Přísnější pravidla by měla zůstat
TTIP je trochu neobvyklá obchodní smlouva – nesoustřeďuje se totiž na mezinárodní obchod. Středobodem rodící se dohody jsou domácí pravidla, kterými se musí obchodníci řídit. Proto může dalekosáhle proměnit naše životy, aniž bychom to čekali, chtěli nebo schválili.
Američtí a evropští vyjednávači se snaží, aby se různé regule v Evropské unii a USA co nejvíce podobaly. V principu to dává smysl. Shodné technické normy usnadní život lidem, firmám a nakonec i státu. Evropa a Spojené státy však – i při svém tradičním partnerství – některé věci prostě dělají jinak. Máme a patrně vždy budeme mít úplně jiné pracovní právo. Dost odlišně také přistupujeme k jídlu. Evropa klade větší důraz na kvalitu potravin, život na venkově, péči o krajinu a slušné zacházení se zvířaty; americká potravinová kultura naopak staví spíš na velkovýrobě, fastfoodech a průmyslovém zemědělství. Nemá smysl snažit se každou odlišnost nacpat do jednoho pytle.
Skryté miny ve vodách
Předem nikdo neví, co se v TTIP ocitne a co nikoli. Nicméně ve vlnách vznikajících smluvních ustanovení mohou plavat skryté miny. Proto lodivodi musí při navigování dávat pozor nejen na cíl, ke kterému směřují, ale i na místa, kudy vede jejich trasa.
Evropští diplomati si to očividně uvědomují a připomínají, že neplánují sjednotit všechno. Ale důležité bude, kudy nakreslíme tlustou čáru mezi tím, co jsou ještě banální odlišnosti v technických normách – třeba jak mají vypadat zámky u automobilů – a kde už jde o jiné standardy. Historie mezinárodních obchodních jednání je plná nechtěných důsledků pravidel, jež byla míněna úplně jinak.
Exemplárním případem jsou postupy, podle kterých se povolují chemikálie.
Evropské státy se před několika lety dohodly na progresivních pravidlech pro schvalování syntetických chemikálií (tzv. REACH). Výrobci musí prověřit, zda každá látka, kterou chtějí prodávat, není toxická. Nové regule mají především předejít výrobě spotřebního zboží – elektroniky, hraček, oblečení, nábytku nebo koberců, které poškozuje lidské zdraví. Unie tak chce skoncovat se sérií karambolů, ke kterým docházelo, když lékaři či vědci náhodou objevili zdravotní rizika léta povolených a běžně používaných chemikálií, jež se posléze musely narychlo zakazovat: DDT, polychlorované bifenyly, freony, ftaláty a další.
Ekologické organizace a také odbory argumentují, že TTIP by mohl a měl sjednotit pravidla po vzoru EU – a tak podpořit inovace, chránit zdraví i bezpečnost práce. Čína, Indie, Indonésie, Japonsko, Austrálie, Jižní Korea, Turecko, Tchajwan, Vietnam a Malajsie už nyní přebírají důležité body evropské chemické legislativy a zařazují je do svých zákonů. „TTIP může být příležitost jak vylepšit regulace v USA i EU,“ soudí prezident amerického Centra pro mezinárodní environmentální právo Carroll Muffett. Pokud by dohoda vytvořila společná progresivní pravidla po vzoru EU pro obě strany Atlantiku, Evropa s Amerikou by prakticky určovaly globální standardy v důležitém průmyslovém odvětví. Hlavně v začátku by to samozřejmě znamenalo velkou výhodu především pro evropské firmy, jež mají díky unijní legislativě v chemických inovacích několikaletý náskok.
Přijmeme rakovinotvorné látky?
Jenomže americká chemická výroba se naopak pořád ještě řídí obstarožním zákonem Toxic Substances Control Act z roku 1976. Vinou špatného zákona regulátoři během necelých čtyřiceti let jeho platnosti prověřili rizika jen u dvou procent používaných chemikálií. Ve Spojených státech tak dodnes lze naprosto legálně prodávat spotřební zboží s obsahem rakovinotvorných látek, jež nemají povolení v Evropě ani jinde. Podobně výrobci kosmetiky u nás nesmí používat 1328 rizikových chemikálií. Američtí jedenáct. Věc navíc ještě komplikuje, že USA – jako jedna z mála zemí na světě – ještě neratifikovaly Stockholmskou úmluvu, jež zakázala nejvíce nebezpečné organické látky.
