Čekej dobré příšťky, aneb Čekej ze tmy

Další, podle mne velmi zajímavý, článek od čtenáře Myšlenek.

Děkujeme

MichalB

(z osobní zkušenosti)

Vážení čtenáři a autoři tohoto hezkého blogu, dovolím si podělit se s vámi o zajímavou osobní zkušenost. Vše, co zde napíši, bude pravda. Pozměnil jsem pouze osobní věci, které mohou být pozměněny, aniž by to ubralo textu na jeho účelu. Dále je pravdou i něco, co bude zcela vynecháno. Opět – není to až natolik důležité, abych to uvést musel. Nejprve ale něco úvodem.

Čím déle se pohybuji v těchto a podobných názorových platformách (a pohybuji se na nich opravdu rád a beru tyto zdroje nikoliv na lehkou váhu), tím bohatší mám zkušenost s tím, že nikdy nelze věřit úplně všemu. Nepoznal jsem dosud žádný neomylný a ryze pravdivý informační zdroj, respektive takový zdroj, u kterého bych subjektivně nenalezl dostatek dobrých důvodů k alespoň dílčím pochybnostem. Informační šum je podle mne spíše nedílnou součástí úplně každé informace a dovolil bych si to položit dokonce za zákonitost. Proč platí, to neumím zdůvodnit, ale počítat s touto zákonitostí se mi dosud vždy vyplatilo. A nejinak tomu bude i v případě mého příběhu. Věřím, že vás délka neodradí. Aneb, kdo si to má dočíst, právě a pouze ten to určitě dočte…

Pokud se analyticky zamyslíme nad příčinami informačního šumu (nepřesnostmi či závadami na přijímané informaci) mohli bychom je deskriptivně rozdělit do několika málo kategorií. Především do dvou základních:

1.) nepřesnosti ze zevních příčin;

2.) nepřesnosti z vnitřních příčin.

Nepřesnosti z vnitřních příčin jsou podmíněny naším špatným či nedokonalým porozuměním objektivně zcela správné informaci. Mají původ v úrovni našich znalostí, v našich zkušenostech, stavu aktuálního rozpoložení, způsobu a stereotypech vyhodnocování a posuzování informací na vědomé i podvědomé úrovni apod. Nepřesnosti ze zevních příčin jsou poté všechny ostatní. Další základní dělení informačních nepřesností je dělení podle úmyslu na: 

a) nepřesnosti vytvořené/způsobené úmyslně;

b) nepřesnosti neúmyslné.

Také toto dělení je důležité mít na paměti. Ve svém důsledku nám jeho aplikace pomáhá rozlišit v životě důvěryhodné a nedůvěryhodné informační zdroje. I důvěryhodné zdroje nám mohou notně zamotat hlavu a svést nás i velmi nežádoucími směry. Prostě proto, že jejich autoři nejsou schopni dostatečně rozlišit, rozpoznat a eliminovat nepřesnosti ze zevních a vnitřních příčin (1, 2), nebo alespoň na tyto skutečnosti a míru nejistoty vhodně (dostatečně účinně) své příjemce upozornit. Jsou to však zdroje důvěryhodné ve smyslu své upřímnosti a upřímné snahy svých autorů o informování a nikoliv o informační řízení (manipulování) svými příjemci.

A poslední ze základních dělení informačního šumu dnes již spatřuji na úrovni a v kvalitě příčinného subjektu. Tedy na úrovni toho, kdo je skutečným primárním původcem informačního šumu, zkreslení, či přímo klamu a lži. A tady bych rád nabídl to nejzákladnější členění opět na dvě kategorie: 

I.) nepřesnosti primárně vytvořené/zapříčiněné člověkem (nepřesnosti s původem ve svobodné vůli člověka);

II.) nepřesnosti primárně vytvořené/zapříčiněné jiným subjektem (myslím, že pro čtenáře zde netřeba více rozvádět).

A nyní vám již mohu začít vyprávět svůj příběh a co z toho bylo.

