Československo 1968 – ruská srdečnost a německá tvrdost

My, Rusové, se od ostatních Evropanů lišíme, jsme jiná civilizace. A projevuje se to ve všem, i v tom jak... оkupujeme. Vstup vojsk členských zemí Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 byla naprosto odůvodněná operace. Nedopustili jsme chaos v přátelské zemi a zničení našeho obranného pásma. To je první věc. Druhá věc – v Československu se stalo to samé (s malými odchylkami), co na Ukrajině v roce 2014. A věc třetí - pořádek a bezpečnost v Československu zabezpečovala nejen vojska sovětská, ale i vojenské kontingenty jiných zemí Varšavské smlouvy. Včetně vojska NDR. Jak se chovali Němci a jak Rusové? V čem byl mezi nimi rozdíl?
A právě o tom je materiál, který mi poslal čtenář stránek nstarikov.ru Viktor Dmitrijevič Byčkov. Je to vyprávění jednoho přímého účastníka těchto událostí a navazuje na téma, které bylo otevřeno mým vyprávěním o přečtené knize Jurije Galuška "Československo 68. Pohled sovětského důstojníka z minulosti do budoucnosti". 

Nikolaj Starikov

Co se týká Československa a událostí, které se staly v roce 1968...
Jsou to vzpomínky na moje mládí. V roce 1968 jsem chodil do 8. třídy a dobře si pamatuji, jak silně jsme s mými přáteli prožívali události, které v Československu probíhaly. Jak jsme litovali podvedené Čechy a byli připraveni přijít jim kdykoliv na pomoc. Již na začátku zimy, někdy v prosinci, se z armády vrátil starší bratr mého kamaráda, Vladimír Anikin, který se událostí v Československu účastnil.
Zpočátku prakticky nic neříkal, ale postupně se rozmluvil. Začala se scházet malá společnost mladých mužů, většinou to byli blízcí přátelé navrátilce z armády, a já jsem se tam někdy také dostal jako kamarád jeho mladšího bratra. Pilo se lehké domácí víno, ale co bylo nejdůležitější — všichni jsme dychtivě poslouchali příběhy očitého svědka, který byl až daleko za hranicemi a navíc se ještě přímo účastnil těchto historických událostí. On nás prosil, ať jeho příběhy nikomu nepředáváme. Nicméně jsem si to, co tehdy říkal, velmi dobře zapamatoval.
Takže, první věc — jak se tam vlastně dostal. Vladimír tehdy sloužil na vojenském letišti na Ukrajině u letištní služby, která se v podstatě zabývala nejen ochranou letiště, ale i dalšími základními pracemi, jako bylo udržování vzletových drah, údržba letadel pod vedením techniků a podobně. Jednou večer byl vyhlášen poplach. Naložili je s osobní zbraní, přilbou a plnou polní do transportu a letěli. Vojáci si všimli, že kromě vojenského vybavení a zbraní je na palubě také docela velké množství různé munice. Kam letí, to nevěděli, všichni si mysleli, že je to cvičení.
Letěli dlouho. Jakmile přistáli, začali rychle s vykládáním nákladu a to, že jsou za hranicemi, si hned neuvědomili, až po svítání.
Z ostatních letadel vykládali výsadkáři také svoji techniku a pak rychle odjížděli. A vojáci za letištěm, v blízkosti lesa a potoka, stavěli stany, takže tam za chvíli stálo stanové městečko. V blízkosti letiště pak bylo nevelké město, kam poslali ozbrojené hlídky s důstojníky. Na opačné straně letiště byl malý letištní terminál a několik nízkých letištních staveb. Ráno přišli zaměstnanci letiště a s údivem se dívali na vojáky, letadla a další vojenské vybavení. Je potřeba říci, že naše letadla přilétala docela často, přivážela převážně výsadkáře s technikou, ale ti hned rychle odjížděli.
Přivezená munice byla skladována přímo vedle vzletových drah. Tam byly také stany, v nichž bylo naše letecké velení, spojovací uzel a tak dále. Všechno jsme měli vlastní. Už v polovině dne se začaly projevovat první příznaky odmítání a nepřátelství místního obyvatelstva. Zejména mládež se snažila. Křičeli nadávky, ukazovali všelijaká neslušná gesta. K večeru na vzletovou dráhu přijeli dva motocyklisté, honili se po ní, dorazili až k našim letadlům a házeli kameny a lahve na přívody vzduchu, okna kabiny a podobně. Vojáci dostali rozkaz, aby je bez použití zbraní a síly vytlačili z dráhy. To se nakonec s obtížemi podařilo.
Dalším problémem byla voda. Nejprve jsme vodu pro kuchyni a jiné potřeby nabírali z poměrně čistého potoka, ale brzy se to nedalo dělat, protože místní obyvatelé schválně chodili dělat potřebu proti proudu, házeli tam nečistoty i zdechlé psy a podobně. Výlet do městečka za vodou byl taky bez úspěchu — pokud jsme někde začali nabírat vodu, byla rychle zastavena. Přešli jsme na jiné místo a tam stejný obraz. Velmi rychle a koordinovaným způsobem odpojovali vodu. Nakonec jsme byli donuceni dopravovat vodu letadly.
