Rodová paměť - spása nebo berlička?

Přiznám se, že jsem se dlouhou dobu nechal unášet hrdým postojem k tomu, že jsem Slovan. Spekuloval jsem nad tím, jak přesvědčit buňky svého těla, aby začaly vydávat svá tajemství z tzv. rodové paměti, jak se vyladit na tu část svého vědomí, DNA či co tuto paměť má aktivovat.

Ale čím více jsem se v myšlenkách tímto tématem zabýval, tím větší a větší zmatek jsem v tom měl. Nechápal jsem a dodnes nerozumím propojenosti DNA s vlastním naším Základem, který má mnoho jmen - Duše, Duch, Čisté Vědomí, Nadvědomí atp.

Z předaných poznatků, které mám o své minulosti před touto mou inkarnací a z osobních poznání lidí kolem mne totiž vyplývá jedna věc (mohl bych napsat skutečnost, ale takové sebevědomí zase nemám): Náš Základ (Duše, Vědomí ap.) není Slovan(/ka), Germán, Arab. Není ani běloch, černoch či rudoch. Pouze se do těl s takovou DNA inkarnuje. Možná si ji z části přizpůsobí k obrazu svému. A co je důležité zmínit - minimálně některé (ale domnívám se, že většina, né-li všechny) Duše střídají ve svých fyzických vtěleních rasovou a druhovou příslušnost jako ponožky.

A tak si tedy říkám, proč bych se měl ochuzovat omezením na rodovou paměť Slovanů, když moje maličkost v posledním tisíciletí byla Slovanem minimálně (konkrétně nevím o žádné další inkarnaci, kdy jsem byl Slovanem či Slovankou). Proč se nesnažit o napojení na svojí paměť celkovou? Proč chtít jen rozinky?

(©)2014 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

Zmatená žába

V poslední době jsem měl s několika lidmi debatu na totožné téma. Sami s tím začali a já je nesměroval k žádnému výsledku. Každý z těch lidí byl odlišný, jak svým vzděláním, tak životní filosofií. Oč šlo? O "úspěšnosti" předpovědí počasí.

Všichni došli k totožnému závěru - úspěšnost v předpovídání počasí za posledních cca 20 - 30 let klesla pod hranici, kterou normální člověk již nenazve pravděpodobnostní (ta v mých dětských létech byla tuším 70 %), nýbrž naopak za nepravděpodobnou. Čili - skutečné počasí je nakonec ve většině případů jiné, než jaké se předpovídalo! A to tu nemluvím o předpovědích na několik dnů či týdnů dopředu, nýbrž o hádáních (jak jinak to nazvat?) na několik desítek hodin!

Karma - vidíme jen to, co vidět chceme?

Už se takovým článkům skoro ze zásady vyhýbám, ale nedá mi, abych nehodil na plac malou úvahu.

Jistě to znáte. Ve zdrojích zabývajících se duchovnem a ezoterikou je karma jedním z nejvíce omílaných témat. Její princip se dá z oněch textů shrnout asi do:

pomůžeš - bude ti pomoženo

ublížíš - bude ti ublíženo

Často je k tomu ještě důrazně tučným písmem připomenuto, že se vše vrací x-krát znásobeno. Cožpak o to, myšlenka je to hezká a snadno pochopitelná - tedy pro ty, kteří si tyto něčí poznatky přečtou, nepřemýšlejí nad nimi a automaticky je převezmou za své. Jenže ať se snažím sebevíc, mně v této jednoduché rovnici stále vystupuje jedna neznámá, která je z mého úhlu pohledu klíčová. 

Oč jde?

Osobní postřehy 1# - Duše lidí vs Duše zvířat

Nahoře po poslední serpentině sjel ze silnice, z kufru vypustil psa a šel se pokochat pohledem do údolí. Když se nahnul přes zábradlí, stalo se to. Silnice, po které právě přijel, zmizela v houštinách, zmizely i domky na úbočí a jen sem tam mezi vzrostlými stromy a skalními výstupky probleskovala úzká, kamenitá cesta. V oblacích prachu po ní odjížděl kočár.
Srdce se mu náhle sevřelo nevýslovným žalem. Už nikdy ji neuvidí!!
V zoufalství stiskl v dlani jílec meče a celým tělem se mu rozléval bezbřehý smutek.
Ale zároveň s ním si velice živě a bezprostředně uvědomil i blízkost svého psa.
„Betmene, kde jsi chlupáči!“
Na cestě za vzdalujícím se kočárem se mihl černý stín.
„Pozor, Betmene!! Kočár!!“
Z okénka vyklouzla úzká bílá ruka, zamávala a kočár definitivně zmizel za poslední zatáčkou. Souběžně s tím zaslechl kdesi daleko v louce za sebou vítězoslavné psí vyštěkávání. Betmen právě nalezl zkratku do Austrálie!
Protřel si oči a znovu pohlédl do údolí. V odpoledním slunci se zase matně leskla úzká asfaltka. Možná se na ní rozplýval maličký zbytek oblaku prachu. Anebo možná ne. S naprostou jistotou však cítil, že se vrátila.
Když odjížděli, pes s úplnou samozřejmostí, jako by tomu tak bylo odnepaměti, naskočil na sedadlo spolujezdce. 

