Když se rozšiřovala Země 1

Mnozí už přijali myšlenku, že naše Země se rozšiřuje. Možná, že tak nečiní stále, ale pouze v některých epizodách nebo epochách. Ale s těmito epochami jsou spojeny planetární katastrofy, záplavy a vymírání zvířat. Došlo již k několika takovým významným vyhynutím, a to dokonce i podle oficiální vědy.

Ve prospěch této verze hovoří celá řada faktů. Například:

1. Obrysy kontinentů do sebe zapadají;

2. Nejmladší je oceánská kůra středních oceánských hřbetů (podél nichž se zemský povrch rozšiřuje) a nejstarší je u břehů kontinentů a jejich šelfů.

Nedávno jsem se dozvěděl ještě o jednom faktu: existuje totiž fenomén zpomalování rotace Země. Podle oficiálních údajů platí, že:

- před 4,5 miliardami let se Země otočila za 6 hodin;

- před 1 miliardou let - za 15 hodin;

- před 300 miliony lety - za 22 hodin;

Za další miliardu let to bude trvat 30 hodin.

To potvrdily nálezy cyanobakterií starých 1 miliardu let, které byly analyzovány z nakupených vrstev a srovnány se současnými. Opakuji, že to je oficiální vědecká informace.

Vědci obeznámeni s mechanikou dále tvrdí, že pohybová energie otáčejícího se tělesa nemůže prostě jen tak zmizet. Může být využita například ke tření a k následnému zvyšování teploty. A co tření Země o sluneční vítr? Možná, ale nemyslím si, že to má tak významný dopad, aby to odebíralo energii.

A nyní si vzpomeňte na krasobruslaře, který při piruetě najednou roztáhne ruce a tím zastaví svou rotaci! Analogie je jasná? Takové prodlužování dne je možné pouze s nárůstem průměru Země a možná i její hmoty. Ale bohužel vědci dávají přednost tomu, aby to vysvětlili přílivovým působením Měsíce. I když k tomu neexistují žádné výpočty, pouze slova.

O tom, kde Země bere objem pro svou expanzi, hovoří teorie hydridové Země. Hydridy kovů (sloučeniny s vodíkem) mají větší hustotu než kovy samotné. Při jejich rozložení dojde k degazaci planety s důsledkem jejího rozšíření. Existuje ještě další verze - o absorpci planetárním jádrem éteru a sloučení hmoty. Důsledkem je opět zvětšení objemu se současným nárůstem hmotnosti planety.

Ale sledovat rozšiřování Země není ani v současné době pro běžného člověka možné bez přesných nástrojů. Buď je to velmi pomalý proces, anebo Země ve svém nitru shromažďuje napětí pro skokovou expanzi. Já se domnívám, že probíhá to druhé. A pokud tomu je tak, pak si představte, jaké procesy by mohly nastat během tohoto období na povrchu. Rozhodně katastrofální a velmi rychlé. Stačí, když si představíme alespoň některé z nich...

První věc, která mi přichází na mysl s pojmem "rozšíření objemu Země", je zlom/prasklina. Nejen oceánský, který neuvidíme kvůli vrstvě vody, ale také na kontinentech.

Domnívám se, že jedny z největších takových zlomů vytvořily náhorní plošinu Putorana:

69.058650, 93.599395

Existují sice verze, že to jsou kaňony vymleté potopou, anebo starověké obří lomy. K nim však můžeme klidně přiřadit i kombinovanou verzi o praskání povrchu, který je pak následně modelován ledovci, sezónním táním sněhu, případně ještě onou těžbou.

Náhorní plošina Putorana patří k území Sibiřských pastí:

Jedná se o dávná lávová pole, která byla vytvořena bez viditelných vulkánů. Jenže tak to přece nemůže být! Láva se v nám známých geologických procesech vylévá jedině ze sopek. Můžete namítat, že láva se může vylévat i ze zlomů. Ale pak by takové linie musely být vidět. Jenže zlomy se s největší pravděpodobností vytvořily až poté, co bylo území zakryto lávou a tufy. A možná, že to láva ani tufy nejsou, ale... Ale o tom až později.