Špatné to bylo i se dřevem pro kuchyň, nakonec se topilo rozbitými bednami od munice, a kazety s patronami se skladovaly na hromadách. Zaměstnanci letiště nedovolovali vojákům vstup na letiště na WC a vojáci tak museli běhat přes dráhu do křoví, což vyvolávalo smích u místních obyvatel a zaměstnanců letiště. Snažili jsme se vykopat pod záchody díru, ale z letiště přišel nějaký místní šéf a zakázal to. Prý se nesmí kopat a konec. Také bylo těžké hlídat stanové městečko a terén kolem. Místní obyvatelstvo velmi rychle přišlo na to, jak vyjádřit svou nechuť, zejména mladí lidé. Házeli kameny, hole, křičeli. Ale my jsme měli přísný rozkaz nepoužít zbraně a fyzickou sílu, vše snášet a projevovat vstřícnost.
Atmosféra houstla a to by nakonec vedlo ke špatným následkům. Trpělivost našich vojáků by skončila. Tím více, že hlídek se posílalo hodně a na všechny nebylo dost důstojníků, často šli jenom dva vojáci bez důstojníka. Hned druhý den dva vojáci z jedné hlídky zmizeli a už je nenašli. Všichni jsme byli přesvědčeni, že je nejspíše zabili a někde zakopali.
A pak se objevili Němci a situace se od základu změnila. V poledne třetího dne přijela kolona německé armády. Jak vyprávěl Voloďa, který byl právě na hlídce a nacházel se v centru města na náměstí, bylo to jako ve filmech o Velké vlastenecké. Nejprve motocyklisté s kulomety a potom kolona. Vpředu a vzadu obrněná vozidla s připravenými kulomety. V centru kolony, na osobním autě v doprovodu dalších důstojníků, jel vyšší důstojník. Kolona vjela na náměstí, její části se rozmístily v ulicích poblíž. Z auta vystoupil vyšší důstojník s doprovodem. Rozhlédl se po náměstí a okolí a zkontroloval si mapu. Pak určil, kde bude štáb, vedle si zabral dům pro sebe. Okamžitě dal příkaz svým důstojníkům a ukazoval, kde budou rozmístěny jednotky. Do té doby vojáci seděli v autech bez pohybu, všichni čekali. Jakmile dostali rozkazy, začalo být rušno. Vojáci rychle obsadili dům pro štáb a k ubytování pro velícího důstojníka, ostatní se zatím zabývali ubytováním pod velením svých velitelů. Jak uvolňovali domy? Jednoduše – vyhnali odtud místní.
K velícímu důstojníkovi rychle přivedli solidně vypadajícího muže, zřejmě místního starostu, a ještě několik významnějších osobností. Důstojník jim stručně vysvětlil, nebo spíš ukázal, co je potřeba udělat. Protože o diskuzi nemohla být řeč, místní představitelé ani nijak neoponovali a pouze postávali před Němci. A přitom Němci všichni mluvili k místním německy, nezatěžovali se nějakým překladem, a ti jim dobře rozuměli. Chovali se velmi panovačně. K našim hlídkám přišel německý důstojník, pozdravil a zeptal se rusky, kdo jsou a kde se nachází jejich jednotka. Vysvětlil, že se potřebují spojit s velením naší jednotky. Vojáci odpověděli, důstojník zasalutoval a šel informovat velícího. Velící důstojník v doprovodu motocyklů s kulomety potom odjel k našemu táboru. Vojáci nevěděli, o čem mluvili vyšší důstojníci, ale zdá se, že náš velitel si stěžoval na situaci s vodou.
Někdy k večeru, zhruba za dvě až tři hodiny, pak bylo možné vidět takovýhle obrázek. Češi rychle natahovali vodovod k naší jednotce a kovové trubky pokládali přímo na zemi, nebo je jenom mírně zakrývali. Udělali také rozvody na několik kohoutků tam, kde jim ukázali, a pracovali velmi zručně. Od té doby bylo čisté vody vždy dostatek. Kromě toho Češi začali pravidelně vozit naštípané dřevo v požadovaném množství. Takže tento problém byl taky rychle vyřešen.
K večeru na letišti došlo k události, která zásadně změnila postoj místních k naší přítomnosti. Faktem je, že na letiště bylo možné zajet z různých stran, že nebylo oploceno. Pouze na jedné straně, ve směru od letiště k městu, byl plot. A ten tam byl kvůli dobytku, protože tam byla pastvina. To využívala místní mládež. Dováděli na motorkách, házeli po letadlech láhve, kameny a smáli se vojákům, kteří se je pokusili vytlačit z přistávacích drah. Na vojáky házeli taky, často došlo i ke zranění a modřinám, ale nemohli jsme nic dělat. V noci na třetí den po příchodu Němců přijel na dráhu osobní automobil, na kterém byli čtyři mladíci, a dorazil až k letadlům. Rozkaz, abychom je vytlačili, k ničemu nevedl. Nicméně, tentokrát chuligáni zašli daleko – srazili autem dva vojáky a vážně je zranili. Český personál letiště se smíchem pozoroval, co se děje a s velkou radostí vítal každou úspěšnou akci mladíků, zvlášť jejich nájezd na vojáky. A hlídky nemohly nic dělat, střílet bylo zakázáno.
Ale v tu dobu na neštěstí pro chlapce, k letišti přijela německá hlídka na dvou motorkách s kulomety. Němci vše rychle pochopili. Mladíci poté, co zahlédli německou hlídku, začali prchat po krajní dráze. Za nimi, přesněji řečeno paralelně s nimi po vedlejší dráze, jel jeden německý motocykl. Poté, co odjel dál, aby nemohl trefit někoho náhodného, kulometčík jednou dávkou vyřadil auto. Naráz zastřelil dva mladíky, kteří seděli na předních sedadlech. Vůz se zastavil. Dva, kteří seděli vzadu, se dali na útěk.
