Kurz tartarologie (Základy vědy o Tartárii) 3

- předchozí část -

Zrod Tartárie

Pokračovat ve čtení dalšího vyprávění by nemělo smysl, pokud by čtenář dostatečně pevně nestrávil vše, co bylo uvedeno v předchozích částech. Níže totiž předložím text jednoho velmi zajímavého dokumentu, který je zastoupen v mnoha knihovnách a nikdy se neskrýval před očima historiků ani širšího okruhu čtenářů. Zcela podle moudrého pravidla: "Chceš-li něco bezpečně schovat – polož to na nejviditelnější místo". A právě v tomto případě jsme svědky účinnosti této metody. Nevzhledný dvoudílný svazek s nic neříkajícím, nudným názvem (volně přeloženo - Genealogická historie o Tatarech) prostě přitáhne pozornost opravdu málokoho. Ale pokud víte, jak správně interpretovat to, o čem se v něm píše, pak se oči otevřou a dostaví se jasné pochopení, že tento text je neocenitelným pramenem znalostí o historii východní části Velké Tartárie.

Mince z Velké Tartárie, konec XVI. století. Nápisy jsou dvojjazyčné – v ruštině a… nějakém tartarském jazyce.

Pár "technických" poznámek o knize
Jazyk této knihy je pro vnímání současného čtenáře poměrně nesnadný, a to hned z několika důvodů. Kromě toho, že je psán předrevolučním stylem a písmem, způsob vysvětlování je složitý a nadmíru ozdobný, oplývá množstvím opakování a mnohonásobnými odbočeními od tématu; je tu plno vysvětlení, vzpomínek a to vše často přerušované chvalozpěvy na proroka Mohameda.

Dále je třeba stále brát v úvahu, že rukopis je psán současně čtyřmi písaři, kterým diktuje umírající starý chán Abu-l-Ghazi Khan, který patrně občas upadal i do bezvědomí a trpěl nemocemi stáří. Nicméně v paměti tohoto člověka byl uložen ohromující objem informací: data, čísla, jména. Přitom se tento starý chán neustále omlouval za to, že si už některé detaily nepamatuje. No a samozřejmě je třeba vzít v úvahu extrémní religiozitu celého pojetí, která nepochybně měla vliv i na objektivitu vyprávění.

Jedním z nejdůležitějších faktorů, které přispěly k věrohodnosti tohoto textu, je četnost jeho překladů. Původně byl napsán v arabštině. Pak jej přeložili do ruštiny, načež se obě varianty – arabská i ruská – objevily ve Stockholmu. Později tento text přeložili z ruštiny do francouzštiny a teprve v devatenáctém století z francouzského jazyka jej znovu přeložili do ruštiny. Navíc je třeba vzít v úvahu, že sám překladatel z francouzštiny neznal skutečnou historii Ruska. Nicméně i tak musíme před ním smeknout klobouk, neboť udělal vše, co bylo v jeho silách, aby se zabránilo zkreslení původního textu. A to je docela výkon!

Celá kniha se hemží spoustou jeho poznámek, v nichž komentuje některé události, které z podle jeho názoru autor popsal špatně. A v tom vidím zvláštní kouzlo této práce. Jasně to ukazuje metody falšování historie a způsoby jejich vlivu na moderní život. Překladatel je hluboce přesvědčen o tom, že jediné správné znalosti získal on na univerzitě a "Normanská teorie" je jediná pravda, zatímco starý chán byl nevzdělaný a vypráví báchorky.

Jenže ono je všechno úplně naopak. Mozek překladatele je zanesený historickými mýty, zatímco autor kroniky byl zcela bez předsudků. Podal historii, jak ji ústně dědili všichni potomci Čingis-chána z generace na generaci. A její pravdivost je nyní potvrzena moderními výzkumy. Přesnější bude říci, že kronika opět potvrzuje věrnost našich představ o Tartárii, které vznikly na základě jiných zdrojů, jež nejsou s tímto dílem spojené. A to činí kroniku opravdu senzačním nálezem, který eliminuje četné rozpory a úskalí, jež má historie akademická.

Když jsem se knihou zabýval, uvědomil jsem si, že v této původní podobě to nikdo číst nebude, kromě snad pár odborníků. No a to, co se jim dostane do rukou, se okamžitě změní v to, co chtějí vidět. Proto jsem se rozhodl, že lepší bude udělat volné převyprávění, z něhož budou vypuštěny všechny chvalozpěvy a nevýznamné odbočky. Dvoudílný svazek, který obsahuje bezmála tisíc stran, se mi tak podařilo stěsnat do velikosti brožury, kde je jen to nejcennější. Pouze jsem se snažil zachovat styl autora; až to bolí, jak krásně zní, a to zejména pokud budete číst nahlas. Je to současně bylina i vzrušující thriller, přijímaný jako něco ve stylu fantasy.

