22. 1. 2014

Zvolili si Rusko...

Tak pod toto se klidně podepíšu
MichalB





Je málo známé, že i v sovětské době byl emigrační proud oboustranný, jak z Ruska ven, hlavně na Západ, tak opačným směrem. Po roce 91 se emigrace do Ruska prudce snížila, ale nezmizela úplně nikdy. V posledních letech nabírá emigrace směrem DO Ruska stále větší sílu a zdaleka se nejedná jen o ekonomicky podmíněnou emigraci ze zemí střední Asie (podle různých odhadů se ročně jen z Německa přestěhuje do Ruska tisíce lidí). Nedávno vyšlo pár osobních zkušeností Západoevropanů, kteří se z různých důvodů rozhodli natrvalo žít v Rusku (viz Они выбрали Россию).

Vybírám jednu výmluvnou zkušenost německé rodiny.



Max, 13 let, Němec

krádež s vloupáním se do sousedova sklepa

(ne první krádež v životě Maxe, ale jeho první v Rusku)

Strážník, který k nám přijel, se choval velmi zdvořile. Je to vlastní mnoha Rusům - k cizincům z Evropy se chovají zdvořile-opatrně, je třeba velmi mnoho času, aby vás přijali za "svoje". Ale věci, které říkal, nás vystrašily. Ukázalo se, že Max spáchal TRESTNÝ ČIN - KRÁDEŽ S VLOUPÁNÍM! Ale měli jsme štěstí, ještě mu nebylo 14 let, jinak by mohla být řeč až o odnětí svobody do pěti let! Od zločinu s plnou odpovědností ho dělily tři dny, které mu zbývaly do 14. narozenin. Nevěřili jsme svým uším. Ukazuje se, že v Rusku je možné se ve 14 letech dostat do vězení. Litovali jsme, že jsme sem přijeli. Na naše vzrušené otázky jak to, že se má dítě zodpovídat i v tak nízkém věku, se strážník podivil, došlo ke kulturně podmíněnému neporozumění, o čem je vlastně řeč. Byli jsme zvyklí, že v Německu se dítě nachází v prioritním postavení, maximum, co by Maxovi v Německu hrozilo za něco podobného, by byla profylaktická beseda. Mimochodem, strážník řekl, že soud by stejně našemu synovi nevyměřil odnětí svobody, i kdyby mu bylo přes 14, že se to dělá zřídka a jen v případech, kdy jde o ohrožení na zdraví. Měli jsme ještě štěstí, že sousedé nenapsali oznámení (v Rusku to hraje velkou roli - bez oznámení napadené strany se neřeší ani těžší delikty), a dokonce nebudeme muset ani platit pokutu. To nás také překvapilo - spojení tak tvrdého zákona s tak podivnou pozicí lidí, kteří ho nechtějí využít. Před odchodem se strážník zeptal, zda má Max sklony k asociálnímu chování. Přiznali jsme, že ano, navíc - že se mu v Rusku nelíbí, ale že je to spojeno s obdobím puberty a mělo by to časem přejít. Na což poznamenal, že Maxovi se mělo nařezat hned po prvním případu a bylo by, nečekat, až z něj vyroste zloděj. A odešel.

Poznámka nás ohromila. Upřímně řečeno, neuvědomovali jsme si v ten moment, jak blízko máme k vyplnění rady strážníka.

Hned po jeho odchodu si muž promluvil s Maxem a požadoval od něj zajít k sousedům, omluvit se a nabídnout, že škodu odpracuje. Začala grandiózní scéna - Max to hlasitě odmítl. Další bezprostřední vývoj radši popisovat nebudu. Po jeho dalším velmi hrubém verbálním výpadu na naši adresu muž udělal přesně to, co strážník radil. Teď si uvědomuju, že to vypadalo spíše směšně než surově, ale tehdy mě to ohromilo a Maxem to otřáslo. Když ho muž pustil, sám otřesen tím, co právě udělal, syn utekl do pokoje. Zjevně proběhla katarze - najednou mu došlo, že otec je fyzicky mnohem silnější, že nemá kam jít si stěžovat na "rodičovské násilí", že je od něj samého požadováno kompenzovat škodu a že se ocitl krok od skutečného soudu a vězení. V pokoji brečel, skutečně, nepředstíraně. Seděli jsme v pokoji pro hosty jako sochy a cítili jsme se jako skuteční zločinci, ale hlavně - že jsme porušili tabu. Čekali jsme zákonité zaklepání na dveře a objevení se sociálky. V našich hlavách se rodily hrozné myšlenky o tom, že nám syn přestane důvěřovat, že spáchá sebevraždu, že jsme mu způsobili těžké psychické trauma - obecně, mnoho těch slov a formulací, které nám sypali do hlav na předporodních psychotrénincích.


