Divná místa 4

Česká Kanada 2

Chorche nás v předchozí části zavedl z Českého Rudolce až k prvnímu významnému objektu na Skalce u Zvůle – k Ďáblovu chlebu: seskupení tří obrovských balvanů tvořících průchod z naprosto rovně vytvarovaných stěn. Zkrátka přirozený přírodní útvar jak vyšitý.

Ale to je jen začátek toho, co nám tato vyvýšenina nad Zvůlí nabídne. Ďáblův chléb může být při troše fantazie jakousi vstupní bránou k mohutným ruinám něčeho, co klidně kdysi mohlo být hradbou táhnoucí se severozápadním směrem k druhému vrcholu kopce Skalka, kde najdeme další a další podivné kamenné pozůstatky. Na leteckém snímku je patrné, že balvany rozmetané z vrcholu podlouhlé vyvýšeniny původně stály v jedné linii a po nějakém ataku padaly dolů na obě strany. Ty největší zůstaly ležet poblíž, drobnější můžeme najít na svazích i v okolním lese.

Část fundamentu pomyslné hradby zůstala na místě...

...bloky ležící na něm jsou však různě posunuty a vychýleny z vodorovné polohy...

… a kamenné bloky v horních patrech už obrovské síly neustály a zřítily se dolů. I kdyby tyto balvany byly pozůstatkem nějakých přírodních procesů (vývěrů magmatického bahna skrze zlomy v zemské kůře), anebo pozůstatky dávné těžby, kdy byla hlušina v pastózním stavu vylévána ve vrstvách na haldy, i tak potom musely přijít jiné procesy nepředstavitelné síly, které si s těmito zkamenělými pozůstatky pohrávaly jako s kamínky na pískovišti:

A doklady toho, že to kamení nejsou žádné drobečky, najdeme všude kolem:

Při bližším pohledu však můžeme objevit i jiné zajímavosti. Kameny z landštejnské žuly nejsou zcela jednolité a místy jsou do původní horniny jakoby nataveny materiály zcela odlišného charakteru:

Je až s podivem, že některé bloky rovnováhu ustály jen díky malým podpěrám (nepřipomíná vám to seidy na karelské hoře Vottovaara?)

Celý tento areál rozhodně stojí za prozkoumání, protože tu najdete mnoho dalších podivností, které vám nasadí nejednoho brouka do hlavy. A doporučuju, abyste si s tím pospíšili, protože z jakéhosi mně neznámého důvodu tu existuje tendence „divná místa“ schovávat do lesů. 

Pokud totiž někdy narazíte na historické obrázky těchto míst, vždy jsou tyto objekty na holém místě, z dálky dobře viditelné. A dnes? Šup s nimi do lesa, ať je není moc vidět a lidi tak zbytečně nenapadají divné myšlenky. Prostor kolem Ďáblova chleba byl před několika lety vykácen a šutromilovníci se zaradovali, že místo konečně uvidí v plné majestátní kráse. Ale než stačily vyhnít staré pařezy, už se tu vinou úhledné řádky rašících smrčků. A ty rostou a rostou… Za deset let už tu zase nic neuvidíte.

Asi tak jako to, co už jen čistě náhodou můžete objevit zarostlé v lese při cestě dolů ke Zvůli. Krásné kousky, co?

Ale popojedeme.

Vydáme se nyní severním směrem přes vesničku Mosty k Suchdolu. Podél cesty každou chvíli zahlédnete další kamenné podivnosti: tu kámen, tu dva, tam celá skulptura. Díky tomu, že se povalují na rozlehlých pastvinách obehnaných elektrickými ohradníky, nejsou zarostlé smrčinou, o což se zodpovědně stará pasoucí se dobytek. A tentýž dobytek se postará i o to, abyste se k nim nedostali. Tak alespoň z dálky:

Nad samotným Suchdolem však v době mého výletu býci nebyli v dohledu, a tak jsem se odvážila. Tohle jsou Dračí kameny:

Já nevím jak vám, ale jako u dračí sluje si tu rozhodně nepřipadám. Spíš to vypadá, jako by se tu v poledním slunci v pohodičce válely maxikrávy světlého plemene. Tak jsou ty kameny oblé a hřejivé a pokojné. Prostě je tu tak nějak nedrakovsky vlídno.

