Stalin a Velký teror

K Stalinově Dni ústavy.

Dnes bych rád znovu dal slovo blogerovi, který píše pod přezdívkou „Memuarista. Kanál o Stalinovi“. Znám jeho příjmení, jméno, patronymium a jakou práci zastával, než začal studovat Stalinova díla a odhalovat četné výmysly o vůdci sovětského lidu, architektovi socialismu a vítězství ve válce s kolektivní Evropou. Jeho jméno ale neprozradím, protože dává přednost tomu, aby byl nazýván memoáristou.

Takže, nová práce tohoto autora o Stalinovi. Přečtěte si ji pozorně, vážení čtenáři, a mnoho vám bude jasné o takzvaném „velkém teroru“, na který rádi vzpomínají současní představitelé země Putin a Medveděv. Jen o něm a ještě o kaloskách v historii naší země zvané Sovětský svaz.

 

----

Narazil jsem na velmi kuriózní Stalinovu řeč o rozsahu represí. Vůdce v ní říká o Velkém teroru extrémně nečekané věci. Konečně se od něj dozvíme, kolik vlastně nevinných lidí ti darební bolševici vyhladili! Dozvíme se to od samotného Stalina!

Ve skutečnosti se ukázalo, že to není tak jednoduché. Tento projev je naprosto nezbytnou četbou. Jen budu muset sebrat odvahu a trochu vůdce poopravit, aby nevznikaly další idiotské články o „stalinském lhaní“. Proč jsem se najednou rozhodl vůdcova slova rozporovat, vysvětlím o něco později; všemu pak porozumíte sami.

Takže, otevřeme si Stalinovo Kompletní dílo. Ano, vůdcův projev je citován z vysoce autoritativního zdroje v akademických kruzích. Zde máme Stalinův projev na rozšířeném zasedání politbyra v květnu 1941. Blíží se Velká vlastenecká válka a vůdce vysvětluje, že na ni nejsme připraveni, protože jsme postříleli všechny velitele.

Ano, ano, poznáváte ty oblíbené poznámky Solženicyna a Solonina? Údajně sovětská vláda sama vyhladila všechny rudé velitele a nezbyl nikdo, kdo by bojoval. A Stalin o tom mluví? Zajímavé. Čteme: 

 

„Do ledna 1938 se do armády a námořnictva vrátilo 11.000 dříve propuštěných, zkušených vojenských velitelů. Naši nepřátelé v zahraničí s provokativními účely šíří zvěsti o masových popravách, které se údajně konaly v Sovětském svazu, roní krokodýlí slzy nad svými agenty, které jsme odhalili a popravili, nad všemi těmito Tuchačevskými, Jegorovovými a Jakirovými.

Tvrdí, že odhalení zahraničních agentů v SSSR údajně snížilo bojovou účinnost sovětských ozbrojených sil a že počet popravených v Sovětském svazu téměř překročil milion. To je provokativní pomluva.“

Na chvíli se zastavme. Tato slova připisovaná vůdci obsahují bizarní směs pravdy a fikce. Po vojenském spiknutí skutečně došlo v armádě k poměrně závažným čistkám. Proč to popírat? Řada vysokých velitelů skončila v zajateckých táborech; za zmínku stojí Gorbatov a Rokossovskij. Mnoho dalších bylo jednoduše propuštěno z armády z kontrarevolučních důvodů.

Nedošlo však k žádným masovým popravám armádních soudruhů. Ve skutečnosti si kromě Tuchačevského a jeho nejbližších spolupracovníků nepamatuji žádné významné rozsudky smrti. A zdá se, že právě tito lidé plánovali s německým generálním štábem velmi reálné spiknutí.

Nepravda v projevu v politbyru se však projeví téměř okamžitě. Nikdo v zahraničí neprolil krokodýlí slzy nad masovými popravami v roce 1941. A nikdo je neprolil ani v roce 1937, ono to totiž vypadá, že k nim vůbec nedošlo!