* * *

Bylo to jednou v noci, kdy mne pracovní povinnosti svedly dohromady s jistou osobou, se kterou jsem se do té doby potkal na pracovišti počítáno tak na prstech jedné ruky. Byla zde krátce a z osobních důvodů ani nehodlala zůstat. V podstatě jsme oba věděli, že to je naše první těsnější a také poslední těsnější setkání. Nepamatuji se již, jak to celé přesně začalo, ale naše téma „o mně“ se vyvinulo z hovoru nějak docela nenápadně. Poté následovala „poklona“. Dostalo se mi informace o mé duchovní úrovni, rozměru a velkém rozsahu osobního potenciálu k činnosti na mém pracovišti a při působení na lidi a mezi lidmi obecně. V podstatě jsem byl lidsky i duchovně vysoce favorizován oproti jiným mým kolegům a kolegyním. To horší na tom je, že něco podobného si svým způsobem vlastně sám myslím. Snažím se přitom o potlačení v sobě pocitů nadřazenosti, nadutosti a opovrhování úrovní, znalostmi, světonázorem a nekritičností jiných lidí, ale zcela upřímně – jde mi to jen do jisté (dnes již ale snad docela uspokojivé) míry. Řekl bych, že vysoké sebehodnocení a určitá neskromnost a nepokora jsou mé velké chyby, se kterými ale vím, že mám bojovat, a bojuji, ale je to náročná práce. Je to o osobním vývoji a růstu a ten jde pomalu a je to jev kontinuální. Z „nuly na sto“ to zkrátka nikdo nemůže zvládnout. Ona osoba tedy především velice citlivě objevila a zasáhla - a to v nikoliv přehnané podobě - mou slabinu. Tím si mne v daném okamžiku získala a otevřela pro další důvěrnější hovor. Koho z vás by ostatně nezajímalo, co všechno ví a zná o vás člověk, který právě „předvedl“, že o vás ví a zná to (samozřejmě kladné a dobré), co naprostá většina lidí neví a nevidí.

Dali jsme se tedy dále do hovoru o věcech do jisté míry duchovních a našich zkušenostech a stavu poznání této oblasti. Ona osoba poté postupně již působila v podstatě jako jasnovidec. Tedy sdělovala mi odpovědi na otázky a popisovala situace současné i budoucí, které se týkaly mne a mé rodiny, mého povolání a mé budoucnosti. Byly to mnohé informace a mnohé z nich byly závažné. Typické na části těchto informací bylo to, že se v mnohém shodovaly nebo doplňovaly s tím, co člověk sám nosí ve skrytu svých myšlenek, poznání, úvah a názorů obvykle jen ve své hlavě a s nikým se o to nedělí. Míra této shody samozřejmě zvyšuje subjektivně vnímanou důvěryhodnost takového informátora v očích jeho posluchače. Co vše konkrétního jsem se o sobě, své rodině a své budoucnosti dozvěděl, to není podstatné. Podstatné je, co se se mnou poté stalo a co to se mnou udělalo.

Z mnoha okolností a informací našeho dlouhého vzájemného hovoru jsem měl na místě silný pocit, že tento informační zdroj je důvěryhodný a že má nebo může mít v mnohém pravdu. S ohledem na obsah informací, které se mi dostaly, jsem se poté naplnil obavami až v podstatě strachem z některých událostí a z vývoje, které by mohly přijít a mne potkat. Moje mysl se na několik týdnů velmi intenzivně zaměřila na některá témata a otázky související s informacemi, které jsem dostal. Začal jsem také jednat a konat ve smyslu některých nepřímých i přímých doporučení. Ne úplně slepě, ale po rozvaze. Některé mé vyhlídky však byly až natolik neblahé nebo až natolik blahé, že to ve mně posílilo potřebu si tento informační zdroj prověřit, než abych na něj dále neustále myslel a v důsledku jeho působení jednal. A to bylo velice dobře pro mne a velice nedobře pro subjekt informačních nepřesností (viz výše třetí dělení). Řekl bych dnes technicky a již s mírnou nadsázkou, že autor mého informačního šumu sice použil kvalitní technologii a metodiku provedení, avšak poněkud přepálil vlastní impakt šumu na objekt (mne), který tím aktivizoval ve smyslu vyšší úrovně obranných a bezpečnostních mechanismů, než bylo u objektu až dosud obvyklé.