Pesticidní lobbisti na nohách
Úřad obchodního zmocněnce USA předloni anoncoval, že má s unijní legislativou řadu problémů a bude chtít, aby se ocitla na vyjednávacím stole. Vedle toho proti ní lobbují asociace výrobců pesticidů a biotechno-logických společností CropLife America nebo americká Společnost chemických a přidružených výrobců. Expertiza, kterou si nechal udělat Evropský parlament, explicitně poukázala na chemickou legislativu jako jednu z věcí, jež by se mohly stát obětí TTIP.
Přístupy se natolik liší, že harmonizace pravidel nebo vzájemné uznávání registrovaných chemikálií patrně nejsou příliš reálné. Proto se vyjednávání už teď soustřeďují převážně na dílčí opatření, například koordinaci regulatorních procedur. V principu to zní poměrně rozumně. Ostatně členské země OECD – klubu průmyslových států světa – se už před více než 30 lety shodly na sdílení a vzájemném uznávání dat, tedy výsledků při testování rizikových chemikálií.
Experti na chemickou legislativu však určité riziko vidí v tom, že americké a evropské schvalovací postupy půjde těžko skloubit právě proto, že jsou nekompatibilní. Komplikovaná koordinace může zdržovat rozhodování. Přitom právě rychlost je často důležitá, když vědci objeví nové chemické riziko. Regulátoři musí umět nebezpečnou látku svižně odstranit z běžně prodávaného zboží, neboť s každým dnem poškozuje zdraví dalších a dalších, nic netušících lidí.
Ohlídat „jemné rozdíly“
Podobných klauzulí je ve smlouvě řada – namátkou štítkování elektrospotřebičů, pravidla pro množství škodlivin v benzinu nebo naftě a především: celý balík témat související s kvalitou a zdravotní nezávadností potravin. Proto ekologické organizace pozorně sledují vyjednávání TTIP a poukazují na konkrétní body, kde diplomati musí našlapovat velmi opatrně, pozorně promýšlet důsledky nenápadných „jemných rozdílů“ a dát přednost ochraně zdraví.
Mgr. Jiří Koželouh
programový ředitel Hnutí DUHA
---------------------
Dohody jsou třeba, ale...
Pro malé země, jakou je i Česká republika, je vhodné podílet se na mnohostranném systému, který stanovuje téměř celosvětová pravidla. Takový systém spravuje Světová obchodní organizace (WTO). Její jednání jsou ale čím dál delší a náročnější, a proto v posledních letech následoval velký nárůst zvláštních dohod o volném obchodu (a investičních doložkách). V takovýchto dohodách se mnohem více odrážejí zájmy silnější strany.
Navíc po krizi v letech 2008 až 2009 se objevuje nová tendence. Velmoci připravují vlastní (blokové) projekty, které zahrnují ekonomickou spolupráci – právě např. zóny volného obchodu, či ještě užší provázání pomocí společného trhu, a tedy volného pohybu zboží, služeb, kapitálu i osob. Tato tendence ukazuje, že mnohostranný systém nefunguje dobře a že velmoci chápou tzv. velkou recesi jako příležitost k širšímu prosazení svých zájmů.
Spojené státy jsou iniciátorem Transatlantického partnerství pro obchod a investice – TTIP. Kromě toho se USA také zapojily do Transpacifického vyjednávání (TPP). Jsou tedy aktivní na obou stranách své vodní hranice. TPP je vlastně takovou sestřičkou TTIP, jen zahrnuje více států. Jednání probíhají např. s Japonskem, Austrálií, Vietnamem, Chile a dalšími zeměmi.