Přitom to ale rozhodně ani zde nejsou žádní drobečkové: 

A až budete odtud zrelaxovaní odcházet, pozdraví vás tohle:

Je to kamenná koule…, není to kamenná koule…

Má něco kolem půldruhého metru v průměru a docela pravidelný tvar. Tedy když opomineme, že na jedné straně je poškozená a vypadá, jako by k poškozenému místu někdo chtěl něco „přilepit“. 

A ještě něco: kromě umě vyrytého letopočtu, který na ní zanechal někdo, kdo cítil nutkání se za každou cenu podepsat, najdeme na odvrácené straně něco zcela odlišného. Že by runa?

Ale teď už honem pryč. Kravičky se vracejí a vypadají poněkud neurvale zvědavé.

V Suchdolu se vydávám polní cestou směrem na západ k nedalekému nenápadnému vršku. Proč?

Někde tam prý je jeden z největších českých viklanů - Trkal. Samozřejmě zase pečlivě ukrytý v lese a značení - nic moc. 

Místo, na rozdíl od Skalky u Zvůle, tentokrát není nijak monumentální. Naopak, je to zapomenutý tichý kout jak vystřižený ze strašidelné pohádky…

V nejvyšším místě lesa, ukryté za stěnou křovin, na kamenné základně z poměrně pravidelných kvádrů…

... a z druhé strany z „palačinek“…

... spočívá kamenné „něco“, co vám nejspíš připomene dílo postmoderního sochaře, "vkusně" instalované uprostřed sídliště, a co velmi kontrastuje s čímkoli v okolí - podkladová plošina viklanu s miskami:

Samotný viklan (kámen spočívající jen nepatrnou plochou na svém podloží, který je možné snadno rozpohybovat)… sice patří ke čtyřem největším u nás, ale už více jak sto let se bohužel neviklá. Tento téměř třicetitunový balvan se tu viklal po tisíce let, až někdy v roce 1910 prý sem na školní výlet dorazila třída našich rozjívených prapradědečků. Ti dokázali to, co se žádné z prehistorických katastrof nepodařilo: rozhýbali kámen natolik, že ze svého těžiště spadl:

Zvláštní je, že ta malinká ploška, na níž spočívalo tohle třicetitunové těleso, je viditelně z jiného materiálu, než samotný kolos:

A když už jsme u těch detailů – zvláštní je i to, že jak na samotném viklanu, tak i na oněch „palačinkách“ jsou patrné olupující se vrstvy. Jak cibule. Nebo ještě spíš - olupující se omítka. Divná to žula…

Ale to berte jen tak mimochodem jako poznámku člověka, který o horninách ví jen to, co se mu ještě nevykouřilo z hlavy od školních let.

To, co je však na tomto viklanu i jeho podstavci zvláštní, se i po pádu zachovalo. Je to celkem třináct misek, v nichž se po většinu roku zadržuje voda. Prý zázračná: v některých živá a v jiných mrtvá. Nemohu potvrdit, ani vyvrátit, protože jak je z fotografií zřejmé, v době mé návštěvy byl zrovna suchý rok, a tak se kouzlům zrovna moc nedařilo.

Někdo říká, že misky jsou věštecké, ale já spíš věřím místní pověsti. Vyseděli je totiž prý čerti! Sněmovali tu tak dlouho a tak vášnivě se přeli, že do landštejnské žuly důlky vyseděli svými rozpálenými pekelnými zadky.

Přitom některé z důlků vypadají, jako by byly používané dodnes. Pokud si jejich anatomii nezkoušejí turisté (anebo tu netrénují poslanci), pak tu snad někde musí ještě nějaký zapomenutý čert být. Budete-li tu sami, pak totiž zcela určitě ucítíte v zádech pátravý pohled a při závanu lesního vánku i lehké mrazení...

On tu opravdu je. Ale nebojte se, je to sympaťák. Pokud se tam budete někdy nacházet, a uzná-li vás hodné toho, aby se vám ukázal, pozdravujte ho.