K čemu to vedlo. Zaprvé jsem se velmi nestandardně obrátil na osoby s nestandardními schopnostmi, aby mi prověřily tento informační zdroj, a položil jsem jim vhodné otázky. Dopadlo to velmi tristním způsobem. Zadruhé jsem použil všechny své dosavadní znalosti a zkušenosti o teoriích manipulace a informačního řízení, abych se na celou věc podíval ještě jednou a v podstatě nezávisle. Najednou mi tam začala vadit a „nesedět“ velká spousta věcí. Odosobněný pohled mi velice pomohl. V podstatě to dokáže každý, ale je potřeba na to vždy myslet a také to provést, což se mnohdy nestane. Člověk to zkrátka vynechá nebo na to tak nějak nepomyslí a tuto zpětnou bezpečnostní kontrolu sám v sobě „potlačí“.

S odstupem 3 - 4 měsíců jsem si celou epizodu vyhodnotil jako výborný pokus o to „mě dostat“. Málem to dokonce vyšlo. Ale protože to nevyšlo, mohu se z toho nyní poučit. A to jsem i učinil. A právě o obsah svého poučení, bych se nyní s vámi chtěl podělit jako o to nejdůležitější. Uvědomil jsem si totiž mnohem lépe podstatu a principy některých technologií „protivníka“ a také velký cit, se kterým s nimi pracuje. Ještě předešlu, že jsem dnes zcela přesvědčen, že ona osoba – informátor/jasnovidec – byla pouze nevědomým a poblázněným nástrojem v rukou jiného primárního původce informačního šumu. Byla a určitě dodnes je přesvědčena o čistotě svých schopností a pravděpodobně stále „pomáhá“ mnoha dalším lidem ve svém okolí, kde se právě vyskytuje. Podle mé vlastní klasifikace (viz výše) se jednalo o případ informačního šumu typu 1./a./II. Své dílčí poznatky a závěry si vám nyní dovolím v bodech shrnout. Možná je někteří z vás dokážou úspěšně použít ve vlastní praxi a ve svém životě nebo je dokážete vhodně doplnit a upřesnit.

1.) Poškodit člověka lze různým způsobem. Jednou z možností je, aby se poškodil sám. V některých případech to pro subjekt škůdce - podle okolností - může být i možnost jediná, nebo výrazně nejlepší, nejefektivnější nebo nejbezpečnější (zabraňující odhalení, umožňující opakování až chronické působení apod.).

2.) Člověk se v principu sám může poškodit dvojím způsobem. Svým chováním nebo svým myšlením, tedy obsahem a strukturou svých myšlenek a předpokladů, jejich intenzitou apod.

3.) Svým chováním i svým myšlením se vždy sebepoškozujeme z absolutní neznalosti informací nebo v důsledku informačního šumu zevního či vnitřního.

4.) S ohledem na „materializaci myšlenek“ či „sílu myšlenek“ je mnohem efektivnější a zákeřnější vložit do myšlení člověka závadný myšlenkový předpoklad než závadnou myšlenku samotnou ve smyslu pouhé úvahy či pochybnosti.

Vysvětlení: Pokud je určitá věc v zavřené krabici průhledná, je pro manipulátora (tvůrce informačního šumu) účinnější přivést člověka na myšlenku, zda je věc v krabici světlá nebo tmavá, než jakou má barvu. První myšlenka (má typ úvahy) v sobě totiž již nese a obsahuje zahrnutý myšlenkový předpoklad barvy, který průhlednou zcela vylučuje. Je proto mnohem efektivnější v oklamání příjemce. Pokud bychom chtěli, aby člověk onemocněl, poté jej přimějme k intenzivním myšlenkám a úvahám o tom, jaká nemoc jej čeká, pokud něco neudělá. Nikoliv k myšlence, že pokud něco neudělá, mohl by onemocnět. První typ myšlenky totiž již obsahuje nezbytný myšlenkový předpoklad, že nemoc především nastane a člověk si ji právě takovými myšlenkami /úvahami poté s mnohem větší jistotou zmaterializuje - tedy sám na sebe „přivolá“.