Podíváme-li se přesněji na mapku zemí, uvidíme, že geograficky tvoří určitý půlkruh kolem Číny. Čína samotná, ačkoli měla zájem, byla z jednání vyřazena. Zároveň se jedná o země, které v posledních letech měly intenzivnější obchodní vazby právě s Čínou než se Spojenými státy, např. Japonsko či Austrálie. TPP je proto nástrojem jak Spojené státy usadit pevněji v pacifickém regionu a zároveň vyčlenit Čínu a pokusit se tímto způsobem zabrzdit její vzestup.
Rusko EU odmítla
První zemí, která ale přišla s návrhem hlubší spolupráce s EU a tedy také s ČR, byla Ruská federace. Již v roce 2010 byl předložen návrh, aby EU vytvořila s Ruskou federací „harmonické ekonomické společenství, rozkládající se od Lisabonu po Vladivostok.“ Tento návrh se přímo odvolával na to, že ekonomiky EU a Ruska se doplňují. Např. EU disponuje technologicky zajímavým trhem a dobrou průmyslovou tradicí, ekonomika Ruska má k dispozici značné zásoby surovin a potenciál rozvoje. Tento návrh byl ale Německem odmítnut. Rusko se následně začalo více orientovat na bývalé země SSSR, např. Bělorusko, či Kazachstán.
Vynecháme-li Latinskou Ameriku, která má řadu svých integračních projektů již delší dobu, je tu ještě Čína. Ta v roce 2013 předložila návrh na obnovení tzv. hedvábné stezky, která by přes obchodní, investiční a další aktivity měla vést ze západní Číny až do Evropy. Důležitou součástí je ale i námořní trasa této starobylé stezky.
Ve všech případech (USA, Rusko, Čína) si všimněme, že EU působí spíše pasivně a nechová se jako globální hráč. Spíše čeká, kdo ji jako kořist „uzme.“ Ruský projekt byl odmítnut, čínský není příliš formalizovaný a detaily se teprve dolaďují. Je tedy příliš brzo soudit o atraktivnosti hedvábné stezky pro EU, i když nemusí být nutně v rozporu s jinými návrhy. Aktuální je tedy pro EU, a také pro nás, vyjednávání o TTIP.
Pokud by tato smlouva byla schválena, jednalo by se o největší obchodní a investiční dohodu na planetě Zemi. Zahrnovala by více než 820 milionů obyvatel. Je proto s podivem, jak málo se o této klíčové dohodě hovoří a jak málo o ní občané vědí. Na rozdíl od Ruské federace, ekonomiky USA a EU jsou k sobě spíše rivalitní – jsou si poměrně dost podobné, a tak mezi nimi bude pod novou dohodou probíhat spíše intenzivní konkurence než spolupráce.
Přínos pro Evropany? Neznáme
Ze zkušeností s podobnými dohodami jako jsou návrhy TTIP, např. se Severoamerickou zónou volného obchodu uzavřenou mezi USA, Kanadou a Mexikem, víme, že skutečně dojde k navýšení obchodních a investičních vazeb. Co by to znamenalo pro EU, a tedy i pro nás? Bezesporu dojde k poklesu vzájemných vazeb uvnitř EU ve prospěch Spojených států. Je tedy paradoxní, že vyjednávaná dohoda TTIP oslabí integrační tendence v EU.
Důležité ale je, jaký prospěch lze z dohody očekávat. Nárůst obchodu a investic není tím, co mohou občané nutně pozitivně pozorovat na svém životním standardu. Velmi důležité je, jaká detailní ustanovení a podmínky budou v dohodě zahrnuty. Protože jsou občané velmi málo informováni a ani česká vláda se nenamáhá učinit z vyjednávání důležitý bod veřejné diskuse, vzbuzuje již tento málo otevřený proces velké pochyby a obavy.
