V největší zemi světa nemá každý to štěstí, že by žil v místech, kde není problém natankovat auto nebo stáhnout fotografii z internetu. Naopak někdo musí překonat i velké potíže a podniknout zoufalé kroky, aby se mu to podařilo.
Čtrnáct hodin na koni a na traktoru ke složení zkoušky
Káťa Gotoveva se narodila a vyrostla ve vesnici Dygdal v Jakutsku, odkud je to 125 km od nejbližšího regionálního centra. A jednotnou státní zkoušku z cizího jazyka mohla složit pouze tam. Každé jaro však je kvůli povodním jedná cesta k němu spláchnuta, prostě neexistuje. To však Káťu nezastavilo a společně se svým otcem vypracovali náhradní cestovní plán: studentka musela dojet z Dygdalu do sousední vesnice na koni, odtud do další vesnice traktorem a pak přestoupit na auto.
18. května ve škole skončilo vyučování, všichni se připravovali na maturitní večírek, zatímco Káťa osedlala koně a vyrazila na zkoušku.
 |
| Jarní povodně v Republice Sacha (Jakutsko) |
„Sotva jsme opustili vesnici, můj Orlik něco ucítil nebo se něčeho lekl, zkrátka vyrazil tryskem do lesa, kde se postavil na zadní a několikrát se mě pokusil shodit. Pak se rozběhl do hustého lesa mezi uschlé větve a keře. Podařilo se mi ohlédnout po tátovi v naději, že mě před tím bláznivým koněm zachrání. Ale táta jen v tichosti propadal panice, protože věděl, že kdyby zasáhl, všechno by se jen zhoršilo,“ vzpomíná Káťa.
Poškrábala si obličej, ztratila svou růžovou kšiltovku a z nosu jí crčela krev. Ale nakonec se jí podařilo uzdu uchopit pevněji a kůň se po chvíli uklidnil. Dalších sedm hodin cesty pak už proběhlo bez problémů.
Na druhém úseku už na ně čekal traktor s vlekem, kde byli i další studenti jako ona a společně vyrazili na zkoušku.
„Tak jsme jeli dalších asi sedm hodin. Bylo velmi chladno a tma. Snažili jsme se alespoň trochu prospat, ale vůz skákal ze strany na stranu a silně se na hrozné silnici otřásal, takže jsme toho moc nespali,“ vypráví Káťa. V další vesnici přespali a ráno Káťa pokračovala autem.
„Šokovaní učitelé, když viděli můj obličej, chtěli slyšet, co se stalo, ale já jsem jen v rozpacích seděla nad talířem s bramborovou kaší a masovými kuličkami. Co už také...“
Benzín jednou ročně a možnost být sežrán
Obyvatelé nejsevernější ruské vesnice Dikson žijí většinu roku v mrazu. Tady je dokonce i v létě průměrná teplota vzduchu + 5,5℃ (v zimě -48℃); v červnu se tam stále ještě jezdí na sněžných skútrech. Ale to není zdaleka jediný problém.
 |
| Foto Robert Prascenis/Sputnik |
Vesnička je od ostatního Ruska tak izolovaná, že možnost objednat si benzín tu máte pouze jednou ročně, během navigačního období. Tehdy vám ho přivezou lodí. Ve vesnici totiž není čerpací stanice a nejbližší pumpa je vzdálená asi 500 km. Ale tam se stejně nedostanete, protože tam nevedou žádné silnice.
„Soukromých vozidel tu je jen pár. Lidé mají většinou sněžné skútry a motorové čluny. Benzínu si objednáváme jednu až dvě tuny. To na rok stačí,“ říká obyvatel vesnice Alexander Anisimov.
 |
| Sibiř. Realities / youtube.com |
V Diksonu je také problém s internetem - je velmi pomalý. Stáhnout si video se tu nikdo ani nepokouší. I stažení několika fotografií trvá půl druhé až dvě hodiny.
Ale největší hrozbou pro vesnici jsou divoká zvířata. Místní obyvatele před nimi hlídá místní policie. Je to její náplň, protože v Diksonu k žádné trestné činnosti nedochází.
„Chodí sem vlci a někdy i medvědi. Mohou nečekaně vyběhnout zpoza domu, někdy vlezou i dovnitř,“ říká obyvatel Michail Děgťarev. V Diksonu všude visí plakáty, které varují, aby lidé medvědy nekrmili a - pokud to snad někdo chce - aby se s nimi v žádném případě nefotografovali.
