26. 6. 2018

Továrna na vojenské extrasenzoriky v SSSR

Rozhovor s generálporučíkem Alexejem Savinem, který vedl expertně-analytické oddělení Generálního štábu



Ve vědeckých centrech silových struktur Sovětského svazu 15 let tajně pracovali s extrasenzoriky, kteří pak působili v rozvědce, v Čečně, v boji proti zločinosti. Analogické výzkumy probíhaly 20 let v programu Hvězdné války i v USA. Označení „Přísně tajné“ bylo v Rusku i v USA už sňato.


- Alexeji Jurjeviči, jak se stalo, že důstojník, který obhájil dvě doktorské disertace a úspěšně postupuje ve vojenské kariéře, najednou prudce změní běh života a zabývá se prací, jíž mnozí známí vědci a akademici pokládají za, jemně řečeno, nesmyslnou?
- Na konci 80. let se na ministra obrany dopisem obrátila skupina extrasenzoriků. Byli přesvědčení, že dokážou hledat ztracené lodě, určovat místo, kde se nacházejí zmizelí lidé, diagnostikovat a léčit.
Dopis – tehdy jsem sloužil na obraně – postoupil ke mně s rozkazem: prozkoumat a podat zprávu zástupci ministra a náčelníkovi Generálního štábu. Tím tenkrát byl armádní generál Michail Mojsejev. Ten mě se zájmem vyslechl. Mezi podepsanými v dopise se nacházelo několik výjmečně nadaných extrasenzoriků.
Moje zpráva se po čase dostala na ministerstvo obrany spolu s doporučením zástupce předsedy KGB generála Nikolaje Šama zorganizovat práci s těmito lidmi a vyjasnit možnosti jejich použití v rozvědce…
Tak vzniklo armádní oddělení s číslem 10 003 připomínající těmi nulami superagenta 007 Jamese Bonda.
- Soudě podle toho, že jste se ochotně ujal zkoumání „výjimečně nadaných extrasenzoriků“, cítil jste se podobný jim?
- V dětství, v předškolním věku, jsem celkem třikrát upadl do klinické smrti po špatně provedené operaci apendixu a nemoci. Když jsem se uzdravil, nečekaně jsem zjistil, že dokážu pronikat do mysli druhých lidí. Ba co víc, znal jsem jejich osud, kdy a z jaké příčiny zemřou. Tak se jednou stalo, že jsem předpověděl smrt našeho velmi dobrého známého. Byl u nás na návštěvě, a když odešel, řekl jsem, jen co zavřel dveře: „Škoda, strýček Dima dnes umře, ani nedojde domů.“ A on skutečně zemřel na zástavu srdce jen kousek od průjezdu jejich domu. Rodiče mi vštípili, že číst něčí myšlenky není správné, že to je jako dívat se klíčovou dírkou a že není dobé někomu předpovídat hoře.
Cítil jsem v sobě sílu, která mě vedla životem. Už v době, kdy jsem chodil do školy, mě znepokojovala nedětská otázka, v čem je smysl života – mého i celého lidstva. Četl jsem Platona, studoval jeho Kosmogonii, hledal odpovědi v jiných filosofických dílech. Vliv na mě měl také dědeček, který mi vnukl myšlenku, že prvotním zdrojem všeho je vědomí – prvotní je vědomí, nikoli hmota.