Doporučuji fascinující knihu „Velvyslanec u Stalina“ od amerického velvyslance Davise; přeložil jsem ji a doplnil podrobným komentářem. V témže roce 1937 byl Davis v Moskvě a osobně se otevřených procesů s trockisty účastnil. V knize uvádí četné deníkové záznamy o setkáních se zahraničními velvyslanci, diplomaty a novináři. Obraz světového mínění o „stalinistických represích“ je docela působivý.

Všichni mluví jen o veřejných procesech. O žádných masových popravách nspsal ani západní tisk! Robert Conquest s touto myšlenkou přišel až o třicet let později, v roce 1968!

O jaké popravě milionu lidí to Stalin mluvil? O tom nepsal ani Trockij v exilu! Ani komisař Ljuškov, který přeběhl k Japoncům, o tom nic nenaznačil. A přitom údajně osobně vedl popravčí četu pro Dálný východ! Ale na masové popravy nějak zapomněl.

S kým se to soudruh Stalin hádal? Kde vůbec vzal myšlenku, že kapitalisté věděli o „milionu popravených“? Nebyla tato slova Stalinovi nakonec záměrně vložena do úst dodatečně, aby nepřímo potvrdila, že k nějakým popravám došlo?

Čteme dál, neboť se odhalují ještě další překvapivé věci. Pojďme se podívat na kompletní znění spisů: 

 

„V roce 1937 bylo soudy odsouzeno za kontrarevoluční zločiny 841 lidí. Z nich bylo 121 popraveno. V roce 1938 bylo NKVD zatčeno 52.372 lidí podle článků týkajících se kontrarevolučních zločinů. Během procesu bylo odsouzeno 2.731 lidí, z nichž 89 bylo popraveno a 49.641 bylo osvobozeno.“

Trocha matematiky. Pokud věříte této renomované knize, tak během dvou let Velkého teroru popravili... Dovolte mi spočítat,... ukazuje se, že bylo popraveno 210 lidí.

Existují známé fotokopie Ulrichových zpráv Stalinovi o práci vojenských tribunálů. Uvádějí velmi konkrétní případy. Na jednom místě byly v sirotčinci otráveny děti, na jiném byl vykolejen vlak s vojáky, na dalším byl zaplaven důl, na dalším bylo vyhozeno do povětří ropné čerpadlo. Přitom byly hlášeny stovky obětí a milionové ztráty pro stát. Tyto zprávy předsedy Vojenského kolegia vypadají docela věrohodně. A nejsou tam žádné statisíce ani miliony popravených lidí.

V některých dokumentech dosáhl počet popravených v takových případech padesáti, nebo dokonce sedmdesáti. Ale to bylo za celý Sovětský svaz! Je samozřejmě kruté vážit příliš mnoho nebo příliš málo; jde o lidské životy. Historická pravda si však žádá jistotu. A tak věřím, že za takové velmi reálné zločiny bylo skutečně popraveno několik tisíc lidí.
Ani zdaleka sedm set tisíc, jak nám historik Zemskov na popud člena ústředního výboru Jakovleva oznámil. Pár tisíc. To je pořád docela dost, ale srovnejte to se Spojenými státy a uvidíme, že o žádný skutečný kanibalismus nejde. Takový je prostě život.

Stalin ale ve své zprávě uvádí pouze dvě stě popravených. Tato čísla jsou zjevně směšně malá. Zdá se, že i ona byla do textu vložena záměrně. Aby o ně zakopl i ten největší neznalý historie a nabyl přesvědčení, že – soudruh Stalin lže, ach, lže!