5.) Ten, kdo to s vámi myslí opravdu dobře, kdo vám chce pomoci a kdo přitom rozumí své věci, ten vám nikdy úmyslně nesdělí takovou informaci, která obsahuje výrazně škodlivé myšlenkové předpoklady, kterými si můžete sami ublížit. Je to právě analýza myšlenkových předpokladů konkrétních informací, které jsou člověku předkládány k rozvaze, k uvěření, nebo k reagování na ně, která je klíčovým nástrojem, jímž lze rozlišit důvěryhodnost a bezpečnost konkrétního informátora pro vás samotného.

Příklad: Subjekt, který si přeje, abyste se rozvedl s partnerem v obtížné životní situaci, vám může podsunout „jasnovidnou“ informaci o tom, že se svými třemi syny budete mít jednou velmi hezké vztahy. Ovšem v situaci, kdy máte s partnerem syny pouze dva, nastane zajímavý nepřímý informační efekt. Tím ve vás informátor, pokud jej máte za důvěryhodného, nepřímo ale s velkou jistotou vyvolá myšlenkový předpoklad, že budete mít ještě jednoho syna, ale s ohledem na vaši situaci doma pravděpodobněji už s někým jiným. Tímto účinkem poté posílí vaše vlastní myšlení v tom smyslu, že se více upnete na variantu rozvodu a budoucího života s jiným partnerem než na urovnání současné situace v rodině jiným způsobem. Proč by to informátor dělal? Důvody může mít různé. Například, že ta druhá varianta řešení vás mnohem pravděpodobněji zanechá výkonného v práci a v projektech na kterých aktuálně pracujete. Zatímco rozvod by takovou vaši práci pravděpodobněji omezil, odložil nebo mohl i zcela ukončit. A právě to může být hlavním cílem. Je to odklonění osoby od její pro informátora nežádoucí činnosti životními okolnostmi, které si tato osoba sama přivodí pod vlivem chytře implantovaných myšlenkových předpokladů v podstatě sama.  

6.) Ten, kdo to s vámi nemyslí dobře, potřebuje mnohem více a obvykle také i rychleji získat vaši důvěru, než ten, kdo to s vámi myslí opravdu dobře. Proto vyvíjí v tomto směru více snahy a také jeho nástroje se v detailech a v důrazu na požadovaný důsledek mírně odlišují. Těchto rozdílů si lze všimnout, pokud ovšem cíleně tímto směrem zaměříte svou pozornost, máte určité znalosti a dokážete pozorované hodnotit nezávisle a kriticky.

7.) Ten, kdo to s vámi myslí opravdu dobře, obvykle nevyužívá k získání vaší důvěry a náklonnosti negativní stránky vaší osobnosti a vaše slabiny a nepodporuje tím jejich existenci a přítomnost ve vás samotných.

Poznámka: Problém kritického rozlišení v podstatě pochlebování a lichocení má tedy dvě úrovně. V klasickém případě se vám subjekt vlichocuje tím, že vám nesděluje informace pravdivé, ale přehání skutečnosti nekriticky ve váš prospěch. Při potřebné míře sebekritiky to může každý rozlišit. Druhá avšak technologicky „vyšší“ úroveň vlichocení se je, pokud vám subjekt sděluje zcela pravdivé a nepřehnané informace o vás samotných, avšak podporuje tím ve vás negativní vlastnosti, názory a emoce (pocity nadřazenosti, výjimečnosti, geniality, vlastní ceny i objektivního nedocenění apod.). Tato druhá varianta je samozřejmě podmíněna tím, že v něčem opravdu „velmi vydaření“ jste. Subjekt škůdce nalezne tedy substrát, se kterým může tímto způsobem na vás pracovat a získat si důvěru. Poslouchá se to určitě hezky.