Ale vyrůstal jsem v rodině vojáka a tak jsem následoval svého otce a vstoupil do učiliště vojenského námořnictva, kde jsem se stal inženýrem-poručíkem.
Naše armádní oddělení 10 003 původně tvořilo 10 lidí (v průběhu let se pětinásobně  zvětšilo) s přímým spojením na vládu, s takzvanou „věrtuškou“ (systém vládní telefonní komunikace v SSSR), abych se v případě potřeby mohl přímo obracet k vedoucím osobnostem země.
Prvním naším úkolem byla analýza prací probíhajících v programu psychologických válek v USA a v zemích Západu, které jsou členy NATO. Jiné úkoly pokrývaly řadu témat podobných tématům v USA, zabývajícím se supersenzorickým vnímáním, dálkovým sledováním, jeho studiem a využitím.
- Fyzici z Ústavu rádiového inženýrství a elektroniky Akademie věd SSSR, jak si vzpomínám, nazývali svůj státní program „Fyzikální pole biologických objektů" a v extrasenzoricích viděli lidi s přecitlivělostí na teplo, infračervené záření a další známá pole. Jaký byl název vašeho programu? Jak se lišil od toho, čím se zabývali fyzici?
- Nazvali jsme ho „Program pro rozvoj skrytých nadlidských možností a schopností“. Za tímto účelem byly shromážděny stovky specialistů ze silových struktur, ale i studentů, učitelů, lékařů, geologů, umělců, dokonce i školáků a důchodců. A pod dohledem lékařů a psychologů jsme je měnili na extrasenzoriky.
- Jak probíhalo takové neuvěřitelné přetváření? Tomu je těžké uvěřit!
- Podařilo se nám vymyslet a prakticky realizovat dialog učících se s jejich podvědomím. V důsledku tohoto dialogu byli obdařeni mimořádnými vlastnostmi mysli, dokázali si zapamatovat velké množství informací, operovat s mnohacifernými čísly a informačními toky. V lidech se otevíral jejich tvůrčí potenciál a extrasenzorické schopnosti. Snažili jsme se rozvíjet schopnosti, které do každého člověka vložila příroda, na fenomenální úroveň a ne prostě jen hledat extrasenzoriky, i když se takoví samozřejmě rodí. Tato metoda byla použita pro výcvik armádních specialistů-operátorů, kteří mají za úkol překonat vojenské extrasenzoriky nepřítele.
Když jsme podali hlášení o své práci ministru obrany maršálu Jazovovi, nezdržel se a vybuchl: „S vámi uvěřit i v čerta! Zmizte mi z očí!" Zmizeli jsme, a to tak úspěšně, že uplynulo skoro deset let, než se objevily první neurčité fámy o naší práci, které prosákly do tisku.
- Ano, vy jste byli tak utajeni, že jsem o vás neměl tušení, když jsem psal o Džuně a Ňiněl Kulaginové, které tajně školili ve skryté laboratoři.

