Skutečné cíle kampaní Alexandra Velikého

 - jsou nepravděpodobnou, ale pravdivou historií

21. července (data 20/23 července nebo 6/10 října jsou také uvažována) 356 let před naším letopočtem se narodil Alexandr Veliký, král Makedonie z dynastie Argeadů, který přes svůj, i na tu dobu, krátký život dokázal zanechat nesmazatelnou stopu jak v životě starověké ekumény, tak v historii celé světové civilizace.

Moderní historiografie, ať už západní (evropská, americká) nebo ruská (sovětská), obsahuje jak pozitivní (až idealizované), tak ostře negativní hodnocení Alexandrových aktivit a většina starověkých literárních děl o něm není vůbec spolehlivá, protože jejich autoři sledovali pro sebe nebo své patrony určité sobecké cíle, nebo měli nedostatek informací a oddávali se výmyslům. Ale všichni jej, podle ať už hlasitě, nebo mlčky, považují za ve svém konání nezávislou postavu. Bylo tomu však opravdu tak, anebo byl Alexander jen „pěšcem“ ve „hře“, kterou hráli tehdejší „zákulisní hráči“?

V tomto článku budeme analyzovat život a dílo Alexandra, známého v západní historiografii jako „Veliký“, v kontextu globální politiky.

Globalizace je objektivní proces

Navzdory skutečnosti, že zhruba do poloviny 20. století, před změnou logiky sociálního chování [1], zůstala globalizace pro obrovské davy obyčejných lidí neviditelná - je objektivním procesem a její objektivita, pokud se na ni díváme z pozice dostatečně obecné teorie řízení, vyplývá z prvotní jednoty lidstva jako supersystému. Jednoduše řečeno, celé lidstvo je nějakým způsobem spojeno v kontinuitě generací jak biologicky, tak i na úrovni kolektivního nevědomí. Výsledkem je, že různorodé aktivity mnoha lidí sledujících jak své osobní, tak i skupinové zájmy vedou ke globalizaci, i když si toho nejsou vědomi.

V minulosti byla globalizace stimulována mezinárodním obchodem a politikou dobývání, jejíž součástí byly i slavné kampaně Alexandra Velikého, ale nyní je stimulována z větší části přímo technickým a technologickým sjednocením národních ekonomik různých zemí do jediné světové ekonomiky lidstva.

Koncentrace a sjednocení produktivních sil má také objektivní charakter, protože ani moderní lidstvo, ani žádná národní společnost (včetně reliktních primitivních kultur, které ustrnuly až do současnosti v době kamenné) nemohou existovat bez jakéhokoli druhu technosféry, produkčního systému a distribuce produktů a všichni lidé jsou tak či onak zainteresováni na zvýšení jejich efektivnosti, aby neustále zvyšovali úroveň zabezpečení, kvality a množství získávaných produktů a zároveň měli volný čas. A jedním z prostředků, jak toho dosáhnout, je výměna kulturních úspěchů různých národů ve všech jejích projevech. V minulosti výměna probíhala hlavně mezi „elitami“ zemí, ale nyní ji díky rozvoji informačních sítí provádí každý podle svých potřeb.

To vše dohromady znamená, že globalizace je v dějinách lidstva nevyhnutelným a objektivním procesem: není možné zastavit její průběh, vynulovat ji a započít znova, to může pouze další globální katastrofa – buď vojenská, způsobená člověkem či přírodní atd. Není tvořena vůlí těchto nebo oněch „globalizátorů“, ale probíhá bez ohledu na přání a vůli kteréhokoli z odpůrců nebo příznivců nějaké smysluplně nedefinované „globalizace obecně“.

Koncepce řízení globalizace

Vycházíme-li z dostatečně obecné teorie řízení, pak bez výjimky všechny procesy ve vesmíru jsou procesy řízení nebo samořízení. Globalizaci jako jeden z dílčích procesů ve vesmíru lze tedy také řídit. Ale jakékoli řízení není možné bez koncepce, která má uvést do života cíle stanovené manažerem. Ujasnit si je, aby bylo pochopeno, jak může globalizace probíhat a jaké cíle sledovat.

Globalizační scénáře jsou subjektivní faktory a jsou podmíněny konceptuální mocí. Pojem „konceptuální moc“ by měl být chápán dvěma způsoby:

za prvé, jako moc konkrétních lidí, jejichž osobní vlastnosti jim umožňují vidět příležitosti a trendy v životě společnosti, vybírat cíle, nacházet a rozvíjet cesty a prostředky k dosažení cílů, které si podle vlastního uvážení zvolí, zavést to vše do algoritmu kolektivní psychiky společnosti, stejně jako do struktury státnosti. Současně je třeba poznamenat, že konceptuální moc je ze své podstaty autokratická, panovačná, tj. ignoruje jakékoli „demokratické“ volební procedury.

za druhé jako moc samotné koncepce (myšlenky) nad společností (tj. jako informační a algoritmický vnitřní kosterní základ kultury a podpora života a aktivit celé společnosti).

