19. 7. 2018

Sága - Cestovatelé věčností

V rubrice Odkazy na texty čtenářů si můžete stáhnout rozsahem nevelkou, ale dosahem značnou prózu jednoho z našich čtenářů - Rudolfa Svobody. Malá ochutnávka z knížky následuje.



Cesty
Každá cesta je ta pravá pro člověka, který po ní jde, prochází se nebo utíká. Vidí ji vinout se před sebou krajinou a napravo ani nalevo není nic než ta jeho cesta, jen jeho směr. Překračuje překážky, přes kopce, doliny, rokle, hory, a stále spěchá vpřed za svým cílem, ten, kdo jej zná, i ten, který si jím není zcela jistý. Občas mine křižovatku, ale člověku se ta jeho vlastní cesta, po které se právě ubírá, zdá být ta nejširší, nejlepší, nejkrásnější, nejpřímější, nejsprávnější a ani na minutu nezaváhá a míří dál po té „své“ vyvolené pravé silnici.
Pak se stalo to, že na křižovatce člověk potkal člověka, pocestný se zastavil s pocestným, cesty je svedly a oni dali řeč. Dali řeč o svých cestách, o svých krásných cestách, nádherných krajinách, přesvědčovali se o krásách míst, které prošli, a o těch úžasných krajinách, které na ně čekají. Přesvědčovali se, argumentovali, zvali se vzájemně, jeden druhého tahali za rukáv, pohádali se, poprali i zranili. Nakonec se rozešli, každý dál svou cestou, za svou vidinou, svým očekáváním, svou představou. Někdy i s pocitem nepochopení, či dokonce opovržení a nenávisti. Přesvědčení o správnosti, kráse, přímosti a úžasném cíli své vyvolené cesty se v nich ještě více utvrdilo.
Ale i jinde na jiné křižovatce se setkali pocestní, kteří dali řeč o svých cestách, o krajích, které prošli, o očekávání na něž se těší. Vyslechli se, pokývali hlavou a  šli dál každý svým směrem. Ale již v nich bylo něco jinak než dřív. Cítili jakousi touhu uvnitř hrudi, jakýsi náznak nespokojenosti, nenaplněnosti a pochyb, pocítili touhu poznat něco víc, vidět dál a šířeji než jen koryto krajiny, které je obklopuje po obou stranách. Cítili, jak je ona touha nutí více se rozhlížet, nemíjet malé, sotva viditelné křižovatky bez povšimnutí, ale rozhlížet se na nich. Čekat, zda se neobjeví jiný pocestný, příchozí, se kterým by mohli dát řeč o své, i té jeho cestě. 
Změnění pocestní se snahou a touhou po vidění něčeho víc než kameny pod nohama a obrazu nejbližší krajiny, se odrazili od prachu své cesty a vyskočili do výšky. Jen kousíček povyskočili — a znovu — a znovu — a v tom skoku se rozhlížejí. Na malý kratičký okamžik spatřili o něco větší část okolí, zahlédli několik cestiček po obou stranách a na nich skloněné hlavy pachtících se jiných lidí. Byli tak blízko za hradbou křoví svých představ a vysokých klasů trávy předsudků, mohli by spolu hovořit, kdyby tu hradbu překonali. A znovu se odrazili, a znovu je ta jejich touha a snaha vynesla do výše nad hrboly prachu a křoví. A každý výskok byl o něco vyšší a delší. Od té chvíle již nešli, nekráčeli, neběželi, ale jen poskakovali. Jak se rozhlíželi kolem sebe, vidí více poskakujících hlav. Když se pohledy ve výskoku setkaly, zamávaly na sebe a gestikulovali, že až se cesty zkříží, tak si spolu promluví. 
Někoho to poskakování docela uspokojovalo, stačilo mu vědět, že v okolí jsou i jiné cesty a jiní pocestní a že se může stát, že se spolu někdy někde setkají a dají řeč. Ale jiným to bylo málo, toužili se vydat po oněch cestách, na křižovatkách se snažili co nejvýše vyskočit, co nejdéle se udržet nahoře a co nejvíce zahlédnout. Další se po nich odvážili nějaký čas poskakovat. Pak se vraceli na tu svou plni rozpolcení, nejistoty a zmatku v mysli, co když je ta vedlejší cesta lepší, přímější, kratší, krásnější a smyslnější. Některé pocestné ten zmatek přiměl k ukončení poskakování a zahledění se do prachu právě jen té své cesty, po níž se dali, jiné naopak nutil k stále větším skokům a větší touze porozumět smyslu cest.
Pak někde jinde se stalo, že pocestný doskočil na křižovatku ve stejnou chvíli jako jiný pocestný a málem do sebe vrazili. Dali řeč — ten co poskakoval, vychvaloval svůj um a nadšeně vykládal o své touze skákat výš a vidět víc. Ten druhý se usmíval a řekl: „Nemusíš jen toužit a dál jen poskakovat, můžeš se nad svou cestou klidně vznášet, můžeš létat doprava i doleva nad jiné cesty a na křižovatkách můžeš spočinout, mluvit s ostatními jako teď já. Tvá touha a snaha tě vynese do výše, touha tě ponese, jen se vždy drž v blízkosti nějaké cesty, abys mohl přistát a odpočinout si. Pojď, ukážu ti to.“ 
A pocestný vzal druhého za paži, rozběhli se a skočili... Touha po vidění a poznávání je vynesla do velké výšky. Viděli změť cest, cestiček a pěšinek klikatících se krajinou všemi směry.
