HORY, DOLY, TERRICONY - STOPY DÁVNÉ TĚŽBY 5

- předchozí část -

Působením eroze se původně hladký povrch terriconu mění, voda stékající po svazích vytváří stružky, které jsou stále hlubší:

terricony Donbasu

A po dlouhém čase můžeme vidět toto:

Jenže tenhle terricon už nemá nějakých 300 metrů, ale více jak tři kilometry a spolu se svým okolím vypadá takto:

Kronocká sopka, 3528 m, Kamčatka

Řeknete si – ale to je přece sopka! Jistě, tak se i jmenuje. Jenže téhle sopce cosi chybí. Kráter. Zato máme v její těsné blízkosti zatopený obří důl se vzorně zarovnaným okrajem...

A jsme u toho, proč se mnozí badatelé domnívají, že některé sopky jsou vlastně uměle vytvořené terricony. A důkazy zde rozhodně nechybí.

Například?

Před 45 lety například došlo v Doněcké oblasti k výbuchu haldy, který současní historikové zanesli do seznamu velkých člověkem způsobených katastrof Ukrajiny. 

10. června roku 1966, ve 23:00, se od staré haldy ze šachty ve městě Dimitrov (Doněcká oblast) odlomil kus o objemu 33 tisíc kubických metrů. Horké mnohabarevné hroudy a uvolněné množství rozžhavených hornin se sesuly na obytnou čtvrť a pohřbily pod sebou 10 domů i s lidmi. Po sesunutí masy horniny se z dutiny vytvořené v boční části stometrové haldy vychrlil horký popel, prach a páry stejně jako z kráteru vulkánu a jejich teplota dosahovala 3000°C. O prošlé tragédii poprvé napsali až 30 dní poté....“  

Doporučuji přečíst celé zde.

O výbuchu haldy v Dimitrově uveďme ještě svědectví zvláště pro ty, pro něž je důležitý názor autority. 

O zániku sídliště Nachalovka a nebezpečí, jež dnes představují haldy, vypověděl dopisovatel, očitý svědek, člověk, který se podílel na vyšetřování výbuchu, akademik inženýrských věd Ukrajiny, doktor technických věd, profesor, vedoucí katedry Národní vysoké školy báňské, ředitel Výzkumného ústavu těžebních mechaniky M. M. Fedorova, Boris Grjaduščij následující:

„Výbuch vulkánu. Doslova. Vždyť naše odvaly, to jsou navrstvené horniny, uhlí, vydolované ze šachty a mnoho dalších elementů, včetně vzácných nerostů i v samotném uhlí. Takže: teplota ve středu takovéto haldy, odvalu horniny, obzvlášť kónusového typu, převyšuje 3 - 4 tisíce stupňů! To znamená, že ve skutečnosti město Doněck a hornická města okolo jsou obklopena pomalu se vyvíjejícími vulkány. Existuje krásná píseň o Doněcku – město s modrými odvaly, město stříbrných topolů. Ale modré odvaly, to není žádná poetická metafora. V noci nad odvaly můžete vidět záři. Toto modravé světélkování vytváří vysoká teplota, která je uvnitř takového odvalu. A taky záření vzácných kovů. A jakékoliv působení dešťového odtoku na odval může vést ke katastrofálním následkům.“

ilustrační obrázek – Horlivka, Ukrajina, 30. léta

Zaměňte tedy ve svém slovníku slova kopec, mohyla, vulkán, sopka za slova odval, terricon a vše se vám v hlavě ujasní. A pokud byste chtěli tuto teorii zavrhnout jako příliš šílenou, vydržte a porozhlédněme se dál.

Pro získání kovu nebo uhlí je – jak už jsme si řekli - potřeba obrovské množství rudy, která projde závodem na obohacení. Požadovaná surovina pokračuje dalším zpracováním, hlušina - odpad jde na haldu.

Terricony dolů a závodů na obohacení obsahují sulfid železa v podobě pyritu a markazitu, který za pomoci kyslíku z atmosféry oxiduje chemolitotrofními bakteriemi Acidithiobacillus ferrooxidans a uvolňuje se teplo. Je to složitý proces související nejen s hnilobou. 

(wikipedie: ...pyrit může vlivem vlhkosti oxidovat a při tom vzniká kyselina sírová, která velmi negativně ovlivňuje okolní prostředí. Vznikají kyselé důlní vody, které jsou velkou ekologickou zátěží i stovky let po skončení aktivní těžby nerostných surovin. Pyrit může být často nežádoucí příměsí v případě například nerudných surovin. Nezřídka může být nebezpečná jeho tendence k oxidaci.)

