O jaderných úderech v Rjazaňské oblasti

Už v sérii článků o Tartárii jsme zmiňovali, že na území RF se vyskytují zvláštní jezera pravidelného kruhového tvaru, o nichž se mnozí domnívají, že jsou zatopenými krátery. Skupina amatérských badatelů vedená Vadimem, autorem a moderátorem kanálu „Neoficiální historie“ se tedy vydala prozkoumat několik takových jezer ve rjazaňském regionu. Zde vyzvednuté vzorky půdy zaslali k rozboru do čtyř nezávislých laboratoří s cílem zjistit, zda se ve zdejší půdě nenachází cézium-137, které vzniká pouze během jaderného rozpadu uranu nebo plutonia a neobjevuje se žádným jiným způsobem. Laboratorní protokoly spolu se svými závěry pak publikovali v článku Cesium-137 ve rjazaňské půdě.

Co si o získaných výsledcích i závěrech z nich učiněných myslí zkušený radioaktivní geofyzik Nikolaj Andrejev, si můžete přečíst v následujícím článku.

ilustrace Richard Hescox

Bylo by myslím vhodné, abych okomentoval dvě videa se stejným tématem: Что скрывают в лесах Рязанской области? Нашли следы ядерной войны 19 века. (kanál Разгадки истории); Ядерная война 19 века. Прямые факты: анализ грунта на Цезий-137 (kanál Neoficiální historie). A také článek na webu tart-aria.info od téhož autora - Цезий-137 в Рязанской земле. A aby chybné informace, které se do nich vkradly, nezmátly čtenáře a diváky, přidám k tématu ještě další potřebné informace.

Na počátku 90. let, kdy se spolu se Sovětským svazem zhroutilo i celé geologické odvětví hospodářství země, jsem co by radioaktivní geofyzik zůstal bez práce. Tehdy jsem zorganizoval a akreditoval Radiační kontrolní laboratoř REL MGRT LLC (v jednom z videí na záběrech z ní blikal nápis A. Kungurova „Tajná laboratoř“). Po té jsem po více než dvě desetiletí byl jeho vedoucím a hlavním specialistou. Za více než dvacet let bylo v této laboratoři provedeno obrovské množství různých radiačních výzkumů. Zejména v rámci radiačně-ekologických průzkumů stavenišť bylo zkoumáno jádro inženýrsko-geologických vrtů pro specifickou aktivitu přírodních radionuklidů emitujících gama záření (radium-228, thorium-232 a draslík-40). V tomto případě se navíc měří i cesium-137, moderní gama spektrometrie se provádí současně ve čtyřech energetických oknech. A jedno z těchto oken na energetické stupnici je zvýrazněno pro vrchol cesia-137, protože někdy významně přispívá k aktivitě vzorků studované půdy nebo stavebních materiálů.

Již dříve (2017) jsem se na svém blogu vyjádřil k velmi rozumnému článku na podobné téma od Alexey Artěmjev z Iževsku (Ядерные удары недавнего прошлого, 2014). Vícekrát jsem také zanechal komentáře k videím na téma možných jaderných válek v minulosti, kde jsem referoval o významných úrovních specifické aktivity cesia-137, jíž jsem si všiml ve vzorcích půdy z hloubek až několika metrů, převzatých z jádra inženýrsko-geologických vrtů. A doporučil jsem tyto skutečnosti znovu zkontrolovat na archivních datech jiných laboratoří.

U vzorků půdy z povrchu je přítomnost cesia-137 běžná. Oficiálním vysvětlením této skutečnosti jsou důsledky testů jaderných zbraní v atmosféře v letech 1949 až 1963. Ale při zkoumání půdy z hloubky několika metrů byla taková fakta překvapivá. Protože z publikací, například ve specializovaném časopise „ANRI“, zabývajících se důsledky černobylské havárie, jsem věděl, že cesium a stroncium hluboko do země nepronikají. Poté, co tyto prvky spadly na povrch země, jsou soustředěny hlavně jen v několika desítkách centimetrů její horní vrstvy. Ale abych byl upřímný, dokud jsem se nezajímal o alternativní historii, nepřikládal jsem tomu všemu velký význam.

Je výborné, že se našli takoví nadšenci jako autoři výše zmíněných videí, kteří si vzali za úkol zkontrolovat, zda je v hlubších vrstvách půdy cesium-137. Experiment se ukázal jako dostatečně zajímavý a přesvědčivý. Fandím vám, přátelé! Ale i když se už tentokrát dobře zorientovali v obecných teoretických otázkách záření (v komentářích k předchozím dílům jednoho z autorů bylo více než jednou nutné upozornit na nepřesnosti v nich), analýza a interpretace výsledků tohoto experimentu stále vyžadují kompetentnější přístup, aby zde provedené chyby nediskreditovaly celé naše hnutí badatelů alternativní historie. A aby v očích odborníků samotní autoři videa nevypadali jako „maminčini experti“, jak jeden z nich popsal určitou kategorii komentátorů jeho videa.

