Za severním větrem

Kdysi jsem napsal knihu. Je to taková dlouhá pohádka, avšak slovem pohádka nechci říct, že by to bylo čtení pouze pro děti. Do příběhu je vpleteno mnoho myšlenek o… čemkoli, co nás zvídavé lidi zajímá. Je to příběh o dávných dobách, o cestě po bájných místech, o horách a tajemstvích. O hrdinství. Zkrátka o tom, co se ze světa už jaksi vytrácí. Je mi líto nechat ten příběh nadále v šuplíku a zároveň i to, že dnešní svět by takové vyprávění jistě neocenil. Proto ho chci říct nejprve vám, zvídavým lidem v tomto zapadlém koutě internetu. 

Autor

...............................................................................................................................................

Kapitola druhá

Průvodce z nebe

„Hoď klubko před sebe, kam se pokutálí, tam také jdi.“

Z pohádek

Nad korunami stromů na nás shlížel Urman. I když padla černá noc, jeho bílé vrchy jako by samy byly zdrojem světla. Plamínek plál a Bajkůn na své balalajce jezdil prsty bezcílně ze struny na strunu, přesto však zněly líbivé tóny.

Hlavou mi bloudilo mnoho otázek, jedna se však vracela stále dokola.

„Krodo, když jsi mi na Uru vyprávěl o Kryšeni a jeho velikém daru, co jsi myslel tou skulinou mezi dvěma světy? Bránou, kterou nemůže nikdo jiný projít? Kde ji najdeme?“

„Kde jsou Brány mezisvětí, víš,“ pravil Šedovousý sedící na druhé straně ohniště a skrz plameny si mě prohlédl. Vzpomněl jsem opět na vyprávění starého Vytky. 

„V Daarii, tam žijí ti, kteří se dokážou o Brány mezisvětí správně postarat. Žreci, ochránci cest…“ 

„To vím,“ odpověděl jsem, „ale Kryšeň se přeci nevydal ke hvězdám, vydal se až někam za ně, tam, kam nelze dohlédnout.“

„Průchody do jiných vrstev bytí jsou smyslům obyčejných lidí skryty. Cesty to jsou klikaté a dá se na nich lehce ztratit. Jen Kryšeň dokáže po těchto stezkách chodit, aniž by zabloudil.“

„To i tam nahoře jde zabloudit?“ podivil se Mep a hleděl na hvězdy, které se mísily s jiskrami z plamene.

„Všechny cesty jsou stejné,“ odvětil Krodo a též obrátil oči vzhůru, „podobně jako na naší zemi. I tam jsou zapadlé kraje a křivolaké stezky vedoucí do osamělých končin kdesi za hvězdami.“

„A jsou tam nahoře dlouhé cesty?“

„Co je to dlouhá cesta, Nurbrne? Mravenec se vydal za hory… a půjde dlouho. My jsme je přešli za čtyři dny. A ptáci? Ti teď táhnou na kraj světa, ale ke hvězdám nikdy nedoletí.“

„Čas určuje vzdálenost míst,“ zabručel Deratan.

„Stejná cesta, ale jejím prachem se dá plahočit různě dlouho. Když poutník vsadí nohu do třmene, svět je rázem menší. Prostory dálek se přiblíží, cesty se zkrátí. Věz, Nurbrne, že pro některé bytosti je celá země jen klubko vlny. A tam nahoře? Čas určuje vzdálenost míst, ale místa určují tok času a ten v těch výškách neplyne tak jako tady na hroudě světa.“

„Ke hvězdám je to dál než blíž, ale jak pro koho a jak kdy. To se mi snažíš říct, Krodo?“ usmál jsem se na vypravěče.

„Pálí ti to.“

„Nu dobrá, ale když lze cestovat i ke hvězdám, proč my musíme po svých? Kdo je ten, pro koho je celý svět jen klubko vlny?“

„V pohádkách jsou čarodějové, kteří svou holí nakreslí do písku malou loďku a ta je odnese kamkoliv.“

„Kamkoliv?“

„Ano. Třeba pryč.“

„Krátké cesty na daleká místa,“ zasnil jsem se, „ale copak ty sám nejsi čaroděj? Nakresli takovou loďku, Krodo a hned budeme tam, kde je třeba!“

„Neumím udělat ze světa klubíčko, Nurbrne,“ posmutněl Sivobradý.