Kulometčík vystřelil další dvě krátké dávky po zemi, vlevo a vpravo od prchajících. Jeden se zastavil, zvedl ruce a šel zpět, druhý kličkoval a snažil se utéct. To u kulometčíka vyvolalo smích a krátkou dávkou ho srazil. Potom jej, už ležícího, ještě přejel dvěma dávkami. Druhému, stojícímu se zvednutýma rukama Němec pokynul a zavolal jej k sobě se slovy "Kom, kom". Ten šel jako opilý a hlasitě vzlykal. Náš důstojník zatím poslal vojáky, a ti vytáhli z hořícího auta mrtvoly těch dvou, kteří seděli vepředu. Tomu vzlykajícímu s rukama nahoře Němec ukázal, kam má jít. Dovedl ho blíže k letišti, nechal ho kleknout na kolena, ruce za hlavu a postavil se nedaleko s připraveným automatem. Mladík celou tu dobu hlasitě vzlykal a o něco prosil. Ale Němec tomu nevěnoval žádnou pozornost.
Z druhého hlídkového motocyklu vysílačkou podali zprávu nadřízeným. Český personál letiště už se nesmál a jen tiše pozoroval, co se bude dít. Brzy přijel automobil s německým důstojníkem a dvěma vojáky. Důstojník vystoupil z auta, vyslechl zprávu staršího z hlídky, otočil se a přišel blíže k našemu zraněnému vojákovi, který ležel v krvi na vzletové dráze na místě, kde ho srazili. Už mu byla poskytována pomoc, obvazovali ho, dávali mu dlahu, a on hlasitě sténal. Důstojník přistoupil, podíval se, pozdravil našeho důstojníka, ukázal na automaty, a řekl: "Je třeba střílet". Zjevně nechápal, proč jsme nepoužili zbraně v tak zřejmé situaci. Otočil se a šel ke klečícímu mladíkovi. Už cestou rozepnul pouzdro od pistole. Přiblížil se asi na tři metry a střelil ho do čela, potom dal klidně pistoli zpět a vydal rozkaz svým vojákům.
Ti se rozběhli k letištní hale a zmizeli uvnitř. Brzy bylo jasné proč. Všechny, kdo byli vevnitř, doslova kopanci vyhnali na prostranství před letištěm. Když tam důstojník přišel, vojáci už vyháněli poslední. Jeden z motocyklů vyjel zpoza důstojníka a kulometčík držel na mušce celý ten dav, který teď mlčel a ustrašeně hleděl na Němce. Mysleli jsme, že je teď taky postřílí. Ale důstojník jenom pronesl krátký proslov v němčině, který si stojící zamračeně vyslechli. Pravděpodobně jim vysvětlil, kdo je tady šéf a jak je třeba se chovat.
Poté se velmi rychle vrátili do letiště a všechno utichlo. Přijeli požárníci, uhasili hořící auto a odtáhli je z plochy. Brzy pro něj přijela odtahovka. Pak přijeli tři místní policisté, s nimiž měl německý důstojník také krátký rozhovor. Mladší policisté poté naložili mrtvoly na nákladní automobil a odjeli, staršího policistu vzal s sebou německý důstojník. Němci vůbec jednali s tak absolutním přesvědčením, že mají pravdu a dělají vše správně, že všichni místní je nevědomky zcela respektovali.
Po tom, co se stalo, se už nikdy nikdo z místních k letišti nepřiblížil, kromě těch, kdo tam pracovali. Zanedlouho přijel bagr a postarší bagrista se zeptal, kde je třeba kopat. Tak byly přehrazeny boční silnice a cesty vedoucí k letišti a poté byla vykopána velká jáma pod vojenskými záchody, které Češi do té doby nedovolili udělat. Teď už nikdo z místních nic nenamítal. Je třeba ještě říct, že potom naše vojáky a důstojníky také nechali bez omezení vstupovat na letiště a vůbec všude. A snažili se si jich přitom nevšímat. K dalším pokusům o výtržnosti na letišti ani v okolí už nedošlo.
A ještě jeden důsledek tahle akce měla. Na druhý den přijela brigáda českých tesařů a pod vedením německého důstojníka rychle vybudovala poměrně vysokou a kvalitní věž u silnice vedoucí z města na letiště. Pohodlné schodiště, střecha, na samotné plošině dvojité stěny z desek, mezi které šly dát pytle s pískem jako ochrana před kulkami. Úchyty pro kulomety a na věži výkonný světlomet. Bylo to pohodlné, všude bylo vidět a na všechny strany bylo možno střílet. Také tam nainstalovali závoru a vedle ní budku z prken s prosklenými okny, která byla velmi příjemná zejména ve špatném počasí. Věž naši vojáci téměř nepoužívali, ale byla vidět zdaleka a udržovala mezi místními disciplínu. Taková klasická německá věž.
Někdy během týdne k letišti ze strany pastvin přišla skupina mladých lidí, tak mezi 20 - 30 lety, s plakáty „Rusové jděte domů" a s reproduktorem, do kterého pořád křičeli výzvy „o odchodu okupantů". Blížili se z boku, ze strany letiště, ale blíž ke vzletové dráze a ke stanům se neodvažovali. Dozorčí na kontrolním stanovišti poslal vojáka na věž, aby se mrkl, kolik jich je, a jestli není ještě někdo za nimi. Prostě, aby se porozhlédnul. Ale jak demonstranti viděli, že voják leze na věž, okamžitě utíkali a část plakátů zahodili na místě. Asi si mysleli, že budeme střílet.

