Kurz tartarologie (Základy vědy o Tartárii) 5

- předchozí část -

Život Čingis-chána

Čingis-chán se narodil v zemi Blun-Julduk v létě 559 podle mogullského kalendáře, v roce prasete (mogullsky Tongus), což odpovídá létu roku 1162 od vtělení Boha Slova.

Když Čingis vyšel z matčina těla, držel v ručičce sraženinu krve, o čemž řekla porodní bába jeho otci. Ten svolal své důstojníky a jeden z nich řekl, že to je znamení, že chlapeček se jednou má stát velkým vojevůdcem a pokoří mnohé země. Otec nazval malého Tamučin, ale když byl později prohlášen za chána, přejmenoval se na Čingise, což v mogulském jazyce znamená “moře“.

Památník Čingischána, Mongolsko

Rodokmen Tam-u-čina

Je třeba uvést, že Mogullové mají ve zvyku počítat rodokmen nikoli od zakladatele, ale obráceně a navíc ne dál než do sedmého kolene. Ale my uvedeme rodokmen celý:

– Čingis-chán

– Iessugi-Bajadur-chán (skoro jako Ješua nebo Jusus)

– Bortan-chán

– Kabull-chán

– Tumeně-chán

– Bassikar-chán

– Dutumin-chán

– Tocha-chán

– Buděndžir-Magog, syn vdovy Alanku, (Alanku spávala sama a hlídaly ji četné stráže. Jednou se v její ložnici objevilo oslnivé světlo, které se změnilo v muže. Ten ulehl vedle ní, ale po chvíli se rozplynul. To se opakovalo po několik nocí. Po čase pak Alanku porodila Buděndžir-Magoga)

– otec Alanku, syn Julduse, jehož jméno není známo

– Juldus-chán

– Mengi Hodža-chán

– Těmiraž-chán

– Kajmaču-chán

– Simčauču-chán

– Bukbendu-chán

– Mekočin Borell-chán

– Kipči-Mergen-chán

– Kav-Idill-chán

– Běrtězeně-chán

Mezi vládou Běrtězeně-chána a útěkem Kaina do Irdagana-Kon je v rodokmenu mezera 450 let, kdy Mogullové žili mezi horami Irgana-Konskými. Jména knížat nejsou známá, ale všichni byli Mogullové. Dále:
– Kain (neměl chánský titulu, protože oficiálně nebyl jmenován, fakticky ale chánem byl)

– Ill-chán

– Tiniis-chán

– Mengli-chán

– Juldus-chán

– Ai-chán

– Ogus-chán

– Kara-chán

– Mungal-chán

– Alenča-chán

– Kajuk-chán

– Dobbakui-chán

– Ijelče-chán

– Taunak-chán

– Turk

– Iafis (Jáfet – Jupiter)

– Nui (Noe)

– Čamech

– Matušlak

– Idrus

– Berdi

– Melagil

– Šinan

– Anus

– Šiss

– ADAM, přezdívaný Safi Jula

Když umřel Iessugi-Bajadur-chán, Čingis-chánovi bylo třináct let. Podle zákonů Mogullů byli všichni poddaní povinni platit chánovi každoroční desátek a takových bylo 40.000 rodin patřících pouze do jednoho rodu. Krom toho desetinu platily i mnohé sousední rody. Ale protože Čingis-chán byl velmi mladý, některé sousední poddané rody se rozhodly daň neplatit. Jen třetina jich zůstala věrná Čingis-chánovi, a dvě třetiny se odklonily. Byly to rody: Burganaj-Kariltuk, Kataguni, Čilčuti, Džogereti, Mironi a Marketti. Jedny dříve a druhé později však Čingis-chán různým způsobem přivedl k poslušnosti.

Matkou Čingis-chána byla Ulun, přezývaná také Iga, což v mogullském jazyce znamená „Velká“. (To je i rozluštění onoho „mongolského jha“ (rusky iga = jho). „Iga Mogull znamená „Velcí Mogolové“. Měla i jiná jména, ale všechna měla význam stejný - „Vládkyně“.) Pocházela z rodu Allaknutů a byla velmi moudrá. Po smrti Čingischánova otce ji k sobě vzal Menglik-Ička z rodu Kunachmarů.

Když vzbouřivší se Burganaj-Kariltuk svedl Tajzeuty, Nerony a další dotyčné rody z poddanství rodilého vládce, tehdy Čingisovi zůstalo jen málo rodin. Všemožně se snažil mírným způsobem tuto situaci zvrátit, ale ve svých necelých třinácti letech byl nakonec nucen vyrazit do krvavé bitvy. Ale protože síly byly rovné, přemoci vzbouřence se mu nepodařilo.