Dnes existují dvě hlavní metody koncentrace řízení v procesu globalizace. V užším smyslu lze tyto metody považovat za principy vývoje různých civilizací. Této problematice se podrobně věnuje článek „Svět nepřítomné vlády a Putin“ [2] v části „Skupinové plavání“. Zde je mírně upravený úryvek.

První metodou je zničení řízení v konkurenčních regionech a integrace trosek. Prostředky k tomu mohou být různé, ale principem je, že tato metoda vede ke vzniku meziregionálního konglomerátu.

Meziregionální konglomerát je způsob řízení globalizace, ve kterém jsou národní kultury nahrazeny jedinou typovou unifikovanou kulturou. Management v konglomerátu je podřízen jedinému meziregionálnímu centru, které spravuje globalizaci. Jedním z hlavních úkolů meziregionálního centra je zajistit ideologickou centralizaci managementu, to znamená, že v celém konglomerátu zemí existuje pouze jeden zdroj ideologické podpory. Všechny ostatní absorbované oblasti se stávají závislými na konceptuální moci meziregionálního centra. V mnoha ohledech se takto vyvíjela říše Alexandra Velikého, ale o tom později v textu.

Existuje ještě druhá metoda soustředění řízení. Na tomto základě vzniká multiregionální blok. Blok nejprve vpisuje cíle blízké ideálům z vektoru cílů sousedního regionu do vlastního vektoru cílů a teprve poté se na tomto jednotném ideologickém základě nový region připojí samostatně.

Multiregionální blok se liší od konglomerátu v tom, že volba obecného civilizačního vektoru cílů a rozvoj konceptu pro jeho dosažení nejsou soustředěny v žádném centru, ale jsou rozmístěny po celém bloku. I když nějaké regionální centrum koncentruje administrativní moc nad záležitostmi celého bloku, čerpá nápady, cíle a konkrétní koncepty jejich dosažení z celého prostoru multiregionálního bloku. Blok se proto životně zajímá o kulturní rozmanitost. A na rozdíl od konglomerátu, který nahrazuje národní kultury jedinou unifikovanou kulturou, blok podporuje a pomáhá rozvíjet kultury národů a to v nich, co odpovídá ideálům tohoto typu civilizačního rozvoje.

Typickým příkladem konglomerátu je euroamerický konglomerát „západní“ civilizace, ve kterém existuje jediné řídící centrum, které o všem rozhoduje a jehož politice jsou národní centra podřízena. Toto centrum posilovalo tím, jak se západní civilizace rozvíjela ničením administrativní elity těch území, které byly její součástí (jasnými příklady takové politiky bylo dobytí Ameriky, Afriky, Indie, obecně celého anglosaského koloniálního systému). Je tomu tak proto, aby neexistovala žádná administrativní centra, která by mohla vyvinout alternativu k politice centra konglomerátu a stát se skutečně suverénními.

Pro ruskou civilizaci, stejně jako pro Čínu a Japonsko, jakož i pro arabský východ, které více tíhnou k blokovému principu, jsou charakteristické další metody budování samosprávy. Administrativní elita území, která byla součástí ruské civilizace, nebyla zničena, ale byla součástí ruské „elity“. Existuje mnoho příkladů, kdy ruská „elita“ zahrnovala zástupce národních „elit“ přistupujících zemí: Bagrationi (Gruzínci), Jusupové (Nogajové), Karamzini (z Kara-Murza, Krym), Suvorové (tatarské kořeny), Apraksinové (ze Salachmiru), Davydové, Arakčevové, Goleniševové-Kutuzové (všichni tři mají také tatarské kořeny), Tolstojové (Němci), Barclay de Tolly (Skoti), Čerkassové (Kabardinci) a mnoho dalších rodů, které reprezentovaly národní „elity“ států.

Podle principu blokové struktury, když je stávající civilizační centrum bloku zničeno nebo se stane neschopným, přebírá jeho funkce jiné centrum. Na tomto místě leze připomenout, že když byla Moskva nesvéprávná, převzal po dobu potíží řídící funkce Nižný Novgorod. Je však třeba také říci, že v různých okamžicích historie nepochybně docházelo ke zneužívání moci a částečnému nebo dočasnému odklonu od blokového principu vývoje ruské civilizace, ale neměly systémotvorný charakter po dlouhou historickou dobu, díky čemuž jazyky a identita všech národních kultur bez výjimky přežily v ruské civilizaci dodnes.

