Co je za „výjimečností“ USA

- v čem spočívá nebezpečí hlavního aspektu americké ideologie

„Hříchy ostatních odsuzujete horlivě až do roztrhání, raději však začněte se svými vlastními a k cizím se ani nedostanete,“ tato slova napsal William Shakespeare před více než 400 lety, ale ani dnes nenajdete lepší, která by co možná nejpřesněji popisovala rysy anglosaské zahraniční politiky. Obzvláště hluboce je ve Spojených státech zakořeněný zvyk stavět se nad všechny ostatní a poučovat je, a protože unipolární svět dnes zažívá řadu problémů, syndrom americké výjimečnosti (SAV) opět slibuje problémy.

SAV je nebezpečná nemoc postihující nejen americké, ale i anglická instituce, ale vzhledem k velikosti a vojenské síle Spojených států, jejich ideologii a ekonomickému potenciálu mohou následky tohoto problému ohrozit celé lidstvo.

Kořeny tohoto „syndromu“ je třeba hledat v dávné minulosti, už proto, že Spojené státy se nejprve vyvíjely izolovaně. K uchvácení bohatství původních obyvatel, nebo jak je to eufemisticky nazýváno v literatuře – ke „kolonizaci“, došlo daleko od hranic velkých mocností, což poskytovalo úplnou svobodu konání a bylo magnetem pro dobrodruhy z celého světa.

Území s mírným podnebím, mnoho přírodních zdrojů a množství hodnot vytvořených místními obyvateli byly chráněny vodami oceánů v porovnání s indickými domorodými kmeny, jež byly zaostalé a neměly pokročilé technologie. S ohledem na specifické rysy takového přestěhování se kontinent migrantům „kolonizujícím“ region ukázal být velmi příhodným.

Lidé byli přitahováni do „Nového světa“ možností beztrestného obohacení a možností expanze nikoli vybojované se silnými sousedy, ale ukradené slabším domorodcům. Jiní přistěhovalci hledali způsoby, jak se zbavit břemene administrativních systémů a zavedených tradic na evropské pevnině. A další chtěli začít nový život od nuly, neboť „americký národ“ v prvních dobách sestával hlavně z vyhnanců z Anglie, Francie a Španělska, ale i z dalších zločinců.

Pokud z původní historie Spojených států odstraníme hollywoodskou propagandu, otevře se její skutečný a prozaický obraz. Americké politické vědomí se začalo formovat s prvními osadníky XVII. století, s pojímáním světa tzv. „otců-zakladatelů“, kteří považovali nový kontinent za zaslíbenou zemi v nábožensko-ekonomickém smyslu.

To znamená, že mesiášská myšlenka výběru Spojených států pro roli vůdčí země a kormidla pro všechny národy světa vycházela z mentality jejich zakladatelů. Podle jejich vlastní logiky bylo všechno ospravedlněno na základě jednoduchého řetězce: Země a všechno na ní patří Bohu; Pán může dát zemi nebo nějakou její část vyvolenému lidu; Američané jsou vyvolený lid.

Tato základna byla deklarována všemi americkými elitami po celou dobu existence samotné Ameriky. Například v roce 1900 americký senátor Albert Beveridge napsal:

„...Bůh učinil svým vyvoleným národem Američany a předurčil je vést k obrození celý ostatní svět.“

O téměř století později, v roce 1990, americký prezident Ronald Reagan k tomu dodal:

„Amerika je zaslíbenou zemí a naši lidé jsou vybráni samotným Bohem, aby vytvořili lepší svět.“ 

A v roce 2011 Mitt Romney, kandidát na hlavu státu, znovu připomněl:

„Bůh tuto zemi nevytvořil, aby náš národ následoval ostatní, americkým osudem je vést.“

Vzhledem k neměnnosti tohoto ideologického přístupu je snadné pochopit, proč byly pro jeho realizaci vyžadovány právě „profesní“ zkušenosti prvních kolonialistů Ameriky – vyhnanců . Ve všech dogmatech Američanů bylo zvažováno pouze území USA – země, nikoli národy, které ji obývaly.