Avšak nic v něm není vymyšleno. Pouze to, co je převzato z mytologie. Ale to platí ve větší míře pouze pro samotný začátek, kde autor vypráví o původu Mogullů. A jako horlivý muslim si nemohl dovolit více svobody ve vztahu ke Koránu, v němž je zmapován pro každého věřícího člověka příběh o Adamovi. Nicméně tu jsou některé otázky, které vyžadují zkoumání a porozumění. Například technokrat může rozeznat v této části vyprávění popis vysoce sofistikované technologie genetického inženýrství...

Ale to je tak asi všechno, co jsem chtěl čtenářům sdělit dříve, než se pustí do četby. Předpokládám, že nyní jste připraveni číst kroniku smysluplně a věnovat pozornost důležitým detailům. Jako například jménům historických postav. Mohou nám toho totiž hodně říct. Mezi mogullskými jmény je množství ruských i evropských, a dokonce i ukrajinská. Vyhnout se vlastním poznámkám se mi nepodařilo, jsou však pouze v místech, kde jsem se jich nedokázal zdržet. Ale ve většině případů jsem nechal prostor pro přemýšlení čtenářovi. A není pochyb o tom, že budete dělat mnohem více objevů, než já.

Doufám, že vás studium kroniky Velké Tartárie bude bavit. V této části vás totiž čeká podrobné vyprávění o této zemi, v níž se pokusím shrnout všechny mně známé informace získané ze všech zdrojů, které jsem zkoumal v průběhu posledních let.

Takže - příjemné setkání se zakázanou historií!

autor: Abu-l-Ghazi Khan (1603 – 1664) historik, vládce Chorezmu, známý jako autor dvou významných historických prací.

Svět od Adama do potopy

Když se Bůh rozhodl stvořit Adama, poslal na Zem anděla Džabraila (Gavriila), aby mu přinesl hrst hlíny. Jeho zeptala se Matka-syrá Země: "K čemu je ti hrst hlíny ode mě, Gavriluško?"

A uslyševši odpověď anděla, poprosila: "Nedělej to, Gavrile! Adamovy děti se budou množit a budou hřešiti před Bohem a Bůh se rozhněvá a potrestá je hrozně, a já se velmi bojím božího trestu, protože jej nemohu vydržet."

S takovou odpovědí vrátil se Gavriil k Bohu. Tehdy Bůh poslal k Zemi Michaila. Anděl se však vrátil se stejnou omluvou, nesplniv boží příkaz.

Tehdy poslal Bůh anděla Asrafila, ale i on se vrátil s prázdnou.

Načež se snažil přesvědčit Matku-syrou Asrail a i jeho se pokoušela přemluvit. Ale odpověděl jí Asrail: „Pro mě jsou tvé domněnky nic ve srovnání s božím příkazem.“ Vzal hrst hlíny a donesl ji Bohu. A hrst ta byla vzata v tom místě, kde byla později postavena kostka Mekky. Mekka je sídlo chráněné horami, v místě, které není moc plodné kromě některých trav a velikých vodních dýní nazývaných v Rusku melouny.

Bůh se zaradoval a udělil Asrailovi za splnění příkazu čestnou povinnost přijímat lidské duše loučící se s tělem a přivést je před jeho zrak.

Když Bůh vytvořil Adama, položil jej mezi domem Mekky a domem Toiofem, kde ho nechal 39 dní. Čtyřicátého dne Adam ožil a byl uveden do ráje, kde zhřešil s Evvou, okusiv zakázaného ovoce.

Adam žil tisíc let. Jeho jméno označuje hlínu, kterou anděl vzal v Mekce. Dostal přezdívku Safi-Jula. Viděl 40.000 svých potomků a jmenoval ještě za svého života svým nástupcem syna svého Šissa, který vládl všem zemím kolem, naplněným lidmi otce. Šissa žil 412 let a po smrti jeho duši Asrail odnesl do Araje, to je do ráje.

Jméno Šiss bylo mu dáno z jazyka junonského, tj. řečtiny. Ale mouřeníni mu říkali E-Čbučalla.

