14. 4. 2015

Rozlité kafe - povídka

"Au! Hergot, co zase je?" projíždí mi hlavou, když se ohýbám, abych zapnul počítač. Už několik týdnů mě bolí hrudník, přičemž si nejsem vědom žádného úrazu ani ničeho jiného, co by mohlo být příčinou. Velmi zvláštní bolest. Spíše tlak na přesně ohraničeném místě. Nánosy prachu obalený ventilátor v notebooku vydává zvuky ne nepodobné na skřipci mučeného člověka a procesor se pomalu rozvzpomíná na to, proč tu vlastně je. Mám ještě spoustu času, než se jedničky a nuly dohodnou na spolupráci, a tak se chvíli snažím vnímat tlak na hrudi. Cítím se, jak kdyby na mně ležela těžká čínka. Od jednoho ramenního kloubu k druhému v přímém směru přes hrudník v šířce dvou-tří centimetrů. Takto přesně ohraničený tlak. Přemýšlím, zda jsem se někde neskřípl nebo nenarazil. Nic mě nenapadá. Pro tento nepohodlný až bolestivý pocit prostě nenacházím vysvětlení.
No konečně! Z monitoru na mě kouká náš pes z doby, kdy ještě neuměl ani do jedné počítat. Teď ještě připojení k netu. To bude další pětiletka, než naběhne! Jdu do kuchyně a než na mě vybafne z obrazovky jinej pes s úsměvem, který tvrdí, že "najdu tam, co neznám" si v klidu uvařím kafe. Usedám pohodlně do křesla a utahán po obzvláště namáhavém dnu se začínám porozhlížet, co že se to doma i ve světě za těch pár hodin stalo. Zjišťuji, že se opět, jak jinak, neděje nic, co by se nedělo i včera. Teroristi, havárie letadla, únik čehosi do moře, pěstní bitka v parlamentu kdesi na druhém konci planety, zdražování, drancování a tak dále. Téměř u všeho je přímo či nepřímo, nebo dokonce oklikou jako hlavní viník usvědčena Ukrajina. Takže fakt nic nového. Ale počkat! Tady. Píšou, že se přemýšlí o návrhu zákona o možném státem vyžadovaném nasazení civilistů a hlavně žen do zbrojního průmyslu v případě, že mužská část populace bude někde v tramtárii dolaďovat humanitární bombardování. To zase někomu pořádně hráblo v palici! Zavírám okno s tímhle nesmyslem a s připomenutím bolavého hrudníku se natahuji pro kafe. Usrkávám a přivírám oči. Na mém imaginárním plátně se otevírá scéna, kdy výkonné složky odvádějí ze všech domů v naší obci ženy a ohánějí se přitom nějakým papírem se zněním zákona. Tak to teda ne, hošánci! Nidky jsem nebyl a ani nebudu něčí hej počkej, nikdy jsem si nenechal od nikoho poroučet. I když šlo jen o moji představivost, začal jsem cítit, jak se přikládá pod kotlem mých mozkových nervových zakončení. Jen samotná představa, že by někdy někdo přišel a v podstatě násilím, byť zákonně ošetřeným, začal omezovat svobodu moji či rodiny, mě utvrzovala v tom, že by to nedopadlo dobře. Ano, přesně tohle by byla situace, kdy bych byl schopný i ochotný zabít i nechat se zabít. Fuj, to jsou představy! Vypínám imaginární plátno a pokouším se uklidnit dalším srkem kávy.
Stále mám v sobě neutuchající pocit vzdoru, který vyvolala předchozí imaginární scéna.