V létě jistý člověk z rodu vzbouřenců zpravil chána o tom, že vzbouřenci se spojili, aby na něj nečekaně udeřili. Tehdy Čingis-chán, který už tehdy byl vynikajícím bojovníkem a velitelem, sebral vojsko v počtu 30.000 ze 13 jemu věrných rodů. Vyvedl je do pole, kde postavili tábor s věcmi a sám vojsko rozestavil na místa. Nepřítel dorazil s vojskem 5 – 6 tisíc a byl na hlavu poražen. Čingis-chán zavelel postavit sedmdesát velkých kotlů s vodou a zapálit pod nimi oheň. Když voda začala vřít, všechny urozené strůjce do ní spustili hlavou dolů a zaživa uvařili.

Pak Čingis-chán šel do tábora nepřítele, vzal mnoho kořisti a zajatců a ostatní tam zničil. Tím zvětšil své vojsko o velký počet bojovníků.

Byl jistý člověk z pokolení Cojgeretů jménem Čamuka-Čičen. V jazyce Mogullů Čičen znamená „výřečný člověk“. Tento člověk přišel k Sungunovi, velkému synovi Auneka-chána karaitského a říká: „Vy si tu s otcem myslíte, že Čingischán je váš přítel, ale já  vás mohu ujistit, že požádal Tajan-chána Najmanského a Bajrak-chána, aby společně začali válku proti vám.

Aunek-chán rozhodl, že takové informace nelze brát na lehkou váhu, ale úplně uvěřit Čamukovi nemohl, protože rod Čingis-chána mu před lety nejednou své přátelství dokázal činy. Nicméně byl připraven na všechno. Zároveň svému synovi vyprávěl o velikém dobrodiní, za které byl otci Čingis-chána vděčný.

Nyní, po zprávách od Čamuky bylo rozhodnuto nalákat Čingischána na nabídku spojenectví skrze sňatek jeho syna Čuči se dceou Aunek-chána. Ale protože se přece jen bál, že pokud by se sám objevil u Čingischánova dvora, mohl by být bez okolků zabit, poslal místo sebe věrného starého důstojníka Bukadaje-Kanzata, aby návrh chánovi předal.

Ten přijal posla velice vlídně a nevěda o lživém obvinění Čamuki-Čičena, vypravil se v doprovodu dvou důstojníků ke dvoru Aunek-chána. Cestou však potkal svého nevlastního otce Menglik-Ičkoju, od něhož se dozvěděl o údajných zlých plánech Auneka-chána. Okamžitě se vrátil, posla bohatě obdaroval a spolu s ním zpátky poslal i své pozvání, aby je svým příchodem poctil Aunek-chán osobně. Protože ale právě nemá dostatek dobytka, aby mohl řádně milého hosta uctít, proto žádá návštěvu odložit až do té doby, dokud dobytek nebude řádně vykrmen.

Pět-šest dní po odjezdu posla přišli k Čingis-chánovi nějaký Badu s bratrem Kišlikem a požádali o rozhovor o samotě. I vyprávěli, že když pásli koně jednoho z prvních důstojníků při dvoru Aunek-chána, zaslechli rozhovor důstojníka se ženou, z kterého vyplynulo, že jejich chán se rozhodl ráno zcela nečekaně na Čingis-chána zaútočit. Uslyšev to chán, okamžitě poslal rozkazy svým nejbližším důstojníkům, aby co nejdříve přijeli a své ženy, děti i staré a skot odeslali do vzdálených míst Balčuna-Balak.

Sám se s družinou 2.500 vojáků (vše, co se podařilo sehnat za tak krátkou dobu) postavil do pole a přikázal vojákům držet koně pod uzdou a čekat na rozkaz v kterýkoliv okamžik začít konat.

Aunek-chán Karaitský se blížil za východu slunce, maje 12.000 vojáků. Tehdy Čingis-chán na radu jednoho ze svých poradců jménem Kojuldar Čičena rozdělil vojsko na dvě části a s jednou z nich se schoval na odlehlém místě, zatímco druhá statečně očekávala nepřítele.

Když přední oddíl Aunaka minul léčku a narazil na oddíl v poli, začala bitva. Vojáci Čingis-chána oddíl obklíčili, udeřili zároveň ze všech stran a zcela ho zničili. Aunek-chán vida, že jeho vojáci prohrávají, vyrazil jim na pomoc spolu se svým synem Sungunem. Ale nepomohla jim jejich přesila a všichni byli pobiti. Kdo přežil, v hrůze prchal pryč. Syn Auneka Sungun byl těžce raněn ranou kopí do obličeje.

