Možná si někdo všiml, že již nějakou dobu nepíšu pravidelně a když už něco vyplivnu, tak narozdíl od začátků blogu se nejedná o sdělování sáhodlouhých názorů či postřehů ani o ještě delší úvahy nebo dobrodružné konspirování. Ani tentokrát tomu nebude jinak. Půjde spíše o pár vět, které někomu projedou jedním okem dovnitř a druhým ven, aniž by zanechaly krom ztracených pár minut jakoukoli stopu, jiného snad poňouknou ke krátkému zamyšlení.
Na jednu stranu se mnozí pisatelé bijí v hruď, když oznamují, že samotný prazáklad každého člověka je od samého počátku již dokonalý a tudíž neměnný. Tím základem myslím to, co někdo nazývá Vědomím, Vyšším JÁ, pravou hemysférou, sídlem intuice a dalších nadlidských schopností, božskou jiskrou atd. Toto bylo stvořeno Bohem/Vesmírem/Všehomírem/Univerzem/Stvořitelem/... a bylo to tedy stvořeno jako dokonalé, a tudíž k vývoji neuzpůsobené.
Na straně druhé titíž pisatelé (ale vesměs všichni, kdo se zajímají o nesmrtelnost chroustů a o další nemateriální záležitosti) se shodují v tom, že údělem člověka, čili smyslem jeho bytí, je vyvíjet se v bytost krásnou, láskyplnou a jak jinak - dokonalou. Tedy k obrazu svého stvořitele.
Tudíž - buď "Ten, jehož jméno ani datum narození nikdo nezná" vytvořil místo našeho dokonalého prazákladu paskvil, který je třeba donekonečna upgradovat (česky vylepšovat) nebo coby výtvory to dokonalé máme ve skutečnosti jiný účel, nežli býti nakonec bezchybnými. Vím, pojem "účel" zní skoro až děsivě, zaměňte si ho tedy dle libosti třeba na "smysl".
No a nebo je to všechno ještě ouplně jináč.
Přeji pěkný víkend :-)