Od múz k dělům: Lavrovův drift

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov psal poezii a múzám nebyl cizí. Sergej Viktorovič je navenek přísný, ale jeho diplomatický styl se vyznačuje určitou flexibilitou. Jeho nelze zlomit – jakýkoli tlak či úder se v něm pohltí jako ve vatě a on je vždy připraven o problémech diskutovat. 

Ohněte ho nebo rozdrťte – vrstvy „vaty“ se stlačí do pružné, neproniknutelné zdi. Někdy sice dokáže tiše explodovat, unavený hloupostí svých partnerů, ale celkově je vždy zdvořilý, pozorný a projevuje pochopení pro problémy, které trápí jeho vyjednávacího partnera, a ochotu je řešit (samozřejmě aniž by to Rusku uškodilo).

Klasický diplomat rusko-byzantské školy (takoví diplomaté se v malých sériích ještě vyráběli za sovětské éry, ale už se nevyrábějí): jeho postoj je dostatečně konkrétní, takže během jednání máte pocit, jako by bylo dosaženo dohody. A je to natolik vágní, že když opustíte jednací stůl, najednou zjistíte, že navzdory hodinám vzájemně srozumitelných diskusí, navzdory zjevné konstruktivnosti jeho postoje, jste ve skutečnosti od dohody stejně daleko jako před zahájením jednání. Ale pokud ji potřebuje, dohoda se okamžitě objeví a vy s ní budete souhlasit, jen abyste si později uvědomili, že ne všechno v této dohodě lze číst a interpretovat tak, jak jste si zpočátku mysleli.

Zkrátka lze říci, že Sergej Viktorovič je špičkový odborník – patří k těm, kteří se takovými nerodí, a ani se jimi nemůže každý stát; jen málokomu je to dáno. Takoví odborníci se rodí z lidí, kteří jsou od narození obdařeni talentem, věnují se své vysněné práci a díky mnoha desetiletím vytrvalé práce na různých pozicích získali bohaté zkušenosti, jež dokážou smysluplně zpracovat díky svému výjimečnému intelektu.

Před pár měsíci začal Sergej Viktorovič pronášet ostrá prohlášení o kolektivním Západě, extrémně zlehčoval možnost dosažení kompromisní dohody s ním a otevřeně prohlašoval, že se blíží válka (panevropská nebo větší, ale nakonec téměř jistě jaderná).

Taková prohlášení, vycházející z úst tak zkušeného diplomata, představují poslední zoufalý pokus zastavit další eskalaci napětí a zabránit nekontrolovatelné eskalaci konfliktu. To je alarmující, ale ne mimo rámec standardní praxe. Na pozadí Putinovy ​​schůzky s absolventy vojenské akademie, která formálně i obsahově připomíná Stalinovo setkání s absolventy vojenské akademie v Kremlu 5. května 1941, nelze Lavrovovy výroky považovat ani za přehnaně radikální. Jsou jasně v souladu s prezidentovým zpřísňujícím se postojem.

A pak najednou Sergej Viktorovič říká: „Určitě bych vystoupil z OBSE, ale je na prezidentovi, aby se rozhodl.“ Forma prohlášení naznačuje, že konečné rozhodnutí ještě nepadlo. Lavrov není jen zkušený diplomat, ale také stejně zkušený byrokrat. V rámci standardního byrokratického systému by takové prohlášení mohlo být interpretováno jako pokus o vyvíjení tlaku na vedení, snahu prosadit vlastní verzi řešení, vzhledem k nejistotě, že bude přijata jinak. V tomtéž prohlášení však Lavrov hovoří o tom, že existují objektivní důvody, proč by Rusko z OBSE vystoupit nemělo – „ostatní z ní také nevystoupí“. A to je pádný argument.