8.) Pokud někdo chce, abyste pravděpodobněji a spolehlivěji přijali do svých myšlenek závadný myšlenkový předpoklad, provede jeho propojení se zjevně dobrými konečnými důsledky. Tím zvýší pravděpodobnost jeho podvědomého (nekontrolovaného) přijetí, protože sníží vaše obavy z takového vývoje věcí.

Poznámka: Pokud cílem subjektu není nutně vaše fyzická zhouba a zánik, ale pouze vaše odklonění z dosavadní cesty nebo utlumení a neutralizace vašeho potenciálu a schopností, může vás myšlenkově programovat i k dobrým konečným důsledkům. Například, že se vám sice stane vážná nehoda, ale přežijete ji a právě kvůli ní poté zažijete něco zásadně dobrého a nádherného nejlépe až do konce svých dní. (Samozřejmě až poté, co se z důsledků té nehody třeba po dvou letech zotavíte a proberete.) S dobrým koncem člověk snadněji přijímá myšlenkový předpoklad, že se vám nehoda především stane, což vás na potřebnou dobu paralyzuje, pokud si tuto myšlenku její intenzifikací zmaterializujete. Navíc lze použít kombinovanou a mnohem nebezpečnější techniku, kdy lze závadný myšlenkový předpoklad propojit s dobrými důsledky podmíněně. Například tím způsobem, že pokud přežijete nehodu, protože budete tak moc chtít přežít a nevzdáte to, poté už zažijete ráj na Zemi. To znamená, že programátor vašeho myšlení vám ponechává prostor i pro to, abyste to klidně po nehodě vzdali a umřeli. Přitom ale stále propojuje závadný myšlenkový předpoklad s dobrými důsledky a dosahuje tedy svého cíleného efektu, abyste jím podsouvaný předpoklad snadněji přijali a tolik to neřešili. (Každý si přece podvědomě představujeme, že takové situace budeme chtít přežít. Jak jinak.) 

9.) Zatímco normální lidé jsou obvykle schopni zapůsobit na vás (získat si vaši důvěru a pozornost) pouze informacemi o vás smyšlenými, nebo informacemi, které v podstatě mohou jiní lidé ve vašem okolí vědět a znát nebo odpozorovat, jiné subjekty jsou schopny zapůsobit na vás i informacemi, které znáte a víte v podstatě pouze vy. To samozřejmě výrazně zvyšuje jejich důvěryhodnost až místy na jakousi bázeň. Ten, kdo to s vámi myslí opravdu dobře, ale nemá silnou potřebu vám sdělovat informace, které znáte a víte, protože nemá potřebu získat si tímto způsobem vaši důvěru, ten, kdo to s vámi myslí opravdu dobře, jedná již z pozice důvěry mezi vámi, a měl by vám proto sdělovat především informace, které nevíte a neznáte. Nevyvolává ve vás tedy efekt „posvátného šoku“ z toho, co všechno o vás neví. Skutečný přítel nemá tuto potřebu, pokud ovšem ví, co činí (viz ještě níže).

10.) Je mnohem důvěryhodnější a dále obchází bezpečnostní mechanismy člověka, pokud je mu závadný myšlenkový předpoklad implantován na jeho vlastní otázku formou v podstatě vyžádané odpovědi. Proto technika evokace nahrávacích otázek, je jednou ze základních technik, která zvyšuje ve vašich očích důvěryhodnost vašeho programátora. Proto, když dostane člověk odpověď na svou otázku, ve které postřehne sporný nebo závadný myšlenkový předpoklad nebo jiný problém, měl by se zpětně zamyslet nad tím, co jej k položení dané otázky v dané chvíli vedlo. Může poté rozpoznat a rozlišit v informacích mu poskytnutých subjektem někdy docela zřetelnou „nahrávku“. Tedy úmyslné vytvoření právě takové situace, ve které je položení dané otázky poměrně logickým krokem či jejím důsledkem.