Zdá se, že Stalin ve svém projevu popírá i nezákonná zatýkání. Ale popírá je tolik, že se tomu až chce věřit – no, ano, v noci se přece ulicemi řítily černé dodávky a vagóny s nápisem „Chléb“, nacpané až po okraj vězni. Čteme: 

 

„Takový počet zprošťujících rozsudků potvrdil, že bývalý lidový komisař NKVD Ježov zatýkal mnoho lidí bez dostatečného důvodu. Dopustil se svévolných činů za zády ústředního výboru strany, za což byl 10. dubna 1939 zatčen. 4. dubna 1940 byli na příkaz Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR provokatéři Ježov a jeho zástupce v NKVD Frinovskij popraveni.“

A opět, pravda a fikce jsou úzce propojeny. Ježov čelil vážným otázkám a zdá se, že si to odnesl. Ale proč Stalin trvá na nezákonném zatýkání? Navíc, co znamená říci, že Ježov zatýkal lidi? Byl lidovým komisařem vnitra. Od přijetí Ústavy v roce 1936 nemohl vyšetřovatel NKVD nikoho zatknout na příkaz. Přečtěte si dokumenty!

K zatčení je potřeba sankce státního zástupce nebo soudního rozhodnutí, nic jiného! Žádné otázky pro soudruha Vyšinského a jeho prokuraturu? Takže se ukazuje, že to byli oni, kdo nelegálně zatýkali lidi! Kdo podepisuje povolení?

Je zřejmé, že autor takových tvrzení měl velmi špatné pochopení fungování sovětské legality. Je to, jako by si představoval práci vyšetřování založenou na realitě jiné země. Například Stalinův projev by Spojeným státům zněl naprosto normálně.

Stalin ve svém projevu nezapomněl zmínit ani archypelag Gulag; jak by ne. Co kdyby čtenář na tento děsivý represivní stroj třeba zapomněl? A tak Stalin důrazně opakuje, že je to tak nezbytné: 

 

„Pokud jde o většinu vězňů v táborech systému Gulag NKVD SSSR, jsou to obyčejní zločinci, kteří v zájmu bezpečnosti sovětského lidu nemohou být drženi na svobodě.“

Četl jsem velké množství Stalinových skutečných projevů a tento mě pronásleduje. Stalin takhle nikdy nemluvil. Slova nebyla jeho, fráze nebyly jeho, projev postrádá logiku a smysl.

Chápu, je to otázka vkusu; nemůžete své pocity vyložit na stůl. Ale cítím to v hloubi duše – něco není s projevem vůdce v politbyru.
 

Kontroluji tiráž knihy. Ne, je to vpořádku: „Stalin, Díla, Svazek patnáctý.“ Vydáno v roce 1997 nakladatelstvím Pisatel... Počkat! Co to je - svazek patnáctý?! Za sovětské vlády vyšlo jen třináct svazků, to je vše a basta. Tohle jsou Stalinova nová díla. Posmrtná. Napsal je Richard Kosolapov.
 

Ačkoli ne, pouze vydal. Protože je napsali úplně jiní lidé. Sestavovatel nových svazků o tom přímo píše v předmluvě ke čtrnáctému svazku: 

 

„Vydávání Sebraných spisů Josifa Vissarionoviče Stalina (Džugašviliho), které zahájil Institut Marxe, Engelse a Lenina při ÚV VKP(b) v roce 1946, bylo, jak známo, přerušeno po třináctém svazku a od roku 1951 nebylo obnoveno.“

Kde se vzal patnáctý svazek? Prozradím vám tajemství, už jsme se dostali k osmnáctému! Zpět ke Kosolapovovi: 

 

„Američané se pokusili dokončit vydání Stalinových děl. V polovině šedesátých let vydal Hooverův institut (Stanford, Kalifornie) tři svazky Stalinových děl v ruštině. Považoval jsem za vhodné navázat na tuto zkušenost.“

Všimněte si, že ve Spojených státech byla Stalinova nová díla vydána v ruštině. Opět se jedná o byznys, vydávání knih – obyčejný obchod ve světě kapitálu. A pak se dějí takové zázraky. Kdo by si v anglicky mluvící zemi koupil knihu v ruštině? Prostě by se nevyprodaly. Nebo že by nešlo o obchod?