Něco se ve mně spustilo. Ty pocity začínají nekontrolovaně narůstat, dostávat nové rozměry a před očima mám záblesky nějaké další scény. Jenomže tentokrát již nejsem scénáristou ani režisérem. Stávám se divákem. Záblesky jsou ale příliš krátké na to, abych zachytil, co na nich vlastně je. Ale jedno vím jistě. Já to znám! To není fantazie. To nejsou představy. To jsou... vzpomínky! Ale vzpomínky na co?
Náhle se mi zamotá hlava. Křeslo pode mnou řídne a já se do něj začínám nekontrolovatelně propadat. Před očima se mi dělají mžitky. Je jich čím dál víc a víc. Formují se do čar a ty zase do spirály, která se roztáčí a zběsile tancuje. A já zanechávám křeslo kdesi světelné roky nade mnou a jsem vtažen do té spirály. Neztrácím však vědomí. Nevím, jak dlouho to trvá. Vteřinu? Minutu? Roky?
Náhle stojím nohama pevně na zemi. I přes křečovitě zavřené oči jasně cítím, jak mě hřeje slunce, které mám nad hlavou. Co se to děje? Kde to jsem? Pomalu otevírám oči. Jsem venku v nějaké ohradě. Vlevo ode mne jen pár metrů se poklidně pase kůň. Pomalu se nechápavě otáčím a zjišťuji, že za mnou je dalších asi deset koní. Jsou nádherní. Ušlechtilí. Jeden ke mně přichází a důvěrně do mě strká hlavou. Ruka sama automaticky sáhla do kapsy vesty a vylovila kousek mrkve, kterou podala zvířeti. "Kde se tam vzala mrkev?" honí se mi hlavou. A co to mám na sobě? Vysoké jezdecké či vojenské holínky, rajtky podivného střihu. Jemnou košili a koženou vestu. Vše přesně na míru, čisté a vyžehlené.
"Tatí, tatí, koukej, jak mě Bella už poslouchá!" nese se ohradou nad k trávě sehnutými těly koní. Stále nic nechápaje, jsem vykročil směrem k dětskému hlasu. Vedle ohrady je písková jízdárna udržovaná a čistá. Uprostřed v pokleku jsou proti sobě nádherný černý kůň s dlouhou vyčesanou hřívou a mladé blonďaté děvče asi tak dvanáctileté s pusou od marmelády. Mladá krotitelka udělá pohyb rukou a mohutné zvíře si uvolněně lehá do vyhřátého písku. Děvčátko se posadí na bobek vedle a radostně výská. "Ty jsi šikovný. Tady máš!" a láduje svého o půl tuny těžšího kamaráda tvrdým chlebem.
"Vidíš, tatí, já ti říkala, že to brzy dokážeme," vysokým hláskem pronesla směrem ke mně a mě to donutilo se důkladněji rozhlédnout. Avšak nikdo krom nás dvou a koní tu není. Ke komu to mluví?
Náhle jsem si uvědomil, že vše vidím trochu rozostřeně. Silou jsem přivřel oči, rukama je protřel a znovu otevřel. Vidění se začíná zaostřovat. Zároveň se zlepšujícím se zrakem mi doslova exploduje moje paměť. Náhle si na vše vzpomínám. Začínám si uvědomovat, kdo jsem a kde jsem. Patřím mezi střední šlechtu v zemi na západě Evropy, myslím že ve Francii. Je konec sedmnáctého či začátek osmnáctého století. Nemám příliš rád lidi, a tak s rodinou a služebnictvem bydlíme na statku, který jsem vybudoval několik kilometrů od města, stranou od všeho ruchu civilizace. Jsem uznávaným chovatelem jezdeckých koní a moje koně jsou žádáni po velké části Evropy, kam je prodávám jako drezurní. Mám dvě děti. Dvanáctiletou dceru a devatenáctiletého syna. Oba vychovávám ke vztahu ke koním. I když mám své děti i ženu moc rád, koně jsou to, pro co dýchám, pro co žiji. Můj chov je mojí chloubou, jsem na ně moc pyšný.
Otočím se zpět k dceři a chci ji pochválit...

