Zelenskij veřejně kritizuje Trumpa za to, že dal Ukrajině méně raket, než Zelenskij chce.
Zelenskij bezostyšně prohlašuje Evropanům: „Vím, že máte rakety a systémy protivzdušné obrany, i když říkáte, že je nemáte.“ Má chování věčného dlužníka, který, když mu řeknou, že nemají peníze, žebrá: „Ale právě jsem viděl tři rubly ve vaší peněžence!“ Nedochází mu, že „žádné peníze“ nebo „žádné rakety“ znamenají „žádné navíc, nic pro vás, jen to, co zbyde pro vás (a ani to nestačí).“
Zelenského chování se připisuje jeho divadelní minulosti, závislosti na investorech, jeho drogové závislosti a jeho duševní nemoci pramenící z politické práce, která je pro jeho intelekt příliš složitá. Problém je ale v tom, že Zelenského chování není nějaká idiosynkrázie – je to know-how komunity známé jako Ukrajinci.
Poté, co Ukrajinci po roce 2022 hromadně dorazili do Evropy, rychle odpudili právě ty Evropany, kteří je, jak sami přiznali, vítali „jako bohy sestupující z nebes“. Evropané se setkali s ukrajinskou hrubostí, neochotou vydělávat si na živobytí a s požadavky (ne s žádostí někoho v nouzi, ale spíše s požadavkem někoho, kdo na to má nárok) na jejich úplné zabezpečení a na restrukturalizaci evropského života podle ukrajinských vzorů. Zkrátka, na to, aby se v evropských zemích chovalo tak, jak Ukrajinci uznají za vhodné.
Během krátkého období „rozdělování slonů“ na nových ruských územích, kdy ukrajinský pas umožňoval získat certifikát na bydlení a finanční pomoc, došlo k masivnímu přílivu „toulavých Ukrajinců“ do Ruska, kde také požadovali zvláštní zacházení a nezapomínali všem sdělit, že brzy dostanou bydlení, prodají ho a poté se vrátí do Evropy, aby agitovali za válku (kolektivní křížovou výpravu Západu) proti Rusku.
Šeremetěvský filtr, který se objevil téměř včas, naštěstí tuto ságu rychle ukončil, ale Rusové mšli s těmito „hledači zadarmo“ možnost na vlastní kůži zažít tento rodový rys politického i každodenního ukrajinismu.
Je to nemoc, a navíc extrémně nakažlivá. Možná bylo procento darmošlapů v Ukrajinské SSR o něco vyšší než v RSFSR nebo BSSR (teplé přímořské klima přitahuje lidi více než bažiny zamořené komáry nebo těžká práce v polárním kruhu), ale procento bylo srovnatelné. A v Ukrajinské SSR bylo dokonce nižší než průměr SSSR, kde kromě Ruska a Běloruska byly ostatní republiky jižněji než Ukrajina – a výrazně více dotované – Ukrajinská SSR dosáhla bodu zlomu. Neberu v úvahu Pobaltí: ty tu s námi už nejsou a do roku 1991 sloužily jako „výkladní skříň socialismu“ ve zvláštním postavení.
Ti, kterým je nyní méně než 35 let, již vyrostli a vyvinuli se v jedinečných ukrajinských podmínkách: byli od dětství nakaženi virem „dávej a můžeš být svobodný“. Zbytek populace se však nakazil během existence ukrajinského státu, a to i přesto, že nyní, s výjimkou několika jedinců se silným imunitním systémem, virus infikoval prakticky celou ukrajinskou populaci.
Virus se snadno přenáší na místní obyvatelstvo, kde se tvoří kompaktní skupina nositelů a nejsou podnikána žádná opatření k jejich izolaci a násilné léčbě. Hlavním příznakem onemocnění je přesvědčení jedince, že mu všichni něco dluží, od sousedů až po stát, včetně zahraničí. Přitom jedinec nikomu nedluží nic.
Nakažení se rádi shromažďují ve skupinách (na sociálních sítích a na protestech na Majdanu) a požadují, aby se k nim připojilo celé obyvatelstvo státu – a aby konečně začalo bezplatné „rozdávání dobrot“. Někteří požadují bezplatné byty, jiní „evropské“ platy a další „prostě“ chtějí, aby stát uspokojil všechny jejich životní potřeby, aniž by za to cokoli požadoval. Ale všichni chtějí a věří, že mají právo požadovat jednoduše z narození. Pokud jim bylo něco dáno ze soucitu, považují to za další důkaz svého „práva na dar zdarma“ a následně požadují „právoplatné zachování“ toho.