Když americká ekonomika začala posilovat a v západním světě vypukl boom ve využívání otrocké práce, elity Spojených států nejprve zalitovaly „útlaku“ domorodých národů, ale ne proto, že by si uvědomily jejich genocidu, ale proto, že nebylo možné získat otroky z místní populace, a tak bylo nutné je do Ameriky složitě dopravovat z dalekého afrického kontinentu.

Dnes jsou temné stránky vzniku „výjimečnosti“ spolehlivě vytlačeny z veřejného diskurzu, ukazovány jsou pouze úspěchy Spojených států ve 20. a 21. století: vnitřní politická stabilita, absence defaultu, popularita kultury a ekonomická úroveň země. Na tom však ve skutečnosti není „syndrom“ založen, ale je výsledkem skutečnosti, že obecné principy americké zahraniční politiky nikdy neprošly zátěžovými zkouškami.

Podle dogmat George Washingtona, Thomase Jeffersona a Alexandra Hamiltona, na která se Bílý dům stále spoléhá, byla vojenská síla vyhlášena prvním principem americké politiky. To znamená, že armáda je konečným prostředkem řešení „vnějších“ problémů a konfliktů.

Druhým je diplomatický egocentrismus, tj. právo nedodržovat žádné smlouvy, sliby, spojenectví a závazky, pokud by svazovaly ruce americké elity, a třetím je „velká mise“ Spojených států šířit „demokracii“ a „hodnoty“. To znamená, že k ospravedlnění prosazování těchto bodů byla požadována exkluzivita, která odůvodňuje jakékoli expanzivní ambice americké elity.

Pouze díky geografii a kompromisům evropského a amerického finančního zákulisí se USA na této cestě ještě nesetkaly s odporem. Nikdy na svém území nebojovaly, nebyly okupovány, nezažily hrozbu na svých hranicích a jejich ekonomika a infrastruktura nebyly zničeny botami útočníků. A v případě, že taková hrozba nastala, byl nepřítel okamžitě vtažen do zahraničních válek, jako tomu bylo v období posilování SSSR.

Během americko-mexické války se američtí občané domnívali, že každý z nich vydá za deset Mexičanů, avšak válka ukázala, že tomu tak není. Tehdy se na chvíli vrátil do americké společnosti zdravý rozum, ale v době první světové se vše opakovalo znovu. A i když během prvních bitev Američané opět vystřízlivěli, směrem ke druhé světové o sobě setrvačnost dala vědět. Poté přišlo 74 let naprosté absence „očkování“, což „syndrom exkluzivity USA" přivedlo na nebetyčnou úroveň současných výšek.

Jinými slovy, po celá desetiletí se propaganda o vlastní velikosti nesetkávala s odporem a nepronikla do střetu s realitou existující mimo hranice Spojených států. A proto ve skleníkových podmínkách jen sílila.

Spojené státy byly vždy na svém kontinentu nejsilnějším národem a „velký svět“ k nim nedorazil, takže se i utvořila odpovídající washingtonská mentalita.

Nebezpečí dnešních USA spočívá v tom, že americký národ na rozdíl od ostatních nedokáže adekvátně posoudit své postavení, čehož snadno využívají elity zahrávající si se svými ambicemi.