Vysvětlení: Je zkrátka mnohem bezpečnější, ačkoliv nikoliv bezvýhradně, pokud si je člověk sám v sobě vědom důležitých otázek, na něž by chtěl znát odpovědi dříve, než se potká s informátorem, který mu tyto odpovědi sdělí. Otázky, které v člověku vznikají bezprostředně v přítomnosti a přímé interakci s informátorem obvykle jako reakce na před chvílí poskytnuté informace, je možné mnohem snadněji evokovat a proto i manipulativně využít. Proto má smysl nejen si rozmyslet předem, na co bych opravdu chtěl znát odpověď, ale také rozumná míra informační zdrženlivosti. Tedy pragmatická rozvaha člověka nad tím, na co nyní ad hoc a s ohledem na všechny okolnosti odpověď znát nejen nepotřebuje, ale slyšet ji od zdroje ani nechce. Vnucení takové odpovědi poté, co nereagujete na předchozí „nahrávku“ vhodnou otázkou, má zkrátka svou výpovědní hodnotu a může být vodítkem, o co komu vlastně běží. Ale připouštím, že jednat tímto způsobem ad hoc a vyhodnocovat tyto situace bezprostředně, jak přicházejí, je určitě náročné a chce to zkušenost.      

11.) Je velmi důležité, aby se člověk v případě pochybností pečlivě a se vší obezřetností a zkušeností pokusil rozlišit v případě informačního šumu mezi situacemi I. a II. (viz dělení výše). Naprostá většina lidí je dnes natolik neinformována a neznalá v oblasti manipulace, že je obvykle nelze při použití vyspělejších manipulativních technologií podezřívat z účelovosti a z vědomého záměru jejich aplikace. V případě II. bude naopak zcela vědomý záměr použití těchto technik pravidlem. Je však potřeba zohlednit, že mnozí lidé jsou velmi schopní intuitivní manipulátoři. Používají vyspělé a nebezpečné technologie manipulace podvědomě, tedy bez znalosti jejich principů, mechanismu působení a návazností na konkrétní důsledky. Přestože tak úplně nechápou, co vlastně činí a provádějí, obvykle dobře vědí nebo silně tuší, že to není nic moc dobrého. Nedokážou v tomto směru pouze plánovat a optimalizovat manipulativní techniky svého působení na vědomé úrovni. Přestože jim nelze dávat tak úplně za vinu některé možné důsledky jejich působení na druhé, protože je objektivně nezamýšlejí, neznamená to v tomto případě jejich vyšší důvěryhodnost.

12.) Pokud ve smyslu bodu 9. dojdete k závěru, že informace, které jste získali, mají původ mimo svobodnou vůli člověka u jiného typu subjektu, poté je posouzení obsahu těchto informací a okolností jejich sdělení podle bodů 5 - 10 mnohonásobně důležitější a potřebnější. Žádní strážní andělé, archandělé, Stvořitel či prostý „hlas“ noosféry nebo rodového egregoru vás totiž nebudou blamovat, podporovat a utvrzovat ve špatnostech, a to ani ve váš dílčí prospěch. (Výjimky sice nevylučuji, ale moc si je neumím představit.)

13.)  Pokud dojde člověk k poznání a přesvědčení, že jeho nepřítel proti němu použil technologii implantace závadných myšlenkových předpokladů, měl by současně pochopit, že stejnou technologii může použít sám, a to se zcela opačným účinkem. Tedy použít ji proti svému nepříteli a proti jeho cílům a zájmům ve svůj prospěch. Tedy technologii implantace pozitivních a dobrých myšlenkových předpokladů. Má to ale jeden háček. Efekt technologie nepřítele staví na tom, že vám implantuje závadný myšlenkový předpoklad, aniž byste to postřehli a dokázali si to uvědomit. To sám vůči sobě v rámci plánované akce samozřejmě člověk nepostřehnutelně udělat nedokáže. Můžete určitě implantovat pozitivní myšlenkové předpoklady do jiných osob ve svém okolí. Přestože budete sledovat dobré cíle, je etičnost a morálnost tohoto postupu případ od případu určitě sporná. Někdo by mohl mít i názor, že se to nemá dělat v žádném případě. Ať tak nebo tak, má člověk nesporně právo na to, aby tímto způsobem působil sám na sebe.