Velmi mnoho zlomů je ve východní Africe, například v Etiopii. Ty všechny však doprovázejí řetězce sopek.

Je samozřejmé, že všechny tyto události spojené s rozšiřováním Země byly doprovázeny mohutným vulkanismem: únikem plynů, spadem popela, výlevy lávy. Ale dále za tyto klasické projevy vulkanismu se do událostí minulých epoch nikdo nesnaží podívat a tím spíš mít alternativní geologické názory.

Mnohokrát se ve vědeckých zprávách objevily informace o tom, že vědci nacházejí potvrzení nálezů ohromných vodních oceánů v nitru Země.

Podvodní oceán Země:

Britští a američtí geofyzici objevili v hlubokých útrobách Země zakonzervovaný vodní oceán. Studie je publikována v Proceedings of the National Academy of Sciences, vydaném Univerzitou státu Florida.

Velké objemy vody se nacházejí v hloubce 400 - 600 kilometrů od povrchu planety a jsou zakonzervovány v hydratovaných minerálech, zejména brucitu. Studie vědců ukázala, že tento minerál je termodynamicky stabilní při vysokých tlacích a obsahuje vodu.

Geochemici z Ruska a také Francie a Německa objevili v hloubce 410 - 660 kilometrů pod zemským povrchem oceán archeiského období (stáří 2,7 miliardy let), jehož objem je několikanásobně větší než objem světových oceánů. Výzkum vědců je publikován v časopise Nature.

Obrovská nádrž se nachází pod zemskou kůrou a byla zformována v dávných dobách za podmínek vysokých tlaků a teplot (1530°C). Voda v ní je uzavřena v krystalické struktuře minerálů. Vědci dospěli k těmto závěrům po té, co analyzovali vytvrzené vzorky lávových proudů. [zdroj] 

Horký oceán pod západní Sibiří

Geotermální voda. Když v padesátých letech geologové zkoumali nová ložiska ropy a ze zkušebních vrtů vytryskla horká vodu, nikdo z toho neměl radost. Rusko potřebovalo ropu, ropu a jedině ropu. Teprve časem byly postupně zakresleny břehy západosibiřského podzemního geotermálního moře. A když byla zhruba změřena jeho rozloha, ukázalo se, že to jsou více jak tři miliony kilometrů čtverečních!

Větší než moře Středozemní. A na zásoby vody - horké vody! - je podzemní moře ještě větší. Obsahuje jí miliony kubických kilometrů. Dvě Středozemní moře vroucí vody!

Hlubiny horoucího podzemí však ještě nebyly řádně proměřeny. V žádném případě ale tento podzemní bazén není mělký - jeho průměrná hloubka činí tři tisíce metrů. Takže během dalšího studia se může ukázat, že má objem pětkrát větší než moře Středozemní a možná i pětadvacetkrát!

V tomto moři voda nestříká, protože vyplňuje dutiny sedimentárních hornin. Moře je houba ale nikoli houba jednoduchá, je vrstevnatá jako piroh. Horní vrstva podzemního moře je chladná. Napájí hluboké prameny na povrchu čistou vodou, kterou když ochutnáš, zatrnou ti zuby. Pod sladkou vodou je vrstva teplého roztoku s významnými dávkami jódu, brómu a dalších prvků.

Podzemní oceán má plochu přibližně 3 miliony kilometrů čtverečních. Na tomto území by bylo možné volně ubytovat Barentsovo, Kaspické a tři Černá moře. Podle prozatímních výpočtů vědců obsahuje tento podzemní oceán více než 65 000 krychlových kilometrů vody. A ještě jedna důležitá vlastnost tu je: na rozdíl od běžných povrchových oceánů je voda v tomto "podzemním" pitná.