„Tak proč svět nezachrání ti, kteří tohle umí?“ nechápal jsem.

„Co je to s tebou? Copak jsi najednou líný zachraňovat svět, holobrádku?“ optal se mne Bajkůn a já jsem si vzpomněl na melodie jeho toulavých písní. Měl pravdu. Copak jsem už zapomněl na ten obraz kopců, dolin a starých prošlapaných bot?

„Ty pecivále!“ na čelo mi náhle přistála malá šiška, kterou hodil Mep. 

„To by se ti líbilo, Nurbrne!“ přidal se Ekrin. „Ležet za pecí a čekat na spásu světa od nějakých kouzelníků v loďkách nakreslených v písku. Kdo to kdy viděl?“

„Pěkně po svých!“ zasmál se Adlovon.

„Máte pravdu,“ přitakal jsem. 

„Najdeme Kryšeně a ten už bude vědět, na jakou pěšinu se dát,“ promluvil Bajkůn.

„Až se s ním setkáme, dozvíme se víc,“ řekl Ekrin a my ostatní jsme pokývali hlavami.

Později v noci, kdy táborák pouze jiskřil uhlíky, jsem z dlouhé chvíle vytáhl svůj meč. Čepel blýskla v lunném svitu a připomněla mi, že tu se mnou stále je. Namířil jsem ostří k obloze, když v tom Deratanovi blesklo v očích.

„Pojď za mnou,“ promluvil Hromotluk, uchopil svůj meč a vstal.

„Nejsem žádný šermíř,“ vypadlo ze mě a nejistě jsem se postavil.

„Já vím, právě proto.“ Hromotluk udělal pár kroků vzad. Ostatní se dívali, jako bychom se s lamželezem chystali na nějaké představení.

„Pamatuješ si na svoji oblíbenou šavlozubku?“ otázal se Deratan.

„Víc, než dobře.“

„A co ti nejvíc nahnalo strach?“ pokračoval silák.

„Zuby, měla zuby jako šavle…“

„A co máš ty? Stejně jako má šavlozubka tesáky, ty máš svůj meč a měl by ses s ním naučit zacházet, hochu. Tady za Urmanem běhají horší strašidla než nějaké přerostlé kočky. Tak se ukaž!“ křikl Hromotluk a rozběhl se proti mně. Břink! Jeho ránu jsem vykryl svým mečem, který mi hned nato vyskočil z ruky jako vyplašený zajíc. Deratan mě pak lehce srazil k zemi a já jsem si přičichl k hlíně.

„Vidíš? Už bys byl na onom světě,“ pověděl Deratan klidně a já jsem vstal. „Drž meč pevně, ani šavlozubce nepadají zuby z tlamy.“

Hromotlukova čepel opět zasvištěla vzduchem. Ukročil jsem a postavil mu do cesty meč svůj. Prásk! Deratan udělal další krok a opětoval ránu z druhé strany. Co krok, to další úder! Couval jsem a couval, když vtom se mi pod nohy připletl kořen a já jsem opět ležel jak dlouhý tak široký. Deratan do úderů jistě nedával tolik sil, kolik by mohl. Hrál si se mnou jako kočka s myší.

„Nezapomeň se dívat pod nohy!“ poznamenal Ekrin od ohně.

Deratan stál nade mnou a tvář mu vzácně zazářila lehkým úsměvem. Povzdychl a zvedl mě ze země.

„Teď si jej vyzkouším já!“ zvolal Mep a vyskočil ze svého pelechu u kmene stromu. „Tak se ukaž, Nurbrne!“ zašklebil se Vtipálek a čepel mu vylétla z pochvy.

„A ty, Deratane, ten meč neschovávej!“ zasmál se Ekrin a vrhl se po Hromotlukovi. Řinčení čepelí se lesem ozývalo ještě dlouho do noci, a kdyby snad kolkolem bloudila nějaká nestvůra, jistě by se nás bohatýrů zalekla. Bajkůn hrál a nad korunami stromů na nás neúnavně shlížel Urman…

Druhého dne naše cesta pokračovala do kraje divokých kopců, roklí a starodávných hájů. Z nebes znovu zazněl hlasitý pískot. Pohlédl jsem vzhůru a sokol letěl přímo nad námi. Následovali jsme jej, přesně dle rad strážců z hor. O těchto místech za Urmanem jsem neslyšel ani vyprávět. Byla to pro mě cizí země, namoutě neznámá končina. V lesích ani živáčka, hvozdy rozlehlé a bez konců. Žádné políčko ani víska, jak jsem na to byl zvyklý u nás za horou.