Čingis-chán měl radost velikou, že s tak malým počtem vojáků se mu s nevelkými ztrátami podařilo rozbít tak velký předsunutý oddíl. Ale hlavní armáda Auneka byla stále na cestě, a tak se chán správně rozhodl odejít pryč a vyrazil přímo do Balčunu-Balaku, kam byly předem odvedeny ženy, děti, starci, dobytek i majetek. Ale když dorazili na místo, byli nuceni kvůli nedostatku vody odjet k řece Kalassui, kde nad územím vládl rod Konkurátů, jimž vládl vladyka Turk-Illi, příbuzný Čingise.

Čingis k němu poslal jednoho svého důstojníka se žádostí o setkání a zprávou o tom, že pokud je připraven zůstat jeho přítelem, pak ať se podřídí, ale pokud se bude protivit, bude zničen. Když to Turk-Illi uslyšel a promyslel, uznal, že je lépe podřídit se Čingischánovi a zaštítit se jeho silou. I podřídil se i s celým rodem a společně odešli odtud k řece Kollanuaeru.

Potom Čingis-chán poslal jednoho člověka z rodu Badurginů jménem Arkaizun-Baj-Bajadur k Aunek-chánovi Karaitskému s pokáráním, že prokázal velkou nevděčnost a je nezbytné nezapomínat, že se svým synem Sungunem jsou jako dvě kola téhož vozu: pokud se jedno zlomí, jsou k ničemu obě.

Potom Čingis-chán s celým svým vojskem šel na Aunek-chána se Sungunem. A byla bitva krvavá, ale štěstí bylo na straně Čingise. Aunek-chán spolu se Sungunem byli nuceni se dát na útěk, zanechavši vítězi všechna svá území a všechny své poddané. Běželi k Tajan-chánu Naimanskému, ale cestou padli do rukou dvou murzů (příslušníci vládnoucího rodu) Kurimaze a Tamika. Ti, když se dozvěděli o zradě Auneka, všechny jeho lidi pobili a servali z nich vše, co měli. Aunukovi hlavu uřízli a přivezli ji svému chánovi Tajanovi. Ten se rozzlobil a řekl, že v případě takového významného člověka je lepší nechat ho sloužit než zabít ho. Přikázal hlavu Auleka zalít do stříbra a připevnit na opěradlo svého trůnu tak, aby tvář hleděla na obrácenou stranu. Říká se, že třikrát po té ze stříbrné masky vypadl jazyk a prý se snažil něco říci, a ze rtů cosi vypadalo. Věřilo se, že to bylo znamení.

Když se Sungun, syn Auneka, dozvěděl, co učinili s jeho otcem, utekl do města Chatjejen, kterému vládl nějaký velmož z rodu Kallačů jménem Kalizogara, ale ten místo toho, aby jej přijal, nechal ho zabít a jeho hlavu poslal spolu s jeho ženou a dětmi Čingis-chánovi. 

Po těchto událostech se téměř všechny sousední rody Čingischánovi poddaly.

A tak v létě 599 podle mogullského kalendáře (1202) minulo Čingischánovi 40 let. Všechny mogullské rody ho uznali za Velkého Chána země Naumankura. Při té příležitosti Čingis-chán uspořádal velkou hostinu. Na této hostině byl jeden jménem Kokča, přezývaný Obraz Boží. Řekl, že všichni potomci Tamučina, tak zvali Velkého Chána dříve, budou od této chvíle až na věk věků Velkými chány z pokolení na pokolení. Tento Kukča chodil i uprostřed zimy bos a v oblečení velmi tenkém, přesto byl zcela zdráv. Vyprávělo se, že k němu v různých časech přicházel bílý kůň a jakmile se na něj posadil, ten se hned vznesl k nebesům a tam besedoval s bohy. (Velmi podobné na první svědectví o abdukcii).

Mezi tím Tajan-chán Naimanský vypravil posla k nějakému Alakusovi, vládci rodu Unguttů, aby mu sdělil, že Čingis-chán se stává každým dnem silnějším a strašnějším. Podmaňuje si sousedy, urozené lidi nešetří, všechny zabíjí a ponechává si jen nevolníky. A vyzval k vytvoření svazu proti Čingischánovi. Alakus však nejenže se odmítl s Tajan-chánem spojit, ale navíc ihned poslal posly k Čingis-chánovi s varováním o zradě.