Specialisté na „distanční konfrontace“ se vracejí z bojového úkolu
- Uvažoval jsem takto: „Pokud existuje spektrum jevů mimořádných schopností, existuje i mechanismus pro jejich konzistentní formování." A tím jsme se také zabývali.
Historie je plná příkladů, kdy generálové vyhráli bitvy, i když jejich síly byly mnohem menší než síly protivníka. To znamená, že když dáte dohromady tým velmistrů, můžete vyhrát jakýkoli boj…
- Jak se k vašim myšlenkám stavěli v Generálním štábu?
- Myšlenky byly posuzovány. Náčelník Generálního štábu dal programu zelenou a hned před nás postavil řadu vojensko-operačních úkolů, v první řadě pro extrasenzorickou rozvědku a obranu před tímtéž ze strany protivníka. Bylo nutné řešit otázku extrasenzorického vlivu, to znamená psychotronních zbraní.
Ke sledování vojenských sil jiných států jsme připravili skupiny důstojníků ve vojenském námořnictvu i v leteckých silách. Pro námořníky je velmi důležité sledovat umístění raketových ponorek. Je velmi obtížné je najít, snaží se neprozradit. Naši extrasenzorici po speciálním tréninku tyto ponorky nacházeli na mapě v reálném čase, a to s velmi vysokou přesností. Připravili jsme tak pro flotilu několik skupin, které slouží dodnes.
V aviacii naši kluci s přesností na 80 – 85 % našli pozemní cíle jak na mapě, tak i v terénu během letů. V sledovacích skupinách důstojníci-extrasenzorici znali do detailu zdravotní stav, osobní vlastnosti i vztah ke službě prakticky každého člena posádky amerických strategických bombardérů. Z fotografie dokázali určit technický stav mnoha typů amerického vojenského vybavení a míru připravenosti hlavních typů zbraní.
Námi připravení důstojníci odcházející kvůli věku do výslužby, se jasně projevili i v civilu, kde například diagnostikovali a léčili nemoci. O naší práci natočilo filmové studio Ministerstva obrany několik dokumentů pro interní použití. Později byly odtajněny a fragmenty z nich byly uvedeny i v centrální TV.
- Soudě podle vašich slov, Alexeji Jurjeviči, to, co bylo pokládáno za vzácnost - schopnost zapamatovat si v mžiku text, násobit v hlavě víceciferná čísla, což v televizi předvádějí zázračné děti – to jste spustili do masové produkce, ano?
- Nabrali jsme skupiny vysloužilých vojáků, kteří měli být po šesti měsících demobilizováni. Přišli k nám "dědci", otravní kluci. Začali jsme se s nimi zabývat a předtím, než byli propuštěni do civilu, byli k nepoznání. Básně najednou začali psát, květy vedoucí projektu nosit, cigarety zahodili, komunikovali jemněji...
- Ale to všechno se mohlo stát pod vlivem krásy a kouzla ženy, být vychováván obvyklými pedagogickými metodami…
- Jistě, ale to není všechno. Po 6 hodinách samoregulace naši „dědci" chodili bosí po střepech, po rozžhaveném uhlí, píchali jim do těla jehly – ale oni necítili bolest. Zlepšila se jim paměť, rychle se naučili cizí jazyk... Ke konci služby neexistovaly mezi těmito vojáky nepřátelské vztahy. Toto je příklad toho, jak může extrasenzorika vyřešit problém šikany v armádě.
- Chůze po rozbitém skle a rozžhaveném uhlí je předváděna v cirkusu, to před zraky lidí předváděl například Valery Avdějev, o kterém jsem psal. Povězte nám o tom něco víc, protože tohle málokdo ví.
- Nás lákalo odhalování těžkých zločinů, zjištění osobních kvalit lidí, kteří se ocitli v oblasti pozornosti zvláštních služeb a prognózy politicko-ekonomické a seismické situace.
Například známý generál Valery Očirov, Hrdina Sovětského svazu se na nás obrátil s prosbou o pomoc jeho rodné Kalmykii. Tam v 90. letech vyšli z podzemí kriminální živly, zloději a banditi, republiku si začali rozdělovat do sfér vlivu zločinecké skupiny. Země potřebovala pomoc, takový úkol však nebyl součástí našich povinností.
Ale poté, co jsem dostal povolení od náčelníka generálního štábu, poslal jsem do Elistu skupinu analytiků, do níž jsem začlenil operátory-extrasenzoriky. Za dva dny úkol vyřešili: odhalili hlavní zločinecký řetězec. Ze seznamu podezřelých a dále ze seznamu obyvatel vybrali zvlášť nebezpečné zločince. Na mapě určili tajné místo banditů - jejich shromaždiště a sklad zbraní. Místní čekisté a policisté pak pozatýkali vůdce teroristických skupin. Zločinecký svět republiky ztratil své vůdce a rozpadl se na malé skupinky, které sesbírala policie a bezpečnostní služby.
