PODVOD JMÉNEM TUTANCHAMON 1

Pochybnosti o pravosti tohoto slavného nálezu se odbornými kruhy šíří už řadu let. Podívejme se tedy pod kritickým úhlem na dostupné informace o jeho historii i na výzkum mumie a nalezených artefaktů.

Jedním z prvních, kdo zapochyboval o pravosti slavné hrobky, byl Konstantin Smirnov, který v časopise Technika mládeži v roce 1998 publikoval stať na toto téma. Stejné problematice je věnována také kniha Johna O'Farrella „Tutanchamon: Podvod, nebo skutečnost?“ V tomto článku dále vycházíme i z informací v knize V. Bacaleva a A. Barakina "Tajemství hrobky krále Tutanchamona". Některá zde uvedená fakta však dosud nebyla zveřejněna nikde nebo alespoň nebyla dostatečně objasněna.

Údolí králů na počátku 20. století
Tam, kde sedí hlouček dělníků, jednou bude vchod do nejnavštěvovanější hrobky světa

Začátkem první světové války bylo prakticky celé egyptské Údolí králů překopané, ale britský archeolog a egyptolog Howard Carter, pozdější objevitel Tutanchamonovy hrobky, měl údajně nevysvětlitelné nutkání najít faraonův hrob a podařilo se mu přesvědčit lorda Carnarvona, aby ho v jeho snaze sponzoroval. A to bez ohledu na ujišťování známých archeologů T. Davise a G. Maspera o marnosti takových pokusů.

Pohled na Údolí králů učinil na lorda Carnarvona depresívní dojem. Dno údolí bylo zavaleno obrovskými hromadami suti, mezi nimiž zíraly černé díry do otevřených a vykradených hrobek vyhrabaných v podloží skal. Odkud začít? Snad ne odhrabat a vyvézt všechen ten štěrk?

Carter však kupodivu přesně věděl odkud začít. Mezi třemi hroby – Seta II. Mernepta a Ramsese VI. – si na základě zkušebních výkopů stanovil nejpravděpodobnější místo další hrobky. Jeho měření se ukázala být natolik přesná, že hned prvním kopnutím krumpáčem se ocitl v místě, kde se nacházel první stupínek schodiště vedoucího do tehdy neznámé hrobky, o níž až za dlouhých šest archeologických sezón, během nichž se hromada sutin odklízela, Carter veřejnosti slavnostně sdělil, že od samého začátku hledal - a nyní nalezl - zcela konkrétní hrob, a to hrobku faraona Tutanchamona. Podivné při tom je, že před Carterem jméno Tutanchamon nikdo neslyšel. Faraon s tímto jménem není v žádném seznamu králů, a to znamená, že pokud vůbec žil, pak byl tak nevýznamný, že staří Egypťané nepovažovali za potřebné památku o jeho vládě vůbec zaznamenat. Vypadá to tedy asi tak, že Carter, ukázav na první hroudu suti, na níž narazil, našel přesně to, co hledal – nepatrnou jehlu v obrovské kupě sena, o jejíž existenci navíc nikdo neměl ani tušení.

To je první unikátní vlastnost hrobky Tutanchamona, kterých však bude následovat ještě celá řada. 

Pečeť hrobky Tutanchamona

Obrovské množství materiálu bylo po letech odklizeno, byly otevřeny dveře do první komory s uloženými dary a nic tedy nestálo v cestě otevření samotné hrobky. To se však pod nejrůznějšími záminkami odkládalo. Poprve v historii se tu naskytla pravděpodobnost nalezení nedotknutého královského hrobu, a v důsledku toho tu samozřejmě panovalo veliké pokušení okamžitě otevřít zapečetěné druhé dveře. Ale archeolog nedůtklivě trval na dodržení vědeckého postupu: oznámil, že z hrobky se budou vynášet předměty nalezené v první komoře až po té, co budou přijata všechna myslitelná opatření pro jejich záchranu! A jen přípravné práce k tomu trvaly další dva měsíce…

Nakonec se tedy konečné otevření nevelkého hrobu protáhlo na 6 let, což je ve světové praxi naprosto unikátní případ. Současně s vykopávkami se totiž kladla železnice až bezprostředně k hrobce a v Káhiře začali k Egyptskému muzeu přistavovat zvláštní křídlo na uložení nové expozice. Velmi zvláštní prozíravost, obzvlášť když uvážíme, že množství exponátů v té době ještě nemělo být vůbec známé…

Když Carter vyčistil první komnatu a byl připraven rozdělat zeď „Zlaté síně“, byli ze všech, kdo chtěl být této významné události přítomen, dovnitř vpuštěn pouze korespondent The Times. Carter s tímto deníkem uzavřel smlouvu na exkluzivní informace o vykopávkách, proto to byl jen tento americký novinář, kdo mohl zachytit první průzkum hrobky krok za krokem:

„Carter odstranil zámek a otevřel dveře, takže jsme byli schopni rozeznat uvnitř velké vnější archy, která měla 12 stop na délku a 11 na šířku, druhou, vnitřní archu s podobnými dvojitými dveřmi s ještě nedotknutými pečetěmi. Teprve později jsme se dozvěděli, že zde byly celkem čtyři takové zlaté archy, vložené jedna do druhé jako v sadě čínské vyřezávané krabice, a pouze v poslední, čtvrté, byl uložen sarkofág. Ale to jsme mohli vidět zase až po dalším roce.“

… což sám Howard Carter vysvětlil takto:

„Najednou jsme cítili, že vstupujeme na zakázané území; ten tísnivý pocit ještě umocňovala lněná obinadla splývající z vnitřní archy. Zdálo se nám, že se před námi objevil duch zesnulého faraóna, a že se před ním musíme sklonit. V tu chvíli jsme ztratili veškerou touhu odhalovat cokoli tisku.“

Carter tedy zahrál na svoji obvyklou notu a opět – pokolikáté už! – se snažil získat čas: "ztracenou touhou" a "tísnivým pocitem" dramaticky odůvodnil skutečnost, že průzkum hrobky se opět odkládá.