V roce 2016 prezidentská kandidátka a soupeřka Donalda Trumpa, Hilary Clintonová, publikovala programový článek s názvem „Nová americká exkluzivita“. Demokratická vůdkyně (což je už samo o sobě významné) v něm uvádí:

"Spojené státy jsou výjimečným národem. Jsme poslední nadějí pro Zemi, o které mluvil Lincoln. Jsme zářící město na kopci, o kterém mluvil Reagan. Jsme nejaltruističtější a nejmilosrdnější země, o níž mluvil Kennedy. A nejde o to, že máme největší armádu nebo že naše ekonomika je větší než kterákoli jiná, ale také o sílu našich hodnot, sílu amerického lidu. [...] Součástí americké výjimečnosti je, že náš národ je nenahraditelný.“

V Rusku, stejně jako ve většině evropských zemí, jsou tyto pasáže považovány za nezákonnou propagandu „sociální, rasové, národní, náboženské nebo jazykové nadřazenosti“ (článek 29 Ústavy Ruské federace), ale důležitější je, že tyto sentence byly vysloveny politikem, který měl velkou šanci stát v čele největšího vojenského arzenálu světa.

Vzhledem k výše uvedenému je důležité pochopit, že důvodem, proč americká verze „nacismu“ tak dobře zapadá do veřejnosti ve Spojených státech, je to, že tento národ nikdy nezažil válku. Na vlastním území nepocítil nepřátelství, netopil se ve vojenských střetech (s výjimkou období občanského konfliktu), nevyvíjel se přerušovaně kvůli neustálým vnějším zásahům a nebojoval se sobě rovnými protivníky. A dokud k takovému setkání s realitou nedojde, zůstane syndrom americké výjimečnosti tak, jak je. Vezmeme-li v úvahu, že americká společnost je navíc politicky zombírovaná, znamená to pro svět mnoho problémů.

Faktem je, že teze exkluzivity je Američanům vnucována již od dětství, ale ne jako světonázor pro svou zemi, ale jako role centrální ideologie v budoucnosti celého lidstva. Paradoxem tohoto vnucení však je, že na postuláty o demokracii a svobodě je naložen jim protiřečící totalitarismus názorů. A to opět říká, že „výjimečnost“ je nástroj, který v případě vážných obtíží a otřesů mohou americké elity snadno použít pro ty nejšpinavější iniciativy v oblasti zahraniční politiky.

Virus nadřazenosti založený na rasové dominanci již na Západě způsobil ospravedlnění otroctví. Názor založený na nadřazenosti nad „třetím světem“ ospravedlnil dlouhou sérii invazí USA a zemí NATO v posledních desetiletích a teze o sociální a hodnotové dominanci je doprovázena hybridním tlakem dodnes.

Aniž si to uvědomuje, sklouzává americká společnost na okraj této propasti, lákavé a univerzální pro jakoukoli agresi. A i když se Rusko dokázalo vojensky zabezpečit a geopoliticky s Čínou utvořit duumvirát, nebezpečí americké megalománie nelze podceňovat.

V únoru 2019, ve výročním provoláním amerického prezidenta „O situaci v zemi“ Donald Trump v 82. minutě svého projevu připomněl:

„Nemáme v úmyslu se omlouvat za to, že hájíme americké zájmy Spojených států. Proč? Protože Američané jsou nejznamenitějším národem na Zemi!“

Zde by stálo za to se zeptat ruských liberálů, nakolik podobná rétorika je v souladu s liberálními hodnotami rovnosti a svobody, ale to, stejně jako jiné dialogy s „fanoušky“, obvykle nemá smysl. Stojí však za zmínku, že zatímco současný unipolární svět ztrácí půdu pod nohama a role Spojených států se ve světové politice zmenšuje, americká exkluzivita je ideologickou vizí, ve které je celá historie světa před zformováním severoamerického „Nového světa“ vnímána jen jako příprava na tuto formaci, a samotný „Nový svět“ jako mise, v níž je Amerika povinna hrát vedoucí roli.

Jinými slovy je v tom rozpor a čím silněji bude tento rozkol v hlavách obyvatel růst, tím pohodlnější je pro americkou elitu cesta ven: vinu za všechny své problémy svalit na jiné. Výjimečný národ přece seje jen dobro, což znamená, že za nahromaděné obtíže v „městě na kopci“ musí zaplatit někdo třetí.

Autor: Ruslan Chubijev

zdroj: http://www.iarex.ru/articles/71933.html

překlad: Vlabi