Střih.
Jako ve filmu se mění celá scéna kolem mne. Sedím v kuchyni ve svém statku a hádáme se se ženou. Uvědomuji si, že jsem se posunul o malý kousek v čase. Přichází čas nějaké války nebo válečného tažení. Armáda tím pádem získává status, kdy má právo zabavit jakýkoli soukromý majetek, který může využít v době válečného stavu. K nám přišlo nařízení, že nám budou zabaveny všechny koně. Využijí je důstojníci, ale taky budou tahat děla a povozy. 
Krev ve mně vře a vím, že nedopustím, aby moje celoživotní práce, moji milovaní koně byli použiti jako tažní mezci a nakonec zabiti nebo snědeni vojáky. Není na světě síly, která by mne k tomu donutila. To je také důvod hádky s mojí ženou, která ví, že můj postoj k nařízení nás může zničit.

Znovu střih.
Do stájí, kde jsem zrovna něco vysvětloval čeledínovi, vtrhl uřícený syn a sotva popadaje dech křičí "Otče, vojáci z města si jdou pro naše koně! Do hodiny jsou tu! Je jich moc!"
Jen pár okamžiků mi trvalo se rozhodnout. O několik kilometrů dál uprostřed lesů je malé stavení s ohradou a stájemi, místo, o kterém nikdo z města neví. Poroučím synovi, aby pobral co nejvíc našich nejlepších koní a co nejrychleji je dopravil na ono odlehlé místo. Úmysl oznamuji ženě. Ta ihned začíná s dcerou balit to nejnutnější. Nechal jsem je a běžím do ohrad, kde vybírám čtyři nejlepší mladé klisny, moji pýchu, a vyrážím za synem do lesů.

Střih.
Zrovna dorážím na paseku uprostřed lesů, kde stojí domek, kam jezdívám v klidu přemýšlet. Syn už má koně v ohradě a běží mi naproti. Jakmile jsou koně v bezpečí, skočí do sedla a tryskem vyráží k domovu pomoci sestře a matce. Měly by být už dávno na cestě. 
Pak ale zaslechnu vzdálené ozvěny střelby a pár okamžiků na to se nad stromy zvedá kouř. Přesně ze směru, kde je náš statek...
Vím, že se stalo něco zlého. Podlomilo mi to kolena. Ale vstávám, skočím do sedla a vyrážím směrem k ozvěnám střelby. V půli cesty potkávám syna. Je celý od krve. S těžkým dechem a slzami v očích křičí: "Ti hajzlové je upálili!" Dcera i s mou ženou se snažily vypustit zbývající koně ze stájí, které vojáci ze zlosti, že jsme s velkou částí koní utekli, zapálili. Než se ženě podařilo odvázat i posledního koně, budova plná sena a slámy prudce vzplála a hustý dým už jí ani dceři nedovolil najít východ. Uhořely.
Zdrcen otáčím koně, beru za uzdu druhého, na kterém přijel zraněný syn a míříme zpět k azylu na pasece. Nevnímám, že jsme sledováni...

Střih.
Stojím uprostřed ohrady, tečou mi slzy, v ruce držím velkou dřevěnou palici. Z okraje lesa vychází vojáci a míří ke mně.
"Nikdo mi moje milované koně nevezme!" zní mi neustále dokola v hlavě. Vím moc dobře, co by se s nimi stalo. Jsou příliš mladí na to, aby vydrželi být jako mezci zapřažení k povozu či dělům. Jsou na to i příliš temperamentní. Fyzicky a hlavně psychicky by je to zabilo. To nemohu dopustit! To jim nemohu udělat!!
Zdrceně se láskyplně podívám do očí své nejmilejší klisně a pak jedinou ranou dřevěné palice ji usmrtím. 
Ostatní koně neutíkají. Hrdě stojí vedle mne. To samé se stane ještě s druhou a třetí. Když se rozmachuji s rozervaným srdcem počtvrté, zasáhne mne kulka do nohy. Palice nedopadne přesně. Kůň i já padáme v bolestech k zemi. S křikem ke mně běží syn, který se rval s vojákem, co mě postřelil. Z boku k němu přiskakuje jiný voják a vráží mu nůž do zad. Syn ještě udělá pár kroků a dopadá jen kousek ode mne. 
Zkouším vstát. Noha mne však neposlouchá, a tak to jde těžko. Když už se mi to skoro podaří, jsem povalen znovu na zem dalším vojákem. Jejich velitel mezitím sesedl z koně, ze stěny domku, kde jako okrasa byly do kříže pověšeny staré velké rytířské meče, jeden vzal a se šklebem v tváři přistoupil ke mně. Já už jen bezmocně na něj chrlil jednu nadávku za druhou. Ale jen do doby, než se rozmáchl a mečem mě napůl sekl, napůl udeřil přes hrudník. Kov se zastavil o ramenní klouby. Srdce zasaženo nebylo, ale poškozené plíce se okamžitě začaly plnit krví. Nemoha dýchat, začal jsem rychle slábnout. 
Zloba a vztek na vojáky mne opouští. Už jen ležím, bolest je pryč. Několik kilometrů odtud se již v popel změnily moje dcera, žena, koně i celý domov. Dva metry ode mne v kaluži krve leží můj syn a z jeho očí upřených na mne rychle mizí život. Za mnou leží moji tři nejmilejší koně a čtvrtý v křečích pocuká hlavou na mé kulkou rozdrcené noze. 
Bolestí, nikoli však fyzickou, pomalu zavírám oči...