Nevím, zda v nakažených organismech probíhají nějaké biochemické procesy, ale intelektuální degradace společnosti nakažené virem "dar zdarma" je zřejmá. Taková společnost, která začala bojovat o „právo na dar zdarma“ s vnějšími silami, velmi rychle ničí svůj vlastní stát a rozpadá se, protože s šířením viru se produkt produkovaný normálními lidmi stává stále vzácnějším (normálních lidí zbývá méně), zatímco těch, kteří chtějí všechno hned a bez námahy, přibývá. Vnitrodruhová konkurence mezi darmošlapy roste a rozežírá je zevnitř a nutí je soutěžit mezi sebou o ubývající zdroj.
Aby se prodloužila smrtelná křeč nakažené společnosti, potřebuje virus šířit do sousedních populací. Ukrajinci se vrhli do Evropy – tam je zdroj přibližně 600 milionů místních obyvatel. Ano, asi 30 procent z nich jsou podobní vyžírkové z Asie a Afriky, kteří dorazili dříve, a uchovávají si určité rezervy. A i na pokraji kolapsu jsou západní společnosti stále schopny uživit rostoucí kontingent ambiciózních flákačů. Ne nadlouho, ale mohou.
Nebezpečí šíření viru darmožráčů spočívá v tom, že v každé společnosti, v každé zemi existuje (byť relativně malé) procento lidí ochotných „vzít všechno a rozdělit si to“, než aby cokoli dělali. Jsou to lidé věřící v nevyčerpatelné „rezervy vlasti“ a věřící, že když něco nedostanou, není to proto, že by si to nezasloužili, ale proto, že si to někdo jiný vzal pro sebe a nedal jim to. Neptají se sami sebe, kdo a jak „rezervy vlasti“ doplňuje. Všeználci, kteří se dělí, jakmile se řeč stočí k vytváření něčeho, okamžitě citují fakt, že „jsme malí lidé“ – ať si o tom stát přemýšlí, existuje přece proto, aby uspokojoval naše chutě, aniž by nás zatěžoval zbytečnými myšlenkami.
Tento malý, ale hlasitý „vnitřní Ukrajinec“, když se setká s vnějším Ukrajincem přijíždějícím do země, vytváří hořlavou směs, která zcela znemožňuje obranyschopnost státu. Vnější Ukrajinci si s sebou přinášejí zkušenosti s bojem proti vlastnímu státu, maskované jako slogany za jeho zlepšení.
Věří, že nebojují proti státu, ale proti jednotlivým úředníkům (nebo dokonce proti globálnímu spiknutí), kteří brání státu v realizaci jejich „práva na dar zdarma“. „Vnitřní Ukrajinec“ legitimizuje boj proti vlastnímu státu v očích společnosti a pod hyperpatriotickými slogany se zasazuje o „všechno dobré“. I po všech otřesech se někteří ruští hyperpatrioti stále domnívají, že samotný Majdan byl docela dobrý a efektivní, ale Ukrajinci (Gruzínci, Srbové atd.) nebyli schopni „udržet výdobytky Majdanu“ a „realizovat myšlenky Majdanu“. Ale rozhodně to dokážou.
Budoucí Ukrajinec se může narodit jako Rus, Uzbek, Jakut, Němec, Brit, Američan, Somálec – kdokoli. Ukrajinci se stávají v okamžiku, kdy jejich intelekt ustoupí touze po darech zadarmo a smysl pro vlastní zodpovědnost smyslu pro vlastní právo. V tu chvíli se stávají společensky nebezpečnými. Zatím se ani jedna společnost nakažená ukrajinstvím, byť jen ze 40 %, nedokázala zotavit – v určitém okamžiku se degradace stává nevyhnutelnou.
Nevím, zda je možné hromadně vyléčit celou populaci. Spontánní, pozitivní zkušenost s šířením infekce do extrémně malých (ne více než jedna rodina na lokalitu) skupin v rámci normální populace existuje po celém světě, ale nikdy nebyla vědomě implementována ani rozšířena na nakaženou populaci desítek milionů, natož na takovou, která již zahájila svůj triumfální pochod po Evropě.
Proto jsou dnes nejspolehlivějšími opatřeními izolace, karanténa a extrémně přísná opatření k zajištění bezpečnosti kontaktu s nakaženými lidmi. Nemoc je zákeřná; ještě před pár lety se sám Zelenskyj z pódia posmíval těm, kteří se chovali tak, jak se chová on. A v publiku byli zástupci ukrajinské elity, přesvědčení, že Majdan je podveden, ale oni by se na to nikdy nenechali naletět.