Čtenář se nyní může zeptat: 

„K čemu jsou tyto informace v článku o Alexandru Velikém?“

Odpovídám:

„Aby se v psychice čtenáře vytvořil ucelenější obraz vztahů příčin a následků kolem tohoto historického jevu, který sledoval velmi konkrétní cíle v pojetí globalizace na principu meziregionálního konglomerátu, a také si vytvořil adekvátní stereotyp rozpoznávání procesů řízení a samosprávy v globálním historickém procesu.“

.....

Projekt „Alexandr Veliký“ v globálním historickém procesu

Podle vědců je na této fotografii historicky nejpřesnější podoba Alexandra Velikého

krátký životopis:

Alexandr Veliký (Alexandr III. Veliký, starověká řecká dynastie Argeadů (od roku 336 př. n. l.), vynikající vojevůdce, tvůrce světové velmoci, která se však po jeho smrti zhroutila. Když ve věku 20 let po smrti svého otce Filipa II. usedl na trůn, potlačil povstání Thráků a znovu pokořil Řecko, kde byly zničeny vzpurné Théby. V roce 334 př. n. l. Alexandr přešel do Malé Asie, čímž zahájil válku s perským státem. V bitvě u Gráníku porazil satrapy a u Issa (333 př. n. l.) - samotného krále Dareia III.; poté si podrobil Sýrii, Palestinu a Egypt. V roce 331 př. n. l. získal rozhodující vítězství v bitvě u Gaugamel v Mezopotámii. Darius byl později zabit; Alexandr okupující vnitřní oblasti Persie přijal titul „asijský král“, obklopil se zástupci východní šlechty a začal přemýšlet o dobytí světa. Za tři roky (329 - 326 př. n. l.) dobyl Střední Asii. Poté, co napadl Indii a začal vítězit, se však jeho armáda, unavená dlouhým pochodem, vzbouřila, takže se Alexandr musel vrátit. V roce 324 př. n. l. dorazil do Babylonu, který se stal jeho hlavním městem. Hned příští rok, během přípravy na kampaň v Arábii, Alexandr ve věku necelých 33 let zemřel.

Država vytvořená v průběhu výbojů se brzy rozpadla, rozdělená mezi královské generály - diadochy. Nicméně díky Alexandrovým kampaním začalo šíření řecké kultury na východě, což položilo základy helénismu.

Pozadí a předpoklady pro zahájení projektu, jeho cíle, prostředky a způsoby, jak jich dosáhnout, jakož i průběžné výsledky

S pádem novobabylonského království (539 př. n. l.) a vznikem Perské říše, která zahrnovala všechna nejdůležitější centra starověkého světa – v Mezopotámii, Malé Asii a Egyptě – dostala podle dekretu perského krále Kýra II., který zlomil moc Babylonu, část židů a Židů příležitost vrátit se do Judeje, kde obnovili chrám a oživili náboženské centrum v Jeruzalémě, kolem něhož bylo obnoveno stavové a etnické upevňování Židů. Perští králové oficiálně uznali právo židů a Židů žít podle zákonů předků, které byly ztělesněny v Tóře.

Poznámky na okraj:

Rozlišujeme pojmy jako Židé, židé a židi:

- Židé (евреи) jsou etnickými potomky semitských kmenů, kteří byli ve starověkém Egyptě chrámovými otroky.

- židé (иудеи) jsou ti, kteří vyznávají víru judaismu. To znamená, že žid (иудеи) může být také nežid (нееврей). Například dcera Donalda Trumpa Ivanka Trumpová přestoupila na judaismus, aniž by byla etnickou Židovkou.

- židi (жиды) jsou podle Dahlova slovníku - a my používáme jeho definici - chamtiví lidé. Ortodoxní křesťané, muslimové a kdokoli jiný tedy mohou být židi.

Od té doby se začal formovat dominantní model etnického rozvoje Židů, včetně symbolického a kulturního centra v Izraeli a rozsáhlé diaspory, včetně židů. Ale takový scénář, ve kterém se začaly realizovat možnosti etnogeneze židovského národa, nevyhovoval těm, kdo prováděli globální politiku prostřednictvím Židů a židů, těm, kterým se běžně říká „svět v zákulisí“, těm, jejichž předci kdysi zahájili projekt „exodu Židů z Egypta“ [*], s ohledem na skutečnost, že ve svém projektu globalizace, nyní známém jako „západní“, Židé a židé zaujali místo kádrové základny řídícího sboru, který měl řídit proces globalizace prostřednictvím židovského monopolu na mezinárodní lichvu s cílem vykoupit svět se všemi jeho obyvateli a jejich majetkem, který je zakotven v Tóře, ve Starém zákoně Bible (Deuteronomium verše 23, 28, 60; Kniha proroka Izaiáše, verš 60). A aby to mohli udělat, museli být rozptýleni po celém světě, aby mohli proniknout do jiných společností a - obcházejíce jejich vědomí - je čistě ekonomickými prostředky zotročit. Zároveň se však Židé a židé neměli asimilovat mezi národy, které zotročili a naopak udržovat vnitřní mafiánskou soudržnost a izolaci od jim cizí kultury domorodého obyvatelstva. „Svět v zákulisí“ se proto rozhodl přenést globální projekt z Persie do Řecka, protože Peršané ve srovnání s Babylonem tento úkol (rozptyl Židů a židů po celém světě) nezvládli dobře.