Poznámka: Jak je známo, kvalitu lze obvykle do značné míry nahradit kvantitou. Není tedy až tak nepřekonatelným problémem ta skutečnost, že pokud se rozhodneme si do svého vlastního myšlení implantovat pozitivní myšlenkové předpoklady, budeme si této skutečnosti vědomi. Musíme si takovou aktivitu jen dobře rozmyslet, naplánovat a – opakovat! Zatímco náš nepřítel bude obvykle odkázán na jednorázové nebo nepočetné akce, my se můžeme v náš vlastní prospěch programovat třeba denně. Na internetu nalezne každý mnoho způsobů a technik, jak to lze různě provádět, a může si vybrat dle svých preferencí. Já bych jen položil velký důraz na to, aby obsah naší mantry, modlitby, či sugesce byl předem pečlivě připraven a to právě v souladu s technikou myšlenkových předpokladů. Popsal bych to asi takhle: To, co si nejvíce přejete, si nepřejte. Z toho totiž rovnou vycházejte jako z hotové věci a s tímto předpokladem jako nezbytným formulujte jiné své přání. To je totiž metoda nejúčinnější. (Pro někoho to není nic nového pod sluncem. Víme totiž, že sugesce jsou účinnější, jsou-li formulované v minulém než v přítomném čase, a budoucí čas je u nich účinný nejméně.)  Na to, že je to metoda účinná, nás ale upozorňuje i náš nepřítel. Čím?  No přece tím, že ji používá! A on je po čertech schopný, tomu tedy věřte. Například: Pokud chci být úspěšný ve své konkrétní činnosti, budu si sugerovat a často opakovat, abych úspěchem dosaženým v této své práci nezpychl a zůstal jsem skromný a kritický sám k sobě. Nebo, pokud chci mít jednou šest dětí, budu si opakovaně představovat, jak se moje rodina nevešla do sedanu. (Tak to už jsem asi s tou nadsázkou trošku přehnal, ale to přece nevadí.) 

A v čem se mne to pokusili dostat a proč? To přece není důležité. Ví to v každém případě právě ten, kdo se mi pokusil zabránit v mých plánech a odklonit mne od nich v podstatě kamkoliv jinam a jakýmkoliv možným způsobem. A já mu tímto článkem vzkazuji: „Ani ho..o!“ (Prostě proto, že k dokonalosti mám opravdu hodně daleko, ale nenechám si nakecat žádný příjemný opak.) Věřte mi, budu nyní rozhodně o to usilovněji pracovat na tom, abych myšlenkově čekal už jen dobré příšťky. V mých představách mne nebude čekat šťastná budoucnost, protože se mi v nich už dávno zadařilo, a já si představuji, jak s tímto stavem dále nakládám, jak s ním žiji a jak jej rozvíjím. Pokud vás někoho bavilo Čekání do tmy, je to podle mne nebezpečná zábava a hrozná strategie. Pojďme společně raději Čekat ze tmy… Jde to. Nepřítel nám sám ukazuje vhodnou a určitě účinnou cestu.

A je to potom vůbec náš nepřítel? … (?!)

HE 

 

PS: Pro případné horlivé čtenáře si dovolím osobní poznámku. Sám bych před nějakou dobou po zhltnutí tohoto článku každého, kdo na mě promluví, podrobil důkladné analýze v textu uvedené. Dost možná bych se i těšil, jak odhalím nepřejícné zlotřilce (vědomé i nevědomé) a tím bych vlastně vytvářel potenciál, který by mi je do života mohl posílat. Dnes takovéto informace, i když jsou důležité, nechávám v řeči IT běžet "na pozadí" s nejnižší prioritou. Na popředí s vysokou prioritou nechávám "aplikace" (myšlenky a vůbec celkový způsob myšlení), které by mohly vytvářet potenciál konstruktivně modulující mojí budoucnost. Naznačeno ZDE

MichalB

©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.