Ale než se pustím do zvažování nejnovějších výsledků jejich výzkumu, chci poukázat na to, že článek "Cesium-137 v Riazanské půdě" opět představil chybnou interpretaci výsledků měření vzorků půdy ze základové jámy na Krestovozdviženském náměstí v Tule se stopami ohně, zjevně z 19. století. Měření dvou tam odebraných vzorků bylo provedeno v mé laboratoři na žádost Alexeje Kungurova, kterému jsem také na místě podrobně vysvětlil, jak by měly být získané výsledky chápány. Brzy však vyšlo najevo, že mé vysvětlení bohužel nevzal na vědomí a ve svém dalším videu uvedl, že studie provedené v „tajné laboratoři“ v těchto vzorcích přítomnost cesia-137 skutečně ukázaly. A v budoucnosti tuto nepřesnost všude dál opakoval. Což potom převzal i autor kanálu Neoficiální historie, který tyto vzorky Alexeji poskytl. Pak se to všechno začalo vydávat ve verzi historie, kterou propagovali, jako jeden z hlavních důkazů o jaderných úderech v období 19. století. A teď jsou o tomto nepochopeném výsledku tak přesvědčeni, že podobná tvrzení vždy zahrnou i do názvů svých publikací. Doufám nicméně, že se z jejich strany nejedná o záměrnou lež při hledání senzace, ale o nechtěný omyl způsobený nepochopením fyzikální podstaty výsledků laboratorních měření. Což by bylo pro každého inženýra neodpustitelné. A podle mého názoru i pro každého absolventa střední školy, aby později lidé s humanitním a jiným typem vzdělání mohli stále rozumět tomu, co je napsáno v protokolu laboratorního výzkumu, třeba i vody v jejich studně.

Doufám, že tito autoři dosud nedosáhli bodu, kdy by zcela popřeli jakékoli matematické základy, na nichž jsou vědecké poznatky založeny. Nepodezřívám je, že do nich zahrnuli nějaká úmyslná zkreslení, která by vědcům dávala právo svobodně nakládat s údaji laboratorních měření a interpretovat získané skutečnosti podle vlastního chápání. 

A teď se pokusím vysvětlit podstatu jejich chyby.

Jakýkoli výsledek měření něčeho obsahuje chybu. V protokolech proto musí být uveden interval spolehlivosti, ve kterém bude s určitou pravděpodobností lokalizována skutečná hodnota měření. Jeho nejpravděpodobnější hodnota bude navíc ležet uprostřed tohoto intervalu. Blíže k jeho okrajům pravděpodobnost prudce klesá. Tak lze v kostce a „na prstech“ vysvětlit pouze jeden prvek teorie pravděpodobnosti týkající se této problematiky.

V případě, že jsou prováděna měření k posouzení maximálních možných dávek expozice člověka z jakýchkoli radiačních faktorů, bude získaný výsledek, například ve formě 0,2 ± 2,3 Bq / kg, v protokolu uveden jako <2,5 Bq / kg. A tato hodnota se porovnává s normativně stanovenou přípustnou úrovní. Pokud jakýmkoli způsobem zvýšíte přesnost měření, bude mít výsledek tendenci se blížit průměrné hodnotě (v daném příkladu na 0,2). Tato hodnota však spočívá v kolísání pozadí zařízení a ve výzkumných problémech, jako je projednávaný případ, to ve skutečnosti znamená 0 ​​Bq / kg. Tento výsledek absolutně neprokazuje přítomnost cesia-137 v těchto vzorcích! Alexej se ale podle svého osobního chápání rozhodl zaměřit na úroveň 2,5 Bq / kg. Ignoruje mé vytrvalé pokusy o nápravu a opakované vysvětlení, že údaje z výzkumu ve skutečnosti jasně naznačovaly nepřítomnost cesia-137 v těchto vzorcích. A že v žádném případě nemohou být potvrzením jaderných útoků v 19. století!

Alexej Kungurov

Prohlášení autora kanálu "Neoficiální historie" v komentářích ke svému článku, že vzorky z Tuly byly testovány také v jiných laboratořích, a i ty přesně potvrdily přítomnost cesia-137 v nich, vyvrací výše uvedený snímek z jeho staršího videa Ядерная война 19 века, подтверждена раскопками в Туле. Na obrazovce za Alexejem je zobrazen výpis z výsledků měření cesia-137 v jednom z tulských vzorků vyrobených v jiné laboratoři (jakési oddělení hygieny). Ale na rozdíl od mylných představ kolegů, výsledek 4,3 ± 7,8 Bq / kg nebo ve formě <12,1 Bq / kg, ve kterém se měl objevit ve standardním protokolu, vůbec přítomnost cesia 137 v tomto vzorku nepotvrzuje! To vše také ve skutečnosti znamená 0 ​​Bq / kg a že cesium-137 nebylo v tomto vzorku detekováno. Věřím, že odborníci z této laboratoře by také nevypisovali do protokolu všechna desetinná místa uvedená programem v tomto výpisu. Stačí jedno. Zbytek k tomuto měření přesnosti vůbec nepřispívá. Přítomnost zbytečných, nevýznamných číslic za desetinnou čárkou ukazuje pouze nekompetentnost odborníka.

Co jiného říkají výsledky měření zobrazené v rámečku? Že jejich přesnost pro hodnocení specifické aktivity cesia-137 byla nepřijatelně nízká. To je indikováno velmi vysokou úrovní chyby měření pro všechny měřené radionuklidy. To mohlo být způsobeno jednak nedostatečnou dobou získání impulzu, jednak příliš malým zváženým množstvím vzorku pro zjevně zvolenou úplnou geometrii měření „Marinelli“. Měřením stejných vzorků v mé laboratoři by se s největší pravděpodobností výsledek ukázal být mnohem přesnější. Pro tak malý vzorek bych totiž použil měřicí geometrii „polovina Marinelliho“ a nebyl bych líný prodloužil dobu snímání pulzu. Tady, ze strany této laboratoře, vidíme do očí bijící fušeřinu.