Tehdy Čingis sezval radu všech zástupců rodů, kde bylo rozhodnuto začít válku proti Naimanům. Na jejich radu pak urychleně sebral vojsko, aby zabránil nečekanému útoku. To bylo v létě roku 600 podle kalendáře Mogullů (1203).

Na samém začátku této války Čingis-chán vyslal věrného člověka jménem Čenanojan chytit a zajmout nějaké „jazyky“, aby se dozvěděl o síle nepřítele. Když Čenanojan zajal jednoho Naimance, odvedl ho přímo k Čingis-chánovi a ten ho osobně vyslýchal. Ukázalo se, že Tajan-chán se spojil s Markatty, Uiraty a Coegeraty, přešel řeku Altaj a spěchá, aby zastihl Čingis-chánovo vojsko nepřipravené.

Čingis-chán se tedy okamžitě proti němu vydal. Naimanští vojáci byli už mnoho dní na pochodu, když průzkumné hlídky zjistily, že je před nimi nepřítel. Tehdy Čingis předal velení svému bratrovi Čučikarovi velícímu pravému křídlu vojska. Levému křídlu velel chánův syn Čuči. Sám se postavil do středu a také první zaútočil. Hned v začátku střetu byl nepřátelský chán těžce zraněn. Odnesli ho na nejbližší kopec a jeho vojsko tak zůstalo bez velitele. Nastal zmatek, a aby zachránil životy svých vojáků, Tajan-chán poslal svým důstojníkům doporučení, aby se Čingischánovi vzdali.

Ale jeho vojáci byli stateční a se vzdát odmítli, takže byli všichni pobiti. Sám Tajan zemřel na následky zranění později během útěku z bojiště. Uprchnout se podařilo jen jeho synovi Kutšlukovi, kterého se pak ujal Bajrak-chán.

Tou dobou se už blížila zima, proto Čingis-chán odešel do svého zimního bydliště. A najaře vyrazil do země Markattů, kterým vládl chán Tochtaběgi. Tento chán se zúčastnil bitvy na straně Tajan-chána, ale tehdy, jakmile viděl, kdo bude vítězem, rychle a opatrně ustoupil. Odvedl svou armádu k Bajrakovi, druhému chánovi naimanskému.

Když Čingis-chán zdolal Markatty, doplnil armádu velkým počtem bojovníků Tochtaběga-chána a vydal se k hlavnímu městu Tangut. Chán tangutský byl tou dobou už velmi starý, proto se obrnil v hlavním městě a rozhodl se přežít obklíčení za stěnami pevnosti. Po několika týdnech obléhání však vojsko Čingis-chána vzalo pevnost útokem. Starý chán byl usmrcen a pevnostní stěny zbořeny. Obsazeny byly i další pevnosti, které se nacházely v zemích tangutských, a v každé z nich nechal Čjngis-chán svou silnou družinu.

Vrátiv se z tangutského pochodu a proživ zimu, vydal se Čingis-chán na majetky Bajrak-chána, ale nezastihl ho ve městě, protože ten se nacházel na lovu. Tehdy šel za ním, chytili ho a usekli mu hlavu. Ale jeden z jeho důstojníků z mogullských rukou utekl a došel ke Kutšlukovi, synovi Tajan-chána, a Tochtabězi-chánovi Markattskému, mysle si, že tam bude v bezpečí.

Ale Tachtaběg i Kutšluk se zalekli síly i hněvu Čingis-chána a utekli na břehy Irtyše. Zastavili se poblíž měst Katliků a Coegeratů, kterým vladli princové Arssan a Kanakaběgi. A tito princové, vzdavši se Čingis-chánovi, ukázali mu, kde se skrývají uprchlíci. Ti se pokusili znovu utéci, ale Tochtaběgi padl do rukou Mogullů a byl usmrcen. Kutšlukovi se podařilo prchnout do města Turkestan ke Kavěr-chánovi Kara-Katajskému. Kavěr-chán sice nebyl takovým hostem příliš nadšen, ale přesto ho s poctami přijal, a dokonce mu dal jednu ze svých dcer za manželku.

Čingis-chán, nemaje tu už co na práci, uchýlil se do své země. Po návratu vypravil dva posly jménem Altaj a Taramiške ke Kergyzům, jimž vládl Uruss-chán, s návrhem, aby se mu poddali. Ten, chápaje, že je lepší mít Čingis-chána za spojence než za nepřítele, souhlasil se stát jeho poddaným a poslal mu po poslech dary, mezi nimiž byl i velmi vzácný pták. Turkové ho nazývali šungar a Russové krečet (druh raroha). Tento pták byl celý bílý, kromě nohou, zobáku a očí, které měl červené, velmi červené.