Mnoho nezodpovězených otázek
Jak USA, tak EU jsou členy Světové obchodní organizace a cla mezi nimi jsou tedy relativně velmi nízká. Nejsou tedy největší „překážkou“ obchodu. Těmi jsou tzv. netarifní překážky, tedy různé standardy, regulace apod. v oblasti zdraví, bezpečnosti, ochrany spotřebitele apod. Problém je v tom, že standardy EU jsou v oblasti sociální i ekologické (např. geneticky modifikované potraviny) podstatně vyšší než v USA. Přesto to ale byly Spojené státy, kdo vyjednávání zahájil. Je to snad proto, že chtějí vyšší (přísnější) standardy na sebe, nebo naopak chtějí EU donutit, aby se jich vzdala a zapojila se do tzv. závodu ke dnu? Největší obavy vzbuzuje doložka investor-stát, která soukromým korporacím umožňuje žalovat státy, pokud přijmou legislativu, která může ohrožovat jejich budoucí zisky.
Při jakékoliv takto velké dohodě je potřeba nejen požadovat, aby se občané mohli vyjádřit a měli dostatek informací, neboť zásadním způsobem ovlivní jejich životy. Je třeba se také ptát, co tím sleduje iniciátor dohody, jaké jsou jeho zájmy. V případě Spojených států jde bezesporu o nastavení pravidel, která budou vyhovovat americkým korporacím (ne už americkému lidu) a která zároveň pevněji než kdy předtím spojí EU se Spojenými státy a odtrhnou ji od Ruska.
Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D.
ekonomka, zakladatelka iniciativy Alternativa zdola
TTIP je trochu neobvyklá obchodní smlouva – nesoustřeďuje se totiž na mezinárodní obchod. Středobodem rodící se dohody jsou domácí pravidla, kterými se musí obchodníci řídit. Proto může dalekosáhle proměnit naše životy, aniž bychom to čekali, chtěli nebo schválili.
Američtí a evropští vyjednávači se snaží, aby se různé regule v Evropské unii a USA co nejvíce podobaly. V principu to dává smysl. Shodné technické normy usnadní život lidem, firmám a nakonec i státu. Evropa a Spojené státy však – i při svém tradičním partnerství – některé věci prostě dělají jinak. Máme a patrně vždy budeme mít úplně jiné pracovní právo. Dost odlišně také přistupujeme k jídlu. Evropa klade větší důraz na kvalitu potravin, život na venkově, péči o krajinu a slušné zacházení se zvířaty; americká potravinová kultura naopak staví spíš na velkovýrobě, fastfoodech a průmyslovém zemědělství. Nemá smysl snažit se každou odlišnost nacpat do jednoho pytle.
Skryté miny ve vodách
Předem nikdo neví, co se v TTIP ocitne a co nikoli. Nicméně ve vlnách vznikajících smluvních ustanovení mohou plavat skryté miny. Proto lodivodi musí při navigování dávat pozor nejen na cíl, ke kterému směřují, ale i na místa, kudy vede jejich trasa.
Evropští diplomati si to očividně uvědomují a připomínají, že neplánují sjednotit všechno. Ale důležité bude, kudy nakreslíme tlustou čáru mezi tím, co jsou ještě banální odlišnosti v technických normách – třeba jak mají vypadat zámky u automobilů – a kde už jde o jiné standardy. Historie mezinárodních obchodních jednání je plná nechtěných důsledků pravidel, jež byla míněna úplně jinak.
Exemplárním případem jsou postupy, podle kterých se povolují chemikálie.
Evropské státy se před několika lety dohodly na progresivních pravidlech pro schvalování syntetických chemikálií (tzv. REACH). Výrobci musí prověřit, zda každá látka, kterou chtějí prodávat, není toxická. Nové regule mají především předejít výrobě spotřebního zboží – elektroniky, hraček, oblečení, nábytku nebo koberců, které poškozuje lidské zdraví. Unie tak chce skoncovat se sérií karambolů, ke kterým docházelo, když lékaři či vědci náhodou objevili zdravotní rizika léta povolených a běžně používaných chemikálií, jež se posléze musely narychlo zakazovat: DDT, polychlorované bifenyly, freony, ftaláty a další.