Po jeho smrti na jeho místo nastoupil syn Anus. Vládl ve velké svatosti a ctnosti. "Anus" na mouřenínském jazyce znamená "Ctnostný". Žil 412 let, a po něm vládl jeho syn Šinan, který zemřel ve 240 letech, přičemž zůstavil svým následníkem syna Melagila, který první začal stavět města. Vida, že obyvatelstvo se množí, Melagil postavil první město Babill, které nazval Suss. Domy ve městě byly zbudovány z hlíny a dřeva. A lidé opustili jámy a horské jeskyně, přesídlíce do Suss. Melagil první zavedl žně a dal poddaným úrodná pole. Žil 920 let, a když umíral, stanovil svým následníkem toho ze svých synů, který nesl jméno Berdi a který pak žil 960 let. Podle junonského jazyka se jmenoval Achnuchom a byl velmi ctnostný. Mouřenínským jazykem se jmenoval Idris. Věštil a učil poddané. Pak ho anděl vzal na svá křídla a odnesl do Ráje.

Poté vládl jeho syn Manušlag, který byl ctnostný a bohabojný. Ale počet let jeho života není znám. Jeho místo zaujal syn Čamech, jehož počet let života je stejně neznámý, nicméně ještě za života určil nástupcem svého syna Nui.

Když Nui oslavil 150 let, Bůh ho jmenoval Prorokem. Po 700 let Nui ukazoval lidem nebeskou cestu, ale nedokázal přilákat k Bohu více než 80 mužů a žen. Vida, že lidé se odvrátili od Boha, začal volat, obraceje se k Bohu, aby ten vymýtil tento lid. Nato se zjevil anděl Gavriil a řekl Nui, že Bůh to vše slyšel a zničí lidstvo potopou. Ihned jej naučil, jak postavit archu, a Nui ji za pomoci osmdesáti pravověrných postavil.

Jakmile ji dokončili, rozevřela se Země a Nebe vylilo deště. Pak Prorok vzal po páru všechna zvířata, ryby a ptáky a vystoupil na archu. A osmdesát pravověrných s ním. Ostatní zvěř a ptáky smetla světová potopa.

(Zde je třeba poznamenat, že na rozdíl od všech ostatních zdrojů vyprávějících o světové potopě, autor tvrdí, že nejen z nebe se valila voda, ale rozevřela se také Země.)

Ale po nějaké době Bůh zakázal deště, a vody se ztratily.

Obrození

Nui stavěl svoji archu na hoře Džu-di mezi městy Mučullem a Šamem, odkud ho vody vyzvedly první den v měsíci Redžeba. Plavil se do 10. dne v měsíci Magaramu a pak přistál na hoře. Takže se po vodě pohyboval šest měsíců a deset dní. Ze všech lidí na arše zůstal naživu jen on s manželkou a tři jeho synové. Ostatní zemřeli na následky nemocí.

Vystoupili na souš a Nui poslal syny na tři strany. Gama do Indie, Sama do Íránu a Iafise do země Kapipun-Šamach. A přikázal synům, aby nestavěli města, dokud se lidé na Zemi nerozmnoží.

Iafis opustil horu, na které archa přistála, a odešel žít do míst mezi řekami Atella (Volha-Ra) a Jaik, kde umřel po 250 letech, zanechav po sobě 8 synů a mnoho příbuzných.

Dětmi Iafise byli: Turk, Chars, Saklap, Russ, Maninak, Čvin, Kamari, Garik (Goroch). Pravděpodobně právě Gorocha měl na mysli Marco Polo, když vyprávěl o velkém chánovi nesoucím jméno Gor, kterého nazývali ještě také Georgiem.

Dříve než zemřel, jmenoval svým nástupcem Turka, kterému dal přezdívku Iafis-Oglany. Stanovil ho pánem nad celou rodinou, přikázav, aby všichni ostatní mu byli poslušni.

Turk byl člověkem velikého rozumu a objevil mnoho velmi užitečných věcí pro život. Udělal si stan a pro život si vybral místo Izachkol. Narodili se mu čtyři synové: Taunak, Čakale, Berzačal a Amlak.

Umíraje, označil jako svého nástupce Taunaka, který byl také velkým vynálezcem. Právě Taunak zjistil, že pečené maso je se solí chutnější. V tutéž dobu v Íránu vládl Kajumars.

Taunak žil 240 let a následnictví předal svému synovi Elča-chánu. Elča-chán žil dlouho a vládu předal synovi Dibbakui-chánu, který také žil dlouho, vládl spravedlivě a následnictví předal synu Kajuk-chánovi. Kajuk-chán předal vládu Alanča-chánovi. Až po dobu vlády Alanča-chána se žilo podle zákonů zavedených Iafisem. Žili v bohatství, dostatku a hlubokém klidu.

- pokračování -

autor: kadykchanskiy

http://www.tart-aria.info/rozhdenie-tartarii/

překlad: Vlabi

©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.