Kde jsou stejné, všude deklarované výsledky měření vzorků půdy nad a pod touto vrstvou se stopami tulského požáru v 19. století? S největší pravděpodobností jste tam takové vzorky nevzali a tato měření neexistují. Jinak byste viděli, že vaše „v nich není žádné cesium-137“ by bylo vyjádřeno přibližně ve stejném výsledku. V tomto řádku prostě nebývá žádná nula! A protože jste ničemu nerozuměli, znamená to, že jste neviděli výsledky měření těchto zjevně prázdných vzorků.

Bohužel dnes tato chybně interpretovaná skutečnost získala takový ohlas, že mnozí začali v tomto období historie považovat jaderné údery za prokázaný fakt. Četné studie, které jsem však nedávno provedl, mezitím naznačují mírně odlišnou verzi událostí v této naší ne příliš vzdálené minulosti. A ve výše uvedeném vysvětlujícím článku A. Artěmjeva již v roce 2014 byly v tomto ohledu vysloveny podobné soudy:

„…Ve světle všeho výše uvedeného lze s jistotou prohlásit, že na území Ruska... došlo k mnoha výbuchům, jaderným nebo jiným, s velmi podobnými ničivými následky. Zda se to stalo za jeden den, nebo v průběhu staletí, zatím není jasné... Byl bych velmi opatrný, kdybych stanovil předběžnou spodní hranici věku událostí před 500 lety...“

A dále ještě poznamenal:

„...Je známo, že v podzemí existuje rozvinutá síť podzemních chodeb. Samotné průchody, podzemní dutiny nebo východy na povrch mohly být terčem. Navíc v tomto případě velká hloubka trychtýře hovoří pouze o zahloubení náboje. Dnes, pokud je to nutné k ničení podzemních objektů, to dělají. Při pádu shora vysokou rychlostí se těžká a odolná jaderná zbraň zavrtá několik metrů do půdy a exploduje tam. To vytváří potřebnou rázovou vlnu. Vznikne přesně takový kráter...“

Výsledky bádání autora tohoto článku v téže oblasti

Čtenářům, pro které je nepřijatelný názor na naši nedávnou minulost prezentovaný níže, názor radikálně odlišný od toho, co se píše v učebnicích, doporučuji příliš se nenamáhat, ale jednoduše vnímat vše, co je napsáno níže, jako například pokus autora o napsání sci-fi příběhů. A pokračovat klidně v mírumilovném životě dál!

Po shlédnutí videí o studiu řady zvláštních jezer v Rjazaňské oblasti, ale ještě předtím, než jsem viděl článek s kopiemi protokolů laboratorního měření, jsem se rozhodl provést vlastní malou studii s využitím vlastní technologie dálkového průzkumu Země ze satelitních snímků (SGT DZ) a informačního dotazování. O tom, jak se tyto průzkumy provádějí, jsem psal už v článcích Хронологические путешествия в Крыму. Часть 1. Пантикапей. a Неизвестное прошлое Миасса. Získané výsledky a chronologické odhady jsou uvedeny níže. Jednoznačně potvrzují, že vyznačené území bylo skutečně vystaveno masivnímu jadernému úderu během války pro nás dosud neznámého světa. Pouze se tak nestalo v 19., ale na konci 17. století.

V 19. století došlo také k úderům, a to jak na tomto místě, tak i na mnoha dalších územích, ty však už nebyly tak masivní. A ačkoli síla těchto úderů, soudě podle velikosti trychtýřovitých jezer, která po nich zůstala, byla srovnatelná s předchozími, výsledky mého dotazování v případě mnoha podobných objektů tvrdohlavě ukazují, že povaha výbuchů během tohoto období již nebyla jaderná, ale byl to nějaký druh zbraně elektromagnetického charakteru... Jednalo se o výbuchy, které vedly ke vzniku jezer Svjatoje a Ozerje, stejně jako bažiny Krugloje. A nejsou to jediná jezera takového původu, která vznikla, jak ukázal průzkum, již v 19. století. Výsledky laboratorních měření v protokolech, které jsem viděl později, fakticky také ukázaly konkrétně u těchto dvou jezer a bažiny nepřítomnost cesia-137 ve spodních vrstvách půdy. Na rozdíl od jejich chybného výkladu autory těchto videí. Navíc na březích dalších jezer byly stopy tohoto umělého radionuklidu skutečně zaznamenány. A můj výzkum také potvrzuje, že tato jezera se vytvořila v obrovských kráterech po jaderných útocích, ale už na konci 17. století. Také ukázaly, jaké byly cíle těchto útoků.