Ekologické organizace a také odbory argumentují, že TTIP by mohl a měl sjednotit pravidla po vzoru EU – a tak podpořit inovace, chránit zdraví i bezpečnost práce. Čína, Indie, Indonésie, Japonsko, Austrálie, Jižní Korea, Turecko, Tchajwan, Vietnam a Malajsie už nyní přebírají důležité body evropské chemické legislativy a zařazují je do svých zákonů. „TTIP může být příležitost jak vylepšit regulace v USA i EU,“ soudí prezident amerického Centra pro mezinárodní environmentální právo Carroll Muffett. Pokud by dohoda vytvořila společná progresivní pravidla po vzoru EU pro obě strany Atlantiku, Evropa s Amerikou by prakticky určovaly globální standardy v důležitém průmyslovém odvětví. Hlavně v začátku by to samozřejmě znamenalo velkou výhodu především pro evropské firmy, jež mají díky unijní legislativě v chemických inovacích několikaletý náskok.
Přijmeme rakovinotvorné látky?
Jenomže americká chemická výroba se naopak pořád ještě řídí obstarožním zákonem Toxic Substances Control Act z roku 1976. Vinou špatného zákona regulátoři během necelých čtyřiceti let jeho platnosti prověřili rizika jen u dvou procent používaných chemikálií. Ve Spojených státech tak dodnes lze naprosto legálně prodávat spotřební zboží s obsahem rakovinotvorných látek, jež nemají povolení v Evropě ani jinde. Podobně výrobci kosmetiky u nás nesmí používat 1328 rizikových chemikálií. Američtí jedenáct. Věc navíc ještě komplikuje, že USA – jako jedna z mála zemí na světě – ještě neratifikovaly Stockholmskou úmluvu, jež zakázala nejvíce nebezpečné organické látky.
Pesticidní lobbisti na nohách
Úřad obchodního zmocněnce USA předloni anoncoval, že má s unijní legislativou řadu problémů a bude chtít, aby se ocitla na vyjednávacím stole. Vedle toho proti ní lobbují asociace výrobců pesticidů a biotechno-logických společností CropLife America nebo americká Společnost chemických a přidružených výrobců. Expertiza, kterou si nechal udělat Evropský parlament, explicitně poukázala na chemickou legislativu jako jednu z věcí, jež by se mohly stát obětí TTIP.
Přístupy se natolik liší, že harmonizace pravidel nebo vzájemné uznávání registrovaných chemikálií patrně nejsou příliš reálné. Proto se vyjednávání už teď soustřeďují převážně na dílčí opatření, například koordinaci regulatorních procedur. V principu to zní poměrně rozumně. Ostatně členské země OECD – klubu průmyslových států světa – se už před více než 30 lety shodly na sdílení a vzájemném uznávání dat, tedy výsledků při testování rizikových chemikálií.
Experti na chemickou legislativu však určité riziko vidí v tom, že americké a evropské schvalovací postupy půjde těžko skloubit právě proto, že jsou nekompatibilní. Komplikovaná koordinace může zdržovat rozhodování. Přitom právě rychlost je často důležitá, když vědci objeví nové chemické riziko. Regulátoři musí umět nebezpečnou látku svižně odstranit z běžně prodávaného zboží, neboť s každým dnem poškozuje zdraví dalších a dalších, nic netušících lidí.
Ohlídat „jemné rozdíly“
Podobných klauzulí je ve smlouvě řada – namátkou štítkování elektrospotřebičů, pravidla pro množství škodlivin v benzinu nebo naftě a především: celý balík témat související s kvalitou a zdravotní nezávadností potravin. Proto ekologické organizace pozorně sledují vyjednávání TTIP a poukazují na konkrétní body, kde diplomati musí našlapovat velmi opatrně, pozorně promýšlet důsledky nenápadných „jemných rozdílů“ a dát přednost ochraně zdraví.
Mgr. Jiří Koželouh
programový ředitel Hnutí DUHA
---------------------
Dohody jsou třeba, ale...
Pro malé země, jakou je i Česká republika, je vhodné podílet se na mnohostranném systému, který stanovuje téměř celosvětová pravidla. Takový systém spravuje Světová obchodní organizace (WTO). Její jednání jsou ale čím dál delší a náročnější, a proto v posledních letech následoval velký nárůst zvláštních dohod o volném obchodu (a investičních doložkách). V takovýchto dohodách se mnohem více odrážejí zájmy silnější strany.