Silně podezřívám, že veškerý zisk byl Hooverově institutu vyplacen předem z fondů CIA. Neplánovali nic prodávat, hlavní bylo uplatnit si nárok a vydat další várku protisovětské propagandy. Je okamžitě zřejmé, že nové svazky Stalinových děl byly vydány pro nás, ne pro Američany. V podstatě se toto vydání příliš neliší od nepřátelských letáků z Velké vlastenecké války.

Samozřejmě zde pracují rafinovaněji. Vedle naprostých padělků byly do sbírky vtaženy i dokonale originální dokumenty. Ty lze ověřit například publikacemi v tehdejším tisku.

Kosolapov cituje předmluvu ředitele Hooverova institutu k novému vydání Stalina z roku 1965. Napsal ji jistý profesor Witold Svorakovskij. Není to tak úplně americký profesor. Svorakovskij všem říkal, že je Rumun, ale žil a studoval ve Varšavě. V roce 1942 uprchl tento občan do Spojených států a začal vášnivě odsuzovat hrůzy komunismu. Mám přesně dvě teorie.

První teorie je, že pan Sworakowski byl polský Žid prchající před nacistickým pronásledováním. Rok 1942 je však v této souvislosti překvapivý. Měl uprchnout v roce 1939.

Druhá teorie říká, že občan kolaboroval s nacisty. A v roce 1942 si jasně uvědomil, že Sověti nacisty porazí. Tvrdě je porazí a brzy je zaženou na Západ. Takže bez čekání uprchl ke svým novým pánům do Států. A stal se protisovětským propagandistou. Jeho nejslavnější kniha je věnována právě odhalování Kominterny a jejích organizací pro lidská práva v západním světě.

Tato kniha se později ukázala jako velmi užitečná pro senátora McCarthyho. V době, kdy byly organizace čistě amerických právníků, advokátů a odborů rušeny pouze na základě podezření z vazeb na Kominternu.

Čteme profesora Svorakovského: 

 

„Příchod Dr. Roberta McNeilla do Hooverova institutu byl šťastnou náhodou. Měl v úmyslu dokončit svou bibliografii Stalinových děl a projevů a jeho rozsáhlé znalosti dokumentace z něj dělaly nejlépe připraveného vědce pro sestavení a úpravu chybějících finálních svazků Stalinových děl.“

Propagandista Svorakovskij říká přesně to, co říkáme vy i já. Každému americkému čtenáři je zřejmé, že vydávání Stalina ve Státech v ruštině je velmi zvláštní věc. Musíme to tedy ospravedlnit: 

 

„Může se zdát zvláštní, že tyto svazky jsou vydávány v ruštině, ale je to z následujících důvodů. Zaprvé bylo důležité publikovat přesné texty tak, jak se objevily v sovětských novinách, časopisech a dalších publikacích, bez jakýchkoli vynechání nebo dodatků.

Zadruhé, současná generace amerických a evropských vědců studujících Sovětský svaz ovládá ruštinu. Doby, kdy se experti na sovětské záležitosti spoléhali na úsudek svých asistentů a překladatelů kvůli jejich nedostatku jazykových znalostí, jsou dávno pryč.“

Kteří západní vědci v roce 1965 tak dobře ovládali ruštinu? Mluví snad o špionech?

Stačí se podívat na hollywoodské filmy o Sovětském svazu, počínaje 70. léty. Monstrózně neruská jména, idiotské popisky, nesmyslný rozptyl cyrilice. Proč si jako konzultanty nepozvali vědce s dokonalou znalostí ruštiny?

McNeillův postoj je také zcela jasný. Ve své práci přímo nazývá Stalina diktátorem. Čteme: 

 

„Kdyby diktátor měl více věrných stoupenců...“

Jak zajímavé. Stalinův podivný projev, buď odhalující, nebo popírající represe, byl publikován v USA! Publikován na samém vrcholu chladného nepřátelství! Publikován vyloženě nepřátelskými propagandisty. Takže bohužel na tento projev se nelze spolehnout. Myslím, že bych se nemýlil, kdybych ho nazval do očí bijícím a naprostým padělkem.