Nejprve jsem pod nezvykle kulatými jezery a bažinami ukázanými na videu zkontroloval přítomnost podzemních tunelů nebo nějakých rozsáhlejších dutin. A když jsem je našel téměř u každého, vkradla se první myšlenka, že údery zde byly záměrně a velmi přesně namířeny „na štáby“ - jakési podzemní bunkry. Další výzkum však ukázal, že tyto podzemní stavby s tunely jsou buď částmi těžebních sítí, pomocí nichž byl v této oblasti prováděn průzkum a těžba ložisek sulfidové rudy. Anebo to byly úseky podzemních dopravních cest, které byly před katastrofickými událostmi z konce 15. století velmi rozšířené. A i když útoky byly zaměřeny primárně na skryté podzemní prostory, pozemní infrastruktury nad nimi byly jasně vybrány jako cíle pro údery. Je zřejmé, že to byly budovy charakteristické architektury, které byly později přeměněny nebo přestavěny na kostely a kaple (ty z nich, které se dochovaly úplně nebo v podobě ruin). Příklady toho byly uvedeny v článcích: Bosna a Hercegovina, minulost starověkých kostelů, Древние истоки старинной металлургии села Истье, Звенигородского городища подноготное.

Stavby, které dříve stály na těchto místech, se nejčastěji nacházely přímo nad svislými šachtami dolů. Proto ve své konstrukci musely mít nějakou těžní věž s výtahy. Současně celá sada informací získaných autorem také naznačuje, že tyto struktury měly i funkci elektráren. Zejména to vyplývá z výsledků výzkumu prezentovaných v publikacích: Tajemství Džusinského pyrit-polymetalického ložiska a Звенигородского городища подноготное. Jejich charakteristickým rysem bylo, že se všechny nacházely nad kříži průsečíků tektonických poruch zaznamenaných na zemském povrchu ve formě úzkých lineárních anomálií. Současně se tyto elektrárny nacházely nejen nad šachtami dolů v ložiskách rudy nebo nad některými východy na povrch ze starodávných podzemních dopravních dálnic. Pod některými z nich, kromě obvyklého průniku tektonických poruch, nebylo zaznamenáno nic jiného. Zdá se, že taková zařízení dodávala energii do jejich měst a další pozemní infrastruktury.

Proto, jak je nyní zřejmé, všechny starodávné dominantní struktury, které od té doby přežily, nebo byly později postaveny na ruinách těchto struktur, se při kontrole ukázaly být umístěny nad křižovatkami tektonických poruch (Chrámy stojí na křížích Část 1, Chrámy stojí na křížích. Část 2). Pravděpodobně všechny v minulosti sloužily jako elektrárny nebo autonomně pro vlastní potřebu spotřebovávaly energii statické elektřiny, která je fixována nad všemi poruchami v zemské kůře. Dnes se tento jev v geofyzice, aniž by byla pochopena jeho skutečná podstata, nazývá „putující proudy“. Elektrický potenciál na takových místech v současnosti dosahuje pouze pár set milivoltů (mV). Avšak soudě podle výsledků informačního průzkumu provedeného na jednom setkání s kolegy z alternativy, před globální přírodní katastrofou z konce 15. století dosáhl tento potenciál nad tektonickými poruchami několika voltů a tato předpotopní civilizace jej velmi široce využívala. Potom se tento potenciál zmenšil. Ačkoli až do událostí na konci 17. století, kdy došlo k masivním jaderným úderům, které přešly v planetární přírodní kataklyzma, byl tento potenciál stále udržován na úrovni dostatečné pro praktické využití. Svědčí o tom mnoho technologií nedávné minulosti, které jsou dnes již ztraceny.

Co se stalo potom, není zcela jasné. Buď na konci 19. století tento elektrický potenciál nad tektonickými poruchami klesl na dnešní velmi nízkou úroveň nedostatečnou pro praktické použití, nebo během tohoto období začali záměrně ničit veškerou dokumentaci a vybavení, které na tuto energii pracovalo, aby před obyvatelstvem skryli jednoduché možnosti autonomního a bezplatného zásobování energií. Doufám, že náš další společný výzkum povede k větší jasnosti v této otázce.

Zatím se podívejme blíže na to, k jakým výsledkům mě přivedly studie těchto jezer ve Rjazaňské oblasti s použitím technologie SGT DZ. A porovnejme je s následujícími výsledky laboratorních měření specifické aktivity cesia-137 ve vzorcích půdy odebraných z hloubky asi 2 m poblíž každého z těchto jezer.

                                                                                               Cesium-137, Bq / kg 

jezero Winter, Spasský rajon, hloubka odběru 2.0 m                         2.4 ± 0.2

jezero poblíž téhož, hloubka odběru 2,0 m                                        6,4 ± 0,3

jezero Kulikovo, Klepikovský rajon, hloubka odběru 2,0 m                 2,0 ± 0,2 

jezero Čistoje (Labutí) Klepikovský rajon, hloubka odběru 2,0 m         3,1 ± 0,2 

jezero Laskovské, hloubka odběru 2,0 m                                           2,6 ± 0,2 

jezero Ozerje,  Klepikovský rajon, hloubka odběru 2,0 m                        <3,06 

jezero Svjatoje, Šipovský rajon, hloubka odběru 1,8 m                            <3,0 

bažina Krugloje, Klepikovský rajon, hloubka odběru 1,5 m                      <3,48

(Protokoly laboratorního výzkumu s výsledky těchto měření jsou uvedeny v článku autora na kanálu "Neoficiální historie": Цезий-137 в Рязанской земле).