------- 

Po mnoha zdrženích však nakonec k otevření a zkoumání nálezu došlo. A výsledky?

Názor uznávaného britského egyptologa a filologa Alana Gardinera o významu nálezu Howarda Cartera:

"Tento objev přidal trochu k našim znalostem o tomto historickém období. Pro filology však byla hrobka zklamáním, neboť se v ní nenašly žádné nové (písemné) důkazy. O samotném Tutanchamonovi nevíme nic, kromě toho, že zdědil trůn po smrti svého otčíma Achnatona a že vládl jen pár let a zemřel v mladém věku".

Poměrně kuriózní závěr; Tutanchamonova hrobka je v mnoha parametrech bezkonkurenční, a přitom v ní egyptologové nenašli nic, co by upoutalo jejich pozornost! Takže po prvotním obrovském nadšení postupně zájem opadl a sbírka předmětů z hrobky nebyla v následujících letech prakticky vůbec studována. Celé historické pozadí doprovázející Tutanchamona a okolnosti jeho pohřbu – pak bylo dílem fantazie samotného Cartera. Pokud oddělíme faktologický materiál spojený s Tutanchamonovým hrobem od těchto carterovských mýtů, dostaneme jen souvislý soubor podezřelých náhod a rozporů. Tak například egyptologům je známo, že 80 % artefaktů z hrobky nemá k Tutanchanovi žádný vztah, a to včetně jednoho ze sarkofágů, který byl podle všeho určen - ženě!

Britský archeolog Nicholas Reevse - jeden z mála, kdo se začal systematicky zajímat o obsah Tutanchamonova hrobu, píše:

„Našli jsme důkazy svědčící o změně nápisů na kartuších rakví a dalších předmětech. Na vnější schráně Tutanchamona pak je překvapivě obličej velmi podobný tváři Achnatona na jeho obrovské soše v Karnaku a nikoli často publikovaným půvabným tvářím z vnitřních schrán mumie Tutanchamona." (Což je vzhledem k velkým nejasnostem kolem místa posledního spočinutí krále-kacíře Achnatona jistě pozoruhodné - pozn. red.)

Jinde pak uvádí:

"Když jsem se podíval dovnitř [masky Tutanchamona], nemohl jsem uvěřit, co jsem tam našel! Na vnitřní straně masky byl tenký šev, jakoby obraz tváře byl dodatečně připojen k čelence masky, přičemž tato technika byla na tu dobu mimořádně nezvyklá…"

Pájení je patrné i v jiných místech masky. Švy byly na vnitřním sarkofágu provedeném ze zlata o síle 2,5 – 3 cm!

Ale ani této technologii - naprosto nezvyklé při výrobě masky a sarkofágu krále Tutanchamona - se nedostalo řádného vysvětlení! A ani zájmu...

Nedávno se vpodstatě náhodou také zjistilo, že i vous byl k masce připájen, což se však ve starověkém Egyptě provádělo výlučně pomocí čepů.

Reeves byl sice ohromen unikátním pájením, nicméně neméně unikátní fakt, že v hrobě neznámého mladého faraóna, který se ani nestačil zapsat do dějin, se našla více než stovka kilogramů zlata, ho neudivil...

-------

Zastavme se nyní podrobněji u dalších bezprecedentních zvláštností této hrobky. Střední rakev sarkofágu je zdobená kresbami typickými pro ženskou rakev! A i na faraonově pokrývce hlavy jsou jedinečné ženské atributy bohyně-matky. Najdeme zde dva symboly - kobru a supa:

Sup je totem bohyně Mut (Nechbet) symbolizující bohyni-matku. Jeden z příkladů jeho použití v případě pokrývky hlavy najdeme na fragmentu nástěnné malby v hrobce Nefertari: vlevo je bohyně Hathor (matka boha Hora), vpravo královna Nefertari s obětinami pro bohyni Hathor.

Kobra (ureus) na pokrývce hlavy faraonů symbolizuje příslušnost ke královskému domu slunečního božstva, které považovali za vládce starověkého Egypta, takže ureus nenese známky genderové – nosí ho na hlavě jak králové, tak i královny:

Kobra na pokrývce hlavy královny XVIII. dynastie a králů XXI. dynastie

Nicméně královny měly více než bohatý výběr symboliky vyjadřující královský stav a mateřství, jak je patrné na soše královny Teje, manželky Amenhotepa III. XVIII. dynastie.

Jednu z nejkrásnějších ilustrací rozdílů v královské symbolice ukazuje obrázek vytvořený francouzskými umělci v Thébách během egyptského tažení Napoleona. Na něm je vlevo znázorněna královna-matka Ahmose-Nefertari, vpravo pak její syn Amenhotep I.:

Pokrývka hlavy Ahmose-Nefertari zahrnuje znak bohyně-matky Mut-Nechbet v podobě supa zakrývajícího hlavu královny a na něm stojí modius, na kterém je opět zobrazena Mut-Nechbet se dvěma kobrami. Pokrývka hlavy Amenhotepa I. je vystižena lakonicky: královská pokrývka hlavy s kobrou jako slunečním symbolem.

Jediný faraon, který měl na hlavě ženskou symboliku v podobě supa, je tedy - Tutanchamon!

Zvláštní...

kanopa s podobou Tutanchamona

- pokračování -

zdroj:

http://andrew-vk.narod.ru/public/Tutanhamon/Tutanh.htm

překlad: Vlabi

(©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.