Po smrti Aunek-chána Karaitského byl Čamuka-Čičen u Tajan-chána Naimanského, ale později se vrátil ke svému rodu Džiogeratskému. Ale Džiogerati zvážili, že Čingis není jen jejich gosudar, ale i pokrevní příbuzný, a chápali, kolik lidí obyčejných i urozených bylo zabito kvůli Čamukově podrazu, a tak ho svázali a odvezli k Čingis-chánovi. Ten přikázal Čamuku krutě popravit odtrháváním jednotlivých částí těla za sebou. Ten, umíraje, řekl, že by s Čingisem udělal totéž, kdyby se mu dostal do rukou.

Ujguři byli poddanými Kaver-chána Turkestánského a platili mu obilní daň. Nejdříve jim vládl Idukut-chán, ale pak Kaver-chán dosadil svého daruga (titul ve středoasijských chanátech ve středověku; zástupce chána, spravoval jeho majetky, dohlížel na výběr daní, byl soudcem i velitelem policie) jménem Šuvak. Ujguři velmi trpěli jeho řáděním, a aby se od něj osvobodili, svázali ho a dopravili k Čingis-chánovi, prosíce o ochranu. Čingis-chán se velmi zaradoval a blahosklonně Ujgury přijal pod svou ochranu. Jednoho z blízkých důstojníků pak poslal k Idukut-chánovi se zprávou o svém patronátu nad Ujgury. Indukut vyjádřil vděčnost za milosrdenství Velkého Chána a prosil, zda by se mohl stát jeho synem. Čingis ho neodmítl, a dokonce za něj provdal jednu ze svých dcer.

Čingis-chán si podmanil celý mogullský národ a rozhodl se pomstít za všechny ústrky a křivdy učiněné Altan-chánem Katajským. Když to sdělil všem představitelům různých rodů, všichni se přimlouvali, aby byl poslán jeden z důstojníků jménem Čachidžer jako posel ke dvoru Altan-chána.

Čachidžer oznámil katajskému chánovi, že by měl ihned uznat Čingis-chána za svého vládce. V opačném případě že bude válka a její vítěz se stane jediným vládcem. Na to se Altan-chán nesmírně rozhněval jak na Čingise, tak i na jeho vyslance a přikázal připravit se k boji. Cestou zpět Čachidžer podrobně zakreslil všechny hory, řeky, cesty, sídla a další detaily míst ležících na přístupu k městu Altan-chána.

Jakmile Čingis vyslechl odpověď katajského chána, okamžitě se s vojskem vydal do katajské země. Altan-chán také shromáždil veliké vojsko a rozestavil ho ve výhodném místě. Mezitím Čingis-chán obsadil mnohá a mnohá města. Hodně jich spálil a většinu obyvatel pobil.

Altan-chán aby odvrátil ještě větší katastrofu, vyslal jednoho ze svých generálů s velkým vojskem. Ten se od jednoho zběha dozvěděl, že Čingis-chán si zabral ta největší katajská města a své vojsko nasměroval tam, doufaje, že jej překvapí. Ale nevěděl, že onen „zběh“ byl poslán úmyslně a své vojáky zavedl do léčky. Vojsko Čingis-chána udeřilo po oddílu Altan-chánova generála za pochodu a pobili je všechny. Poté se okamžitě vydali k hlavnímu vojsku katajskému, které nečekaně zaskočili a porubali všech 30.000.

Altan-chán uprchl a ukryl se ve městě Kambalu. Sedě ve městě, každý den se dozvídal o nových a nových městech, která Čingischán obsadil, a vida, že vojsko nepřítele se každým dnem blíží, svolal si k poradě všechny hlavní dvořany. Vyslechl si je a bylo přijato rozhodnutí uzavřít s Čingis-chánem mír. I vyslali k němu za tím účelem posla. Čingis-chán přijal poddanství Kataje, vzal si dceru Altan-chána za ženu a vrátil se domů.

Altan-chán vida, že všechny jeho severní země jsou zničeny, zanechal v Kambalu vládnout svého syna a sám pak po odchodu Mogullů odešel do města Nankin, které ještě jeho otec důkladně opevnil. Kolem celého města se táhly troje hradby, z nichž ta vnější měla 40 mil. Město bylo postaveno na břehu velké řeky (Jang-c’-ťiang), která byla tak široká, že plavit se na lodi z jednoho břehu na druhý trvalo celý den.