Vlabi

Zase jsme o něco zbohatli

Změna výpočtu ukazatele hrubého domácího produktu byla u nás doprovázena určitým údivem. Některým lidem se nezdá, že do našeho bohatství jsou nově započítávány kupříkladu služby lehkých děv a provozování vykřičených domů. 
Nechtějí pochopit, že ukazatel typu HDP funguje podobně jako rychloměr. Ukazuje rychlost jízdy, nikoliv její směr.
Ideálem tržní ekonomiky je zpoplatnit veškeré služby, které si lidé poskytují. Pouze v případě, že každý člověk musí za všechno platit, společnost jako celek bohatne.
Vezměme banální příklad. Pokud manželé žijí spokojeně a vzorně se starají o své děti a rodiče, hrubý domácí produkt to nezaregistruje. Jestliže navíc ještě konzumují ovoce a zeleniny z vlastní zahrádky a léto tráví na dece u blízké říčky, naše bohatství nijak nevzroste.

Multikulturalismus - je to to pravé ořechové?

Zdůrazňuji, že tento článek není myšlen rasisticky. Nemám nic proti žádnému slušnému člověku, přičemž mi je buřt jakou má barvu kůže či jakého je vyznání. Důležité je, že uvádění jeho víry do stylu života NESMÍ znevýhodňovat, utlačovat či jinak znevažovat jiného člověka. Za touto hranicí moje tolerance nekompromisně končí.

Dnes mi přišlo toto mailem. Obyčejně zprávy končící "pošli dál", případně "když přepošleš dalším 5 lidem, splní se ti přání" okamžitě mažu, ale tentokrát udělám výjimku. Snad i proto, že mi v týdnu pod ruku náhodou spadl zákon České národní rady na ochranu zvířat proti týrání (Předpis č. 246/1992 Sb.). Nepíšu to proto, že bych chtěl debatovat o humánnosti porážky zvířat, nýbrž kvůli jedné části v tomto zákoně, konkrétně paragrafu 5f. Části, která se tam tak nějak vetřela prý kvůli speciálním potřebám církví a náboženství - buďme upřímní, kvůli muslimské a židovské komunitě žijícím a vesele se rozrůstajícím (nejenom) v České republice. A co že mně to (krom obsahu samotného) vadí? Když to řeknu laicky, tak to, že si skupina lidí z jednoho konce světa (a to nejenom geograficky, ale i mentálně, politicky atd.) sbalí saky paky, přivandruje na druhý konec světa a nehodlá se přizpůsobit tamnímu zažitému stylu života. Naopak, přizpůsobují se jim lidé, co jsou tam dávno doma, přizpůsobují se jim dokonce tamní zákony. A to způsobem, s kterým se většina (pokud jsou s dopadem takto upravených zákonů konfrontováni) nepopasuje. V našem konkrétním případě - minimálně eticky. O benevolenci a upravování zákona, včetně jeho dodržování, co se nepřizpůsobivých spoluobčanů týče, ani nemluvě. Když je někdo nepřizpůsobivý, tak ať se vrátí, odkud přišel, ne?

Celé mi to připadá, jako by se třeba zajíc nasáčkoval do vlčí smečky a ta se mu musela se vší parádou přizpůsobit. Kde to jako jsme?

18.9. - Chemtrails aneb "Bebe dobré ráno :-("

Dnes jak vidno, jsou obzvláště vhodné podmínky pro tvorbu tzv. contrails. Ovšem my, chemtardi (jak nás všeznalí a kdekým placení trollové nazývají), víme své a bohužel úsměv na tváři z "nádherně vymalované" podzimní oblohy nám to nevykouzlí :-(

Otravný vtěrka Google

Možná se mnohým z vás na některých stránkách objevuje nahoře lišta, která oznamuje plus mínus toto:

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Další informace OK

Jsem jen běžný uživatel, takže možná jde jen o vhodné nastavení prohlížeče, ale kupříkladu u toho mého tato možnost chybí. Firefox tuším má v nastavení možnost nastavit si, zda má informovat servery o tom, jestli můžu být, chci či nechci být sledován. Nakolik je toto nastavení spolehlivé si netroufám spekulovat.

Pohádka o domečku s kšiltem

Bylo nebylo...

V jednom městečku stál domeček s rudým kšiltem, taková mrňavá směnárnička, či už možná i banka? A v ní žil moc chytrej a movitej Pán. Miloval ten svůj kšilt tak, že někdy v dobrým rozmaru, zvláště když mu šly kšefty, jako by zvedal či posunoval i ten svůj imaginární kšiltík po hlavě. Jednou, když se zrovna chtěl podrbat na temeni, protože častý drbání hlavy prej bystří rozum, se ale nepodrbal, nýbrž silně ťukl do čela a velmi potichu si sám pro sebe řekl: Dyť je to tak jednoduchý!?!

Jako z pohádky Mrazík :-)

Když člověk naslouchá nejenom ušima, což není můj případ, je leckdy doveden na zajímavá místa - a k podivuhodným poznáním.

(omlouvám se za sníženou kvalitu obrazu, která není způsobena vaším přijímačem, nýbrž v danou chvíli absencí kvalitního foťáku)