Aby se však přesun projektu mohl uskutečnit, bylo nutné připravit personální základnu dobyvatelů schopných „rozbít“ Perskou říši. Na tomto úkolu se podílela řecká periferie bývalých „kněží" Egypta, známých jako hierofanti, což doslova znamená „čtoucí osud“, „znající budoucnost“, k níž patrně patřil i slavný řecký filozof a myslitel Aristoteles. A právě on byl pověřen úkolem výběru personálu pro budoucí vojenské (a kulturní) tažení proti Peršanům. Aristoteles tehdy uspořádal pro třináctileté chlapce tábor, ve kterém 3 roky procházeli potřebným výcvikem. Oficiálně se věří, že Aristoteles učil dospívající mládež medicíně, morálce, logice a samozřejmě filozofii a také jim vštěpoval lásku k literatuře a učil je respektovat filozofy. Existuje však důvod se domnívat, že výběr hlavního projektového manažera zahrnoval (nebyl-li zcela závislý právě na tomto aspektu) také to, co lze charakterizovat jako „dominantní stranu v sexuálních vztazích homosexuálů“, tedy toho z chlapců, který dokázal kopulovat se všemi ostatními jako „silná“ strana a jimi uznávaný hlavní. Ten měl v budoucnu vést kampaň proti Peršanům.

Hefestion - nejbližší přítel a milenec Alexandra

Tvrzení, že Alexander byl bisexuál, není neopodstatněné. Starověcí autoři zejména uvádějí jeho blízkého přítele Hefaistiona jako milence krále. Alexandr ho často při-rovnával k Patroklovi a sám sebe k Achillovi; přitom ve starověkém Řecku byli tito dva hrdinové Iliady zpravidla považováni za homosexuální pár. Během východního tažení byl královým oblíbencem také mladý eunuch Bagoi, kterého Alexandr kdysi dokonce „zaklonil a líbal před očima plného divadla“. Podle Athenaea král „miloval mladé muže k zbláznění“ a to nebylo považováno za zavrženíhodné: makedonští aristokraté často praktikovali vztahy s muži. Ale nejen makedonská „elita“ byla „proslavená“ svou závislostí na sodomii. Pederastie v té době v Řecku „vzkvétala“ hlavně v řadách různých „elit“ (= nominálně vládnoucí elita a její sluhové). Tato okolnost, bez ohledu na zdroj této „nemoci“, naznačuje, že Řecko se v té době výtečně hodilo pro roli hlavního nositele západního projektu globalizace.

Dále Plutarch zmiňuje rozhořčení Alexandra, když se dozvěděl, že Aristoteles zveřejnil cvičení určená pouze pro ústní předávání:

„Udělal jsi špatně, když jsi zveřejnil cvičení určená pouze pro ústní předávání. Čím se budeme odlišovat od ostatních lidí, pokud se tatáž cvičení, na kterých jsme byli vychováni, stanou společným majetkem? Chtěl bych převyšovat ostatní nejen mocí, ale i znalostmi nejvyšších věcí."

Ve snaze uklidnit zraněné ambice a pocit nadřazenosti Alexandra nad „ostatními lidmi", Aristoteles ve své odpovědi vysvětlil, že: 

„...ačkoli tato učení jsou zveřejněna, zároveň zveřejněna nejsou."

Alexandr Makedonský a jeho učitel Aristoteles

Tento příklad ukazuje, že Alexander Makedonský, - vůdce „elity" - byl znepokojen „porušením" Aristotela - periferií sociálního znacharstva-“žrečestva“ - monopolu na Poznání - základu moci nad nevědoucí společností. Ale zde je nutné pochopit, že Aristoteles byl znepokojen zachováním téhož monopolu na poznání ještě více než Alexander, protože mu naznačuje, že jím zveřejněná publikace je v určitém smyslu vadná a neumožňuje pohým čtením zvládnout Poznání plně: jsou potřebná nějaká vysvětlení; a možná nejen vysvětlení, ale také spoluprožití nějakých dějů nositeli těchto znalostí, spoluúčast v některých jejich činnostech.

Pokud Alexandr to nechápal sám, bylo to jen proto, že nevyděloval „žrečestvo" z „elity". Ale z téže otázky Alexandra také vyplývá, že sociální znachaři byli seznámeni pouze s tím, co bylo považováno za nezbytné pro uskutečnění mise, jež byla Alexandrovi svěřena. Takže z hlediska sociálního znacharstva byl Alexander „Veliký“ jen „úředník", jakýsi představitel davu, stejně jako všichni ostatní nepatřící ke „žrečestvu".

