Něco málo o duchovnosti

Knihy nedávno zemřelého ruského spisovatele a badatele Andreje Skljarova (1961 - 2016), autora řady textů zabývajících se alternativní historií, si v češtině zatím nepřečtete. Což je velká škoda. Nabízíme vám proto alespoň malou ochutnávku z jeho díla, a to z knihy Jahve proti Baalovi – kronika převratu.

Něco málo o duchovnosti

Ještě na jeden okamžik prehistorie by bylo vhodné se podívat trochu podrobněji.

Již dříve bylo řečeno, že když "bohové" předávali lidem různé znalosti, řešili tím vlastní potřeby na zabezpečení potravy a dalších nezbytných prostředků. Za tím účelem byl jimi ustanoven takový pořádek, podle kterého byli lidé povinni přinášet bohům pravidelné oběti. Fakticky tak byl zapuštěn systém „obětování bohům". Těm, kdo tento řád dodržovali, bohové poskytovali pomoc a podporu, a ti, kdo tak nečinili, riskovali na sebe přivodit hněv bohů s odpovídajícím trestem.

Samozřejmě že bohové sami určují seznam a množství toho, co by lidé měli dávat. V legendách a tradicích a také různých dokumentech lze nalézt poměrně podrobné seznamy obětin. Pokud se podíváte na sortiment bohy požadovaných obětí, můžete si snadno všimnout, že vůbec není omezen na běžné potraviny, konvenční zdroje a výrobky – zvláštní a velmi důležité místo tu totiž zaujímají oběti spojené s nějakým druhem vraždy. Jedině přinášení obětí bylo spojeno s prováděním nejdůležitějších "úplatků" a přinášely se v těch nejzávažnějších případech. Přeloženo do běžného jazyka lze říci, že taková oběť byla pro bohy tou nejdůležitější.

Všimněte si, že v tomto případě se nejedná o dodání nějakého obyčejného hmotného potravinového produktu – bohy vůbec nezajímalo maso oběti, ale její život (přesněji – smrt). Jinak by totiž lidé jen přinesli maso již poražených zvířat (nebo zabitých lidí – jakkoli hrozně nám to může znít). A problém nespočívá v tom, že maso má omezenou trvanlivost. V takovém případě by totiž bohové prostě vzali živé ovce, krávy a podobně, ale to oni nedělali – oběť bylo nutné zabít!

Je příznačné, že ani jeden badatel, který se alespoň někdy zabýval studiem obřadů obětování, nikdy neřekl, že oběť byla přinášena kvůli masu. To by bylo v rozporu s formou i podstatou rituálu, takže chyba takového tvrzení by byla zřejmá všem. Maso po rituálu mohli sníst ti lidé, kteří prováděli oběť – bohy nezajímalo. Bozi si totiž brali něco jiného, něco, co by se dalo nazvat „životní energií" oběti.

Lidské oběti u Aztéků

Pro vyznavače čistě materialistického pohledu na svět výraz „životní energie" znamená jen jakousi iluzi, která ve skutečnosti neexistuje, ale ve kterou věřili naši primitivní předkové. A protože tento pohled dominoval (a ano, stále ještě dominuje) v akademické vědě, historici všechno sváděli na mylné představy našich předků a vůbec je nenapadlo považovat lidské oběti za něco smysluplného.

V poslední době se však hromadí stále více dat, která poukazují na to, že duchovní (tj. nehmotné) fenomény a jevy skutečně existují a jsou zaznamenány objektivně, ne jako pouze jakýsi „atribut hmoty". Dokonce i známá sovětská neurofyzioložka Natalie Bechtěreva, která po dlouhou dobu vedla slavný Institut mozku, přiznala, že existují takové vlastnosti lidské činnosti, které nejsou omezeny na fungování hmotného mozku, a vedou tak k uznání myšlenky existence duše.

Pokud odstoupíme od materialistických dogmat a připustíme reálnost duchovně-nehmotných jevů, pak je možné vidět, že tyto jevy se řídí nejobyčejnějšími fyzikálními zákony a v nich není nic nadpřirozeného (viz knihu autora "Základy fyziky ducha", která v tištěné podobě vyšla v nakladatelství "Вече" pod názvem "Kód vesmíru").