Jezero Vinter a druhé jezero poblíž (54.5316592N, 40.5879903E)

Obě jezera se nacházejí nad ložiskem sulfidové rudy. Fragmenty jeho hranice na daném satelitním snímku jsou označeny oranžovou čarou. Žlutá čára označuje obrys rýhovitého zlatého rýžoviště a začátek stopy primárního rýžoviště. Fragmenty tektonických poruch jsou zobrazeny červenými čarami. Oblast zbarvená červeně ukazuje otevřenou poruchu, skrz kterou pronikly hlubinné rudonosné fluidy, které zformovaly toto ložisko. Zelená červeně ohraničená plocha jsou dajky (pravé žíly). Být výzkumníkem „hvězdných pevností“, určitě bych se podíval na linie rýsující se v reliéfu u jižního břehu jezera Vinter, těsně se dotýkající dajky. Toto je charakteristický rys těchto objektů (Pevnosti hvězdy a jejich orientace podle lineárních anomálií BGF).

Čáry tyrkysové barvy ukazují obrysy jednotlivých fragmentů podzemních důlních děl, jejichž ražba zde začala v roce 1664. Podzemní těžba tohoto ložiska pokračovala až do roku 1686 (všechna data zde a níže jsou uvedena v souladu s dnešní chronologií a byla určena počítáním počtu let, která uplynula od uvedené události). Těžařské práce se zde zastavily v důsledku dvou jaderných úderů vedených v onom roce na toto místo. Nejprve na stavbu nad šachtou dolu v místě, kde se nyní nachází druhé jezero, a poté na stavbu nad šachtou dolu, která byla na místě jezera Vinter. Výsledky laboratorních měření specifické aktivity cesia-137 ve vzorcích půdy z hloubky 2 m (6,4 ± 0,3 Bq / kg a 2,4 ± 0,2 Bq / kg) potvrzují údaje z průzkumu, že oba tyto údery byly jaderné. A charakteristické křižovatky tektonických poruch těsně nad šachtami dolů naznačují, že zničené stavby nad nimi byly také používány jako elektrárny.

V letech 1774 až 1808 se na tomto místě z říčního rýžoviště těžilo zlato (v obrysu zlaté čáry). Což není překvapivé; předchozím mohutným jaderným výbuchem bylo otevřeno a částečně zničeno. A téměř o sto let později, když už zde radioaktivita významně poklesla, nebylo těžké po stranách této jámy najít nugety zlata. Nyní jsou tyto výhozy dodatečně pokryty sedimenty půdy, která spadla z nebe v polovině 19. století. Ale pokud byste si troufli ponořit se do pobřežních sedimentů jezera Vinter, myslím, že i dnes byste zde zlaté nugety našli.

Jezera Laskovské, Čorněnkoje a Sjegděno

I zde jsou podobné geologické prvky a síť podzemních důlních děl. Všechna tato jezera se nacházejí nad ložiskem sulfidové rudy. Informační dotazování ukázalo, že jezero Laskovské, kulatá mítina v lesích na jih od něj a jezero Čorněnkoje vznikly v důsledku jaderných úderů v roce 1686 na stavby, které se předtím nacházely na těchto místech nad šachtami dolů. Charakteristické kříže průsečíku tektonických poruch přesně ve středu těchto struktur naznačují, že také zde byly všechny užívány jako elektrárny.

Zpočátku jsem neplánoval podrobně prozkoumat historii tohoto místa. Jasně vyjádřený prvek takzvané „pevnosti-hvězdy“, kterou jsem zde také objevil, mne však přiměl podívat se i na tento jev. Díky metodě informačního průzkumu pak bylo možné zjistit následující: první osídlení lidí minulé civilizace s průměrnou výškou 4,4 m se na tomto místě objevilo v roce 1034. Stavba „pevnosti-hvězdy“, která ve skutečnosti sloužila jako elektrárna, zde začala v roce 1088. A odtud je zřejmé, s jakým účelem jsou „paprsky“ všech těchto „hvězd“ vždy vedeny ve směru lineárních anomálií nad obzvláště výraznými tektonickými poruchami (Pevnosti hvězdy a jejich orientace podél lineárních anomálií BGF ).

Od roku 1338 začala na tomto ložisku podzemní těžba zlata a barevných kovů. A v roce 1486 toto osídlení, spolu s „hvězdným“ energetickým zařízením a doly, zaniklo v důsledku globální přírodní katastrofy. Stalo se to však v důsledku dlouhé války s agresory z jiné planetární soustavy. Metodou informačního dotazování, písmeno po písmeni, bylo zjištěno, že během tohoto období se tato osada nazývala Mčof Ščjajuc (Мчоф Щяюц, pokud se ji pokusíte vyjádřit písmeny moderního ruského jazyka). Výše uvedený obrázek ukazuje spojení velké dopravní tepny objevené pod jezerem Čornoje s obrovskou podzemní halou (700 × 425 m), která pro toto město sloužila pravděpodobně jako nádraží. Po globální katastrofě byly některé pozemní stavby nad tímto objektem očividně obnoveny. I ty se však v roce 1686 staly jedním z cílů jaderného úderu.