Alexandrovým posláním, které mu, jak je vidět bez jeho vědomí, svěřilo „světové v zákulisí“, bylo sjednocení rozsáhlých území od Balkánu po Indii na 6. prioritě zobecněných prostředků řízení / zbraněmi, to znamená s pomocí hrubé vojenské síly a doprovodného šíření do této oblasti řecké kultury, která již do sebe integrovala virus nesoucí koncepci globalizmu na principech meziregionálního konglomerátu.

6 priorit zobecněných prostředků řízení

Funkčním účelem světonázoru jako obrazu světa v lidské psychice je modelovat vícerozměrný běh událostí tempem, které převyšuje jejich průběh ve skutečnosti, a vybrat pro subjekt nejpříznivější možnost. Světonázor je spojení obrazných představ o světě, které tvoří pohled na svět, s tou či onou lexikou, jazykem. Ve skutečnosti byl Alexandr, aniž by si to sám uvědomoval, nositelem určitých pokřivení vytvořených výchovou a vzděláváním, světonázorem a chápáním světa, a utvářených takovým způsobem, že jeho chování bylo pro jeho „pány“ dopředu předvídatelné a zároveň odpovídalo cílům, které mu přidělili.

Podle zpráv Alexandrových současníků byl docela ovladatelný, nesamostatný a na okolnostech závislý člověk („Král byl zpravidla ohleduplný vůči ostatním, ale zároveň cítil věčnou potřebu být milován a byl náchylný k náhlým změnám nálady. Snažil se být ve všem první...“) [3]. Kromě toho trpěl po celý svůj dospělý život závislostí na alkoholu, což mu bránilo stát se konceptuálně mocným a nezávislým manažerem, což zároveň nahrávalo znacharům v zákulisí, aby vnikli do jeho psychotropními látkami rozvrácené psychiky zvenčí pomocí různých přeludů a posedlostí. Existují důkazy, že Alexandr se nevyhýbal příležitosti navštívit věštce: takže navzdory zákazu, který v té době platil v klasickém helénském náboženství, navštívil delfské věštce a po dobytí Egypta navštívil i věštce Amona, jehož věštba se na Alexandra obracela jako na syna boha.

Orakulum – řídící technologie

Alexandr byl v Egyptě uvítán jako osvoboditel a okamžitě prohlášen za faraona, načež místním žrecům vrátil (!) jejich dřívější privilegia. Prohlásil se za syna Amon-Rea a tak oznámil svou božskou podstatu; egyptští kněží ho začali uctívat jako božího syna i jako boha. Flavius ​​Josephus zapsal legendu, jak se Alexandrovi ve snu zjevil Jahve, a proto se Alexandr choval s velkou úctou k židovskému veleknězi v Jeruzalémě, který podle svého postavení v sociální hierarchii nemohl patřit jinam než jen na okraj „světového v zákulisí“. To vše nemluví ve prospěch Alexandrovy nezávislosti při vytváření jeho politické strategie.

Alexandra v jeho kampaních také doprovází mnoho faktů o „štěstí“. Jedním z nich byla nečekaná smrt Memnona, řeckého žoldáka ve službách Peršanů, který po Alexandrově invazi do Malé Asie navrhl, aby proti němu nebojovali přímo, ale vedli válku v jeho týlu, na Balkáně a v Egeidě. Je třeba poznamenat, že to byl velmi rozumný nápad, protože řecká flotila byla mnohem slabší než perská a Alexander byl ve skutečnosti bezmocný v tomto směru cokoli změnit, aniž by zastavil invazi a vrátil se domů. Memnon získal v této oblasti řadu vítězství a zahájil jednání o spojenectví se Spartou a Athénami, ale, jak již bylo uvedeno výše, v květnu během obléhání Mytilene náhle zemřel. Jeho nástupce Pharnabaz se jako vojenský vůdce ukázal méně schopný, takže akce Peršanů v této oblasti přestaly být pro Alexandra hrozbou. I když Memnon nebyl fyzickou „objednávkou“ „pánů“ Alexandra (u nepřítele nebo profesionálního zabijáka), pak fakt egregoriálně-matričního řízení nikdo nezrušil.