Navíc po krizi v letech 2008 až 2009 se objevuje nová tendence. Velmoci připravují vlastní (blokové) projekty, které zahrnují ekonomickou spolupráci – právě např. zóny volného obchodu, či ještě užší provázání pomocí společného trhu, a tedy volného pohybu zboží, služeb, kapitálu i osob. Tato tendence ukazuje, že mnohostranný systém nefunguje dobře a že velmoci chápou tzv. velkou recesi jako příležitost k širšímu prosazení svých zájmů.
Spojené státy jsou iniciátorem Transatlantického partnerství pro obchod a investice – TTIP. Kromě toho se USA také zapojily do Transpacifického vyjednávání (TPP). Jsou tedy aktivní na obou stranách své vodní hranice. TPP je vlastně takovou sestřičkou TTIP, jen zahrnuje více států. Jednání probíhají např. s Japonskem, Austrálií, Vietnamem, Chile a dalšími zeměmi.
Podíváme-li se přesněji na mapku zemí, uvidíme, že geograficky tvoří určitý půlkruh kolem Číny. Čína samotná, ačkoli měla zájem, byla z jednání vyřazena. Zároveň se jedná o země, které v posledních letech měly intenzivnější obchodní vazby právě s Čínou než se Spojenými státy, např. Japonsko či Austrálie. TPP je proto nástrojem jak Spojené státy usadit pevněji v pacifickém regionu a zároveň vyčlenit Čínu a pokusit se tímto způsobem zabrzdit její vzestup.
Rusko EU odmítla
První zemí, která ale přišla s návrhem hlubší spolupráce s EU a tedy také s ČR, byla Ruská federace. Již v roce 2010 byl předložen návrh, aby EU vytvořila s Ruskou federací „harmonické ekonomické společenství, rozkládající se od Lisabonu po Vladivostok.“ Tento návrh se přímo odvolával na to, že ekonomiky EU a Ruska se doplňují. Např. EU disponuje technologicky zajímavým trhem a dobrou průmyslovou tradicí, ekonomika Ruska má k dispozici značné zásoby surovin a potenciál rozvoje. Tento návrh byl ale Německem odmítnut. Rusko se následně začalo více orientovat na bývalé země SSSR, např. Bělorusko, či Kazachstán.
Vynecháme-li Latinskou Ameriku, která má řadu svých integračních projektů již delší dobu, je tu ještě Čína. Ta v roce 2013 předložila návrh na obnovení tzv. hedvábné stezky, která by přes obchodní, investiční a další aktivity měla vést ze západní Číny až do Evropy. Důležitou součástí je ale i námořní trasa této starobylé stezky.
Ve všech případech (USA, Rusko, Čína) si všimněme, že EU působí spíše pasivně a nechová se jako globální hráč. Spíše čeká, kdo ji jako kořist „uzme.“ Ruský projekt byl odmítnut, čínský není příliš formalizovaný a detaily se teprve dolaďují. Je tedy příliš brzo soudit o atraktivnosti hedvábné stezky pro EU, i když nemusí být nutně v rozporu s jinými návrhy. Aktuální je tedy pro EU, a také pro nás, vyjednávání o TTIP.
Pokud by tato smlouva byla schválena, jednalo by se o největší obchodní a investiční dohodu na planetě Zemi. Zahrnovala by více než 820 milionů obyvatel. Je proto s podivem, jak málo se o této klíčové dohodě hovoří a jak málo o ní občané vědí. Na rozdíl od Ruské federace, ekonomiky USA a EU jsou k sobě spíše rivalitní – jsou si poměrně dost podobné, a tak mezi nimi bude pod novou dohodou probíhat spíše intenzivní konkurence než spolupráce.
Přínos pro Evropany? Neznáme
Ze zkušeností s podobnými dohodami jako jsou návrhy TTIP, např. se Severoamerickou zónou volného obchodu uzavřenou mezi USA, Kanadou a Mexikem, víme, že skutečně dojde k navýšení obchodních a investičních vazeb. Co by to znamenalo pro EU, a tedy i pro nás? Bezesporu dojde k poklesu vzájemných vazeb uvnitř EU ve prospěch Spojených států. Je tedy paradoxní, že vyjednávaná dohoda TTIP oslabí integrační tendence v EU.