„Podivná to država…“ pomyslel jsem si, avšak zdálo se, že podivností přibývá. Les houstl a tmavl a v zádech jsem začal cítit nepříjemné mrazení. Pochodovali jsme přesto dál. Sokol určující naši cestu zmizel z oblohy a to nebylo dobré znamení.

Zastavili jsme v té části lesa, odkud se šero nedá vyhnat ani poledním sluncem, a aby toho nebylo málo, z jednoho stromu se na nás zašklebil kříž, svázaný ze dvou dlouhých kostí. Jen tak visel a zlověstně se pohupoval ve větru.

„To nejsou zvířecí kosti,“ pravil Krodo. Hnáty byly ještě potřísněné zaschlou krví a hlína kolem stromu zbarvená do ruda.

„Co to znamená?“ sykl jsem a udělal krok vzad.

„Lidské kosti… někdo tu před námi přeci jen už byl,“ zamračil se Deratan.

„A ten někdo musel mít smůlu,“ pověděl zachmuřeně Bajkůn a pozoroval krvavou stopu, která se ztrácela v houštině. Stíny byly podivně tmavé a křovisko, ve kterém mizela rudá stopa, ševelilo, že nejsme zvaní hosté. Ekrin obešel křovisko, ale nikde nic.

„Co to mohlo být?“ vypadlo ze mě.

„Něco lačnící po lidském mase,“ zahřímal Šedovousý a najednou se o kousek dál mezi stromy mihl povoz, tažen dvěma páry hřebců. Nechali jsme kostnatý kříž tam, kde visel, a zamířili na lesní pěšinu, kterou drkocal žebřiňák přeplněný vrbovým proutím. Tak přeci jen tento zapomenutý kraj, nebyl až tak zapomenutý! Když jsme se vydrápali na cestu, ozvalo se: „Prrr!“ Koně se vzepjali, s odfrknutím zastavili a kočí zplna hrdla zařval: „Há! To jste vy? Ti loupežníci? Tak pojďte, skolím vás jednoho po druhém!“ Seskočil z kozlíku a vytáhl starý rezatý meč a začal jím mávat jako smyslu zbavený.

„Copak vypadáme tak strašně?“ nechápal Bajkůn a osahal si tvář, zdalipak má už dlouhé loupežnické vousy.

„To je jedno, jak vypadáte! Dneska už nevěřím nikomu!“ opáčil postarší drožkař.

„Schovej ten meč, staříku, nejsme žádní lapkové,“ promluvil Adlovon a muži se očividně ulevilo.

„Tak co jste zač?“ vylétla z toho podivného proutkaře další otázka.

„Jsme prachobyčejní pocestní,“ promluvil Krodo, aby vozka ztratil poslední pochyby.

Ten si pomalu zastrčil meč za opasek a povzdychl: „Díky bohům.“ A vyšplhal zpět za opratě. „A kam míříte, tuláci?“ zeptal se vzápětí a přejel si prsty přes prošedivělé strniště na tváři.

„Kam? Touhle cestou stále vpřed,“ ukázal Krodo. „A ty?“

„To jsme na tom stejně,“ pokýval hlavou proutkař.

„Tož to by byla škoda toho nevyužít!“ prohlásil Vedkar.

„To by byla, tak si naskočte,“ chápavě pobídl kočí a hodil hlavou na žebřiňák s proutím, „mé jméno je Vrb a právě mířím do Břízkova Dvorce. Třeba se tam pro vás najde užitečná práce, teď by se nám pár chlapů, jako jste vy, hodilo.“

I naskládali jsme se mezi otýpky proutí a vozka zatáhl za opratě.

„Nic proti pletení proutků, ale proč si nás pleteš s loupežníky?“ otázal se Mep, když se kola rozjela. „Copak vám tady řádí nějaká sebranka?“

„Co, loupežníci! Hrdlořezové a lidojedi to musejí být!“ bědoval Vrb. „Cestou jsem zahlédl lidské kosti. Visely ze stromů a tohle divá zvěř nedělá.“ 

„Viděli jsme,“ promluvil Krodo.