Ke snídani Max nepřišel a zakřičel - ještě v slzách -, že bude jíst ve svém pokoji. K mému údivu muž odpověděl, že v tom případě bude bez snídaně, a jestli nebude do minuty za stolem, bude i bez oběda.
Max se objevil během půl minuty. Takového jsem ho ještě nikdy neviděla. Mimochodem, muže jsem takového taky ještě neviděla - poslal Maxe umýt se a přikázal, když se vrátil, napřed poprosit o prominutí a potom dovolení sednout si ke stolu. Byla jsem ohromena - Max to udělal bez námitek. Před jídlem řekl muž: "Poslyš, synku, Rusové vychovávají své děti právě takto a i já to tak teď budu dělat. Hlouposti skončily. Nechci, aby ses dostal za mříže, myslím, že ty to taky nechceš, a slyšel jsi, co řekl strážník. Nechci ani, abys vyrostl a stal se necitlivým lenochem. V tomto kašlu na tvůj názor. Zítra půjdeš k sousedům s omluvou a budeš dělat to a tam, co ti řeknou. Dokud neodpracuješ sumu, o kterou jsi je připravil. Pochopil jsi mě?"

Max několik sekund mlčel, pak zvedl zrak a odpověděl tiše, ale jasně: "Ano, tati.."

... neuvěříte, ale už se u nás nikdy víc neodehrávaly takové divoké scény, jako po odchodu strážníka - našeho syna jakoby někdo vyměnil. Nejprve jsem se dokonce té změny bála a zdálo se mi, že jen tají vztek. Až teprve za měsíc a něco jsem pochopila, že se o nic podobného nejedná. A ještě jsem pochopila mnohem důležitější věc. V našem domě a na náš účet žil mnoho let malý despota a lenoch, který nám vůbec nedůvěřoval a nedíval se na nás jako na přátele, o čemž nás přesvědčovali ti, kteří nám vnucovali své metody "výchovy" - potají nás přehlížel a chytře nás využíval. A viníky jsme byli hlavně my - vinni v tom, že jsme se chovali tak, jak nám vnutili "autority-specialisté". Ale z druhé strany - měli jsme v Německu volbu? Neměli, říkám si na rovinu. Tam na stráži dětského egoizmu stojí špatné zákony. Ale zde volba je. My jsme ji udělali a ukázala se správnou. Jsme šťastní a hlavně - skutečně šťastný je i Max. Získal rodiče. S mužem jsme získali syna. A společně jsme získali RODINU.


12 komentářů:

  1. Je to zvláštní,
    ale docela jsem pustil-a slzu. Matěj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, že ne kvůli tomu jak rozmazlený fracek (před korekcí chování) dostal nabacáno :-)

      Ne, sranda. Však vím, co tu slzu spustilo.

      Vymazat
  2. Jo,
    chechtal jsem se jako blázen, co by dělali juvenil-justičníci, kdyby tenhle článek četli a došlo jim jejich pomatenost. Matěj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Matěji,
      obávám se, že ono jim to dochází od samého začátku. A právě proto to dělají. :-(

      Vymazat
    2. Jejda Vlabi mě předběhla :-)
      Ono by jim to došlo (tedy bavíme se o přímých vykonavatelích, nikoliv o "vynálezcích"), ale až ve chvíli, když by jim do baráku vtrhla sociálka s "ochránci a pomocníky" a vyrvala jim jejich děti z ruky.
      Pokud někdo tuto práci dělá, může to znamenat jen jedno. Buď je to od přírody bezmozek nebo je nevědomě pod vlivem (a nemyslím tím alkohol). Jinou možnost nevidím.