- Zmínili jste se o seismické situaci; extrasenzorici by skutečně mohli předvídat zemětřesení?
- Ano, jednou jsme řešili takový úkol, který nám ale pěkně zavařil.
Volal mi náčelník generálního štábu a požádal mě, abychom prozkoumali sesmickou situaci na Kamčatce. Potřeboval prognózu v souvislosti s nadcházejícím vojenským cvičením. Přinesl jsem mu vypracovanou zprávu s instrukcemi, kde, kdy a s jakou silou dojde na Kamčatce k zemětřesení. Zpráva se dostala do rukou generála pověřeného daným regionem a ten poslal do oblasti šifrovanou zprávu s žádostí provést preventivní opatření.
Zpráva se rozšířila po okrscích, ale místo preventivních opatření se lidé v těchto místech rozhodli po svém a začali masivně opouštět místa uvedená ve zprávě. Vypukla panika. Dozvěděli se o tom i na Starém náměstí (v sovětské době zde v domě č. 4 sídlil Ústřední výbor KSSS). Stalo se to na začátku roku 1991, kdy takové akce mohly být považovány za zločin před stranou i národem.
Byl jsem v úzkých: volali mi z úřadu ministra obrany a varovali mě, že pokud nedojde k zemětřesení, tak se nejen rozloučím s generálním štábem, ale také budu souzen jako alarmista a nezodpovědný podněcovatel. Situaci komplikovaly i další telefonáty: tu s dotazy, tu s hrozbami z Ústředního výboru, Rady ministrů, Ministerstva vnitra, Akademie věd…
Zavolal mi i onen generál, který odeslal šifrovanou zprávu. S účastí v hlase mi řekl: „Buď silný, Alexeji, je to horší, než si dokážeš představit!" Bylo mi jasné, že pokud nebude zemětřesení, budou se mnou postupovat tvrdě pro výstrahu ostatním. 
V uvedený den jsem zůstal ve službě, nešel jsem domů. Byla půlnoc, jedna hodina, kolem druhé jsem zdříml na židli. Vzbudila mě „věrtuška“ Zvedl jsem telefon a slyšel generálův křik: „Je to pravda, Alexeji, došlo k tomu!" Všechno se stalo, jak jsem předpovídal, zemětřesení skutečně v uvedených oblastech proběhlo (chyba byla jen několik málo kilometrů), a to dokonce v předpovězené síle a v daném čase!
- Určitě vás po takovém úspěchu navrhli na vysoké státní vyznamenání!
- Kdepak! Po všem, co jsem předtím schytal zhora, mě nyní začali znova pronásledovat a téměř mě obvinili ze sabotáže. Prý skrýváš před národem metodu předpovídání zemětřesení.
Vzpomněl jsem si ještě na jinou prognózu, ale ne seismickou. Často jsem musel komunikovat s generálem Andrejem Nikolajevem, prvním náměstkem generálního štábu. Jednou během setkání mi se smutkem řekl:
„Mé dny v generálním štábu jsou sečteny."
„A kam vás posílají?" zeptal jsem se překvapen.
„Kam mě posílají, to mi raději řekněte vy. O vašich prognózách mluví všichni.“
O den později jsem zašel k němu do kanceláře a předpověděl mu, že jeho další služba bude svázaná se zahraničím. On si myslel, že jej pošlou zastupovat do NATO. Ale jmenovali ho vedoucím pohraniční služby. Takže ještě jedna moje prognóza se naplnila.
- Vaše služba byla vždy doprovázena úspěchem a porozuměním ostatním, vždyť všechno, co vyprávíte, se týká toho, o čem ještě dnes mnozí lidé hovoří, že to nemůže být pravda, ba co víc, považují to za pseudovědu.
- Ne všichni nám samozřejmě věřili. V Hvězdném městečku jsem měl rozhovor s velitelem týmu kosmonautů Vladimírem Šatalovem. Navrhl jsem mu, aby použil extrasenzoriky při přípravě kosmonautů; Šatalov bez obalu uvedl, že tomu všemu nevěří a nechtěl o tom ani mluvit. Tehdy mu jeden z mých studentů navrhl:
„Položte tužku na dlaň a nakloňte ruku.“ Tužka spadla na podlahu přesně podle zákona gravitace. Student se na Šatalova upřeně zadíval a znova řekl:
„Položte znova tužku na dlaň, ale zatím ruku nenaklánějte... A teď ji pusťte!“
Tužka zůstala k ruce jak přilepená. Šatalov se ji snažil setřást jako vosu a křičel: „Věřím! Věřím!“ Ale k oddílu kosmonautů nás stejně nepustil. I když v té době v NPO (vědecko-výrobní sdružení) „Energia“, kde se pod vedením generálního konstruktéra akademika Valentina Gluško vyráběly kosmické lodě, bylo extrasenzoriků hodně.