Ne, soudruh Stalin v politbyru tohle neřekl… Chruščov to udělal jako první a pak se toho chopili Američané z Hooverova institutu. Takže správný název pro sžíravý článek o tomto projevu není „Lži jako Stalin“. Přesněji by to bylo „Lži jako Svorakovskij, McNeil a jejich moderní protisovětští poskoci“. Ti, kteří chrlí takové články pomlouvající vůdce.

Lidé se často ptají, kdo mohl vytvořit tolik falešných dokumentů. Všechny ty denuncace Stalina, historky o obětech Velkého teroru a další „hrůzy stalinismu“. Jistě si žádný normální člověk nedokáže představit někoho, kdo sedí ve sklepě a čmárá zažloutlé dokumenty z minulých dob. A čmárá je v průmyslovém množství. Je to prostě neuvěřitelné! Nebo ne?

Nespěcháte s odpovědí. Řeknu vám o knižní sérii s dvěma sty svazky. Ne, tohle nejsou mistrovská díla světové literatury; dnes se takové věci nevydávají. Mluvím o přímé a do očí bijící nepřátelské propagandě. Docela moderní, i když se schovávají za Stalinovou éru.

Série „Dějiny stalinismu“. Za posledních patnáct let vyšlo dvě stě třicet svazků. Opakuji – dvě stě třicet svazků odhalení Stalinových zločinů!

To vše je vydáváno z finančních prostředků Jelcinovy ​​nadace a dobrého tuctu západních nadací pro rozvoj demokracie. To není fikce; můžete si přečíst kteroukoli z těchto knih.

Když otevřeme tuto sérii, čteme celou hromadu poděkování za mnohé dolary západním univerzitním nadacím a dalším institucím. Platy redakčních rad jdou ředitelům významných ruských archivů a některým velmi specifickým lidem, kteří se z nějakého důvodu nazývají historiky.

Některé z dvou set knih jsou naprosté výmysly. A jiné jsou prezentovány jako skutečná věda, téměř jako historické referenční knihy archivních dokumentů. Ne, neuvidíme tam ani jednu fotokopii, jako v mých skromných knihách. Pouze reprinty některých velmi podivných dokumentů o Stalinových zvěrstvech.

Odkud se tyto reprinty vzaly, zda nějaký archiv vůbec má papírovou kopii takového textu a jak je autentický, je záhadou. Mám dokonce silné podezření, že některé „dokumenty“ z těchto děl se již v archivech objevily. A jejich počet každým dnem roste. Stalin a Vyšinskij v nich neúnavně pracují pro archivy, Ježov a Ulrich podepisují nové rozkazy. A rozkazy jsou čím dál děsivější...

Prostý člověk jako já by si mohl myslet, že se díváme na továrnu na falšování historie. Doslova továrna, která už patnáct let pracuje na tři směny.
Financování je zřejmě extrémně značné. Prapor najímá lidi. Samozřejmě, že místy píší nesmysly; chybí jim vzdělání. V tomhle pravidelně dělají chyby. No, pak pro nás nemají žádné jiné spisovatele.

Ale jsou tu i seriózní autoři. Kteří vědí mnohem lépe než my, co se dělo ve Stalinově SSSR. Zde je jeden pozoruhodný příklad ze stejné série knih – „Jsi zrádce, Staline!“ Je o rozpuštění Kominterny. Autorem je Němec Bernhard Bayerlein. To píší v anotaci: „Německý historik Bernhard Bayerlein nabízí čtenáři jedinečnou koláž dokumentů souvisejících s činností Kominterny.“

Ne, s veškerou úctou. Také jsem studoval dějiny Velké vlastenecké války, částečně z klíčové knihy fašistického generála Kurta von Tippelskircha. Pan Tippelskirch byl v generálním štábu a osobně napsal známý plán Barbarossa. A přeložili ji koncem 40. let naši vlastní, opravdoví sovětští historici. Není problém si dědečka generála poslechnout.