Ještě před odjezdem nechal popravit několik princů Kara-Kitajských, kteří ho v době války zradili. Kara-Kitajci potom začali nepokoje a ty se rozšířily po všech severních provinciích tak, že vojsko Čingis-chána znova přišlo na sever a bylo obsazeno i město Kambalu.

Jakmile se Altan-chán dozvěděl o probíhajících událostech, o hladu, vysokých cenách chleba, o vzpourách, o zkáze všech provicií na severu, poslal do Kambalu karavanu velbloudů s chlebem v počtu několika tisíc. Karavanu chránilo početné vojsko pod velením dvou nejlepších generálů. Ale pluky Čingis-chána vyrazily a vojsko rozdrtily. Generály zajali a velbloudy s chlebem zabavili pro sebe. Když se o tom Altan-chán dozvěděl, neunesl to a otrávil se.

Pět let Čingis-chán hasil nepokoje v Kataji a v Kambalu také hledal poklady Altan-chána. V každém městě pak usadil svého místodržícího a silnou posádku. Když zavedl pořádek vrátil se do své země.

Po návratu z pochodu se Čingischán usadil ve městě Akašin v Tangutské zemi. (Zde je u překladatele poznámka pod čarou, v níž předpokládá, že město Akašina dnes neexistuje, ale zcela jistě se nacházelo poblíž indické hranice. To vyplynulo z toho, že překladatel si spojuje Kataj s Kitajem=Čínou. Ale pokud by věděl, že události popisované v kronice se udály na Sibiři a nikoli v současné Číně, pak by bez problémů nalezl v Altaji město Kašino nacházející se na jednom z přítoků Obu.)

Po dobytí Akašinu se rozhodl dobýt i zbývající katajská města, která ještě zůstávala mimo jeho říši, ale zjistil, že rody, které si jej nepřály přijmout za svého vládce, se pokořily před Kutšlukem, synem Tajan-chána. A Kutšluk na radu sultana Chrassmského Mohameda Šacha napadl Kaver-chána, svého otčíma, a vzal mu více než polovinu jeho území.

K této skutečnosti přibyla ještě druhá o tom, že bratr Tochtaběgi-chána Kudat dorazil se dvěma svými synovci k Naimannům a začal odtud obtěžovat poddané Čingis-chána. Tehdy Čingis-chán změnil své plány a poslal dva své generály jménem Suida-Bajadur a Kamu-Tušazar s velkým vojskem proti Kudatovi a jeho spojencům. Ti, zastihnuvše ho na březích řeky Cummaran, na něj udeřili, většinu pobili a zbývající zajali. Celé vojsko pak dokončilo porážku Markattů, k čemuž došlo v létě 613 (1216).

Tumati (národ sídlící na březích řeky Selengi) rovněž projevoval nepřátelství, a tak i k nim byl vyslán generál Burgu-Najan s nevelkým počtem vojáků. Tumaty zničili s nebývalou krutostí, zabíjeli i mučili.

Proti Kutšlukovi byl vyslán generál Čena-Najan s velkým vojskem. Kutšluk místo co by se ukryl, sám vyrazil velkému vojsku v ústrety. Ale Čena-Najan na něj narazil tak brutálně, že pobil celé veliké vojsko. Kutšluk s nemnoha svými vojáky se snažil uprchnout, ale dostihli ho a celý jeho doprovod pobili. Jen samotnému Kutšlukovi se podařilo utéct do města Badagšan v zemi zvané Sarekoll.

Ale Čena-Najan ho nepřestal pronásledovat a, potkav muže s rádlem, zeptal se ho, zda neviděl nějaké nově příchozí. Muž, aniž by odložil rádlo, odpověděl, že viděl čtyři, kteří se ubírali k Badagšánu. Tehdy pronásledovali uprchlíky, aby se nestačili ukrýt. Všechny zabili.

Po návratu domů Čena-Najan předal hlavu Kutšluka svému chánovi. A ten byl velmi spokojen a obdaroval svého generála hojnými dary.

Čingis-chán měl mnoho manželek a souložnic, předpokládá se, že více než 500. Všechny jeho zákonné manželky byly z rodů chánských a knížecích a mezi nimi měl pět obzvlášť oblíbených:

- Bortu Kučin (obr. vlevo), od níž měl 4 syny;

- Kiču, dceru Altan-chána Katajského;

- Karizu, vdovu po Tajan-chánovi;

- Minu;

- Čingan.