Takže tak. Někteří vědci si již dávno všimli, že maximální dopad duchovně-nehmotných jevů se projevuje právě v živém světě. A existence nehmotných fyzikálních polí v živém světě je již po dlouhou dobu dokázána objektivně. Například pomocí metody Kirlian (metody vysokofrekvenční fotografie) se provádí vizualizace takzvaného biopole, které je vlastní všem živým objektům a které zmizí při jejich zániku. Taková biopole (nebo také aura) není ničím jiným než jasným potvrzením skutečnosti uvedené výše – životní energie.

Vizualizace aury květiny metodou Kirlian

Ale pokud existuje nějaká taková energie, pak musí existovat i způsoby jejího získávání a využití. A pokud při smrti člověka nebo jiné bytosti dochází k oddělení nějakého množství energie (což se nyní zdá být potvrzeno i malou ztrátou hmotnosti při smrti), pak ji také lze využít. Potřebujete k tomu jen odpovídající úroveň znalostí a technologií. A při jisté míře rozvoje těchto technologií lze vytvářet různé mechanismy a zařízení fungující na úkor takové energie (řekněme po její transformaci ve známý materiální druh energie – jak například v jaderných elektrárnách energii atomu transformujeme na elektřinu).

Navíc v průběhu svého života člověk neustále vytváří různé vizualizace – nehmotné objekty, které mohou být zdrojem energie také. Člověk přitom prožívá různé emoce, při nichž může dojít k výtrysku energie ven (v podobě, řekněme, stejné vizualizace). Realitu podobných emisí mohou zažít i na fyzické úrovni všichni, kdo se ocitli na stadion během  koncertu nebo sportovní akce. Silnými emocemi jsou obvykle doplněny i kolektivní modlitby, které také často pociťují jejich účastníci. Takové emocionální emise jsou rovněž zdrojem energie, kterou je při určité úrovni technologií možné použít.

Vysoce rozvinutá civilizace bohů takové technologie mohla mít – tomu totiž nic nebrání. A z hlediska běžné logiky je zvládnutí podobných nehmotných zdrojů v určité fázi vývoje civilizace prostě nevyhnutelné. 

Kolektivní modlitba je výborným zdrojem energie

A nyní se taková civilizace dostane na planetu, kde je zdrojem velmi levné energie masa živých tvorů. Doslova Klondike!.. Ber a užívej si…

Nicméně samostatný živý organismus jako zdroj takové energie není zrovna uživatelsky příhodný  – může zemřít v nejneočekávanější chvíli a v "nepohodlném" místě, a tak se snadno může bod pro použití uvolněné životní energie propást. Co by měl v takových podmínkách „sběrač“ energie dělat? Odpověď je jasná – okamžiky výběru je třeba regulovat, to znamená, že pro sběrače je nezbytné mít vliv na proces okamžiku smrti živého organismu – určit místo a čas tohoto procesu. Přesně to, co vidíme při obětování – oběti je třeba přinést na určitém místě a v určitý čas (a pro určité bohy!).

Navíc – ve zvláštnostech a nuancích přinášení obětí lze vysledovat hodně zvláštní (a zároveň hrůzné) momenty.

Vezměme si například pro nás běžnou materiální potravu. Málokdo ji spotřebuje v tomtéž tvaru, v jakém se toto jídlo nachází v přírodě. My si raději připravíme z původních produktů nějaké chutné jídlo. A proces jejího vaření se občas změní v rituál.

Čím se obětování liší od obyčejné vraždy? Všichni badatelé se jednomyslně shodují na tom, že se nejedná o obyčejné zabití, ale je to určitě rituál! Oběť na to předem pečlivě připravují. (Všimli jste si? Jsou to i stejná slova, která používáme při popisu této činnosti!)

Přičemž proces přípravy trvá obvykle velmi dlouhou dobu, během níž ti, kdo přinášejí oběť, přesně vykonávají určité obřady a pronášejí speciální "modlitby". Přímo jako by se vylepšovala kořením a ochucovadly…

Mimochodem modlitby a obřady nejsou nic jiného, než vytváření speciálních vizualizací – duchovně-nehmotných objektů, které také v sobě nesou energii. A čím nadšenější modlitby, a čím urputněji prováděné obřady, tím jsou tyto obrazy nabitější energií!

Navíc se v průběhu této přípravné práce často odkazuje na konkrétního boha, kterému je oběť adresována. Stejně jak se dává příkaz číšníkovi – „donést jídlo na ten a ten stolek tomu a tomu zákazníkovi".

A navíc každý bůh má svůj vkus a své preference. Jeden požaduje chlapce, jiný malé děvčátko. Vše je přísně regulováno a mýlit se není v žádném případě možné!