Ale studovat historii Stalinistické internacionály z koláží dokumentů od některých německých historiků... Je to opravdu historická věda? Je to jako studovat historii revoluce z knih bělogvardějců, kteří uprchli do Kanady a různých Paříží. Ti vám toho napovídají!

Nebo další skvělá kniha – „Rudý teror“. Čteme anotaci: 

 

„Na základě odtajněných materiálů z ruských archivů, pamětí politických osobností i řadových svědků a účastníků událostí autor znovu vytváří široké panorama této temné éry. Věnuje značnou pozornost psychologickým portrétům Stalina a jeho spolupracovníků a maluje děsivý a strhující obraz toho, jak se bolševický sen o novém člověku zvrhl v krvavý teror.“

Dobře, takže zase hrůzy stalinismu a tak dále. Kdo je autorem tohoto brilantního díla? Který ruský historik se odvážil odhalit nám odtajněné archivy? Přesně tak, aktivista se jmenuje Baberowski. Jmenuje se Jörg. Opět německý historik. Jak je možné, že má tak důvěrné znalosti o rudém teroru? Nebo je také potomkem fašistických „obětí Stalina“ z roku 1945?

A zde je další skvělá kniha, vydaná z finančních prostředků Jelcinovy ​​nadace. Jmenuje se v nejlepších tradicích „Krev a půda“. Omlouvám se, přeřekl jsem se, ale ve skutečnosti se jmenuje „Moc a prostor“. Líčí těžký osud sovětské Karélie. Represe, tábory Gulag a další hrůzy. A opět výhradně historie, výhradně čerstvě odtajněné dokumenty z našich archivů. Razítka tajného oddělení ještě nestihla zaschnout. A který vynikající ruský historik nám dal tak zásadní dílo? Jmenuje se Baron. Jak řekl Goethe: „Říkejte mi Baron a já, jako každý kníže a hrabě, mám na to větší právo, jsem hrdý na svůj rodový erb.“

V klasické inscenaci „Fausta“ démon zde místo erbu provádí obscénní gesto. To je nám ukazován autor těchto bludů o represích v Karélii – Nick Baron. Tento stalinský odhalovač samozřejmě učí na Nottinghamské univerzitě. Ano, ano, šerif z Nottinghamu byl velký darebák a měl silnou nechuť k Robinu Hoodovi. Pamatujeme si, pamatujeme si.

Ale mým nejoblíbenějším tématem je falešný rozkaz k popravčím četám. Byl o tom onapsán celý objemný svazek. Jmenuje se: „Stalinismus v sovětských provinciích, 1937 - 1938. Masová operace na základě rozkazu 00447.“

Anotace k publikaci se těží z tradičních odsouzení stalinismu. Sovětští bezpečnostní úředníci jsou samozřejmě označováni za trestné složky neméně než „kulaci“. „Kulaci“ jsou však psáni výhradně v uvozovkách. Čteme zde:

 

 „Studie se zaměřila na osudy tisíců lidí – bývalých kulaků, bílých důstojníků a carských úředníků, menševiků, socialistických revolucionářů a anarchistů, vězňů z věznic a táborů, zločinců, členů náboženských komunit, účastníků místních povstání a samotných „trestatelů“.“

A tady jsou příběhy o popravách všech, kteří se podíleli na sčítání lidu v roce 1937. Stalin se údajně děsil, že se lidé dozví hroznou pravdu! Dnes vidíme statistiky ukazující stálý populační růst během Stalinových let. Ukazuje se však, že Stalin všechno skrýval. Miliony a desítky milionů lidí zabitých režimem se ve statistikách vůbec neprojevily!