Důležité ale je, jaký prospěch lze z dohody očekávat. Nárůst obchodu a investic není tím, co mohou občané nutně pozitivně pozorovat na svém životním standardu. Velmi důležité je, jaká detailní ustanovení a podmínky budou v dohodě zahrnuty. Protože jsou občané velmi málo informováni a ani česká vláda se nenamáhá učinit z vyjednávání důležitý bod veřejné diskuse, vzbuzuje již tento málo otevřený proces velké pochyby a obavy.
Mnoho nezodpovězených otázek
Jak USA, tak EU jsou členy Světové obchodní organizace a cla mezi nimi jsou tedy relativně velmi nízká. Nejsou tedy největší „překážkou“ obchodu. Těmi jsou tzv. netarifní překážky, tedy různé standardy, regulace apod. v oblasti zdraví, bezpečnosti, ochrany spotřebitele apod. Problém je v tom, že standardy EU jsou v oblasti sociální i ekologické (např. geneticky modifikované potraviny) podstatně vyšší než v USA. Přesto to ale byly Spojené státy, kdo vyjednávání zahájil. Je to snad proto, že chtějí vyšší (přísnější) standardy na sebe, nebo naopak chtějí EU donutit, aby se jich vzdala a zapojila se do tzv. závodu ke dnu? Největší obavy vzbuzuje doložka investor-stát, která soukromým korporacím umožňuje žalovat státy, pokud přijmou legislativu, která může ohrožovat jejich budoucí zisky.
Při jakékoliv takto velké dohodě je potřeba nejen požadovat, aby se občané mohli vyjádřit a měli dostatek informací, neboť zásadním způsobem ovlivní jejich životy. Je třeba se také ptát, co tím sleduje iniciátor dohody, jaké jsou jeho zájmy. V případě Spojených států jde bezesporu o nastavení pravidel, která budou vyhovovat americkým korporacím (ne už americkému lidu) a která zároveň pevněji než kdy předtím spojí EU se Spojenými státy a odtrhnou ji od Ruska.
Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D.
ekonomka, zakladatelka iniciativy Alternativa zdola
- konec -
zdroj: http://konecna.cz/kdo-nam-chce-zatrhnout-ttipec-2/
(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.
Tahle smlouva je pootevřeným Overtonovým oknem. Jedná se vlastně o test a rovněž o jednu z možností USA zachránit svou prestiž a dominaci ve světě. Samozřejmě, že s obchodováním prostřednictvím dolaru, že?
OdpovědětVymazatNavíc zmiňovaná WTO je organizace plně pod kontrolou bankéřských klanů, takže kdo chce co řešit. Státní administrativa USA chce z toho vytěžit alespoň splasknutí obrovský bubliny všech svejch současnejch infrastrukturních fatál neúspěchů. Vojenskejch, ekonomickejch, sociálních, kulturních a rovněž i na poli základního, vědeckýho výzkumu. Dále si doplňte sami.
Teď jde o to, co jim dovolí soukromej bankovní systém, kterej tato administrativa neovládá, nýbrž je jím ovládána. Myslím, že i Rothschildům, Rockefellerům a spol. dochází, že USA není rozumnej partner, ale mašina neefektivního mrhání zdroji. A to nad rámec možností planety. I jimž totiž došlo, že náklady tohoto nepříliš inteligentního Molocha jdou velmi razantně za "jistý hranice" ekonomickýho modelu neustálýho růstu spotřeby. USA jsou totiž mnohá desetiletí jeho největší zátěží. Myslím, že teď když Kerry na-cupital do Moskvy, tak to naprosto nebylo z pověření vlády a presidenta USA. Ten befel byl z podstatně vyšší úrovně řízení světa. Takže pokud se jedná o tenhle speciál-záchrannej balíček státní administrativy USA, aby USA vůbec do budoucna ekonomicky i jinak přežilo, - nazývající se TTIP, tak je potřeba, aby ho Evropa nijak zbrkle, ale šarmantně a diplomaticky zatím ignorovala. A samozřejmě lid by ji svými protesty k tomu měl nutit. Což se mimo naší republiku děje. Protože tohle US plácnutí dlaní do vzduchu, je zkouška, co svět vydrží. A doufám, že to nakonec bude jen ono plácnutí dlaní do vzduchu. Což je občas velmi příjemnej jev, že? Pop
Oprava,
OdpovědětVymazatMichale, či Vlabi mohli by jste větu ... A samozřejmě lid by ji svými protesty k tomu měl nutit ... vyměnit za tuto ... A samozřejmě lid by ji svými protesty měl nutit k obezřetnosti. Dík. Pop
Matěji,
Vymazatadmin nemůže měnit obsahy komentářů. Pouze je celé smazat. Musíš zkopírovat, vložit do nového komentu, upravit a zveřejnit. Poté starý koment smazat.