Když jsem je otevřel, vypadl mi poloprázdný hrnek kafe na zem. Jen chvíli po něm jsem na zem dopadl i já. Schoulen do klubíčka se slzami v očích. Jen velmi pomalu ve mně doznívají emoce. Emoce, několik staletí staré, avšak v jediném okamžiku opět prožité na vlastní kůži. 
Ještě než jsem vysílením upadl do spánku, jasně jsem si uvědomil, že jak moje tehdejší rodina, tak dva z mnou zabitých koní jsou i v tomto životě blízko mě. I když jinak, než by si jeden myslel. Nevím jak, ale vím proč.
Od toho dne mne již nikdy hrudník nebolel. Taky vím, že jsem schopný při obraně svých blízkých zajít až za samotné hranice lidských možností, alespoň takových, jak jsem je vnímal do teď. 
A to proto, že vím, že smrt neexistuje. Lidi nelze od sebe rozdělit. Jsme spolu propojeni časem i prostorem.


(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

25 komentářů:

  1. Michale,
    od chvíle, kdy jsem si přečetla tvoji povídku - a musím přiznat, že mě dost rozhodila - přemýšlím nad jednou věcí: má člověk právo rozhodnout o životě jiné bytosti, jestliže je přesvědčen, že jí není schopen poskytnout dobrou budoucnost? Samozřejmě teď nemám na mysli eutanázii v případě nevyléčitelné nemoci nebo beznadějného zranění.
    Kdybys byl na místě hrdiny své povídky a měl narozdíl od něj dostatek času o věci přemýšlet, zachoval by ses vůči koním jako on?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlabi,
      nad takovým typem otázek se již, narozdíl od předchozích svých období, nezabývám.
      "Co by bylo, kdyby ...." - toto beru jako naprostou ztrátu času. Je to totiž ten nejlepší návod k tomu, kterak se začít bát, mít strach a obavy, jak doslova znehodnotit vlastní život. A mnohem, mnohem hůř! Jak to uvést v realitu. Je to princip, kterak se mocipáni snaží držet člověka za pomyslné koule.

      Kupříkladu pojistka - "pane, uvědomte si, co byste dělal, když by nedej bože do vašeho domu uhodil blesk?" Pan se zamyslí nad tím, co by bylo, když... , zbledne, sevřou se mu vnitřnosti a jen ta představa ho donutí během života vypláznout systému přes milión korun. A milý pán, místo aby mu vlastně stačilo pracovat tři dny v týdnu, být v klidu a pohodě, se sám sebe sebemrskačí až do smrti. To víte "co kdyby ..." :-) O tom, co takovýto stav mysli v skoro permanentním strachu či obavě z něčeho imaginárního za bukem může způsobit, je na delší povídání. Ale i o tom jsou moje nedávné poslední články.

      Situace řeším, až nastanou. Nevytvářím si domněnky o něčem, co ani neexistuje (budoucnost).
      Povídka byla o něčem jiném. Hlavní postava z ní byla konfrontována s tím, co již proběhlo, co už sama dávno učinila a nemohla to tedy změnit. Být tou postavou, asi bych se zamyslel, proč jí zrovna tento "výlet do minulosti" vůbec byl umožněn. Kdo ví, třeba jí byly takto poskytnuty chybějící nebo chybné díly skládačky právě proto, aby si nevytvářela mylné domněnky o tom, proč se jí v současnosti děje to či ono.