Podzemní oceán má hloubku vůči zemskému povrchu od několika desítek metrů na jihu do dvou až tří kilometrů na severu. Jak známo, voda je čím dále do hloubky teplejší, takže je tu další a nejdůležitější vlastnost tohoto podzemního zázraku: jestliže při „jižním pobřeží“ - někde poblíž Bijska, Semipalatinsku a Kustanaje - má podzemní oceán teplotu pouze 5 - 10°C, pak dále na sever na úrovni Pavlodaru, Petropavlovska nebo Tomsku, kde je voda již v hloubce 500 - 600 m, teploměr ve vrtu ukazuje +25 stupňů Celsia. Ještě teplejší voda (+75 stupňů Celsia) byla zjištěna v hloubce 1,5 km v blízkosti města Ťumeň. A tam, kde bylo potřeba vyhloubit vrty do hloubky 2,5 - 3 km, někdy i do výšky 50 m prýští vroucí vodní fontány. Teplota jednoho z těchto umělých gejzírů (v Kolpaševu) dosahuje +125 stupňů Celsia! Je však pravda, že tato voda nevře, protože je pod velkým tlakem. Vědci se domnívají, že na severu tento mimořádný podzemní oceán jde pod dno Karského moře.

Vodní zdroje podzemního oceánu jsou téměř nevyčerpatelné. Bylo spočítáno, že i kdyby se každý den odčerpalo 2,5 milionu krychlových metrů vody, pak za 100 let by chybělo jen 1% vody, která je dnes v oceánu. Přitom na zeměkouli existuje daleko více takových podzemních bazénů, ale Západosibiřský podzemní oceán je zdaleka největší. [Zdroj] 

Vzhledem k přestavbě vnitřních struktur vrstev při procesu zvyšování objemu Země se tyto podzemní oceány nemohou nedotýkat roztavených hmot. To by pravděpodobně mělo být doprovázeno vytvořením obrovského tlaku, který způsobuje pára z vroucí vody, a výstupem této páry, horké vody a bahna na povrch. Avšak páru unikající z hlubin Země zmíníme zvlášť. Právě ta vedla ke kondenzaci vody na úrovni oblačnosti a srážek trvajících po dlouhou dobu. Připomeňme si biblickou zmínku: 40 dní a nocí pršelo a zaplaveno bylo vše na Zemi.

Zde jsou příklady toho, kde se voda vylila ze země a vystupovala pára:

Na Zemi je velmi mnoho míst s podobnými jakoby sopečnými krátery, které mají rozrušený svah. Vulkanologové hovoří o „stržení“. Můj názor je, že se jedná o protržení kaldery vodou a bahenním proudem vystupujícím vzhůru. To znamená, že ne vždy to jsou klasické vulkány. Část z nich jsou sopky bahenní.

Krátery v Africe

Sudán, 15°7'50.85"N 26°10'13.05"E (letecký snímek kráteru z fotografie v úvodu)

Průměr tohoto kráteru je zhruba kilometr. Není vulkanického původu a stejně tak není ani následkem srážky asteroidu se Zemí. Opět je to podle mého názoru kráter od výstupu vody z podzemního oceánu ležícího pod Saharou.

Stopy vodních proudů na Sahaře

mapa Jacoba von Sandrarta z roku 1675

Dříve, ale už v historickém období, byla Sahara kvetoucím krajem s množstvím řek. Je to důležitá informace ke zjištění doby, kdy došlo k jedné z katastrof.

Krátery na arabském poloostrově.

Mnohé z nich mají protržené svahy. Prozkoumejte si jiné obrovské území zaplavené bahnem na tomto snímku. Je vidět, že prázdných jícnů bez vysokého kužele se valily proudy.
A nejsou to potoky lávy, ale bahna:

19.045850, -98.530720

Pole v kráteru, Mexiko.

Mnohé další vyteklé krátery:

Mexiko

Takhle vypadají jazyky bahenních proudů:

Okraj bahenního jazyku.

Vyteklé masy vody vyplavují z hlubin nejen bahno, jílové usazeniny, ale i čistý písek. Tak se například na Sahaře mohou objevit vodní plochy vyvěrající z nitra země. (video)

Doporučuji se podívat i na tento film. Je o tom, jak Kaddafi budoval přivaděče podzemní řeky. Na tomto projektu se podílela i Česká republika. Zajímá vás, co se s tímto projektem stalo? Film vypráví o tom, že jen pod územím Líbye jsou čtyři obrovská jezera. Tři z nich obsahují celkem 35 kubických kilometrů vody. Objem vody v těchto podzemních jezerech je srovnatelný s objemem vody, která v Nilu proteče za 200 let. Tato voda se čerpá 270 šachtami z kilometrové hloubky do potrubí, která ji přivádějí do měst a na pole. Nebo přesněji – přiváděly...