V USA jsem dlouhodobě pracoval. Všechno úplně všechno je tam úplně jiný, např. neuvěřitelně levný potraviny ( 0 DPH)
OdpovědětVymazatkvalita masa úpně jiná: kuře je v troubě hotový za 20 min, hovězí roštěná na steak je jako dort, pračka pere ve skoro studený vodě a taky asi 20min pak se prádlo přendá do plynové sušičky a za dalších 20min hotovo a není potřeba žehlit.
Pokud sem tady budou vozit US maso tak osobně proti tomu nic nemám, ale v ČR bude dalších 100 000 lidí bez práce a to mi v článku chybí
No vídíte,
OdpovědětVymazatv poslední větě komentu jste na to kápl. A těch 100 tis. nezaměstnanejch Čechů a Moravanů není jedinej důvod proč tu není o tu smlouvu zájem. No a to USA kuře je tak brzo uvařený, protože je plný chloru. Ono je v něm jaksi naloženo. Je totiž měkký ihned po rozmrazení. Dá se pak ihned propíchnout prstem. To fakt musí bejt lahůdka. Vy jste asi nikdy nejedl kuře vypěstovaný na ČSR dvorečku, že? Pop
Matěji,
Vymazatultrabio maso jíme doma tak z 50% kachny husy kuřata hovězí a kozy. To maso a jídlo v US ale není chuťově špatný právě naopak.
Vladimír
Když myslíte?
VymazatJá jsem jen pouhej českej vegetarián. Proto zřejmě myšlenkovejm pochodům spojenejm s papáním US masa ani rozumět nemohu. Docela by mě zajímalo, proč jste v tom hamburgrovým ráji nezůstal? Pop
Když Vám začnou tvrdit, že historie začala válkou Severu proti Jihu a ve škole začíná dějepis Indiánama. Pak tak 150 kilová mexická policajtka nechá odtáhnout auto za doslova 1min překročení parkovného. Prakticky nikdo s nikým se tam nebaví jsou to jen takový navoněný fráze a úsměvy
VymazatOni ne-jsou negramotní, jak to plyne z Vašeho komentu. Oni jsou to dobří lidé, protože dnes nám konečně na Vysočině dopřáli uvidět na obloze pytlíková mračna, která způsobuje systém Harp. A ten umí lecjaký kousky. Třeba spustit povodně, sucho, zemětřesení, atd.. Teď mi řekněte, kdo to tehdy Teslovi šlohnul, hm? Koukněte na oblohu, možná to taky u Vás uvidíte. A protože chemtrails jsme již strávili. Vojenskou přehlídku rovněž, tak nás asi tímto chtějí odměnit za vstřícnost k jejich projektům. Pop
VymazatWestinghaus ukradl Teslovy 3f generátor o zbytek se postarala US army, myslím si ale že s ovlivněním ionosféry jsou opatrní. Atomové pokusy v ionosféře skončili tak rychle jak začali když zjistili jakej to je pr.ser.
OdpovědětVymazatTo je jako že nejlepší záruka míru je vynález atomové zbraně.
Anonyme,
Vymazatvy jste vyzradil tajemství. Ale máte kliku, že to nikoho z naprosto němýho Vox Populi znezajímá. P