To vše je popsáno v knize „Byrokratická anarchie: Statistika a moc za Stalina“. Jsou tam dva autoři, oba významní lidé. Prvním je francouzský historik Alain Blum. Druhým je Martin Mespoulet, profesor na Univerzitě v Nantes. Opět ne Ivanovové, co s tím naděláš!

Další kniha je o rolnících mučených Stalinem. Jmenuje se „Rolnické povstání v éře Stalina“. Vypráví nám o tom jistá Lynn Viola. Je to kanadská historička. Narodila se však a vyrostla ve Státech. Otevřeme její díla. Z nějakého důvodu se tato dáma z Kanady nejvíce zabývá rolnickými povstáními v jisté dnes již nebratrské republice. O ničem jiném nepíše od roku 1996. Jedna z jejích knížek se jmenuje „Boj proti rolnictvu“. Následují „Neznámý gulag“ a „Velký teror v sovětské ukrajinské SSR“. Docela obrázek.

A zde je několik úžasných odsouzení Stalinovy ​​byrokracie. Kniha „Teror a nepořádek: Stalinismus jako systém“. Autorem je francouzský psavec Nicolas Werth. No, sice Francouz, ale značnou část svého života strávil službou v New Yorku. A od roku 2020 pan Werth vede francouzskou pobočku dnes již zakázaného spolku začínajícího písmenem „M“. A odtud stále dělá totéž – odhaluje nenáviděného Stalina.

Je tu však i kniha o tom, jak Stalin strašlivě utlačoval a vyhlazoval malé národy. Její název je fantastický: „Ve stínu Velkého bratra: Západní národnostní menšiny v SSSR“. Autor se jmenuje Viktor – uff, konečně se našel krajan! Ale ne, příjmení je trochu zklamáním. Protože tento Viktor se jmenuje Denninghaus. Je to německý doktor antihistorických věd.

Samozřejmě hrdě píše, že v Berkeley ho naučili správně milovat SSSR. Na Kalifornské univerzitě, kde pracoval. Mimochodem, tento občan do roku 2013 vedl Německý historický institut v Moskvě. Podle mého názoru je to přímá pobočka CIA, ale můžu se  třebamýlit.

A teď k těm zázrakům – pan Denninghaus nerozděloval jen tak léta granty z Německého institutu ruským institutům bezdůvodně. Granty samozřejmě za odhalení celé pravdy o Stalinových zločinech. V roce 2013 mu Gagarinova Saratovská státní technická univerzita udělila čestný doktorát a Denninghouse byl pozván, aby se připojil k redakčním radám předních historických časopisů. Patří sem moskevský časopis „Ruské dějiny“ a petrohradský časopis „Nejnovější dějiny Ruska“. Herr působí v redakčních radách „Věstníku Novosibirské univerzity“, „Věstníku Saratovské univerzity“, „Věstníku Omské univerzity“ a řady dalších vědeckých časopisů. Mohli bychom pokračovat donekonečna. Opakuji: již bylo vydáno přes sto třicet svazků pseudovědeckého protisovětského odpadu. A továrna na historické výmysly pracuje i nadále na tři směny.

S takovým přístupem by se mohl celý náš archiv přepsat třikrát! Peníze jsou docela slušné. Vezměme si například knihu ze stejné série „Tragédie sovětské vesnice“. Kdo se podílel na příbězích o represovaných kolchoznících? Nemusíte hledat daleko; vše je napsáno přímo na zadní obálce. Čteme tu:

 

 „Účastníci projektu vyjadřují hlubokou vděčnost Národní nadaci pro humanitní vědy, Univerzitě v Torontu, Bostonské vysoké škole a Ministerstvu zahraničních věcí Korejské republiky.“

A pak je jasné, za co přesně se těmto západním nadacím děkuje. Samozřejmě za peníze, ne za morální či vědeckou podporu: 

 