K těžbě kovů se zde vrátili od roku 1585, v době takzvané renesance, která nastala poté, co se přírodní živly již na Zemi uklidnily. Ale to už byla další civilizace lidí naší velikosti. Kde se tu vzali, je už téma pro jiný článek. Tito lidé našli a použili část starých podzemních staveb, které ještě nebyly tak hluboce pohřbeny půdními sedimenty následných kataklyzmat, a dodatečně vybudovali vlastní sítě. Zde, na území Moskovie, na břehu dnešní řeky Oka, bylo v tomto období dokončeno město. Při dotazování se ukázalo, že se jmenovalo Juroščino a název řeky zněl Oščja. Ale nějaká další válka s jadernými údery, která zasáhla energetická zařízení a podzemní dopravní uzly v roce 1686, setřela toto město z povrchu Země. Výsledek laboratorních měření specifické aktivity cesia-137 ve vzorku půdy (2,6 ± 0,2 Bq / kg), provedený na břehu jezera Laskovské z hloubky 2 m, údaje mého informačního průzkumu, že zde, v té době také došlo k jadernému úderu, potvrzuje.

Ale ne všechna jezera v této oblasti jsou krátery po těchto událostech. Mezi nimi jsou také staré lomy, například jezero Sjegděno. Již v roce 1700 na místě tohoto jezera začalo rýžování říčního zlata, z něhož se vytěžovaly nugety. A trvalo až do roku 1835. V onom roce bylo území obsazeno vojsky Ruské říše. V této válce, dnes uváděné jako "Vlastenecká válka z roku 1812", napoleonské jednotky skutečně poskytly vzájemnou službu císaři Alexandrovi I., aby se zmocnil zemí Moskovie. Ano, ano, tato válka byla ve skutečnosti vedena v jinou dobu a vůbec ne mezi těmito protivníky, jak bylo později zaznamenáno pro historii! A Moskva byla ve skutečnosti podle dnešní chronologie dobyta v roce 1836. Dokazují to fotografie z počátku 20. století s posledními žijícími veterány z této války, které lze najít na internetu. Mimochodem, ukazuje se, že to byl také důvod pro nevídaně aktivní pohyby vojsk poblíž Tuly během tohoto období, jejichž četné listinné důkazy našel v archivech autor kanálu "Neoficiální historie". Hovořil o tom v jednom ze svých videí.

Ačkoli podle mé verze byl ve skutečnosti v kalendářích účastníků těchto událostí rok 812 (v té době neexistovala společná chronologie pro všechny, každá státní entita pro toto období měla svůj vlastní kalendář). A tento rok platil s největší pravděpodobností pro ty, kteří se považovali za dědice bývalé římské říše, tj. oné předkatastrofické civilizace. Přesněji, obsahoval J812 nebo dokonce I812. Což mohlo označovat 812. rok od Jupitera (latinsky Iuppiter). To znamená, od roku, kdy se dnešní obří planeta Jupiter stala čtvrtou v pořadí světel v naší planetární soustavě. Naše Slunce je již pátou hvězdou.

Takovou překvapující hypotézu o periodické výměně hvězd v našem planetárním systému jsem našel v blogu Alexandry Lorenzové v řadě jejích článků na téma: Proč před námi skrývají nedávnou planetární katastrofu?. A pak jsem hledal nějaké potvrzení obdržených informací (během jednoho pátrání provedeného společně s kolegy z alternativy v Čeljabinsku) o tom, že předchozí hvězdou v našem planetárním systému byl Jupiter, od něhož v roce 1492 převzalo řízení planet současné Slunce, po sérii přírodních katastrof na Zemi během globální katastrofy, ke které došlo na konci 15. století. Pak se podle dnešní chronologie ukáže rok 1024., kdy se objeví čtvrtá hvězda (Jupiter). Což vede k velmi zajímavým závěrům. Řada údajů, které jsem získal, včetně geologických, ostatně ukazuje na samý začátek druhého tisíciletí jako na čas předchozí globální katastrofy na Zemi. Kromě nahrazení ještě dřívější civilizace to tehdy vedlo také k obrovským geologickým transformacím, které přímo souvisejí s mnoha dnešními praktickými problémy geologie...

Vraťme se ale k úvahám o zvláštních jezerech ve Rjazaňské oblasti.

Jezero Kulikovo

Přímo pod tímto jezerem není ložisko rudy. V jeho okolí se však několik relativně malých ložisek nachází. Šachta dolu pod středem jezera spojovala s povrchem nějaký druh komory v systému velké podzemní dopravní dálnice, která zde byla postavena a fungovala od roku 1429 do roku 1474. Po globální přírodní katastrofě na konci 15. století celý tento dopravní systém přestal existovat.

Pak jej znovu objevili lidé, kteří se usadili na těchto územích. Zjevně potom částečně obnovili i starší, větší tunely a v roce 1667 postavili odbočku na sever s menšími tunely. Tento systém pak fungoval až do samotného jaderného úderu, který byl v roce 1686 veden na povrchovou stavbou nad dolem, jež sloužila také jako energetické zařízení. Její umístění naznačuje průsečík tektonických poruch uprostřed jezera. A výsledek laboratorních měření specifické aktivity cesia-137 ve vzorku půdy (2,0 ± 0,2 Bq / kg), odebraného ze břehu tohoto jezera z hloubky 2 m, data informačního průzkumu o jaderném úder na tento objekt potvrzuje.

Jezero Čisté (podle Yandexu) nebo Labutí (podle Googlu)

Na různých satelitních snímcích je jezero pojmenováno odlišně. Nachází se v jednom z rudních těles velmi velkého ložiska. V jihovýchodní části je zde zobrazena hranice říčního zlatého rýžoviště. Spojnice velké dopravní dálnice s velkou podzemní komorou, která zde byla objevena, byla postavena a fungovala od roku 1407 do roku 1486. A i když tato hlavní linie prochází rudným objektem, zdá se, že v té době se zde netěžilo. Možná to nebylo považováno za dostatečně velké, a tak odložili práci na lepší časy, které však už pro tuto civilizaci nikdy nepřišly.