Letěli a kochali se, přistáli na dalším rozcestí, potkali jiné pocestné, dali řeč, ukázali jim létání a opět se rozloučili. Někoho to poletování uspokojovalo a stačilo mu — našel v něm smysl svého žití. Mohl se dívat na cesty shora, mohl mluvit, s kým chtěl, a zase odletět. Nedokázali si představit, že by mohlo být ještě něco víc.
Ale byli ještě další pocestní, kteří tušili, že tohle není vše. Musí být ještě něco víc — kdyby vzlétli ještě výš, mohl by se před nimi rozprostřít úplně jiný pohled. Ale měli obavu z toho, že by se jim mohla ta spleť cest a cestiček ztratit v nedohlednu. Mohli by ztratit svůj směr, ocitnout se v neznámu a nevědět, kde je vpředu a kde vzadu. Ty obavy jim nedovolily vzlétnout výš z dohledu cest. Někteří se snažili, opravdu snažili vzlétnout, a když to udělali do takové výše, že se jim cesty slévaly s krajinou a byly k nerozpoznání, strach je donutil klesnout níž. Dokonce to některé uvedlo opět v zmatek a zalekli se, že neletí tím správným směrem, klesli tak ještě níž a dotkli se země. Řekli si, že poskakování a občasné poletování je to, co hledali, a to jim stačí. Některé to zmátlo natolik, že padli na tvář do prachu a plakali, že nevědí, kde jsou, nevědí, zda jdou po cestě, kterou opustili před tím, než začali létat. Pobíhali zmateně sem a  tam, na křižovatkách prohledávali okolí, vyskakovali a beznadějně se rozhlíželi kolem. Ptali se druhých pocestných, kde jsou, kde je začátek a kde konec, ale nedostávalo se jim jiné odpovědi než: „Nevíme, jste na cestě.“ Slabost je přemohla, slabost a strach v nich porazil touhu po poznání a radost ze svobody.
Ale byli tací, avšak ne mnoho, kteří se vznášeli vysoko nad krajinou s pocitem uspokojení a rostoucí touhy podívat se ještě výš a poznat krajinu z jiného pohledu. Tušili ve svém nitru, že tohle opravdu není ještě všechno. A touha je nesla stále výš. Viděli, jak se cesty ztrácejí v krajině, jak je krajina nádherná, členitá, plná překvapení, plná hor, údolí, propastí a viděli, jak v té krajině nejsou cesty podstatné — krajina je pohltila zcela. I ty nejširší a nejprošlapanější z této výše zanikly. Náhle jim došlo, jak jsou ti dole malicherní, když se na křižovatkách přou o důležitosti a kráse právě té jejich cesty, jak jsou hloupí, když se snaží prosadit svou, jak jsou špatní, když své cesty používají a vnucují ostatním jako jedinou možnou trasu, jak ostatní využívají, aby je nesli na ramenou a užívali si pohodlí cestování bez námahy. Vždyť z této výše nevidíme nejen cesty, ale ani ty pocestné. Ať je jejich velikost a důležitost jakákoliv, vždy je pouze v jejich vlastní mysli a v myslích těch, kteří jim to uvěří.
A pak se stalo — v povětří, kde již panoval jen svobodný pohyb a pohled na krajinu táhnoucí se od obzoru k obzoru a ztrácející se v nedohlednu, že pocestný letec potkal pocestného jiného letce. A dali řeč. 
Oslavovali ten nádherný pocit svobody, litovali ty, kteří nedokázali své kroky odtrhnout od země a přáli jim, aby se jednou rozhodli poslechnout své nitro zatemněné strachem, jenž plodí jen zášť, domýšlivost, nepochopení a neporozumění. Nitro, ve kterém je jistě někde v koutku zasunuta a ušlapána touha po vzlétnutí a odhození závaží. Přáli jim to z celého srdce.
Jeden z pocestných pak řekl: „Můžeme vidět ještě mnohem víc. Nemusíme se kochat pohledem jen na jednu krajinu, jsou i jiné. Jen vzlétni vzhůru do výše, kde již nepoznáš, co je dole a co nahoře, vpravo či vlevo, do výše, kde pocítíš naprostou svobodu, kde poznáš, že vše je jedno, jeden celek.“ 
A vylétli — čím výš letěli, tím víc se jim nechtělo vracet dolů, až přestali poznávat, co je dole, nahoře, vpravo, vlevo a netížilo je to. Bylo jedno, kterým směrem plují, protože žádný směr nebyl. Bylo jim jedno jak dlouho tak plují, protože žádný čas nebyl. Potkávali se s jinými plujícími, scházeli se, rozcházeli, dávali řeč a zase pluli. A stále mysleli na ty dole, vlastně na ty kdesi v dáli, jak poskakují, poletují, padají a pachtí se. Zalétali k nim a pomáhali, slovem, příkladem a nerozlišovali, v jaké krajině a na jaké cestě se s nimi setkávají. Ale jen jeden z tisíce, možná z milionu vylétl do výše svobody. 
Bylo jim líto těch ostatních, ale nelitovali času, který s nimi trávili – čas není, neexistuje stejně jako směr. Stejně jako důležitost jakékoliv cesty. Každá cesta je ta pravá a důležitá právě jen pro toho člověka, který po ní jde právě v tu chvíli.