Tajnou extrasenzorikou, podobnou té naší, se v generálním štábu zabývali i na ministerstvu vnitra pod vedením plukovníka, doktora medicínských věd Vjačeslava Zvonikova; dále ve Federální službě ochrany pod vedením generálmajora Borise Ratnikova a ve FSB pod vedením generálmajora Nikolaje Šama. Ten také koordinoval extrasenzorní rozvědku v ruských silových strukturách.


zdroj: https://www.kramola.info/vesti/neobyknovennoe/fabrika-voennyh-ekstrasensov-v-sssr
překlad: Vlabi

4 komentáře:

  1. Je zvláštní, že mnoho lidí se "schopnostmi" má ze života zkušenosti se zážitky blízko smrti: "V dětství, v předškolním věku, jsem celkem třikrát upadl do klinické smrti....". A myslím, že to spojení těchto schopností a zážitků není rozhodně náhodné, zvláště z dětství:-)
    A stejně tak si myslím, že i ONI to vědí, a moc dobře. Proto jsou stále více sankcionováni rodiče, co mají své děti "na háku", ačkoliv je pravdou to, že pro budoucí život je to to nejlepší pro dítě. Nikoliv neustálé vodění za ručičku do dospělosti....
    Když jsem poprvé četl Neobyčejný život N.Tesly, tak mi přišlo, že se vracím do svého mládí, co se týká jídla, okolních lidí, dělitelnosti třemi, vypočítávání obsahu polévek a jiných nádob, atd.
    Ale nejvíce mne zaujala část o zážitcích blízko smrti, kterých jsem také osobně zažil několik.... Moje mamka mi celkem nedávno říkala, že byl celkem úspěch, že jsem se dožil dospělosti, jelikož v předškolním věku jsem stále někam lezl, padal, skákal, potápěl se, upadal v horečkách do mdlob a zažíval jiné podobné "lahůdky" dětského života:-)
    Tak něco od Tesly:
    "....můj současný dobrý zdravotní stav je jednoduše výsledkem opatrného a vyváženého způsobu života a možná nejpřekvapivější věcí je, že v mládí jsem byl třikrát díky nemoci v tak zuboženém stavu, že mi lékaři už nedávali žádnou naději. Kromě toho, díky své nevědomosti a lehkomyslnosti, jsem se dostal do všemožných potíží, nebezpečí a nesnází, z nichž jsem se vymotal jen zázrakem. Málem jsem byl utopen, pohřben, ztracen a téměř jsem zmrznul. O vlásek jsem unikl zuřivému psu, kanci a dalším divokým zvířatům. Prodělal jsem strašné nemoci a setkal se se všemi druhy podivných nehod, a to, že jsem dnes celý a zdravý, se zdá být jako zázrak. Ale když si nyní vybavuji všechny tyto příhody, nabývám přesvědčení, že moje záchrana nebyla dílem náhody, ale musela být způsobena zásahem božské moci....."
    Popř. tady:
    https://alenapundy.blogspot.com/2013/05/neobycejny-zivot-nikoly-tesly.html
    nenimito

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajímavé, zrovna překládám články o Teslovi :-)

      Vymazat
    2. Tak na to se moc těším VlaBi:-)
      Touhle větou od Nikolaje bych asi začal i svůj životopis. Tedy, kdybych měl nutkání ho někdy napsat:-) Jen bych tam doplnil, že mne v mládí honil i jelen v říji. A musím konstatovat, že to bylo zvíře, před kterým jsem měl asi největší respekt jako školou povinný, jelikož mne asi v 10-11 letech nenapadlo nic lepšího, než si ho jít prostě pohladit. A tak jsem stál koukal na něj, on na mne, a místo abych začal pomalu couvat a mizet, tak jsem prostě šel pomalu k němu. Nevím, jestli si někdo dokáže představit koně s parohy většími, než jsem byl v té době já, jak s nimi naráží 2 metry za vámi do stromů, když vy mezi nimi kličkujete a snažíte se zmizet ve školce malých borovic. Celkem sranda:-) Zřejmě si asi myslel, že je pán celého lesa.
      Vždy jsem měl trochu problémy se zvířaty mužského pohlaví. Naopak jednou jsem potkal stádo asi 15ti laní, tak jsem si sedl na zem, čekal a ani se nehnul. K mému údivu došly až ke mně, očichaly si mne asi 3 z nich, tak jsem si pohladil, a dál pokračovaly po lesní stezce. A stejné to mám i s fenami, kočkami, srnkami....
      O skoro utopení, padání ze skal a stromů, pohřbení zaživa, ztracení se nebo umrznutí a prolomených ledech pod nohami, asi nená cenu rozepisovat. A pokud si dobře pamatuji, všechny tyto "příhody" i u mne byly doprovázeny "záblesky světla". Tesla o nich píše i v souvislosti se zvláštní poruchou "...,která spočívala v tom, že se mi před mým zrakem zjevovaly obrazy, často doprovázené silnými záblesky světla, které mi znemožňovaly vidět skutečné objekty a vyrušovaly mě při přemýšlení nebo při jiné činnosti. Byly to obrázky věcí a scén, které jsem doopravdy viděl, nebyly to pouhé představy. Když někdo ke mě pronesl slovo, objevil se mi živě před očima obrázek objektu, který ono slovo představovalo a někdy jsem vůbec nebyl schopen rozlišit zda to, co jsem viděl, je skutečně hmotné nebo ne. To ve mě vyvolávalo znepokojení a úzkost." A nemyslím, že v tom on byl ojedinělý:-)
      nenimito

      Vymazat
  2. Výborné děkuji za článek Vlabi a at se vždy dobře daří.
    :)

    OdpovědětVymazat

Podmínky pro publikování komentářů