Telefon na střeše
Kusur je nejhůře dostupná vesnice v Dagestánu. Nachází se vysoko v horách a je s údolím spojena jedinou cestou. Pokud byste se sem chtěli dostat, museli byste jet z Machačkaly (1900 km od Moskvy) asi sedm hodin. U vesnice Muchach, na svahu hlavního kavkazského hřebene, však silnice končí – pak už vede pouze nebezpečná horská stezka. Po 15 kilometrech by vás dovedla do Kusuru.
 |
| Welcome Dagestan |
V letě tu žijí v sedmi nebo osmi domech, ale na zimu, kdo může, snaží se přestěhovat, protože třeba jen do nejbližšího obchodu, který je 20 km daleko ve vesnici Džinych, se dá dostat jen na lyžích po zamrzlé horské řece.
Z civilizačních výhod je ve vesnici jen telefonní automat. Ale ten stejně nefunguje, protože ve vesnici nikdo nemá k němu kartu. Ale můžete alespoň přijímat hovory: první, kdo slyší pouliční telefonní automat vyzvánět, běží zvednout sluchátko a poté se vydá volaného hledat.
Je pravda, že obyvatelé Kusuru mají také mobilní telefony, ale signál je jen u jediného domu na kopci a navíc jen u zdi směřující k nejbližší věži mobilního operátora. Zde je mobilní telefon připevněn ke zdi na desce s háčky, přesně v místě, kde je signál nejsilnější. Číslo je třeba vyťukat velmi pečlivě bez vyjmutí mobilu z držáku. Během dne se na lavici vedle obvykle shromažďuje celá fronta.
 |
| Welcome Dagestan |
Internet v otevřeném terénu a kočovníci s dróny
Od začátku pandemie koronaviru začal život na některých odlehlých místech v Rusku připomínat herní quest. Na jedné straně mohli obyvatelé konečně ocenit skutečnou izolaci, na druhé straně žáci z těchto míst začali nenávidět distanční výuku. Pokud to totiž pro většinu obyvatel země znamenalo učit se doma s hrnečkem čaje u počítače, pro ně to znamenalo hledat mimořádná řešení.
 |
| "Distanční výuka", Vadim Brajdov/TASS |
Školáci z vesnic Prikamje (1200 km od Moskvy) jsou například nuceni sedět dlouhé hodiny na střechách domů, protože pouze tam zachytí komunikaci.
„Vylezu na střechu, abych odeslala domácí úkol a stáhla si potřebné soubory. Stojím tam třeba hodinu. Pokud se ale uprostřed stahování přeruší spojení, musíte začít vše stahovat znovu,“ říká Amina Kazarinova.
„V Baškirii ve vesnici Kulmetovo se školáci připojují k internetu na silnici uprostřed polí. Ale tam se musíte nějak dostat, nejlépe autem. V každém autě jsou čtyři studenti, kteří si dělají domácí úkoly, někteří po telefonu, jiní na notebooku.“
 |
| Sergej Rusanov/Sputnik |
A ti, kdo se celý život toulají divočinou - pastevci sobů v Jakutsku - si naopak nových příležitostí užívají: nyní se o jejich soby starají dróny. Je mnohem snazší s nimi hledat zatoulaná zvířata.
„Dróny používáme na místech, kde je les hustší. Jeleni se ho bojí, jen když letí rychle - zvuk je pro ně dráždivý. Když ale klidně krouží kolem, je to v pohodě,“ říká chovatel sobů Sergej Laptanděr.
 |
| zdroj |
zdroj: https://ru.rbth.com/read/1150-zhizn-otdalenniy-mesta
překlad: Vlabi
Ahoj, nebyly náhodou v Diksonu, dělány Kozyrevovy experimenty nejen se zrcadly v 90tých letech ?
OdpovědětVymazatMichal
Jo. 73.50781680386385, 80.52326695822913
VymazatProsím o doplnenie, čo je zdrojom príjmu. Benzín raz za rok, deti majú notebooky, traktor na skúšky.
VymazatAnonyme,
Vymazatco takhle zapátrat sám? A můžete začít Wikipedií. Tam se dozvíte, že v Diksonu je například přístav, překladiště a sklady pro zásobování polárních stanic. Jakutsko se živí těžbou nerostných surovin a zpracovatelským průmyslem, o lovu a rybolovu nemluvě. A jak šikovní a pracovití jsou lidé na venkově, jste si mohl přečíst v nejednom článku na tomto blogu. Zkrátka oni nesedí a "nečekají na doplnění".