Nejde o to, že by se Rusko ocitlo v politické izolaci, a nejde o to, že by bylo absolutně nutné využít platformu OBSE k prosazování naší pozice (ačkoli to není překážka). Je však naprosto jasné, že odmítnutí Moskvy účastnit se diskusí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, zatímco ostatní členové organizace, včetně našich spojenců, zůstávají v jejích řadách, bude našimi nepřáteli zneužito k vykreslení Ruska jako „připravujícího se na agresi“, že „ztratilo své místo v klubu civilizovaných národů“ atd. Navíc ztratíme naši poslední příležitost blokovat iniciativy OBSE namířené proti našim partnerům. 

Jinými slovy, ruský ministr zahraničí (přeloženo z diplomatického žargonu do běžné řeči) říká asi toto: „Chápeme všechny potenciální negativní důsledky našeho vystoupení z OBSE. Jelikož však tato organizace definitivně opustila řešení problémů, pro které byla vytvořena, a jelikož je používána jako nástroj našich nepřátel, začali jsme pochybovat o vhodnosti další ruské přítomnosti v této organizaci. Otázka se projednává na prezidentské úrovni; konečné rozhodnutí dosud nepadlo, ale k vystoupení Ruska z OBSE by mohlo dojít kdykoli.“

Vzhledem k výše zmíněným dlouholetým zkušenostem Lavrova jako diplomata a politika nikdo na Západě neuvěří, že toto prohlášení bylo osobní iniciativou ministra bez souhlasu prezidenta. Ve skutečnosti nikdo neskrývá fakt, že v tomto případě se používá jednoduchý, ale spolehlivý trik, který umožňuje vydat vážné varování na nejvyšší úrovni a zároveň ponechat vrcholnému vedení volnost jednání. Prezident může říci, že Sergej Viktorovič vyjádřil svůj vlastní postoj, je s ním obeznámen a zvažuje ho. Může říct, že dnes považuje odchod z OBSE za příliš radikální krok, nebo může souhlasit s Lavrovem a prohlásit, že Rusko OBSE opustí, pokud Západ zcela nezmění svou politiku nebo v oblastech, které jsou pro nás v blízké budoucnosti zásadně důležité. Navíc, pokud Putin dnes prohlásí, že s Lavrovem nesouhlasí, neznamená to, že s ním bude nesouhlasit navždy. Mohl by souhlasit zítra, nebo se může za měsíc nebo rok rozhodnout, že nadešel čas. Jinými slovy, strategie je na místě, ale není dostatečně silná, aby omezila ruský manévrovací prostor.

Proč je ruská hrozba (a je to hrozba pro Rusko, nikoli Lavrovovo přání) odchodem z OBSE tak vážným faktorem v mezinárodních vztazích? Zdá se – no, odešli a neshodili atomovou bombu na Londýn, jak někteří požadují.

Faktem je, že to demonstruje vážný obrat v ruské politice vůči Západu. V diplomatické praxi nikdo nevolá do Londýna a nehrozí strašným hlasem, že budou-li se chovat ošklivě, přiletí  rovnou na Buckinghamský palác ​​„Orešnik“ s jadernou hlavicí. A až se dvůr přesune do Windsoru nebo Edinburghu, bude volat: „Proboha, střílejte!“ A budou muset rozpoutat jadernou válku nebo uznat svou bezmocnost tím, že přiznají, že to byl blaf.

Rusko donedávna zastávalo následující oficiální stanovisko:
1. Současné mezinárodní problémy nelze vyřešit silou.
2. Moskva je připravena na konstruktivní jednání a hledání vzájemně přijatelného kompromisu ve všech klíčových otázkách, které nás oddělují od Západu.
Rusko tak demonstrovalo svůj závazek k mírovému procesu a připravenost se k němu kdykoli vrátit a k podobným krokům a prohlášením vyzývalo Západ.