„Nejspíš to budou ti divoši! Na půl opice, napůl lidé. Dělají tady jenom neplechu!“

„Pokusíme se tomu přijít na kloub,“ řekl Ekrin a poplácal kočího po zádech. Proutkař vzdychl a jeho staré vrásčité oči na nás ustaraně pohlédly.

„Kolem teď obchází strach, který jsme ještě nedávno v naší končině neznali.“

„To máš štěstí, že jsi potkal právě nás,“ usmál se Mep zeširoka.

„Pročpak? Řešíte záhady?“ podivil se vozka.

„Možná…“

Vůz vyjel z černého lesa ke klidnému jezírku u březového háje. Voda byla čirá, že až na dno jsme dohlédli, a hladina se co chvíli zčeřila, když nějaká rybka asi z dlouhé chvíle vyskočila na vzduch. Břízky se bělaly a jejich sluncem pozlacené koruny zářily, až zrak přecházel. U břehů třpytivého jezera se na nás usmívala pohádková dědina. Tak sem nás chtěl sokol přivést? Možná zde najdeme další vodítko k nalezení posla. Nebo je již zde?

„Vítejte v Břízkově Dvorci,“ broukl Vrb a zastavil u jedné ze salaší. Než proutkař seskočil z kozlíku, už jsme nosili otepi proutí z vozu, že nás kočí ani sledovat nestačil.

„Ke kůlně, chlapi!“ zavolal a odvedl koně do stáje.

„Co jsi to přivezl za chasníky, Vrbe?“ ozval se líbezný hlásek z pěšinky, kde si to k nám tančily dívky ze vsi.

„Vidíte snad, statné junáky! Pomůžou nám a na noc tady složí hlavu,“ zasmál se proutkař. „Že je to tak?“

„A to jsi nám, Vrbe, zapomněl říct, že ti kolem domu tančí lesní víly!“ podivil se Ekrin, a jak měl zvykem, upravil si knírek, aby se mu na dívky lépe usmívalo.

„Jak jsi nás poznal, fešáku? Když se zrovna vydáváme za děvčata z vesnice,“ chichotaly se krásky.

„Lehce,“ pokrčil rameny Šibal.

„Na příští tancovačce jsme na tebe zvědavé!“ volaly děvečky.

„Však uvidíte!“ zamával Ekrin na krásky, které si to s písničkou tančily dál do vsi.

„Dříve jak o slunovratu s tím cukrováním nepočítej, kamaráde,“ poplácal Mep Šibala po zádech.

„To ještě uplyne v řece hodně vody,“ pokýval hlavou Ekrin. „Co už.“

„Slunovrat! To u nás bývá ta nejlepší slavnost v roce,“ zasnil jsem se.

„Tak my chodíme světa kraj, abychom potkali takovou nádheru, a Vrbovi stačí vylézt na zápraží,“ zahleděl se Bajkůn za odcházejícími děvčaty.

„To by bylo!“ promnul si dlaně Adlovon, když odnesl poslední otýpku.

„Nu, moji milí pocestní, ty pruty bych sám tahal do večera, přijdete vy a žebřiňák je šmahem prázdný. Zvu vás dnes večer na pivo a na nějaký ten žvanec do naší hospůdky.“ A dřevorubcova tvář zazářila jako sluníčko.

„Hospůdky?“ optal se kdosi.

„Uvidíte, bude se vám tam líbit,“ nalákal nás Vrb.

Vypadalo to, že krom mě si na zkřížené hnáty v lese již nikdo ani nevzpomněl…

„Tak to abychom vám ještě trávník pokosili,“ prohlásil Bajkůn.

„Na to, poutníci, hoďte kládu! Jdeme, mám hlad jako vlk!“ vycenil zuby hospodář.

Na druhé straně jezírka se v lese u cesty krčila hospůdka s červenou střechou a malovaným štítem. Byla to taková ta skrovná krčma, kterou jsme naším příchodem z poloviny zaplnili. Za šenkem se válelo pár soudků piva a výčepní s radostí natočil každému vyprahlému poutníkovi či zmoženému sedlákovi. Jako by se sem zpráva o lidských kostech z hlubin lesa ještě nedonesla a zmínka o cizozemcích už vůbec ne. Za okénky jasně svítily bělavé břízky, které v zapadajícím slunci pomalu růžověly.