„Finanční prostředky na podporu projektu poskytly: Univerzity v Torontu a Melbourne, Bostonská vysoká škola a Americká vědecká rada pro studium bývalého Sovětského svazu, a zejména Americká nadace pro humanitní vědy (grant na spolupráci při projektu).“

A kdo tohle tady vydává se západními granty? Ano, vydavatelství ROSSPEN. Píše, že v jeho čele stojí náš vlastní historik Andrej Sorokin. Tento občan strávil polovinu života jako ředitel archivu RGASPI. Pokud má být někdo rekrutován jako protisovětský aktivista, pak jsou to právě takoví občané. Je to nesmírně zasloužilý občan. Je dokonce v Prezidentské komisi pro odhalování obětí stalinských represí. Nebo si myslím, že na jejich památku. Má čestný odznak „Za obranu lidských práv“. Je laureátem Státní ceny a Řádu za zásluhy o republiku. Ta republika se, pravda, ukázala být francouzská, ale ani to není špatné.

Sorokin není sám, kdo vydává sérii „Dějiny stalinismu“. V redakční radě je mnoho vážených občanů. Například Drozdov, ředitel Jelcinovy ​​nadace. Nebo Mironěnko, šéf Státního archivu. Další zvědavý šéf, všem říkal, že hrdinský čin Dvaceti osmi panfilovců se nikdy nestal. Ten politický instruktor Dobrobabin byl údajně policista. Ale cestuje po celém světě s Hitlerovou lebkou. Fakt, má takovou výstavu. To se musí vidět.

A patří sem i předseda oné společnosti začínající na „M“. Nevím, s jakými insigniemi se dnes jeho jméno vyslovuje nahlas. Proto se zdržím.

Kromě našich ředitelů státních archivů jsou v redakční radě další vážené dámy a pánové. Odkud jsou a hlavně proč?

Co dělá osoba jménem Andrea Graziosi nebo Hélène Carrère d'Encausse v „Dějinách stalinismu“? Jak se tam dostali profesoři Lennart Samuelson, Robert Service a Sheila Fitzpatricková? Navrhují snad zahraniční turisté, co by se mělo ze státních archivů co nejdříve vměstnat do knih? Nebo by se snad mělo něco vsunout obráceně - do samotného archivu? Pro úplný obraz Stalinových zvěrstev? Ne, to snad ne! 

Lidé se často ptají, kdo mohl vytvořit tolik falešných dokumentů. Kdybych byl ředitelem já, dal bych jim to na starosti. Zvládli dvě stě třicet svazků, pár dalších jich svednou také. Ale pamatujte - granty se přidělují jen na naprosto poctivý historický výzkum.

Mě ale trápí ještě jedna otázka. Co kdybychom odsunuli stranou všechny ty kanadské a německé doktory obou práv a trochu uvolnili státní pokladnu. Na obdobné granty?
 

Jak rychle by naši ředitelé archivů a další historici vydali alespoň stovku nových knih - s odhalením zločinů britské armády nebo francouzských bankéřů, či o podpoře (zcela skutečné) fašistického průmyslu ze Spojených států...

Jak rychle se ukáže, že politický instruktor Dobrobabin byl čestný a statečný komunista? A bojoval za vlast a nebyl žádným policajtem? Mimochodem, Petr Balajev to pomocí dokumentů téměř dokázal.

Nebo se „historici“, odříznutí od svého obvyklého západního zdroje příjmů, k takovému kompromisu s vlastním svědomím neodhodlají? Budou i nadále zuřivě psát o Stalinových zločinech? Dovolte mi o tom pochybovat.
Jak kdysi řekl britský premiér Churchill na zcela nesouvisející téma: „Některé lidi nelze koupit ani změnit. Ale dají se pronajmout.“

***

To je ten článek onoho blogera. Myslím, že přidání čehokoli by ho jen zničilo. Je to hybridní válka a v ní jsou všechny prostředky fér.

autor: Sergej Vasiljev

zdroj