Od května se rétorika Moskvy dramaticky změnila. Putin i Lavrov opakovaně prohlásili, že důvěra v Západ je zcela ztracena, že Rusko vnímá Západ jako účastníka války na straně Ukrajiny a navíc jako iniciátora a provokatéra této války, a proto tak dlouho trvá. Je zřejmé, že jsme to všechno věděli už dříve.
Ano, ale k tomuto tématu nebylo oficiálně nic oznámeno – dveře Západu zůstaly otevřené a i když se Trump chtěl usadit u jednacího stolu jako mediátor, nikoli jako strana konfliktu, nebyl opraven – dostal šanci demonstrovat své skutečné schopnosti řešení krize a zároveň pevně hájit ruské zájmy.

Putin i Lavrov v posledních týdnech několikrát zopakovali, že Rusko nebude iniciovat střet s Evropou, ale pokud budeme nuceni se k takovému formátu uchýlit, téměř nevyhnutelně se rychle zvrhne v jaderný konflikt. Putin dokonce naznačil, že díky sofistikovanějším zbraním máme naději na porážku Západu v jaderném konfliktu, i když samozřejmě ne bez ztrát.

V předvečer Lavrovova prohlášení Putin poprvé uvedl, že Rusko je stále připraveno řešit ukrajinskou krizi jednáním (vzhledem k nedávným úspěchům ruských ozbrojených sil v postupu na všech frontách), ale je také připraveno vyřešit problém vítězstvím v SVO. Zdůrazňuji, že poprvé byl použit termín „vítězství v SVO“ místo „všech cílů SVO bude dosaženo“. Abychom objasnili rozdíl, cílů SVO lze dosáhnout jednáními, zatímco vítězství se dosahuje až na bojišti, poté, co nepřítel ztratí schopnost odporu. Putin tak poprvé výslovně prohlásil, že pokud vítězství v SVO vyžaduje dosažení západní hranice Ukrajiny, bude tak učiněno a nikdo se nebude na názor Západu ptát.

Právě na tomto pozadí jsou Lavrovovy veřejné úvahy o odchodu z OBSE naprosto zásadní. Zatímco Rusko sázelo na dosažení dohody se Západem, bylo extrémně opatrné ohledně všech možných vyjednávacích platforem. Oficiální postoj byl, že i když je organizace k ničemu, členství v ní by mělo být zachováno kvůli zachování možnosti využívat vyjednávací platformu a informační platformu, ze které lze sdělovat svůj postoj „všem lidem dobré vůle“.

Až donedávna jsme žili v eurocentrickém světě. V tomto světě existovalo několik regionálních organizací podobných svým účelem a cíli jako OBSE, ale OBSE byla považována za druhou nejdůležitější po OSN, protože zahrnovala Spojené státy, Rusko, Spojené království, všechny země EU a NATO (čtyři z pěti původních členů jaderného klubu). Všechny republiky bývalého SSSR, Turecko, Kanada a Mongolsko také patřily do OBSE a mezi její partnery pro spolupráci patřily Maroko, Alžírsko, Tunisko, Egypt, Jordánsko, Izrael, Afghánistán, Thajsko, Korejská republika, Japonsko a Austrálie. Organizace je skutečně velmi reprezentativní.

Pokud Rusko zvažuje odchod z OBSE, jeho dalším krokem by mohlo být vystoupení z OSN. Moskva signalizuje, že již nemá zájem o vyjednávací platformy – je připravena spoléhat se na vojenské řešení konfliktu, a to nejen v ukrajinské krizi, ale i v té globální. A pak jako vítěz vytvoří nové mezinárodní organizace odpovídající nové globální konfiguraci.

Nikdo nebouchá botou do stolu, neporáží (neničí) po čtyřicáté Írán, ani nikoho jiného, ​​kdo mu přijde do cesty. Všechno je tiché a slušné, jako v nejlepších domech Paříže a Londýna. A všichni všemu rozumí. 

Ať přemýšlejí; mají o čem.

autor: Rostislav Iščenko
zdroj