Matěj - Úvahy blázna 7

Teď vám musím popsat den, kdy jsem se tak trochu znovu narodil. A to v říši panování matičky Země, tedy z nerostů a půdy do poslední a vrcholný fáze týhle triády, tedy do říše rostlin.

Možná si budete myslet, že se Matěj už úplně zbláznil, když téměř až na výjimky ztratil kontakt s jevem Amadea. Máte možná skoro pravdu. Ale já se nejspíš nezbláznil, protože jsem právě teď vylezl po odpolední siestě z postele a půjdu do docela studenýho a větrnýho podvečera končícího listopadu na stráň za chalupou posbírat na větvích rozvěšený smradlavý montérky z dnešní zvláštní šichty na dokončování rekonstrukce školky v Čáslavi. A fakt nejspíš zrovna teď potkám svýho prvního, opravdu i fyzicky zažitýho déva. Nebo snad potůčkovou vílu, či škádlivýho skřítka?

Ale proč to takhle složitě popisuju. Protože při tý siestě jsem jako dost utahanej usnul. A řekl bych, že na odpoledne poměrně hluboce. A zdál se mi takovej sen-ne-sen. Copak se lidem běžně zdaj sny o neosobním, energetickým a informačním prostoru a torzních polích? No, to fakt vypadá, jako že ten postarší pán už úplně zhloupl.

I když ten chlápek si furt říká, a to ještě teď, když to píše, že nezblbnul, ale paradoxně spíš trochu zmoudřel a konečně se cíleně uvelebil v hologramu rostlin. To je, co? Vrcholná fáze první triády, končící třetí rostlinnou matrjoškou.

Doputoval jsem k ní docela pozdě, protože mi bude 67 let, a jistě si přidáte i fórek: „ no konečně je dědek doslovně tam, kam mířil a patří“ - tedy do kytiček. Jo máte absolutní pravdu! Jsem konečně tam, kde tenhle retarda měl bejt za normálního vývoje už jako děcko. A teď jdu sebrat ty montérky, abych zejtra mohl bejt v pohodě a už v klidu duše, že mi ten septik-kanál-smrad suterénu čáslavský školky neuškodí. On už mi totiž uškodit nemůže, může mě zabít, to jo, ale uškodit ne !?!

A cože se mi to vlastně zdálo?

Zdálo se mi o poušti, místy písečný a místy kamenný. Sem tam nějakej ten kaktus a pichlavý křoví. Pak bodlák, jo bodlák, ale s nejkrásnějším květem, jakej jsem kdy viděl. A s tak úžasnou vůní, že jsem pochopil tu povídačku o Marii, která když vyprala Ježíškovy plínky, tak je věšela sušit ne na plot, ale do bodláků.

Pak jsem viděl a uslyšel povídat si spolu kameny s pískem a prach s křovím. Křoví zas hovořilo s bodláky a ty se sluncem. Vítr pod nimi lehounce pohyboval jejich stíny, kde se schovávala ještěrka a malej hádek. A tihle všichni čichali tu božskou vůni a občas s gustem znalců koukli na ten nádhernej květ.

A čekali, všichni čekali, celej svět čekal vlastně na co? No přeci na déšť …

Chápete? Sice jsem to tam někde nahoře pitomě nazval energetickým a informačním prostorem, ale ve skutečnosti, vážení, - je to takhle...