      Jinak na podobnou otázku jsem již v počátcích blogu odpovídal tímto článkem: http://myslenkyocemkoli.blogspot.cz/2013/09/usmrtit-zvire-ci-nikoliv.html

      Vymazat
    2. Michale,
      nerozumíš mi. V mém příspěvku nešlo o nějké coby-kdyby. Ptala jsem se, zda má člověk právo rozhodnout o životě jiné bytosti, jestliže je přesvědčen, že jí není schopen poskytnout dobrou budoucnost. A připomínám, že mi nejde ani o případ nemoci či zranění a ještě doplním, že nejsem ani militantní vegetarián.
      Ale pokouším se o pohled na věc z jiného úhlu.
      Když jsem tvou povídku četla, vzpomněla jsem si na kdysi shlédnutý film, skutečnou událost, kdy byl do války zrekvírován závodní šampion. Dostal se k "oficírovi", který se pak stal jeho nejmilovanějším pánem a po válce pak spolu prožili krásný život.
      Co tím chci říct: z činu hrdiny tvé povídky jsem cítila nejen nesmírnou lásku ke koním, ale taky něco jako pýchu - "jen já vím, jak je to správné", a "když ne já, pak nikdo". Proto jsem nesoucítila s ním, ale celým srdcem byla na straně koní, kterým on svým rozhodnutím ukradl budoucnost.
      A ještě jedna věc mě přitom napadla. Hrdina tvé povídky zmínil, že v tomto životě se jeho rodina i koně inkarnovali spolu. Proč? Náhody neexistují, tedy je tu nějaký cíl. Jednou z možností je, že třeba chtějí něco napravit. Tentokrát bez pýchy a s láskou především k lidem. Proto ta druhá moje otázka.
      Ale ber to jen jako moje nezávazné tlachání. :-)

      Vymazat
    3. Tak už vím odkud vítr vane :-)
      Ty předpokládáš, že jsem se držel zákonného desatera psaní povídek. Tedy, že každý příběh má svého kladného nebo alespoň záporného hrdinu. Tady je to nedorozumění.
      Hlavní postavu jsem se záměrně pokusil zobrazit nestranně. Tedy ani jako klaďáka ani jako záporáka. Prostě jen jako živoucího člověka. Ty znáš v reálu nějakého čistokrevného klaďáka? :-)
      Proto v povídce byla i ta pýcha. Proto tam zaznělo, že měl raději svojí práci a koně než vlastní rodinu.
      Asi nemotorně jsem se pokusil o něco, nač nejsem při čtení povídek a příběhů zvyklý. Mělo jít o zachycení reality, byť třeba na imaginárním příběhu.
      Hodnocení nebo onálepkování hlavní postavy bylo něco, čemu jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Hodnotit může čtenář, to je jeho věc, ale já jako autor to v úmyslu neměl.

      Na otázku zda má člověk právo rozhodnout o životě druhé bytosti ti odpovím, že nevím. Já to jednoduše nevím. A ani neznám nikoho, kdo to ví nebo by to mohl vědět. Zato se jistě najde dost lidí, kteří to budou o sobě tvrdit. Nepronikl jsem do tajů života ani existence bytostí, proto nemám ani všechny relevantní informace, na jejichž základě bych mohl vznášet taková velká hodnocení.
      Je to totéž téma, jako určit co je dobro a co zlo. Existují vůbec? Je mnoho možných úhlů pohledu a já si netroufám hodnotit, který z nich je ten správný.

      No a aby řeč nestála, mohu si klidně coby autor povídky klidně vycucávat z prstu další okolnosti. Jako třeba, že to vůbec nemusel jediný ani poslední vhled dané postavy do jejích minulých životů. Klidně nemuselo jít o příčinu dějů v životě následujícím, nýbrž o důsledek dějů v životech předchozích. Kdo ví, třeba to celé ona skupina Duší měla již dávno mezi sebou dohodnuté a vůbec nešlo o zkoušku v rozhodování nýbrž o touhu (pro nás lidi asi těžko pochopitelnou) to prožít.
      Napadá mě k tomu jeden citát ze známého filmu:
      "Neo, ty už ses rozhodl. Tady jsi proto, abys pochopil, proč ses tak rozhodl."

