRESTu s tím Hadím(Dračím) plemenem, dnes to prvotní učení KRESTu - křesťanství nazývají "univerzální náboženství", které podle vícero badatelů bylo kolébkou všech těch dnešních a rozhodně nesouvisí s dnešními katolíky. Ono pojmenovávat katolíky křesťany je jako říci, že kýbl rumu je na pití. A krest rozhodně nesouvisí s ukřižováním, ale s křížením. Proto vzniklo učení pro křížence - ovládnutí sluneční, světlé, mužské, pravé "poloviny" a lunární, temné, ženské, levé "poloviny" Těla protikladů, kde každého vlastní rovnováha těchto polovin Člověka někam "posouvá".
      nenimito

      Vymazat
    3. Jo, ten idealizovaný levašovský pohled na dokonalé, mírumilovné Slovany se nám náramně vryl pod kůži a poznání bolí. Ale viděla bych to asi takto:
      I Andrej Golubjev píše v jedné z dalších částí, že má důvodné podezření, že i tato kronika byla zfalšovaná, protože zde nápadně chybí některá období. Můžeme se ptát proč; že by například byly odstraněny části líčící klady, které scelování velkých územních celků přineslo? Viz například obrovský přínos reforem nejen Čingischána samotného, ale hlavně jeho vnuka chána Chubilaje, který z výhod velké říše těžil. (viz popis Marca Pola https://myslenkyocemkoli.blogspot.cz/2016/01/kudy-to-chodil-marco-polo-3.html)
      I ono žonglování s desetitisíci mně osobně připadá střílené poněkud od boku. Nepředpokládám, že by někdo běhal po bitevním poli a počítal mrtvé a raněné, takže bych ona čísla nebrala tak úplně doslova. Spíš si myslím, že se v nich odráží osobní postoj kronikářů a komu zrovna fandili; například autor této kroniky byl vládcem Chorásánu, tedy jednoho z území, která Čingischán dobyl. Nedá se tedy očekávat, že by k dobyvateli choval příliš velké sympatie. I když se snaží o neutrální tón.
      Na druhé straně si opravdu Slovany příliš idealizujeme. Začteme-li se například do kroniky Maura Orbiniho, který byl sám Slovan a Slovanům fandil, dozvíme se, že to byli v první řadě válečníci a to takoví, že celou slavnou Říši římskou nekompromisně zadupali do země. Kdyby byli jiní, sotva by před půldruhým tisíciletím diktovali situaci (nejen) v Evropě. Mimochodem, vzpomeňme, jaký obdiv k jejich válečnickým schopnostem měl už Alexandr Makedonský.
      A jen k porovnání: v době Čingischánova tažení probíhala čtvrtá křížová výprava a zvěrstva, kterých se dopouštěli (křesťanští!) křižáci v dobyté Konstantinopoli, a nejen tam, si s Mogully vůbec v ničem nezadala. Ani tak oslavovaný lidumil Karel IV. si rozhodně servítky nebral.
      Od těch dob se nic nezměnilo. Odhaduje se, že šest let války v Sýrii zaplatilo životem půl milionu lidí. V Iráku nebo v Líbyii tomu bylo podobně. A tak bychom mohli pokračovat...

      Rozhodně se nechci Čingischána zastávat, ale chci říct, že svět se (zatím) nemění, mění se jen zbraně a množství lidí, které díky nim zemře. Spíš si někdy kladu otázku, jestli ti, kdo se přímo bojů dobrovolně (a někdy i s nadšením!) zúčastňují, jsou vůbec lidé.

      Vymazat
    4. Souhlasím VlaBi, to idealizování se velmi vrylo pod kůži:-)
      Jen bych přidal, že Čingischán a Zlatá horda si podle mne jen brali zpět to, co jejich rodům již dříve patřilo. To, co obsazovali katolíci a sunnité(mohamedáni) - není islám jako islám - původní islám bylo učení hvězdy(slunce) a půlměsíce, což je něco podobného jako jsem psal o kus výše, proto je i dnes velký rozdíl mezi ismaility - vedené stále khanem(chánem) a tím dnešním většinovým zbytkem, kteří si volí(?) do čela divné lidi.
      Nemyslím, že tehdy měli chánové jen ambice vymlátit a podrobit si celý svět na rozdíl od katolíků a sunnitů.