Po smrti Dareia III. se Alexandr konečně přestal dívat na Peršany jako na dobytý národ a snažil se jim vládnout jako jejich předchozí králové. Pokusil se srovnat poražené s vítězi, spojit jejich zvyky do jednoho celku. Obklopil se perskými šlechtici, začal nosit orientální oděv, otevřel harém, na jeho dvoře se začaly používat perské obřady, včetně proskineze - poklony a líbání králových nohou. Do jeho kavalérie byli zařazeni zástupci východní šlechty, začal nábor místních obyvatel do pěchoty a jejich výcvik podle makedonského vzoru. Aby posílil stát, Alexandr uskutečnil velkolepou svatbu, na které si 10 000 Makedonců vzalo za manželky Asiatky. Sám král si vzal Statiru, nejstarší dceru Daria III., a Parysatis dceru Artaxerxe III. Jeho nejbližší přítel Hephaestion se oženil se Statirininou vlastní sestrou Drypetidou a Crater si vzal její sestřenici Amastrinu. Dalších 87 getairů vstoupilo do manželství se vznešenými Peršankami a Midijkami (zejména Seleucus si vzal Spitamenovu dceru Apamu). Svatba se odehrála podle východního obřadu a všichni novomanželé dostali od krále dary. Takové Alexandrovo chování muselo samozřejmě vyvolávat otázky u jeho „pánů“, protože meziregionální konglomerát nepřijímá kulturu zotročených národů, ale vnucuje kulturu svou, a v té době to byl helénismus.

Alexandr Veliký hoduje s hetérami v dobytém Persepolis

Málokdo slyšel o řecko-buddhismu. Termín odkazuje na kulturní fúzi helénistické kultury s buddhismem, k níž došlo mezi čtvrtým a pátým stoletím našeho letopočtu v Baktrii a na indickém subkontinentu (území dnešního Afghánistánu, Indie a Pákistánu). Tato neobvyklá kultura je kulturním důsledkem dlouhého řetězce událostí, jež začaly řeckými nájezdy na Indii v době Alexandra Velikého. Další vývoj probíhal během vytváření indo-řeckého království a rozkvětu Kušanské říše.

Všechno, co bylo řečeno v předchozích dvou odstavcích, naznačuje, že došlo k procesu mísení řecké kultury přinesené Alexandrem a jeho armádou s kulturami domorodců dobytých zemí. Kultura „helénismu“ se však měla stát jedinou unifikovanou kulturou, která národní kultury nahradí. Jenže se začala s kulturou Východu mísit. Alexandr, bez ohledu na to, zda tomu rozuměl nebo ne, vykonával určitou misi, kterou mu svěřili „zákulisní“ subjekty z řad těch, kdo se snažili řídit svévolně globalizaci. Ale z vlastní vůle se přestal s tímto úkolem vyrovnávat a začal jednat mimo logiku meziregionálního konglomerátu.

Výsledkem projektu Alexandra Velikého byla obrovská říše od Balkánu po Indii, jejíž součástí byl i Egypt. Přesto byla kvalita jeho řízení jako integrálního systému tak nízká, že bezprostředně po Alexandrově smrti se jeho říše rozpadla na mnoho satrapií, které mezi sebou bojovaly o zdroje a právo svých vládců být nazýván skutečným nástupcem Alexandra Velikého.

Pokud jde o rozptýlení Židů po celém světě, vyvinula se následující situace: po zničení perské monarchie Alexandrem byla „Izraelská země“ (Palestina) nejprve podřízena Ptolemaiovcům v Egyptě (320 – 201 př. n. l.), pak k Seleucidům v Sýrii. V této době proniká řecká kultura do židovského prostředí. Vyšší třídy asimilují řecké způsoby a zvyky, spolu s hebrejštinou a aramejštinou se šíří také starořecký jazyk (koine), a to znamená, že Židovsko-židovské prostředí nebylo chráněno před hlavním algoritmem meziregionálního konglomerátu. Rozptyl Židů a židů napříč všemi zeměmi Východu a Západu začal ve 3. století př. n. l. Kromě obrovských židovských kolonií v Mezopotámii a Persii, Baktrii a Arménii se od dob babylonského zajetí, v době vlády Ptolemaiovců v Palestině, vytvořila velmi velká židovská kolonie v Egyptě (Alexandrie atd.), kde byl ve městě Heliopolis postaven Oniasův chrám, který soupeřil s Jeruzalémem. Ve II. století př. n. l. se židovské kolonie objevily i v Římě a některých pobřežních městech západního Středomoří. Aby kultura Židů v procesu interakce s kulturou starověkého Řecka neztratila svou účelnou funkční specifičnost, ve III. století př. n. l. byl proveden překlad Starého zákona do řečtiny, později nazývaný Septuaginta, také známý jako Překlad sedmdesáti komentářů. To ale jen podnítilo další helenizaci judaismu, a tak byl „řecký“ projekt konečně uzavřen a mise - být metropolí meziregionálního konglomerátu - přešla do Říma.

Příčiny ukončení projektu a jeho důsledky pro západní regionální civilizaci i civilizaci globální

Pro drtivou většinu Alexandrových společníků byla jeho smrt překvapením. V naší době různí vědci předložili nejrozmanitější verze jeho smrti: od malárie a zápalu plic až po otravu.