Mno, taky hlavně vojenská základna:-)
VymazatRadarový prapor, který byl(je?) součástí samostatné radiotechnické brigády protivzdušné obrany - ЛЕНА (resp. ofiko ПРОВЕС) i s poměrně veeeelkou střelnicí. Pojmenovaná po dceři jednoho z důstoníků, co se tam ztratila.
nenimito
Ještě jsem hledal tu geofyzikální stanici Kolba. Tak není na 73.50781680386385, 80.52326695822913
Vymazatale je na 73.5296666622603, 80.69790456768044
https://www.facebook.com/geophoto.ru/posts/3176907215667665/
nenimito
Tak se tedy vžijte do situace těch, kteří se ocitli mnoho a mnoho světelných let daleko od svého domova a většinou ještě o jednu nebo i více sfér níže a nyní na Zemi trpí. Jsou to lidé jako vy ostatní tady, jsou ale mnohem vyspělejší duchem a jsou to i inkarnace "lidí" jiných forem existencí a přišli sem na Zem ze dvou navzájem opačných důvodů, totiž za prvé pomoct a za druhé škodit. Vžijte se ale do obou těchto skupin, protože smutek a beznaděj je v nich přítomna už odpočátku jejich života na Zemi a nikdy je neopustí, nemají totiž naprosto žádnou naději vrátit se domů, i protože už nemají svá minulá těla, mají nová, pokud se na Zemi, v té sféře, už narodili.
OdpovědětVymazatMomentálně jsme (my všichni) svědky zániku civilizace Evropy a USA, které jsou už natolik prokažené, že v nich vládnou síly, které nejsou silami prostého lidu a můžete je považovat za to velmi známé jedno procento těch nejbohatších, kterému patří už nyní polovina světa. A stalo se tedy, asi prostě logickou úvahou, že se některé bytosti rozhodly podpořit lid planety právě proti té zvůli z především bohatství a z ní vyplývající i moci a sestoupily na Zem. Jsou tu na Zemi samy, neznají se navzájem, je jim dokonce bráněno v navázání kontaktů s jim podobnými. Mají tu úkoly, plní tu na zemi své a i bojové mise a jde jen o to, jak dlouho vydrží čelit té ohromné mocenské převaze vládnoucí elity a i těm bytostem negativním, které na Zem přišly s cílem buď ji zničit a umožnit její budoucí kolonizaci a nebo z nenávisti - je zničit.
Postupně se ale stávají opět samy sebou, ty bytosti, tak jak se zlepšují psychicky a energeticky v souvislosti s jejich pozitivním jednáním. Tak totiž funguje ten systém, ta "hierarchie" vesmíru, totiž oddělení sfér vibračně a jak už jsem napsal v minulém mém článku, Bible to nazývá oddělením vod. Jejich frekvence částicového kmitu se zrychluje množstvím přibývající energie od lidí obecně a pozitivní, protože jde i o prostou lásku lidu vůči nim a to je ten bod oddělení, který odděluje jednotlivé sféry, nižší od vyšších, tedy ty biblické vody. A začínají si vzpomínat.
Nejen to ale, vzniká jim možnost navázat kontakt se svým lidem ve hvězdách, s těmi jejich mnoho a mnoho světelných let vzdálenými blízkými, začínají být s nimi natolik kompatibilními, tedy stejnými, že se opět stanou jimi, občany jejich civilizací. Opět se stanou těmi bytostmi, kterými byly před inkarnací do nových těl na Zemi, přičemž mnoho z nich ani nemusí mít nově narozená těla, pokud byli "lidmi", existencemi toho druhu, už dříve. V řecké i římské mytologiích přece sestupují bohové na zem, plodí polobohy a především vypadají stejně jako lidé, tak, třeba taková těla, původně.
A účel? Jednoduchý. Záchrana když už ne celého světa, celé civilizace nebo celého alespoň národa, třeba, tak alespoň části lidstva a tedy bez ohledu na rasu a národ, přičemž ale nelze tvrdit, že i bez ohledu na náboženství, protože to je v dnešní době už pouze překážkou. Málo které z těch bytostí se to ale skutečně povede a vlastně jde jen a pouze o obětování se v lásce k dobru, k lidem. Strašné. Neměli byste asi bránit jejich návratu, zaslouží si vaše uznání.
IQ.