14 komentářů:

  1. Tak,prave jsem to docetl,jednim dechem,nadhera,mit tady toho kdo to napsal,rad bych mu potras pravici a poklepal na rameno.S tim jestli souhlasim se vsim,nebo mam nejaky vyhrady to nesouvisi,co se chtelo rict,bylo receno a je to krasna prace,diky :-)...........proud

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za Vaše slova. Je to pro mne velké povzbuzení a pocta je číst!

      Vymazat
  2. Ja dekuju Tobe za dobrou praci.Je to tak,sam se sebou musi kazdej zacit v prvni rade,pak to dal pujde samo,az to pochopime.............proud

    OdpovědětVymazat
  3. Vaši "Cestovatelé věčnosti" se čtou velice dobře. Mnoho věcí člověk cítí, ale neumí je tak nádherně popsat:)
    Děkuji.

    OdpovědětVymazat
  4. Musím jen souhlasit s pochvalnými příspěvky. Opravdu nádhera a nadčasovost. Klobouk dolů.
    Děkuji, milý Pocestný, že ji mi půjčil Knihu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji že jste ji přijala. Pozor však na Knihu, neměli bychom zapomenout číst i mezi řádky :)

      Vymazat
    2. Tak zrovna u Vaší Knihy jsem měla pocit, že to ani jinak, než číst ji mezi řádky, nejde. :-) Tím ji řadím mezi ty vzácné, které se čtou spíše srdcem a duší, než mozkem. Mnohé jsem si uvědomila, ovlivnila mě,a teď se na příští křižovatce dám jiným směrem, než bych se dala před přečtením. Děkuji.