      Vymazat
  3. Moc pěkný, souhlasím, že to dělají schválně, ovšem u nás v čechách se jede myslím po staru:) , no a rodiče, co nechají svoje děti na pospas systému, tak to je kapitola sama pro sebe. Musím, ale říct, že pokud pozoruju v okolí, tak jede česká klasika:) . . . hezký večer iva

    OdpovědětVymazat
  4. Netrestat fyzicky děti vymysleli ti "architekti budoucnosti" rozvrátit základy lidského společenství a začali u toho nejdůležitějšího - rodiny.
    Není to žádná ochrana práv dítěte, je to protlačování koncepce zvůle a nerozumu nezletilých, aby šli bez problémů proti vlastním rodičům, aby vyrůstali vykořeněni vlastním přičiněním a bez řádu. Bohužel, pozoruji už i u mladých českých rodin ve svém okolí výchovu "domlouváním ", které trvá i 30 minut a z dítěte je akorát vzdorný fracek. Zákazy fyzických trestů zatím uzákoněny nejsou, ale tvrdě se na tom pracuje. Jinak na základě svých zkušeností z života v zahraničí mohu potvrdit, že české a ruské děti jsou stále ještě vychované velmi dobře ve srovnání s dětmi tam venku. Výchova bez fyzických trestů vede v konečném důsledku k rozkladu rodiny a k pocitu absolutní moci mladých nad vším. S tím souvisí nulový pocit zodpovědnosti vůči rodičům a rodině na západě. Rodina ve slovanské společnosti má úplně jiný rozměr, hlavně citový. Je to vidět z jejich filmů - to co my doma vyřešíme okamžitou fackou oni řeší za pomoci různých "odborníků" terapeutů celé týdny. Tím je v nich potlačen pud sebeobrody a sebeuzdravení. Západní společnost je těžce nemocná a úplně mimo co se výchovy dětí týče. Vychovávají si tyrany.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak, tak!
      http://myslenkyocemkoli.blogspot.cz/2013/06/rezat-ci-nerezat-aneb-vychova-deti.html

      Vymazat
    2. Osobně bych poupravil formulaci...
      "..vymysleli ti "architekti budoucnosti" rozvrátit základy lidského společenství a začali u toho nejdůležitějšího - RODU."
      Výraz rodina je novodobá vymyšlenost jen pro "rodiče a děti". Myslím, že to začalo církví. Ta žačala "vymýšlet", že si mladí mají zakládat své rodiny pokřtěnými sňatky odchodem od rodičů a nevázat se na ně, namísto soužití v rodových společenstvích.
      Civilizační manýry..... nikoliv civilizované nebo kulturní

      nenimito

      Vymazat
  5. Krásný článek. Nelze než souhlasit. Nikdo z normálně uvažujících lidí nechce děcka mlátit hlava nehlava. Ale pokud zase překročej hranice, nevidím důvod, proč je přes to koleno neohnout.
    V ČR se sice jede postaru, ale podpora společnosti tu není taková, jako v Rusku. Spíš mi přijde, že už jsme hodně zmasírovaní Západem. Do dětí se ve školách tlačí jejich práva, o povinnostech se sem tam špitne. Pak se divíme. Na některých školách už si děti ani nemusí zapisovat domácí úkoly do úkolníčku. Učitelka/tel napíší bud na třídní webovky nebo na Bakaláře a RODIČE se doma postarají, protože zapnou počítač a děťátku pomohou nalistovat danou stránku ... Těžce jsem skousávala elektronickou žákovskou (kdy dítě známky vidí jen když se samo podívá, nebo ho musím zavolat k počítači, nevidí je tedy pravidelně při každém otevření papírové žákovské, případné poznámky, ale ani pochvaly...). O zrušení úkolníčku už bych se hádala jako o zásahu do mé výchovy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z dnešního pohledu bych jako malý o to bojoval taky. Nechtěl bych, aby se mi třeba můj budoucí zaměstnavatel mohl někdy dostat k mým elektronickým žákovským, kde nejčastěji figurovaly poznámky a třídní nebo ředitelské důtky o mé nevychovanosti, nedůvěře a nepodřízenosti z mého pohledu nesmyslným autoritám:-)
      Ale pamatuji si, že u mne ani to "řezání", občas i ze strany některých učitelů, moc často nepomáhalo.... spíše vůbec.
      Autoritu jsem i jako malý vnímal jinak, než jako fyzickou převahu a zůstalo mi to.
      Ale mělo to pozitivní vliv na potlačování prahu bolesti...

      nenimito

      Vymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.