Takže některé haldy obsahují určité množství uhlí a jiné hořlavé materiály, na povrchu jejichž částic se absorbuje kyslík a vstupuje do exotermické oxidační chemické reakce. V důsledku těchto procesů ve velkých terriconech často probíhají různé procesy technogenního pyrometmorfismu:

• spalování uhlí (oblasti v oxidačním režimu pečení)

• pyrolýza uhlí (zóny regeneračního pražení při T = 800 - 1000°C)

• reakce dehydratace vrstvených silikátů s důsledkem masivního odpařování vody, stejně jako odstranění fluoridů, chloridů v počátečních fázích hoření haldy (T = 600 - 700°C)

• rozklad karbonátů s odebráním CO a CO2 a vznikem peroklasu, vápna a ferritů (T = 600 - 800°C)

• místní tání s tvorbou skelnatých slínků a bazitových paralel (T = 1000 - 1250°C).

Tyto procesy vedou k zásadní změně fázového složení odvalové hmoty.

Kromě toho mohou v haldách probíhat ještě další specifické procesy na základě toho, která surovina konkrétně byla těžena. V terriconech tedy dochází k tak vysokým teplotám, že to zcela odpovídá dějům uvnitř soptícího vulkánu. A teď si představte, že v Donbasu hoří přibližně každý třetí terricon!

Jenže jak ono to vlastně je s těmi „velmi vysokými“ teplotami uvnitř Země?

Oficiální teorii známe. Nicméně ona není jediná a my už jsme si dávno zvykli nepokládat oficiální informace za ty jediné správné. Takže si zakonspirujme.

Na konci XX. století byl z výzkumných důvodů v SSSR na poloostrově Kola proveden hlubinný vrt, jehož cílem bylo dostat se do maximální možné hloubky a provést při tom nejrůznější měření. Podařilo se provrtat až do 12.350 metrů! Výzkumy prováděné při tomto vrtání přinesly významné korekce v představách o horních vrstvách planety, jejich hustotě, mineralizaci a nás zajímá, že také o změnách teploty s přibývající hloubkou. Tak například bylo naměřeno, že v těchto místech až do hloubky přibližně 10 km teplota pravidelně narůstá, až dosahuje 200ºC. Ale oproti očekávání na dalších více jak dvou kilometrech se prakticky zvyšovat přestala. Dál se vrt bohužel nedostal. A my se nyní musíme logicky zeptat – a odkud se tedy v sopkách bere ono „žhavotekuté“ magma mající teplotu 600 – 1500°C? Pokud by stoupalo, jak tvrdí současná věda, ze zemského pláště, (jehož teplota byla pouze teoreticky vypočítána, ale nikoli prakticky ověřena), pak by na prostupu oněch deseti kilometrů zemskou kůrou (ale v některých místech to může být i násobně více) muselo velmi pravděpodobně značně prochladnout. Takže ono to s těmi sopkami není zase až tak úplně jasné.

V tutéž dobu se navíc objevily další velmi zajímavé informace. Proti oficiálnímu tvrzení, že uvnitř Země se nachází plazma, jejíž teplota dosahuje několika tisíc stupňů, se v roce 1981 postavila trojice výzkumníků - Nikolaj Gončarov, Valerij Makarov a Vjačeslav Morozov, kteří ve stati „V paprscích krystalu Země“ shrnuli výsledky svého mnohaletého výzkumu pravidelné sítě zvláštních zón vyskytujících se na povrchu naší planety. Podle jejich názoru jádro Země tvoří krystal mající tvar dvacetistěnu a dvanáctistěnu vložených do sebe. Toto jádro roste a má teplotu jen asi 300ºC. Podle badatelů existují důvody domnívat se, že stejná teplota je uvnitř všech planet a hvězd, protože i ony jsou živými organismy. V této souvislosti připomeňme legendy odtržených národů planety (např. Dogonů), v nichž bylo zcela běžné považovat Zemi i Slunce za živé entity a vyjádření jako „matička Země“ nebo „tatíček Slunce“ rozhodně nechápaly jen jako básnickou personifikaci. Takže tu jaksi prostor pro vznik "žhavotekutého" magma nezbývá.

Zní vám to příliš fantasticky?

Dobře přidáme další informaci.

V polovině XX. století v okolí města Alexandrova ve Vladimirské oblasti ještě žili lidé, kteří až do roku 1917 prováděli ražbu tunelů v hloubce 400 až 600 m. Při své práci tehdy používali zařízení současným profesionálům technologie zcela neznámé. V procesu ražby se podle jejich líčení hmota zeminy "měnila na jemný písek a drť, který se pak v noci vyfoukával skrze vrt a na povrchu byl roznášen větrem nebo tvořil kopec". Stěny tunelu pak byly opalovány zaměřeným energoproudem zvláštního zařízení, což zajistilo hydroizolace a zpevnění stěn. Kyslík k tomu nebyl zapotřebí. Podle informací jednoho z tehdejších stavitelů tunelů k tomu byla používaná zařízení zazděná v bočních výklencích chodeb, o kterých však nic bližšího nevěděli. Na povrch se stavitelé dostávali ve speciálních výtazích za velmi krátkou dobu. Pozdější dotazování na tato zařízení u předních stavitelů Moskvy žádné výsledky nepřineslo. Pochopitelně...

