3. 5. 2015

Gardový voják Serjožka - nejmladší voják Velké vlastenecké války

Serjožkovi Aleškovi bylo 6 let, když Němci popravili jeho matku a staršího bratra za spolupráci s partyzány. Stalo se to v Kalužské oblasti. Serjožku zachránila sousedka. Vyhodila dítě z okna domku a křikla, aby utíkal, co mu síly stačí.
Chlapec utekl do lesa. Bylo to napodzim roku 1942. Těžko říct, jak dlouho dítě bloudilo, hladové, vyčerpané v zamrzlých kalužských lesích. Narazili na něj rozvědčíci 142. gardového střeleckého pluku, kterým velel major Vorobjov. Přenesli vyčerpaného chlapce v náručí přes linii fronty.
Kam mělo dítě jít? A tak si ho nechali v pluku.
Nejtěžší bylo najít pro malého vojáčka oblečení: kde taky najdeš vojenské boty velikosti 30? Ale časem se našly jak boty, tak i uniforma - vše, jak se patří na syna pluku.


Mladý svobodný major Michail Vorobjov se stal pro Serjožku druhým otcem. Mimochodem, později ho i oficiálně adoptoval.
"Jen mámu, Serjoženko, nemáš," - jednou si smutně povzdychl major a pohladil chlapce po krátce střižených vlasech.
"To by tak hrálo!" - odpověděl klouček. "Líbí se mi sestra teta Nina, je hodná a hezká."
Tak díky lehké ruce dítěte major našel své štěstí a prožil s Ninou Andrejevnou Bědovou, seržantkou lékařské služby, celý poválečný život.
Serjožka pomáhal ostatním, jak mohl: nosil vojákům poštu a náboje ve chvílích mezi boji jim zpíval. Stále víc se projevoval jeho pozoruhodný charakter - kluk byl veselý, klidný, nikdy nezabrečel a na nic si nestěžoval. A pro vojáky byl připomínkou mírového života. Každý z nich doma zanechal někoho, koho miloval a kdo na něj čekal. Všichni, jak mohli, se snažili chlapce pohladit, potěšit. Ale své srdce Serjožka jednou provždy dal Vorobjovovi.
Medaili "Za bojové zásluhy" Serjožka dostal za to, že svému adoptivnímu otci zachránil život. Jednou v době fašistického náletu bomba zasáhla kryt velitele pluku. Nikdo kromě chlapce neviděl, že pod závalem zůstal major Vorobjov.
"Taťko!" - zoufalým hláskem volal Serjožka, skočil do výkopu a přitiskl ucho k závalu. Z vnitřku se ozval jen hluboký sten. Polykaje slzy, chlapec se snažil zvednout břevna, ale jen si ruce rozedral do krve. Nehledě na pokračující výbuchy Serjožka běžel pro pomoc. K zavalenému zraněnému veliteli přivedl vojáky a ti ho vytáhli. A gardový voják Serjožka stál vedle a hlasitě plakal, rozmazávaje si bláto po tváři jako úplně obyčejný malý kluk, kterým vlastně taky byl. Velitel 8. gardové brigády generál Čujkov, když se o malém hrdinovi dozvěděl, udělil Serjožkovi vyznamenání a daroval mu skutečnou zbraň - trofejní pistoli "Walter".
Později byl chlapec zraněn, odvezen do nemocnice a na frontu se už nevrátil. Je známo, že Sergej Aleškov po válce absolvoval Suvorovovu vojenskou školu a Charkovský právnický institut. Mnoho let pak pracoval jako právník v Čeljabinsku, v blízkosti své rodiny - Michaila a Niny Vorobjovových. V poslední roky pracoval jako prokurátor. Zemřel v roce 1990. Ozvaly se následky války.
 
Příběh "Syna pluku" Aleškova by vypadal jako vymyšlený, kdyby nebylo staré černobílé fotografie, z níž se na nás důvěřivě usmívá baculatý chlapec s frajersky na ucho posunutou čapkou. Gardový voják Serjožka. Dítě, které se dostalo mezi mlýnské kameny války, které prožilo mnoho bolesti, a přesto se stalo skutečným člověkem. A na to je, jak známo, potřeba nejen síla charakteru, ale i dobré srdce.

Georgij Vesna

http://custodiya.blogspot.ru/2015/04/blog-post_60.html

(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

1 komentář:

  1. Teraz som si spomenula na film, neviem či sovietsky či náš - Práčatá. Boli sme povinne zo školy na ňom.
    Jo, vo vojnách to deti slíznu... Myslím teraz na tie bez domovov, bez rodiny, na deti Donbasu, na deti z rôznych končín sveta. BE

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.