      Vymazat
    3. Škoda, že tu nejdou i po delší době editovat příspěvky (jako např. na youtubu). Kolikrát až pozdě zahlédnu chybu. Píšu rychle a někdy nedoklapávám písmenka :-(

      Vymazat
  5. Čte se dobře, klobouk dolů, i když jsem ji málem odložil, kvůli zmínkám o Knize a Synovi.
    Mám trochu jiný názor na "vtětení duše". Podle mne se duše neinkarnuje před narozením, ale až pár let po něm. On je to myslím taky ten důvod, proč Habsburkové zavedli povinnou školní docházku až od 6-7let, kdy je už určitá jistota, že tu novou duši "přebijí" vzděláváním, nejlépe katolickým.
    Existují i pověsti o tom, že kdysi dalajlámové(nikoliv ti současní) oznamovali, kde a v kom mají hledat svého nástupce - v dětech mezi 3-5 rokem.
    Nebo pamatuje si někdo něco z let 2-4? Nějaký souvislý děj? Nikoliv jen záblesky nebo z vyprávění?
    nenimito

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souvislý děj, jako že jsem ležela v kočárku, mamka mě vezla tak, že ke kočárku byla zády a vlastně tak vezla kočárek za sebou, a já nevěděla, co to jsou ty černé čáry na tom modrém? (el. dráty proti nebi.) Hraní v jeslích?

      Vymazat
    2. A jsou to fotky - záblesky nebo skutečně děj? I já mám z jeslí "rozostřené fotky" s myšlenkami - nechápal jsem, proč okolo mne všichni lezou po kolenou, když já už běhal:-) Resp. po kolenou jsem prý nikdy nelezl... jen seděl, poměrně dlouho, a pak rovnou běhal, a prý pak pořád, nezadržitelně.
      Ale nějaký souvislý děj mám až tak od 5 let ze školky a z chaty.
      nenimito

      Vymazat
    3. Tak teď jsem tu psala takový delší příspěvek a po odeslání nikde. Tak asi tak dlouhý být neměl a zkusím znova stručně.

      Nenimito, Ty jsi teda číslo. Horolezectví na sekretář je nezapomenutelné :-DDDD A ono to začalo už od malinka :-).
      Jsou to spíše ostré krátké děje. Bez souvislostí, čili spíše ty záblesky. Ty rozmazané nepočítám, u těch si ani nejsem jistá, jestli se mi nezdály.
      Souvislé děje opravdu až od těch 4 4,5 let. Ze školky vzpomínek spousta. Školku jsme milovala. Až do 5,5, kdy jsme se přestěhovali. Z nové školky mám asi 3 vzpomínky (které se mi po krátkém vzpomínání vybavily).
      Myslím si, že jsme schopni si pamatovat vše od narození, protože to vnímáme, vidí, slyšíme, cítíme. Ale protože nemáme dost obrazů, uvažování... abysme to uchopili, zapomeneme to.
      Tak, CTRL+C a teď teprve vložit. :-)

      Vymazat
    4. Jo takhle, už to vidím, komentáře se schvalují. :-((((

      Vymazat
  6. Jako alegorie je to pekne, ovsem malo vystizne. Kde je pohyb, tam je i "cas". Cas je totiz pohyb jen pomerovany nejakou oficialne stanovenou jednotkou, kterou nazyvame cas (vterina, minuta, hodina). Pokud se pohybujeme z bodu A do bodu B a muzeme v nasi mysli rici ze bod A byl vychozi bod a bod B konecny, automaticky pro nas existuje cas. Cas je pro nas vlastne ukazatel smeru.

    OdpovědětVymazat

Moderovaná diskuze. Po schválení budou zveřejněny pouze podepsané komentáře.