„Nazdar hospodo!“ pozdravil Vrb přísedící a ukázal na hostinského devět prstů. Ovšemže na to musel užít obě ruce.

„Koho to k nám vedeš?“ vyptávali se hosté.

„Pomocníky!“ prohlásil Mep a pozvedl bradu. 

Posedali jsme si kolem stolu, na který co nevidět přistály dvě pečené ryby a k nim bochníček žitného chleba.

I pojedli jsme, popili, když vtom přišla řeč na lidské ostatky v hlubinách zdejších lesů. Jedna selka z druhé strany Břízkova Dvorce povídala, že na samotě nedaleko odtud zmizeli dva statní synové. Že je prý něco odneslo a už nevrátilo. Stejně mluvil i kovář. Prý tady teď pobíhá jakýsi běs. Tělo lidské, hlava kozí, kopyta má kamenné a oči rudé jako krev. Ostatky svých obětí nechává v lesích jako výstrahu. Avšak jen co vesničané promluvili o těchto strašidelných pověrách, které ruší klidný spánek ve vsi, dědinou se rozlehlo řinčení a zavrzání, jako by se někde starý smrk vyvrátil. Vítr zadul a zalomcoval s okenicemi. Vtom se z venku ozval vřískot. Za okny už vládla neprostupná tma a ten výkřik vjel jako nůž do pohodlí krčmy. 

„Volání o pomoc?!“ vykřikl hostinský.

Všichni jsme vylétli ze dveří a chvátali tam, odkud se pláč a jekot ozýval. O tři domy dál na kraji vsi se z posledního stavení šířil lomoz, přerušovaný zoufalými dívčími výkřiky. Dům na nás už z dálky mával vytrženými dveřmi z pantů, které se kymácely ve větru. Kdo to uvnitř řádí? To nebude meluzína. Potemnělý dům brzy prozradil své tajemství. Mezi dveřmi se zjevila skrčená kostěná postava. Napřímila se a vylezla na zápraží. Svým vzrůstem převyšovala dva statné muže a v podpaží držela křičící dívku, jež se snažila vymanit ze sevření té podivné bytosti. Hrůza vidět její zkřivené tělo! Oděna v černém hávu, tvář chundelatá, skrytá v šeru. Zachechtala se jako vichr, když nás viděla přibíhat.

„Stůj, je-li ti život milý!“ zahromoval Deratan, avšak zrůdná postava už se po nás ani neohlédla. Se svou kořistí zamířila dlouhými křivými kroky tam, kde končil březový háj a černaly se prastaré hvozdy. Ke stavení jsme doběhli zrovna, když se po prchající bytosti poslední větévka v lese zakymácela.

„Kostěná noha…“ zasmušil se Krodo a bylo vidět, že kolemstojící vesničany jímal strach. Statní mužové z Břízkova Dvorce váhali, zda se rozběhnout do hrůzných hvozdů a pronásledovat to zjevení. Báli se a nebylo divu.

„Musíme ji zachránit!“ vzkřikl Vrb a zamával planoucí loučí. Zdejší chasníci se sic třásli strachy, ale věděli, co je třeba udělat a chystali se zaběhnout domů pro vidle, meče a sekyry.

„Nechte to na nás!“ zvolal Krodo hlubokým hlasem, který když zazněl, povyk ustal.

„Pár silných paží navíc se vám bude hodit,“ nabídl kdos.

„Ne! Ty paže ať zůstanou a hlídají ves,“ opáčil Šedovousý.

„Vy si myslíte, že jste nějací hrdinové? Dva chlapy ze samoty si ta stvůra už vzala a teď i jednu naši dívku!“ halekal ponocný.

„Nezvyšuj hlas, chlapče, ať tě běsové neuslyší…“ zabručel Hromotluk a ponocný zmlkl.

„Běžte tedy! A my slibujeme, že z černého lesa nespustíme přes noc oči,“ prohlásil Vrb a jeho pohled byl plný naděje.

„Nezoufejte, do rána zde jsme jako na koni,“ řekl Mep a neohroženě zamířil do hvozdů, jako by snad jasný den byl a ne noc, tak temná, až srdce leká…

autor: Jan Rosomák

poznámka: Celou pohádku si můžete stáhnout v rubrice "ke stažení"