Existuje ještě jeden velmi důležitý orientační bod ve "vkusu". Bohové totiž velmi často preferují mladé a malé. Někdy se dokonce jedná o novorozence. Ale rozhodně ne prasátka…

Masívní rozšíření tradice přinášení jako obětiva dětí je často vysvětlována jejich bezbranností vůči dospělými "katům". Ale koneckonců staří lidé jsou také bezbranní, nicméně je v oběť nepřinášejí (vzácné výjimky neuvádím). Navíc z velmi pragmatického hlediska by vzhledem k regulaci počtu obyvatelstva a jeho zajištění živobytím obětování starců bylo vhodnější – protože od nich přece už nelze čekat žádný užitek, zatímco mladí mohou ještě posloužit svému bohu a komunitě. Takže z obvyklých pozic touhy po přežití a tzv. "primitivních strachů" (na které historikové obvykle svádějí vznik obětování), preference mládeže nejen že nic nevysvětluje, ale je přímo v rozporu s banální logikou (třeba i tak cynickou).

Někdy se obětování dětí vysvětlují tím, že – jak se říká – mají mnohem větší zásoby vitality – respektive bůh toho víc dostane. Mnozí používají toto vysvětlení, i když jen málokdo dokáže jasně vysvětlit, co se za ním může skrývat. A ono v tom opravdu něco může být. Není divu, vždyť například v embryonálních buňkách biologové zjišťují doslova nekončící chuť k životu a rozvoji.

Pokud nyní tuto terminologii přesuneme na duchovně-nemateriální složku člověka, pak můžeme dostat zcela logicky vypadající předpoklad, že na jednotku hmotnosti má mladá oběť mnohem více energie (a je možná i "chutnější"), než stejná jednotka hmotnosti staré oběti. A kromě toho duše miminka ještě nezesílela, a proto se snáz rozpadá a uvolňuje při tom energii. Za těchto podmínek je pochopitelné, že bohové raději mladé…

Je také známo, že aby naši předkové usmířili bohy, přinášeli jim v oběť to, co nejvíce milovali – děti. Tímto zvyšovali hodnotu oběti a není neodůvodněné podezření, že hodnota oběti se měří podle závažnosti ztráty. A v tomto je možné vidět také velmi významný detail.

Závažnost oběti je neoddělitelně spjata s onou emocionální energií, kterou obětující přidává (v doslovném slova smyslu) k energetice oběti. Čím těžší ztráta, tím větší "význam" (to je energetická hodnota, pokud chcete) oběti. Ale tím je také bohu milejší!

Důležitost emocionální složky obětování je zdůrazněna ještě tím, že tento proces není často vyčerpán jen okolní přípravou, ale i samotným aktem vraždy – oběť je třeba i mučit. Čím silnější bylo utrpení oběti – tím "lepší" bylo obětování. Přičemž pro dosažení maximálního účinku život v těle oběti někdy dokonce i speciálně podporovali a nenechávali ji zemřít, jak dlouho to jen šlo. Představte si, kolik emocionální energie oběť za tu dobu vydala!

Dokonce samotný akt vraždy přitom mohl být jen nevýznamným doplňkem k nabytému „jídlu“. Takový dezert...

Obětování Molochovi (Kemeš, Baal, Melkart)

Dalším podivným detailem je, že v průběhu obětování hrála důležitou roli vytékající krev. To je důvod, proč krev byla a je vždy spojována ve všech kulturách s tzv. "životní sílou". A čím více jí vyteklo, a čím déle tento proces trval – tím byl pro bohy žádoucnější. Zejména proto je tak zaběhlé spojení „krvavá oběť“…

Závěrečným bodem obětování byl přímo akt vraždy. Tělo oběti už bohy nezajímalo. Pokud bylo obětí zvíře, pak jeho maso po rituálu snědli lidé. Pokud člověk, pak mrtvolu jen vyhodili. Jen ve společnostech s tradicí kanibalismu se v tomto případě maso oběti použilo jako jednoduché jídlo.

Výjimkou jsou jen tzv. oběti zápalné, nebo jim podobné, kdy tělo bylo třeba spálit. Ale zdá se, že rozdíl byl jen v tom, že v takovém případě bůh usiloval o vytlačení životní energie z oběti až do poslední kapky – z každé její ještě živé buňky. Maso jako takové (zejména maso!) ho ani v tomto případě nezajímalo...

А. Скляров: Яхве против Баала - хроника переворота

http://lah.ru/text/sklyarov/mono/mono-text.htm

překlad: Vlabi

(©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.