      Paradoxem dnes je, že se nám neustále snaží mediálně presentovat, jak proti sobě tyto dvě dnes nejpočetnější skupiny bojují, ačkoliv jim vládnou jimi zvolení představitelé, kteří si jdou navzájem na ruku v prosazování vyzbrojování proti sobě a vytváří tak uměle proti sobě konflikty, ze kterých ti divně zvolení představitelé na obou stranách bohatnou a tím bohatstvím podporují zpětně ty umělé konflikty a presentují to jako boj islámu proti křesťanství, i když je to jen výdělečně oboustraný boj katolíků X sunnitům a se skutečným křesťanstvím a islámem nemá vůbec nic společného:-)
      nenimito

      Vymazat
    5. No,
      konečně jsem všechny články o Tartárii a dění kolem dočetl. A díl po dílu jsem byl smutnější. A tak nějak se pořád nemůžu nadechnout. Furt jsem čekal alespoň nějakej záblesk lidskosti. Pokud Velká Rassénie byla učitelkou Tartárie a jí se pak řídili jeji samozvaní žáci, tak už se nedivím sousloví pradávnej trockismus. A jak z toho bludnýho kruhu ven? Hej, hej, hej! Kolik z nás tady na blogu je skutečnejma lidma? Matěj

      Vymazat
    6. Ahoj. Udeřil jsi asi hřebíček na hlavičku. Jak z toho ven - to je to, oč tu běží...

      Vymazat
    7. Duro, tohle právě JE civilizace. Jen jsem čekala, že se dočtu o KULTUŘE.
      Mmch, bakterie a plísně mají svoji nezastupitelnou úlohu.

      Vymazat
  2. Ahoj, Nale,
    myslím, že v tomhle případě, tedy trefit se hřebíčkem správně bude podstatně složitější. To totiž dokáže pouze skutečnej Člověk. Nikoli však vzteklej a sebe málokdy ovládající Janek. Pardon, Jankové, myslel jsem tím sebe. Matěj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo... co si představuješ pod pojmem "skutečnej Člověk"?

      Vymazat
  3. Matěj, a čo ak práve ,,vztek a Jankovitost'' robí Človeka Človekom? A to ostatné je len preto, aby si (sme) si to neužil(i)?
    Miki

    OdpovědětVymazat
  4. No, Miki,
    já o vzteku vím hodně. A vím, že i ten cíleně poslanej téměř nikdy terč netrefí. A ani nemůže, neboť obvykle jsou střelec i cíl vybaveni stejnou polaritou a energií. Takže se jedovatej plivanec velmi "ohleduplně" svýmu terči vyhne.
    Ale je blbý, že ta rozjetá energie může na svý již neřízený dráze potkat a trefit kde-co, že? A rozflákat to na cimpr-campr. Což může potkat i samotnýho realizátora plivance. Tedy před chvílí vzteklýho Janka. Neboť on se mezitím zbavil emocí vzteku, je v klidu a počal vládnot potenciálem, jenž se "žel" dostal do kategorie možnejch cílů svý osobní blbosti.
    Hm? A Michal s Vlabi mne teď určitě sjedou, protože jsem tu fyziku a duchovno jako vždy zbastlil, že? Matěj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Matěji, nestálo by za úvahu, že právě vztek, jančení apod. může znamenat vlastně vnitřní nespokojenost a z ní pak třeba vyroste touha po Člověčenství? "Jen" se musí vyvodit správné závěry a pak "se pustit do práce". (Co se pod tím kdo představí je jeho věc.)