      Vymazat
    4. Člověk má právo rozhodnout o čemkoliv, když rozhodnout může - v rovině osobního vztahu k bytosti/bytostem a být přesvědčen, že v tomto vztahu udělal za dané situace to nejlepší rozhodnutí. Pak ovšem může tohoto rozhodnutí litovat, dostane-li šanci (nestojí jej to život), pokud zjistí, že jeho bývalé rozhodnutí se zakládalo na nedostatku informací/zkušeností/znalostí širších souvislostí. Příště se tento člověk pak jistě zachová jinak.
      Posuzování práva na toto rozhodnutí je bezpředmětné, kyž už to člověk udělá, tak na to právo měl a řídil se přitom čistě svým nejlepším vědomím, kreré v okamžiku reakce měl.
      To je samozřejmě odlišný pohled z pohledu práva jako obecně uznávané normy chování člověka ve společnosti, kdy se toto rozhodnutí člověka může zpochybnit a vyhodnotit jako závadné pro společnost. Pak záleží na tom, kdo to právo prosazuje a jak posoudí následnou reakci, kdy je člověk zabíjející vlastní koně zabit dalším člověkem, který se taky rozhodne v dané situaci nejlépe dle svého uvážení. Nastává tak obrovský počet inerakcí všech zůčastněných s právem rozhodovat, trvající někdy i věky, viz případná prvotní "fatální"? interakce Evy, Hada a Jablka v pojetí křesťanů :)
      Čili žádné rozhodnutí nemůže být zpochybněno/hodnoceno bez jeho osobního prožití, což nelze protože ani ty, natož někdo jiný, nemůžou vstoupit do stejné řeky současně(pokud bereme kombinaci okamžiku stavu řeky v místě vstupu a člověka do ní vstupujícího).
      A je mi jasné, že to, co jsem tu vypotil, je pouze můj omylný pohled na konkrétní situaci, který se už po jeho výpisu může maličko lišit od toho, co bych napsal teď .... anebo teď :)

      Vymazat
  2. Jo,
    ten text má úžasnou strukturu. Nese se piánko a popisně k prvnímu střihu. Pak, pak, pak a pak..., tohle asi není vymyšlený, co? Matěj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Matěji
      je vůbec důležité vědět, jestli jde či nikoli o něčí skutečný příběh? :-)

      Vymazat
    2. Řekl bych, že alespoň pro některé z nás ano :-)

      Vymazat
    3. A kdybych řekl, že to skutečný příběh je, stane se pro tebe opravdu skutečným? Zkus nad tím popřemýšlet. Já to udělal a pravdivost se pro mne stala nakonec nepodstatnou. Podstatné pro mne bylo samotné zamyšlení se nad takovou možností (vžití se do postavy z příběhu).

      Ale abych se netvářil, jako tajemný hrad v Karpatech - ano, povídka je z 90% skutečná. Tedy alespoň pro člověka, který mi tento příběh odvyprávěl. 10% bylo uzpůsobeno pro zjednodušení práce autora :-)

      Vymazat
    4. Čím se příběh stane v myšlenkách nebo názorech ostatních, to není podstatné. Podstatná je pouze pravda a ta mě zajímá nejvíc, proto mě i zajímalo, zda je příběh pravdivý (nebo aspoň podle skutečné události). Díky za odpověď. Mimochodem, pěkný a hlavně silný příběh :-)

      No a když jsme u toho - je velice podstatné, zda je příběh pravdivý nebo smyšlený. Pravdivé příběhy tohoto typu totiž přibližují lidi k chápání karmy, kdežto smyšlené je od toho chápání odvádějí.

      Vymazat
    5. Spajdy pravda je dôležitá len pre toho kto nevie čo je pravda (z pohľadu zmyslu toho slova, nie obsahu tých slov okolo neho) a ten kto vie čo je pravda (je veľmi málo takých ľudí na svete) sa o pravdu ako takú už nezaujíma. Hunter

      Vymazat
    6. Když vezmu konkrétně tenhle příklad, na který jsem reagoval - záleží mi na podávání pravdivých příběhů o karmě proto, že ostatní lidi dokážou přiblížit k pravdě o karmě. Já o ní pravdu znám, ale záleží mi na tom, aby ji věděli také další, a proto jsem vždycky rád, když se nějaký střípek sepsaný podle skutečnosti objeví.