Lidé naší výšky, kteří je přišli vystřídat, začali od roku 1654 tento podzemní systém znovu vybavovat a obnovili stavbu nad šachtou dolu. Její poloha nad křižovatkou tektonických poruch opět naznačuje, že sloužila jako elektrárna. Jaderný úder z roku 1686, který na tomto místě zanechal obrovský kráter, z nějž později vzniklo jezero, však veškerou povrchovou infrastrukturu smetl. Výsledek laboratorních měření specifické aktivity cesia-137 ve vzorku půdy (3,1 ± 0,2 Bq / kg), odebraném z břehu tohoto jezera z hloubky 2 m, data informačního průzkumu potvrzuje, zejména co se týče jaderného výbuchu v té době.

Jezero Ozerje (55.086810, 40.361159)

Toto jezero se nachází nad jedním z velmi velkých rudních těles obrovského sulfidového ložiska. Po těžbě tohoto rudného tělesa v minulosti nebyly nalezeny žádné stopy. Velká komora objevená pod tímto jezerem patří k podzemnímu dopravnímu systému. A spolu se šachtou dolu, která vycházela na povrch - to vše bylo postaveno a fungovalo od roku 1413 do roku 1486. Poloha této šachty nad křižovatkou tektonických poruch naznačuje, že také sloužila jako elektrárna. Celé toto zařízení přestalo existovat během období velkolepé přírodní katastrofy na konci 15. století, která zničila civilizaci, jež toto všechno vybudovala.

Nedaleko odtud lze nalézt mnoho známek přítomnosti velmi velké „pevnosti-hvězdy“ jejích vlastních budov na tomto místě. Jeden z následujících článků bude zřejmě muset být věnován studiu těchto objektů, protože tento text je věnován trochu jinému tématu.

Lidé naší civilizace tyto struktury našli, vstoupili do nich a znovu tam prováděli nějaké práce od roku 1653 do roku 1686. Ale stejně jako výše uvedená jezera nebylo toto místo toho roku zasaženo jaderným úderem. Veškerou povrchovou infrastrukturu smetla silná exploze nejaderné povahy a zanechala po sobě obrovský kráter, který se později stal jezerem. Došlo k tomu v roce 1846. Výsledek laboratorních měření specifické aktivity cesia-137 ve vzorku půdy odebraném na břehu tohoto jezera z hloubky 2 m má hodnotu <3,06 Bq / kg. Tento výsledek naznačuje faktickou nepřítomnost cesia-137 ve vzorku. Potvrzuje to i výsledek informačního průzkumu o nejaderné povaze výbuchu na tomto místě.

Jezero Svaté (54.627981, 41.099158)

Pod tímto jezerem nejsou žádná ložiska ani staré tunely podzemního dopravního systému. Avšak jasné křížení tektonických poruch přesně v jeho středu výmluvně naznačuje, že na tomto místě stála budova, která sloužila jako elektrárna, což potvrzují i údaje informačního dotazování. Výrazné známky přítomnosti prvků takzvané „pevnosti-hvězdy“ kolem také naznačují, že v minulosti zde nebyla jen pustina. Spolu s dokonale kulatým tvarem to vše ukazuje na zcela zjevnou skutečnost, že toto jezero vzniklo na místě explozivního kráteru. Informační průzkum ukázal, že bylo zasaženo nejaderným úderem. Stalo se tak v roce 1835, rok před bitvou u Borodina a dobytím Moskvy ve válce na počátku 19. století, jejíž povaze jsme dosud plně nerozuměli.

Výše uvedený výsledek laboratorních měření specifické aktivity cesia-137 ve vzorku půdy odebraném na břehu tohoto jezera z hloubky 1,8 m má zde hodnotu <3,0 Bq / kg. Jedná se tedy o faktickou nepřítomnost cesia-137 v tomto vzorku. Potvrzuje se tak výsledek informačního průzkumu o nejaderné povaze úderu na tomto místě.

Bažina Krugloje (55°6'56"N 40°7'39"E)

Pod tímto místem se nachází jedno z velkých rudních těles obrovského sulfidového ložiska. Malá velikost eluviálního rýžoviště zobrazeného na obrázku vzhledem k obrysu tohoto rudního tělesa naznačuje jeho stále ještě malé erozní seříznutí. A následně do velké hloubky výskyt intervalu masivních rud zde. To je pravděpodobně důvod, proč se velkým těžařům minulé civilizace „nedostalo do rukou“. Oblast totiž byla plná rudných objektů s příznivějšími podmínkami výskytu. To pravděpodobně také vysvětluje absenci systému starověkých podzemních tunelů na tomto místě.

Podle informačního dotazování byla tato bažina vytvořena na místě kráteru po výbuchu, nikoli však jaderného. Kříž tektonických poruch uprostřed bažiny naznačuje, že zde stála struktura sloužící jako elektrárna. A právě ta byla cílem úderu v roce 1844. Výše uvedený výsledek laboratorních měření specifické aktivity cesia-137 ve vzorku půdy odebraném ve středu této bažiny z hloubky 1,5 m má hodnotu <3,48 Bq / kg, což naznačuje faktickou nepřítomnost cesia-137 v tomto vzorku. Potvrzují se tak údaje z informačního průzkumu.