      Vymazat
  5. Jo,
    možný to asi je. Neboť tu během dějin pár takovejch lidí možná bylo. Sokrates, Mojžíš, Ježíš, Mohamed, Budha, či Hus, nebo Jeroným Přažskej, a tak. Byla tu provděpodobně i celá lidská společenství takovejch bytostí, jako Kataři, Adamité, Valdenští, ale všichni byli vyhubeni. Děsí mne taky to, proč Sokrates byl popraven a příštipkář, tedy komolil jeho textů Platon ... ne? Pak ta šílená hrůza na obrovský ploše Tartárie. Čtyři světový války. Myslíš, že tu ONI ještě vůbec mohou bejt? Mám pocit, že jsem takovou bytost nikdy nepotkal.
    Ono vyvodit závěry fakt nestačí. Pustit se do práce rovněž ne. Dovíst to dokonce je třeba a potkat alespoň jednoho z nich živýho. Protože když tu nebudou příklady, ale jen udělátka ne-lidí. Hm? Matěj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Matěji,
      píšeš, že je to třeba dovést do konce. Myslím si, že ať ono "to" je cokoli, žádný konec stejně jako nekonečno nemá - jako vývoj (evoluce). Konec je prostě konec :-)
      No a jedno ti mohu s čistým svědomím říci - "jednoho z nich" (nazval jsi je Člověkem) jsi už potkal. Jsou nenápadní a to poslední, co by si přáli, je vyčnívat a být nějakými příklady pro druhé :-)

      Vymazat
  6. Takže největší diktátor a vrah na matičce Zemi byl Čingis-Chán. Hitler i Stalin a jim podobní jsou jen ubožáci.
    A jak s takovou nepolitovat i sultána Mohameda, že. Není tedy současné tažení slovanská karma? Možná se nám to tímto jen někdo snaží vnutit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alexandrie,
      těžko podle této jediné kroniky, která se zabývá téměř výlučně vojenskou stránkou daného historického období, Čingis-chána soudit. Je to velmi jednostranný zdroj, který nepřináší vůbec žádné informace o následcích všech těch výbojů. Každopádně je třeba si všimnout, že ona údajně vyvražděná a vypálená města velmi rychle vstávala z popela a vzkvétala. To asi nebylo samo sebou...
      Příkladem může být tebou zmíněný Stalin. Tento "vrah a diktátor", jak jsi napsala, zanechal po sobě zemi, která se za tři desetiletí jeho vlád ze zaostalé říše změnila ve světovou velmoc. Nejspíš tu tedy v oněch historických interpretacích něco dost propagandisticky skřípe. :-)

      Vymazat
  7. Vlabi a Nenimito, pak ale si stačí přiznat, že nejsme o nic lepší, než ti, co po nás tisíciletí jdou. A nesnažit se pátrat po naší slavné krásné minulosti, ale naopak mít koule a poznávat minulost takovou, jaká opravdu byla. Což lze pouze ze všech možný i nemožných zdrojů.
    A snílci si mohou třeba snít o tom, že i tehdy existovaly slovanské kmeny, které neválčily, jako například některé indiánské kmeny v Americe.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Netuším, jestli jsme lepší nebo horší, ale vím, že narozdíl od těch "příchozích z jihu Země", máme jednu nevýhodu, díky které tuhle "válku o Zem" stále prohráváme. Všichni potomci Severnije (Hyperborey) mají totiž Svědomí, touhu po krásách přírody, klidu i míru. Jen bohužel, když zjišťujeme, jak tohle vše okolo nás ničeno a převraceno, tak v nás začne hlodat vztek, což je TO, co nás dokáže sjednotit. A dav vedený vztekem ničeho nedosáhne. Asi proto tehdy dokázal ten dav jít za ČingisChánem, jelikož i on a stejně jako Jemelja pocházeli IzMagulov, a skutečně zvládli něco změnit a zničit ty "uměle vytvořené modly".
      Je zvláštní, jak Izmogulov-Izmajlov je podobné názvu ismajlitů, kteří žíjí v celém podhůří Himalájí od severní Indie přes Pákistán, Afgánistán, Tájikistán, Uzbekistán a i ve skupinkách roztroušeni po celém světě a jedinou autoritu, kterou uznávají, je poslední Chán - Karim Aga Chan IV. A mám pocit, že ani oni nemají nic společného s Alkoranem, stejně jako ČingisChán.
      Podle mne šlo i jde o to, že oni v někoho skutečně věřili a šli za ním. A kdo je tedy "lepší"? Ten, kdo věří jen sobě a v sebe nebo ti, co skutečně někomu věří a jdou za ním? Kdo skutečně dokáže NĚCO změnit?
      Dnes má podporu davu jen ten, kdo má peníze, protože to je modla a víra, ke které jsou všichni od mala vychováváni. Kdo dnes umí vychovat děti, aby vzhlíželi k potomkům "bohů" a věřili jim:-)
      nenimito

      Vymazat

Podmínky pro publikování komentářů