      P.S. Kdo poznal květinu, také se o ni už nezajímá? Nebo... kdo poznal nějakého člověka, také ho dotyčný přestane zajímat? Takto to nefunguje, a ani s pravdou ne. Zajímalo by mě, jaký mají lidé jako ty užitek z toho, že všechno relativizují, obracejí naruby, napadají a odvádějí tak lidi od pravdy. Fakt by mě to zajímalo.

      Vymazat
    7. Spajdy evidentne si to v tej jednoduchej forme podané nepochopil a chceš po mne aby som ti vysvetlenie podal zložito. Prosím bez urážky, prepáč ale "dnes" v tom z mojej strany k tomu k tebe nevidím žiadny zmysel pokračovať. Hunter

      Vymazat
    8. Když se přidám do vaší filosofické debaty, přihodím sem svůj názor. Z pohledu smyslu slova "pravda" je pravdivé naprosto vše. Vše, co je, je (nerad to slovo používám, ale je krátké, tak si ho vypůjčím) Bohem. Není nic, co by jím nebylo. A to včetně vyřčených či napsaných slov. Napíšu například "Jedna a jedna je dohromady pět". Z výše napsaného pohledu je tato věta pravda, protože prostě tato věta je. A co je, je Bůh a Bůh je pravda.
      Z pohledu obsahu to však už naším analytickým myšlením pravda není.

      Proto kdo bere pravdu z pohledu významu, jak jsem ho nastínil, ten se o ní zajímat nemusí, protože vše je pravdou. Kdo však z jakéhokoli osobního důvodu potřebuje hledat pravdu v pravdě, pro toho již důležitá bude. Je to o osobním postoji. A kdo potřebuje druhé přesvědčovat o tom, že jeho osobní postoj je správnější, než osobní postoj druhých? Odpovědět si můžeme sami.
      Podotýkám, že jsem se záměrně nezmínil o svém postoji k tématu, nýbrž o názoru na téma samotné :-)

      Vymazat
  3. Michal, mňa napadlo, že je to Tvoj príbeh, takže skutočnosť by bola dôležitá z toho pohľadu, že by sme Ťa zas lepšie poznali.. :-)

    Robo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Robo,
      i kdyby to byl můj příběh a já netvrdím, že je, tak bys maximálně poznal malilinkatý kousek dávné historie jednoho ze sedmi miliard současně žijících lidí. A ještě k tomu bez souvislostí k tomu vedoucích ani jeho cesty od toho se odvíjející. Věřil bys vlastně jen jednomu políčku z cizího filmu, který vlastně nemá ani začátek ani konec, jen nekončící zápletky a dílčí rozuzlení :-) Mohl bys na základě takového jednoho políčka říci něco o filmu či postavách v něm účinkujících? :-)

      Hypotetický příklad: Pomohlo by ti lépe poznat tvojí manželku, jež by úmyslně ani mouše nezkřivila křídlo, syna nebo kohokoli koho znáš skoro celý život, když bys zjistil, že v dávné minulosti právě on/ona byl dejme tomu jeden z údajně nejkrutějších a nejmasovějších a nejbrutálnějších vrahů známé lidské historie? Změnilo by to tvůj názor na ní/něho? :-) Opravdu by toto zjištění bylo pro tebe nějak důležité?

      Vymazat
    2. Michal, rozhodne nemám ambície Ťa akokoľvek súdiť.. :-)
      Kedysi som sa od iného človeka dozvedel, že vraj v jednom z mojich minulých životov som bol nejaký "zemepán", ktorý kruto trápil svojich poddaných. Mám kvôli tomu súdiť snáď sám seba? Čomu tým pomôžem?