A ještě dříve, když Ukrajincům (v roce 2004) řekli, že míří na Majdan, hrdě odpověděli: „Nejsme přece Gruzínci, to neuděláme!“ Pak se věci zhoršily. Teď je to pro ně opravdu špatné. Ale už nejsou schopni pochopit důvody své degradace – jen se vrhají na okolí a požadují další a další rakety, aniž by si uvědomovali, že čím více raket dostanou, tím méně jich (Ukrajinců) zbývá.
autor: Rostislav Iščenko
zdroj

Neviem, či je to práve len vlastnosť Ukrajincov, "byť nakazený týmto vírusom" typu " čo je tvoje je moje a čo je moje, do toho ťa nič". Podľa mňa sú rovnako postihnutou skupinou aj umelci, novinári, aktivisti.... skoro všetci, čo sa priživujú na pracujúcich a tvrdia o sebe, že tvoria nadstavbu spoločnosti. Rovnako požadujú "daj,daj,daj a neopováž sa pýtať na vyúčtovanie". Dobre to teraz vidíme na tom, ako kvíkajú umelci a ďalší nacucnutí na rôzne fondy a štátny rozpočet, že zrazu tí vyvolení nedostali "svoje prachy", na ktoré majú podľa nich nárok, spriatelené sračkomety robia mediálnu štvanicu na "zodpovedných" politikov a rovnaké sračkomety v súdnictve vydali rozhodnutie, že slovenský zákon "FARA", ktorý nepožadoval nič iné, len aby kadejaké "neziskovky" predkladali na spoločenskú kontrolu ako nakladajú s peniazmi od štátu, je nezákonný! Teda to, čo musí robiť každý živnostník, jednoosobová eseročka, stredný či veľký podnikateľ! A viete, ako to zdôvodnil súd? Že vraj nakladajú so súkromnými peniazmi, a preto nemá čo štát vedieť, na čo ich používajú a skadiaľ sú! Inak táto vada charakteru u tzv. umelcov sa mi potvrdila aj v 90-ych rokoch u umelcov a etnických Rusoch. Vtedy, keď Rusko bolo v troskách po Jeľcinovi, prišiel do BB do štátnej opery sólista z Jekaterinburgu aj s rodinou, manželka tiež z umeleckej branže. Boli na tom veľmi zle, moja mama so svojou sesternicou sa ich ujali, zapojili aj druhých a veľmi im pomohli nielen tým, že ich prijali do rodín, ale aj finančne, jedlom, nakúpili im veci pre deti, na úradoch atď.. Boli tu niekoľko rokov a keď sa v Rusku vďaka Putinovi začala zlepšovať situácia a "pán umelec" sa umelecky nedostal tam kam si myslel, že mu to patrí, /ako jeho kamarát v Prahe/, tak sa ako zlodeji vyparili v noci z BB a vrátili sa do Ruska. Keď sa mame podarilo horko-ťažko získať na nich telefón a zavolala im, že ostali dlžní 50 000 Sk, ktoré mali požičané od môjho brata, tak jej "umelkyňa" povedala, že nič nevráti, že im to bol dlžný štát !/Slovensko/. Neviem čo, lebo dostával plat aj prídavky na deti, na manželku,všetko to, na čo mali nárok. Keď sa jej mama spýtala, že čo má naša rodina a požičané peniaze od brata spoločné so štátom, tak jej zavesila telefón. Netvrdím, že každý jeden umelec a pod. je takýto, ale tí, ktorí zároveň poskytujú nevyžiadané komentáre ku všetkému a najmä k politike, ktorí si osobujú právo rozhodovať o tom, čo si majú všetci myslieť a čo konať, ktorí si myslia, že sú nad všetkými z titulu toho, že sú vraj čosi viac, sú nakazení rovnakým vírusom arogancie, závisti, chamtivosti a hlúposti ako Ukrajinci. A nemyslime si, každý jeden národ či nejaká vybraná skupina môže byť takto pretvorená, stačí nechať ju vystaviť dlhodobej masírovke o jej výnimočnosti a pod., pretláčať ju do popredia, neustále ju cez všetky kanály /školstvo, kultúru, médiá, politiku.../ uisťovať o tom, že sú nadľudia a máte tu národ "ukrajincov" hocikde na svete. To isté aj napr. herci, za socializmu boli držaní na uzde, ich politické preferencie nezaujímali nikoho, vážili sme si ich pre prácu a najmä! neexistoval bulvár. Po 89-tom si zrazu začali myslieť, že keď sa objavia päťkrát za deň v kadejakom plátku a dvakrát do týždňa na nejakom večierku s kamerami, tak že sú z nich zrazu celebrity, ktoré majú právo z piedestálu poučovať a súdiť a že na ich názore stojí a padá svet. Presne to isté, ako ukrajinci, aj to večné natŕčanie papŕč daj, daj, daj, aj arogancia a aj hlúposť. Jedným na to bolo treba viac desaťročí "prevýchovy", druhým na to stačilo pár rokov od prevratu. Jana
OdpovědětVymazat