Obě poslední byly rodné sestry z významného tartarského rodu. Čtyři synové od Borta Kučin se jmenovali: Čuči, Čagataj, Ugadaj a Taulaj.

Každý ze synů měl u dvora své povinnosti. Čuči spravoval ekonomii, Čagataj se zabýval soudnictvím a tresty, Ugadaj dohlížel na vybírání státních poplatků, přijímal výkazy z provincií, a Taulaj se staral o záležitosti vojenské.

Mezi dalších pět synů Čingis-chán rozdělil hlavní gubernátorství Kataje. Aby nikdy nebylo mezi nimi nepřátelství, jednou je svolal a každému dal jeden šíp, aby jej zlomil. Bratři střely zlámali a Čingis-chán pak dal každému svazek pěti šípů a znova jim přikázal jej zlomit. Nikomu z bratří se to nepodařilo. Tehdy Čingis-chán synům řekl, že dokud budou stát při sobě jako šípy svazku, nikdo nebude mít sílu je zlomit. Ale jakmile by se rozdělili, stanou se snadnou kořistí.

Když Čingis-chán zajistil ve všech svých zemích mír, vyslal svého člověka jménem Makinut-Jalauči jako posla k sultánovi Mohamedovi šachu Charassmskému s návrhem, že když už jejich země mají společnou hranici, pak nic nebrání tomu, aby sultán přijal Čingise za svého otce, protože jeho souhlas by byl ku prospěchu obou zemí.

Když sultán zůstal s poslem o samotě, sňal ze sebe drahocenný pás a předal ho poslu s žádostí, aby nyní hovořil jen pravdu. Poté ho začal vyslýchat, zda je pravda, že Čingis-chán si pokořil všechny země včetně katajské a je-li pravda, že má tak velikou moc, aby sultánovi nabízel stát se jeho synem.

Makinut-Jalauči si vvšiml, že sultán hovoří se zlobou, a aby zabránil hněvu, který zaslepuje mysl, začal s ním hovořit velmi laskavě a všemožně chválil jeho důstojnost. A dokonce snížil přednosti svého chána. A tak mile mu pěl chvály, že sultána přesvědčil přijmout návrh Čingis-chána. I vrátil se domů s vítězstvím bez války a s řadou vozů plných darů.

A i když kalíf Bogdatský psal Čingis-chánovi, aby ho povzbudil k válce proti sultánovi, mezi říšemi vládl mír a vzájemnost, a to až tak, že maje v rukou zlato a stříbro, bylo možné chodit z jedné země do druhé beze strachu o život a bez placení cla (První celní unie!)

Ulice města Velkých Mogullů

V zemích Tartárie po mnoho generací neměli zámky a pevnosti, ale venkovské domy na kolečkách, aby mohli žít tam, kde se jim líbí. A od těch časů vládl mír a pořádek ve všech provinciích a ze všech konců světa přijížděli obchodníci, aby obchodovali tam, kde je to pro ně výhodné a bezpečné.

Jednou se Čingischán rozhodl prověřit si ceny zboží u jedněch kupců. A když ti řekli cenu, Čingis řekl, že když si zboží tak vysoko cení, měli by vědět, že za ně nic nedostanou. A všechny truhly byly u kupců zabaveny a nic za to nedostali. I byli pozváni jiní kupci, kteří stanovovali rozumné ceny, a pak na trhu začalo přibývat ještě více kupců ze všech zemí a mnoho peněz přiteklo do státní pokladny Čingis-chána z obchodních poplatků. (Nyní se to jmenuje sazebníkové regulace stimulující rozvoj ekonomiky.)

Ti kupci, kterým Veliký Chán poskytl záštitu, byli z Charassmu. Když se vraceli do svých zemí, spolu s nimi se k sultánovi Mohamedu šachovi vydali i tři dvorští důstojníci: Mohamed Charassmský, Ali-Hodža Bucharský a Jusuf Otrarský, kteří byli posly Čingis-chána. Přivezli sultánovi přátelský dopis od svého chána, v němž líčil, jak pomohl kupcům a vyjádřil naději, že i v Charassmu budou stejně přijímat kupce ze zemí Čingis-chánových.