      Robo

      Vymazat
    3. Robo,
      to je právě ono. Já měl celý život a i teď se k tomu nechtěně stále ze zlozvyku vracím, potřebu vše a všechny soudit, včetně sebe a svých činů. Soudit ve smyslu onálepkovávat. Nejčastěji dobrým a zlým a od toho se odvíjejících dalších vlastností - správným, nesprávným, hodným, hrbatým, koktavým a co já vím, čím ještě.
      Jenže jsem zjistil, že podstatné není ohodnotit - tedy odsoudit, nýbrž snažit se pochopit proč a především co z toho plyne, co mi to dalo a dává a jak to použít k práci na sobě a tím i ostatním kolem mne.

      I když bych tou postavou z povídky byl opravdu já a i když bych ve své historii učinil závažnější prohřešky, nesoudil bych se za to. Snažil bych se pokusit zjistit, proč mi takové poznání bylo umožněno. Určitě ne pro zábavu a už vůbec ne proto, abych sebe soudil :-) a pak to nechal plavat a šel dál. Myslím si, že Tvořitel/Univerzum/Bůh/.... nikdy nikoho a nic nesoudí, to je nešvar lidské mysli, který nás drží uvnitř začarovaného kruhu.

      Vymazat
    4. Pekne o tom (nesúdiť) rozpráva Thovt v "Projekt lidstvo" a " Brány Atlantidy". Tie dve knihy ma hodne nakopli.

      A inak, "poznať Ťa" som myslel skôr to, že si v sebe našiel schopnost "cestovať v čase" a že nám snáď poradíš nejakú jednoduchú metódu, jak na to.. Aj keď teraz neviem, na čo by mi to bolo, takže zatiaľ to vlastne ani nechcem... :-)
      Oveľa dôležitejšie pre mňa je naučiť sa žiť TERAZ (jak o tom rozpráva Eckhart Tolle v "Moc přítomného okamžiku"), to by som naopak chcel moc.. :-)

      Robo

      Vymazat
    5. No a kdo nebo co Ti v tom brání? :-)

      Vymazat
  4. No... asi to, že verím, že to vôbec nieje jednoduché (za to ale krásne)... :-)
    Robo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Robo,
      napsal jsi "...verím, že to vôbec nieje jednoduché"
      Víš, co by ti na to odpověděl pan Vesmír, když by mluvil lidskou řečí?
      "Dobrá, staniž se!"

      Vymazat
    2. Veď hej veď hej... :-)
      Asi mi nieje súdené byť jeden z prvých..veď to nieje súťaž, no nie? :-)
      Každým dňom je náš svet svetlejší, to je proste zákon v týchto dňoch...v tejto dobe...veď sa dočkáme všetci, už čoskoro.. :-)
      Robo

      Vymazat
  5. A okrem toho. . až sám seba presvedčím, že to ľahké vo finále je, tak to ľahké bude.. Teraz by nemalo cenu si niečo klamať, Vesmír vidí do mojich citov a pocitov, tie sú silnejšie než rozum.
    Ale čím viac viem, tým väčší som optimista.. :-)
    Robo

    OdpovědětVymazat
  6. Velmi hezký příběh. Před pár lety jsem zažil něco na podobný způsob. Tehdy mě z ničeho nic začali nesmírně bolet kotníky. Kamarádka mě vzala k jistému léčiteli někde u Klatov. Tam jsem si lehl na pohovku, léčitel začal cosi mumlat a jezdil mi okolo těla skleněnou tyčinkou. Najednou jsem se propadl časem a viděl sebe jako černého otroka na plantáži bavlněného pole. Odehrával se příběh, ve kterém mi zabili ženu a dítě. V příběhu se mi podařilo vyvolat vzpouru a utéct. Byl jsem však kdesi uprostřed močálů dopaden. První co následovalo bylo rozdrcení kotníků dřevěnou palicí a poté přibití k zemi a smrt. Probral jsem se na pohovce a koukl na léčitele. Ten byl trochu vyvalený a nechápavě koukal na očouzenou skleněnou tyčinku. Říká: Tak tohle se mi ještě nestalo, aby mi, už nevím, jak ten nástroj nazýval, takhle zčernala. Pak jsem mu vyprávěl svůj zážitek. Zajímavé bylo, že do jisté míry viděl a sdílel moji vizi. Nicméně od toho momentu až do dnes jsem nepocítil jediné zabolení v kotnících.
    Karel
    www.karlovyostrovy.cz

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.