Ještě si vzpomínám na jednu příhodu, kterou vyprávěl Voloďa Anikin. S příchodem Němců se situace hodně změnila. Místní obyvatelstvo se k nim a jejich hlídkám chovalo velmi uctivě a plnilo i jejich nejmenší požadavky. Dá se říct, že Čechy ani nenapadlo že s Němci se dá diskutovat nebo nesouhlasit. Nebo se k nim dokonce chovat nezdvořile. A německé hlídky taky municí nešetřili, nikdo se neodvážil napadnout je kamením nebo polít pomejemi. Jako odpověď by hned následovala střelba, bez zjišťování, proč se to stalo. Takže se naše hlídky snažily sehnat si k sobě německého vojáka, nebo vůbec chodit společně s německými hlídkami. Němci se tomu nijak nebránili, zjevně se jim líbila role zastánců pořádku.
Jednoho dne byla hlídce, v níž byl Voloďa a ruský seržant jako velitel, určena kontrola ulic na okraji města. Jak tak šli, udělali si zacházku a prošli ulicemi, kde byli ubytovaní Němci. Tam se z jednoho z domů ozývalo, jak se němečtí vojáci vesele a hlasitě baví a pokřikují. Je třeba říci, že němečtí vojáci, nehledě na disciplínu, měli mnohem více svobody než naši vojáci. Měli více volného času a mohli chodit kamkoli na vycházky a podobně.
Naši chodili za německými kolegy a snažili se popovídat si s nimi, něco říct, nebo pochopit. Němci věděli, že ruské vojáky místní často urážejí, a evidentně jim lichotila role svým způsobem ochránců. Přinejmenším okamžitě pochopili, že naši vojáci musí chodit na hlídky pěšky a chtějí mít ve společnosti Němce jako ochranu. Je třeba říci, že Němci obvykle hlídali na dvou sajdkárách s kulomety. Kulometčíci vždy seděli v pohotovosti.
„Jeden mladý voják se našim nabídl, že s nimi půjde na hlídku, a okamžitě o tom šel podat zprávu svému nadřízenému. Ten se chápavě usmál a uvolnil ho. A tak jdou v trojici a snaží se nějak domluvit. Němec pár ruských slov zná, zbytek dopoví mimika, všichni jsou veselí a zvědaví. Jdou už po předměstí, které se víc než městu podobá venkovu. Vlevo vede zídka a pak přechází do plotu z pletiva. Němec se otočil k zídce, aby si odlehčil. (němečtí vojáci obecně dělali potřebu, zejména malou, bez zábran skoro všude ve městě). No, a Voloďa se seržantem poodešli kousek dopředu, kde již začínal ten plot z pletiva. A náhle zpoza plotu, z keřů, vyletí kámen a trefí našeho seržanta do zad. Naše hlídky tomu moc pozornost nevěnovaly, dostat kamenem do zad bylo běžné. Ale teď to vidí Němec, který mezitím naše vojáky dohonil. A ten, kdo hodil, Němce za zídkou neviděl. Reakce vojáka NDR byla okamžitá - strhává automat, vydává se do keřů a pročesává je.
Já a seržant jsme stáli celí zkoprnělí,“ vzpomínal Volďa. Němec dobíjel automat a chystal se zřejmě střílet. Aniž by se se seržantem domluvili, skočili k Němci a vzali mu automat. Vydal jim ho bez reptání, ale rozčíleně jim něco říkal a ukazoval na křoví, odkud přiletěl kámen. Zjevně nepochopil, proč Rusové nestřílejí a chovají se tak divně. Za keři stály nějaké letní stavby, dřevěné besídky nebo něco takového. Odtud byl slyšet pláč. Němec se vzrušením lovce ukazoval, že je tam divoká a je třeba ji hned ztrestat. A naši vojáci táhli spojence pryč. Snažil se jim to vysvětlit, ale oni jej odvedli co nejrychleji. Až když se Němec trochu uklidnil, a vzdálil dost daleko, vrátili mu zbraň. „Pro nás to bylo šílený“, říkal Voloďa Anikin, „střílet ostrými v obydlené zástavbě! A kromě toho, když nám vydávali dva zásobníky ostrých, přísně nás varovali, že střílet nelze za žádných okolností. Raději umři, ale nestřílej. Na co tedy vydávají ostré a někam člověka posílají? A Němci? Ti očividně patrony na příděl neměli a netrápili se tím.“