Podle našeho názoru nebyla Alexandrova smrt ani náhodná, ani přirozená, a král na sebe podepsal rozsudek smrti už v době, kdy se rozhodl vtrhnout na území Indie. Tehdy měla tato země svůj vlastní specifický typ davo-„elitářství“, což byl ve své podstatě zjevný fašismus, jehož existence se zakládala na pokřivení učení o varnách, které postupem času v historicky zavedené kultuře transformovalo do kast, jež podle své podstaty přísně a jednoznačně definovaly rozdíl mezi vykořisťováním některých sociálních vrstev jinými. V Indii samozřejmě také existovalo „žrečestvo“-znacharstvo, zvané brahmani. Protože hlavním a prvořadým úkolem „světa v zákulisí“ je zabránit vzniku civilizace lidskosti na planetě, kastovní systém Indie té doby ve své podstatě pro tento úkol také pracoval (a i nyní pracuje se stejným cílem), je pravděpodobné, že „v zákulisí světa“ existovaly nějaké otevřené nebo tiché dohody s brahmány starověké Indie o vymezení sfér vlivu v regionech planety.

Alexandr Veliký na smrtelné posteli

Už několik let před invazí do Indie, po konečné porážce Dareia III., dostal Alexandr jednoznačné rady, že je čas přestat. Zejména prostřednictvím přímého i nepřímého vlivu na jeho armádu:

„...Alexandrovu pozici komplikovala skutečnost, že jeho armáda byla unavená dlouhým tažením. Vojáci se chtěli vrátit domů a nesdíleli cíle svého krále stát se pány celého světa, a od konce roku 330 př. n. l. začala propukat jejich nespokojenost. Když byla makedonská armáda v Drangianě, bylo odhaleno spiknutí, jehož účastníci chtěli krále zabít. Velitel getairů Filota o spiknutí věděl, ale nenahlásil je, a proto na něj také padlo podezření; byl mučen a poté pro něj Alexandr získal z vojenského shromáždění rozsudek trestu smrti. Otec popraveného Parmenion byl zabit bez soudu a jakéhokoli důkazu viny a jeho osud sdílel i poslední z Linkestidů - Alexander. Dalšího zkušeného velitele Cleita Černého král zabil vlastníma rukama v průběhu opilecké hádky (na podzim roku 328 př. n. l.), přestože byl bratrem jeho kojné a zachránil ho před smrtí v Granicu; důvodem byla slova Cleita, že Alexander je nyní obklopen „barbary a otroky, kteří uctívají jeho perský pás a bílou tuniku“. V létě roku 327 př. n. l. bylo odhaleno „spiknutí pážat“, vznešených mladíků, kteří sloužili u krále a rozhodli se ho zabít. Spiklenci byli ukamenováni. Ukázalo se, že Callisthenes (synovec Aristotela), historik a filozof, který se odvážil vznést námitky proti králi a otevřeně kritizovat nový soudní řád, vyzval tyto mladíky, aby se „ukázali jako muži“, a proto byl také uvězněn a brzy zemřel ve vězení na „všivou nemoc“ nebo byl zabit na příkaz krále. Filozof se tak přiřadil k mnoha obětem Alexandrova rostoucího despotismu a jeho smrt zesílila tajnou nespokojenost mezi Makedonci.“ [3]

Král však nedbal...

„Král plánoval nové dobyvačné války. Práce na stavbě nového přístavu v Perském zálivu a příprava flotily ukazují, že Alexandr chtěl dobýt Arábii, aby ovládl celé mořské pobřeží od Indie po Egypt; Diodorus ze Siculus říká, že král plánoval dobytí Středomoří. Pět dní před začátkem tažení proti Arabům však Alexandr onemocněl. Po deseti dnech silné horečky 10. nebo 13. června 323 př. n. l. král v Babylonu zemřel ve věku 32 let a nezanechal žádné příkazy pro následníky.“ [3]