Jiný příklad z Libye (27°45'58.88" 16°44'58.14"):

zobrazení na mapě

Vypadá to jako zkamenělé kmeny prehistorických stromů. Ale i takto vypadá zkamenělé bahno. A následují fotografie vyvrženého bahna, které autor našel v aplikaci Google Earth:

Bahno vyteklo na již vyprahlý písek. Zdá se, že to nebylo tak dávno.

V této oblasti Čadu geologická aktivita dosud neskončila.

21.1164319N, 18.4495308E

Mimochodem, tento obrázek může svědčit i o jiné velmi zajímavé hypotéze. Skutečnost, že granity, sienity nejsou produkty magmatického původu, ale jen takové „bláto“. Ano, ano, žula, to je zkamenělé krystalizované bahno. K této verzi se přiklonil už V. I. Vernadský:

Granitový obal. Nachází se v hloubce od 12 - 25 km do 60 km od úrovně geoidu. Granitové horniny Vernadský považuje za konečné produkty taveniny látek biosféry - to byly v minulosti sedimentární horniny, které sestoupily během geologických procesů do větší hloubky, kde se roztavily a vytvořily samostatná magmatické ložiska. V současné době tato myšlenka Vernadského o původu granitů nachází potvrzení u představitelů různých věd - geochemie, geotektoniky a krystalické chemie. [Zdroj] 

O možné tvorbě sienitových hmot z pasty během těžby nerostů v dávnověku planety jsem už psal. Myslím, že v přírodních katastrofických procesech vylévání přehřátého bahna probíhalo podobně tomu, co bylo výše popsáno. Ale o tom si povíme ve druhé části tohoto materiálu.

Afrika a Arábie nejsou jedinými příklady, kde proudy vody vystupující zpod povrchu Země odebraly obrovské množství zeminy a z nitra planety vymyly písek. Na Sibiři k tomu existují příklady; písečná pole se nacházejí nejen v suchých oblastech planety, ale také na vzdáleném severu, na Sibiři.

Čarská poušť v Jakutsku:

56.8371, 118.1549

Obrovské množství vody, které se dostalo na povrch, proudilo do potoků, řek, a nakonec do oceánů. Cestou smyly a odnesly kubické kilometry půdy, a tak vznikly například stolové hory:

Roraima, Venezuela, 5.145504, -60.760026

To však neprobíhalo miliony let, ale jen měsíce, možná pár roků.

Jedna z pozoruhodných skutečností, svědčící o obrovských objemech vody proudících z výšin východní Sibiře, jsou pásové lesy Altajského kraje:

Jedná se o borové lesy rostoucí na písčitých půdách, které byly naplaveny proudy vody valícími se od severovýchodu. Existuje verze, že to bylo vyplaveno tavením ledovců nebo protržením ledovcového jezera přeplněného vodou z řek. Ale řeky tam tečou z jihu na sever, pak co způsobilo proudění vody v opačném směru? Jsem přesvědčen, že mechanismus této potopy byl jiný.

mapa J. B. C. Delisle de Sale, 1792, zdroj

Myslím, že o těchto událostech svědčí tato mapa. Nebo alespoň o jedné z etap proběhlé katastrofy. Bez dlouhé analýzy je vidět, že celý severovýchod je zaplaven vodou.

Čtenář se nyní zeptá: a proč by se toto všechno mělo vztahovat k procesu rozšiřování Země? Může to přece souviset s jinými procesy?

Může. Připusťme například přetáčení Země založené na účinku Džanibekova (ačkoli existuje názor, že Země není těleso, které by toho bylo schopné). Anebo se možná Země, nebo spíše celá sluneční soustava, setkala s velkým tělesem, které má silnou gravitaci (Nibiru, hvězda Nemesis atd.), a to výrazně ovlivnilo procesy v nitru planety. Ale v každém případě to všechno probíhalo tak, jako by se Země nafukovala a rozšiřovala…

- pokračování -

autor: sibved

zdroj: http://www.tart-aria.info/kogda-rasshiryalas-zemlya-chast-1/

překlad: Vlabi