A ještě několik poznámek Vladimíra Anikina:
Němci jedli v restauracích, které se v poledne měnily na vojenské jídelny. Češi přivezli  čerstvou zeleninu, ovoce, čerstvé maso, čerstvé bylinky a další potraviny. Naše hlídky to dobře viděly. Jestli za to Němci platili, to jsme nevěděli, ale stravovali se oproti nám o hodně lépe. My jsme se živili v podstatě kaší a masem z konzervy. Polévka boršč byla taky s masem z konzervy. Žádná různorodost a žádné lahůdky. Ale přivykli jsme, co taky jiného dělat. V polích a lesích se toulalo docela hodně srnek a jelenů, kteří se lidí moc nebáli. Jednoho dne jsme viděli, jak zastavilo německé auto a důstojník sedící v kabině vzal od vojáka automat a střelil jelena. Němečtí vojáci ho zatáhli do auta a odjeli. Příklad byl podán.
Vyžebrali jsme si u německých vojáků munici a stříleli jeleny. Rychle rozčtvrtit, sebrat maso. Zbraň, ze které se střílelo, rychle očistit. Pokud se někdo ptal, kdo ho zastřelil, říkali jsme, že to byli Němci. Co naděláš s Němci? Dělají si, co chtějí. Samozřejmě, mnoho důstojníků si to domyslelo a zřejmě věděli, že jsme stříleli my, ale za takový dodatek ke stravě to vysvětlení vzali. Takže jsme se najedli i zvěřiny. Další věc, proč bylo dobré se s Němci přátelit, byla ta, že když šli do nějaké hospody, byl pro ně vždy okamžitě připraven samostatný stůl, i pokud v hospodě bylo plno. Objednali si pivo - a pivo tam bylo velmi dobré - a po vypití odcházeli bez placení. My jsme české peníze neměli, Němci možná nějaké měli, ale stejně neplatili. I tak se před nimi Češi skláněli.