Až do celosvětové přírodní katastrofy na konci 15. století byla v oblasti aktivně těžena železná ruda, neželezné kovy a zlato z mnoha sulfidových ložisek. A tato elektrárna samozřejmě sloužila okolním dolům. Na konci 17. století byla částečně obnovená infrastruktura na těchto polích podrobena masivnímu jadernému útoku neznámého nepřítele, a veškerá produkční činnost se tu zastavila. Po několika desetiletích, v 18. století, se však na tato místa začal znovu vracet život. Tehdy ještě nebyly staré znalosti a technologie zcela ztraceny, jako je tomu dnes. A tato ne zcela zničená elektrárna se zjevně začala znovu používat k původnímu účelu. Tehdy už tolik takových zařízení nezbylo, ale očividně nadále pravidelně vykonávala své funkce. To je pravděpodobně důvod, proč se opět stala terčem silných útoků neznámé elektromagnetické povahy. Ty byly vedeny nepřítelem, který napadl území Moskovie v 19. století. A pokud jím byla ve skutečnosti podle dnešní chronologie Moskva dobyta v roce 1836 a následoval jeho ústup zpět do Paříže, pak obnovení útoků na toto území v roce 1844 může znamenat, že nově vytvořená západní koalice se nesmířila s přítomností kozáků v jejich hlavních městech a během tohoto období opět udeřila.

Na závěr bych chtěl poznamenat, že vážně zasažena jadernými útoky 17. století nebyla jen dnešní oblast Rjazaně. V dřívějších studiích bylo získáno mnoho důkazů o podobných událostech na řadě dalších území: na Uralu, Sibiři, Dálném východě i v Africe. Něco z toho bylo zahrnuto do mých předchozích zpráv a publikací (Oko Sahary; Bosna a Hercegovina, minulost starověkých kostelů). Většina objevených skutečností je však pouze v plánech na zveřejnění. To vše ukazuje na nějakou před námi skrytou grandiózní válku ve světovém měřítku, která se podle dnešní chronologie odehrála v 80. letech 16. století. Poté, v letech 1688 - 89 došlo k vážné přírodní katastrofě s následným zvýšením hladiny vody ve světových oceánech o 6 metrů, které o rok později poměrně rychle o 5 metrů poklesly. Takové události naznačil informační průzkum provedený během přípravy článku Krymský most a série katastrof z konce 15. století.

A ještě doplnění. Autor kanálu "Neoficiální historie" ve zde zmiňovaném videu podal následující přehled možných důvodů vzniku různých kráterů na zemském povrchu:

1. krasový závrt

2. vývěr plynu

3. jaderný výbuch

4. propad šachet a dolů

5. pád meteoritů

A zopakoval oficiálně přijímanou verzi kráterů v tundře jako následků výbuchů bažinového metanu. Odpusťme mu, že opakuje tenhle nesmysl odborníků, z nichž většina tento názor skutečně zastává. Důvodem jsou falešné vědecké hypotézy, které do nich vytrvale vtloukají ve škole - jak v ropné geologii, tak i například v historické vědě. Důvod této mylné představy o podobné roli bažinového metanu je spojen s dnes převládající mylnou hypotézou o organickém původu uhlovodíků. Kvůli tomu jsou vyhledávány jakékoli nelogičnosti, které ji potvrzují. A přitom to nejjednodušší a nejlogičtější vysvětlení takového vyvěrání plynu na územích s permafrostem, jako je pronikání hlubinných uhlovodíkových (a nejen) plynů, není k posouzení kategoricky přijímáno. Ověření pomocí technologie dálkového průzkumu Země pomocí satelitních snímků SGT DZ ukazuje, že všechny takové propady se tvoří v oblastech, kde jsou ohniska pronikání hlubinných fluidů, kde se tyto plyny, pronikající oslabenými horninami na křižovatkách zlomů, hromadí pod zmrzlou vrstvou sedimentárních vrstev a způsobují jejich bobtnání. Táním permafrostu zespodu jejich hlubinným teplem tuto vrchní vrstvu oslabují. A když je dosaženo určitého tlaku, je tento plyn na takových místech uvolňován. Tato verze je potvrzena přítomností kříže průsečíku tektonických poruch pod kterýmkoli z těchto kráterů.

A ještě o propadech ve vesnici Dědilovo. K tomuto objektu jsem provedl studii a vypracoval zprávu O příčinách propadů půdy v obci Dědilovo (Tulská oblast). Ve výše zmiňovaném videu autor kanálu "Neoficiální historie" opakuje mylný názor svého kolegy, který již dříve vyjádřil v jiné souvislosti. Že totiž k tomuto propadu došlo nad starým dolem. Ne, není to tak, důvodem neštěstí v Dědilově je rozhodně kras. Vypracoval jsem jasná kritéria, která nám umožňují určit povahu takových objektů. Není tam pouze jedna taková porucha a brzy se poblíž objeví nová. Všechny jsou umístěny v oslabených zónách na křižovatkách tektonických poruch. Na tomto místě nebo v jeho blízkosti nejsou žádné rudné objekty ani podzemní chodby.

autor: Nikolaj Andrejev

zdroj: https://www.tart-aria.info/o-jadernyh-udarah-po-rjazanskoj-zemle/

překlad: Vlabi