Připomeňme si nyní znova africké Dogony, kteří tvrdí, že jejich předkové přiletěli na Zemi z jiných planet a svá sídla si stavěli uvnitř zemské kůry za pomoci techniky, kterou si s sebou přivezli. Podzemní sídliště jim totiž poskytovala bezpečí v době katastrof a ochranu před kosmickými vlivy.

A tady se naskýtá logická otázka: co dělali s vykopanou zeminou? Jak ji dostávali ven a kam ji ukládali, aby to nevzbudilo zbytečnou pozornost? Halda by měla mít z bezpečnostních důvodů co nejširší základnu, aby se výše zmíněné nebezpečné procesy neúměrně nekumulovaly. Co však v případě, že prostor není a odpad je třeba nakupit na co nejmenší plochu? 

Sype se do výšky.

A jak?

To už je další věc.

Při výstavbě podzemních objektů se nakopaná zemina z několikakilometrové hloubky vyvrhovala na povrch šachtami a vrty reaktivním způsobem. Na jednotlivých úsecích vrtu byla důsledně instalována speciální zařízení na tryskové vyvrhování. V tomto ohnivém toku se tavilo vše, co bylo odkopáno, a v podobě „lávy“ to vytékalo z hrdla „vulkánu“.

Na území Ruska a dalších zemí světa můžete vidět na relativně rovném terénu jednotlivé i skupinové kopce – hory s výškou do 200 m. Takové jsou například v okolí Tamanského poloostrova Kubaně, některé z nich pak v podobě bahenních sopek. Studie ukazují, že jakousi zvláštní shodou okolností jsou zrovna nad dráhou starověkého tunelu, který velkým obloukem prochází pod poloostrovem a směřuje ke Kerčskému průlivu. Vstupy do tohoto tunelu byly zazděny někdy v V. století našeho letopočtu v období válek a stěhování národů. Na území Krymu z oblasti Kerče tunely pokračovaly v západním, ale i v dalších směrech, včetně do Pionýrské a Sudaku.

bahenní sopky – Tamanský poloostrov, RF

Jiné, po celé Evropě vyhlášené bahenní sopky nalezneme v Rumunsku u vesnice Berca ležící ve východních Karpatech.

bahenní sopky - Berca, Rumunsko

A pokud se zorientujeme na mapě a přidáme si nám známé uzly starověkých mezikontinentálních tunelů, docela to zapadá do sebe.

body označují zleva: Bucegi, Berca, Tamanský poloostrov, Krasnodar

V dnešní době v řadě zemí světa probíhá výstavba jak tunelů, tak i celých podzemních měst pro dlouhodobý pobyt až desítek tisíc osob na jednom místě. Vznikají pro případ pozemských nebo kosmických katastrof. Je jasné, že při tomto budování i nadále musejí logicky vznikat na povrchu planety nové kopce a terricony...

A tak na tomto místě připomeňme - ne zcela bez souvislosti - jednu velmi zvláštní oblast: nejseverněji ležící poušť, paradoxně obklopenou lesy a močály. Kde je?

Když si prohlédnete mapu na souřadnicích 56.843394, 118.139550, naleznete tam „Čarské písky“. Ve výšce kolem 750 metrů nad mořem se mezi dvoutisícovkami nachází desetikilometrová pláň zasypaná miliony tun písku ve vrstvě silné 3 – 15 metrů. Kde se tu vzal?

A hlavně: proč a odkud stále přibývá?

Zkuste si odpovědět sami na základě toho, co zde bylo napsáno.

Čarské písky

Další nádherné fotografie tohoto místa naleznete zde.

- pokračování -

zdroje:

http://lesnyanskiy.livejournal.com/170449.html

http://sibved.livejournal.com/253099.html

http://sibved.livejournal.com/153545.html

https://www.proza.ru/2016/01/01/738

http://kukarta.ru/ahtanizovskaya-sopka-blevaka/

http://magazin.travelportal.cz/rumunske-bahenni-sopky/

https://web.archive.org/web/20070319194242/http://tayni.nm.ru/Stat/vulk_zemli.htm

https://web.archive.org/web/20070326074820/http://tayni.nm.ru/stat.htm

http://www.garshin.ru/evolution/geology/earth-wonders/index.html

https://web.archive.org/web/20070327094641/http://tayni.nm.ru/Stat/zeml_sol1.htm

překlady: Václav, Vlabi

(©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.