O německé organizaci práce. Naše hlídky, které trčely v centru města, opakovaně viděly, že každé ráno místní starosta napjatě čekal staršího německého důstojníka před jeho domem, když ráno chodil na štáb. Někdy důstojník dával starostovi pokyny, někdy odvedl jeho, případně i další, k sobě na štáb. Měl jasně nejvyšší moc a každý věděl, co má dělat. Nejprve zařídit vše pro Němce a potom si dělej svoje. Takže do Prahy by samozřejmě bylo potřeba Němce pustit jako první. Za prvé by Češi proti nim tak ostře nevystupovali a neprovokovali by. A pokud by se někdo utrhl, Němci by mu s velkým potěšením vysvětlili, že není potřeba si to dělat ještě horší.
Pro policejní mise jsou Němci ideální. Vědí, jak okupovat a co dělat s obsazenými. Naše armáda je k tomu málo připravena. Bojovat - ano. Zvítězit - ano. Ale okupovat a nutit obsazené se před námi sklánět, to není nic pro nás. Takže pokud by Němce pustili do Prahy jako první, jen by to posílilo přátelství národů. Všem by bylo dobře. A Češi by nyní rádi vzpomínali na Němce v Praze a jejich "evropský pořádek".
V listopadu začalo být ve stanech velmi chladno. Vojáci byli nachlazení. Přišel starší Němec se svým důstojníkem dobře hovořícím rusky a mluvil s naším velitelem o tom, že už nelze žít ve stanech. Pokud chce, aby bydleli všichni společně a byli vždy po ruce, je třeba obsadit místní školu. Když náš velitel namítal, kde že se pak děti budou učit, Němec odpověděl, že problémem vzdělávání místních dětí ať se zabývají místní úřady, je to jejich věc, ale on by se měl starat o své vojáky. To všechno nám spojovatel, který byl rozhovoru přítomen, řekl. Ale naši se rovnou rozhodli nadále žít ve stanech, i když mnozí onemocněli.
Na konci listopadu Voloďu převeleli do Svazu a rychle uvolnili do zálohy. On i tak přesluhoval několik měsíců, ale chápal, že situace není jednoduchá, a tak to bral bez reptání. Taky nám vyprávěl, co přenášelo „vojenské" rádio. Ale já teď mluvím jen o tom, co viděl sám osobně, na vlastní oči. I když to, co přineslo „vojenské" rádio v mnoha ohledech odpovídalo tomu, co viděl on osobně. K našim vojákům se Češi chovali špatně, hodně provokovali, někdy s těžkými následky pro naše vojáky, se zraněními a dokonce i smrtí. A ušlechtilosti našich vojáků se jenom vysmívali. Ale Němců se Češi báli a respektovali je. I když jsou pro Němce druhá sorta. Německá okupace je jim známá, srozumitelná... A kdyby je někdo ohýbal a znásilňoval, vinni jsou stále vším jen "Rusové".

V roce 1970 jsem ukončil školu a šel na studia. Od té doby jsem Vladimíra neviděl a nevím, kde je. Uplynulo téměř půl století a v našem životě se mnohé změnilo. Je-li naživu, přeji mu zdraví, no a pokud už odešel, tak zem s prachovým peřím. Jistě bude možné najít i jiné účastníky těchto událostí. Jejich vzpomínky by pomohly doplnit obraz toho, co se tenkrát v Československu dělo. Dobrý a pravdivý film by se o tom měl natočit. A měl by se natočit nyní, protože už jenom málo lidí si tyto události pamatuje. 

Viktor Dmitrijevič Byčkov

zdroj: https://nstarikov.ru/blog/71218

překlad: Ladislav

(©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.