Tito poslové přišedše do města Otrar, přišli ke gubernátorovi, kterého dříve zvali Inallčik, ale sultán mu dal titul Kagir-chána. Kupci mu přinesli své dary a jeden z nich bez zlého úmyslu nazval Kagir-chána předchozím jménem Inallčik. Kagir-chán se velmi rozhněval a nechal všechny vsadit do vězení – kupce i posly. Poslal pak dopis sultánovi o tom, že dorazili kupci, ale že nevěří v jejich dobré úmysly a tuší v nich zvědy nepřítele. Sultán, který neznal souvislosti, odeslal dopis s rozkazem zvědy zabít, což se i stalo.

Lidé Kagir-chána kupce i posly zabili a zboží si vzali. Ale jednomu z kupců se zázrakem podařilo uprchnout a ten běžel k Čingis-chánovi a všechno mu osobně vypověděl. Čingis-chán se rozzlobil převelice a přikázal ihned sebrat vojsko. Sultánovi poslal dopis, že jelikož porušil mírovou dohodu, vyhlašuje mu válku. Pak poslal svého syna Čuči do Turkestánu vyhnat zbytky Kutšlukových lidí.

Sultán Mohamed jakmile dostal zprávu od Čingis-chána, vyrazil s vojskem do Samarkantu a odtud na Chodžan, vstříc Čingis-chánovi. V Chodže se však dozvěděl, že část chánského vojska pod velením Čuči odešla do Turkestánu, a tak změnil svůj plán a rozhodl se nejdříve rozbít vojsko Čuči. I vydal se na hranici s Turkestánem. Zastavil se mezi řekami Kabli a Kamči, aby přeťal cestu vojska Čučiho, ale nalezl zde velké množství nedávno pobitých vojáků. Našli jednoho zraněného, který ještě mohl mluvit, a ten jim řekl, že je pobil Čuči. Ty, kdo přežili, vzal do zajetí a odešel, odkud přišel.

Sultán spěchal, aby dohnal vojsko Čučiho a brzo se k němu přiblížil. Čuči svolal své generály, by se poradili, jak dál. Jeden generál řekl, že rozumnější bude ustoupit, protože Čingis-chán nepřikázal vstupovat do boje se všemi.

Ale Čuči se rozhodl, že by neměl co odpovědět otci a bratrům, kdyby se zeptali, proč utekl. Nechal tedy rozestavit vojsko a řekl jim, aby bojovali s nadšením. Sám pak několikrát obešel řady těch, kdo spolu bojovali, a dokonce si nalezl i samotného sultána, aby ho zabil svou šavlí. Ale sultán všechny výpady odrazil a údery odvrátil štítem.

Velmi se podivili vojáci Čučiho, když viděli jeho odvahu a zdatnost. V ten den dokázali velké věci. Mogullové tak nabyli odvahy chrabrostí svého velitele, že začali bojovat s větším zápalem a porazili nepřátelskou přesilu. Sultán Mohamed ztratil hlas od křiku na své vojáky, aby se nedali hanebně na útěk. Bitvu pak přerušila noc.

Čuči přikázal zapálit v táboře na mnoha místech velké ohně. Sami pak pod příkrovem noci tiše místo opustili. Ráno nepřítel, který opět nastoupil k boji, s údivem zjistil, že v táboře nikdo není. Čuči byl totiž tou dobou už u otce a vyprávěl mu o veliké bitvě. Čingis se velmi zaradoval a bohatě odměnil všechny, kdo se vyznamenali.

Zatím sultán Mohamed, který se přesvědčil o krutosti vojáků Čingis-chána, rozeslal oddíly do různých svých posádek a rozhlásil, že když se Čingis rozhodl s ním bojovat, tak ať si ho nejdříve zkusí nalézt. Pak se vrátil do svého města, oddal se těžkému opilství a jako blázen vydal rozkaz popravit známého šejka pokládaného za svatého, protože ho podezříval z náklonnosti k matce Turkan-chána. Ráno, když se prospal, polekal se toho, co učinil, a poslal číši se zlatem jinému šejkovi pokládanému za svatého, aby mu vymohl odpuštění za hřích vraždy. Ale tento šejk číši nepřijal a sultánovi vzkázal, že nemá takovou moc, aby dokázal hříchy jiných vykoupit.

Sultán Mohamed se dopustil ještě mnoha neštěstí. Svrhl kalífa Bogdatského a na místo něj dosadil nějakého Atimulka z kmene Termiskisegitského, zapomínaje, jak snadno uvěřil lživé zprávě Kagir-Chanově, což se stalo příčinou vraždy vyslanců a kupců, kvůli čemuž započala celá tahle válka.

- pokračování -

autor: kadykchanskij

http://www.tart-aria.info/zhitie-chigizhana/

překlad: Vlabi

©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.