Takže Alexander byl zabit (otráven: „podle moderního názoru britských toxikologů symptomy nemoci, na kterou král zemřel - dlouhodobé zvracení, křeče, svalová slabost a zpomalení pulsu - naznačují jeho otravu preparátem vyrobeným na bázi čemeřice bílé (lat. veratrum album), což je jedovatá rostlina používaná řeckými lékaři k léčebným účelům. Nápoj z bílé čemeřice s medem dávali řečtí lékaři k vyhnání zlých duchů a vyvolání zvracení.“ [3]) - Aristoteles, který byl v moderní terminologii projektovým manažerem, poslal jed v kopytě osla a projekt „Alexandr Veliký“ byl zrušen. Hlavním nástrojem realizace globalizačního projektu, realizovaného na principu meziregionálního konglomerátu byl místo Řecka zvolen Řím, a to prostřednictvím židovských válek, ve kterých se Židé a židé bouřili nejprve proti vládě Seleukovců a poté byli Římané zapojeni do procesu rozptýlení Židů a židů po celém světě. To mělo velmi vážné důsledky jak pro budoucí Evropu, která vznikla na troskách starověkého Říma, tak pro celou globální civilizaci na planetě, protože to přispělo k procesu budování globální otrokářské rasově „elitární“ společnosti založené na monopolu Židů a židů na lichvě, která, i když dosud nebyla dokončena, přesto neumožňuje lidstvu vstoupit do stabilního režimu existence v souladu s biosférou a přírodou obecně a která dala vzniknout kultuře, jež se stala příčinou globální biosféricko-sociální (ekologické) krize, již v současné době zažívá celá civilizace pozemšťanů.

Závěr

Na první pohled se může zdát, že všechny události, jejichž interpretace je uvedena v tomto článku, zůstaly ve starověku a nijak neovlivňují naši současnost. Ale není tomu tak, protože svět je jeden a celostní a vše v něm je kauzálně podmíněno. Projekt „Alexandr Veliký“ má dalekosáhlé důsledky, protože globalizace podle principu meziregionálního konglomerátu, jejímž hlavním cílem je zabránit vzniku globální kultury, v níž by každý jedinec do začátku svého dospívání (12 - 14 let) mohl dosáhnout struktury psychiky skutečně důstojné Člověka Rozumného, a nebyl odstraněn z programu mezinárodních globálních konceptuálně mocných „elit“. Na rozlehlém území, které zahrnovalo celou Evropu, významnou část Asie a Afriky, byl Alexandr příkladem pro mnohé vládce a vojenské vůdce - od svých vlastních diadochů až po Adolfa Hitlera. A bude tomu tak i nadále, protože je to pro „svět v zákulisí“ nezbytné. Obraz Alexandra používá i Hollywood k propagaci pederastie (americký film „Alexander“, vytvořený v roce 2004).

Jediným reálným způsobem, jak tomu odolat, je podle nás přechod k budování kultury, která by poskytovala pomoc každému jednotlivci při rozvoji jeho kognitivního a tvůrčího potenciálu po celý jeho život a do začátku dospívání (12 – 14) let) by zajistilo dosažení všech nevratně lidských struktur psychiky, ve kterých je plně osvojen lidský potenciál jednotlivce.

Aby ale společnost takovou kulturu vybudovala, musí přejít k samosprávě podle jiného konceptu, který by byl alternativní k tomu „západnímu“. A takový koncept existuje - byl vyvinut v Rusku. Úkolem každého je najít své místo v tomto procesu transformace globální společnosti a upřímně, bez pokrytectví a svědomitě pracovat ve své sféře vlivu na implementaci ruského projektu globalizace v životě.

materiály:

[ 1 ] Смена логики социального поведения https://inance.ru/2015/03/smena-logiki/

[ 2 ] Мир отсутствующего правительства и Путин http://newyouthpolicy.org/ru/articles-ru/99-g-zero-world-and-putin

[ * ] https://dotu.ru/1997/04/23/19970423_intellect_pozicia2/

[ 3 ] Александр Македонский

https://ru.wikipedia.org/wiki/Александр_Македонский

Филипп II Македонский

https://ru.wikipedia.org/wiki/Филипп_II_Македонский

15 фактов об Александре Македонском, которые не учат в школе

http://interesno.cc/article/4087/15-faktov-ob-aleksandre-makedonskom-kotorye-ne-uchat-v-shkole

40 интересных фактов из жизни Великого Завоевателя Александра Македонского

http://obshe.net/posts/id686.html

Гефестион (военачальник)

https://ru.wikipedia.org/wiki/Гефестион_(военачальник)

Багой (любимец Александра Македонского)

https://ru.wikipedia.org/wiki/Багой_(любимец_Александра_Македонского)

Иудейское царство

https://ru.wikipedia.org/wiki/Иудейское_царство

Иудейские войны

https://ru.wikipedia.org/wiki/Иудейские_войны

ilustrace:

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2a/Henryk_Siemiradzki_006.jpeg

Александр Македонский пирует с гетерами в захваченном Персеполисе

https://cont.ws/uploads/pic/2015/10/557619_html_m1a7ff58%20%282%29.jpg

http://www.vsehpozdravil.ru/res/files/postcards/9288.jpg

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ad/Hephaestion_Cropped.jpg

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/88/Alexander_the_Great-Ny_Carlsberg_Glyptotek.jpg

https://sevia.ru/interesnye/upravlenie-1.jpg

http://zavtra.ru/upl/20000/alarge/pic_45252b16.jpg

zdroj: https://inance.ru/2018/07/gzl-makedonsky/

překlad: Vlabi