20. 4. 2016

HYPERBOREA 9


Tajemná setkání a nevysvětlitelné smrti
V současnosti na poloostrov Kola každoročně přijíždějí desítky senzacechtivých lidí s cílem blíže se seznámit se zdejšími záhadami, protože Lovozero se řadí mezi nejvýznamnější anomální zóny Ruska. Co je tu pozorováno? Zkreslení času a prostoru, kolísání gravitačního pozadí, ale i léčebný účinek na lidské tělo... a kromě toho se tu dokonce můžete setkat – se sněžným mužem!

Lovozero

Ale v posledních desetiletích došlo v těchto oblastech k celé řadě záhadných zmizení a úmrtí jednotlivých turistů, a i celých skupin. Zda mizejí v podzemí, topí se v jezerech a močálech, to ani šamani, ani policie nedokážou vysvětlit. Protože počet obětí se přiblížil stovce, místní úřady se nakonec rozhodly v roce 2000 pozvat z Moskvy skupinu vědců z oblasti přírodních, technických i vojenských věd, aby ve věci udělali jasno. Jeden z nich potom inkognito dal takovéto vysvětlení:

"Mezi hledači Hyperborey jsou nejen černí archeologové, ale také hledači zlata. Odstraňují závaly a vnikají do starých štol. A výdřeva už je shnilá... Hynou také ti, kdo se přes téměř čtyřicetikilometrové jezero chtějí přepravit na kajaku. Počasí se tu může změnit během několika málo minut a vlny se zvednou až do pětimetrové výšky. Úzké kajaky bouři
nezvládnou a v ledové vodě ani nafukovací vesta nepomůže. Místní, ať už na nějaké čáry věří, nebo ne, všichni se drží poblíž břehů." 

Ale i když nevěří na šamanství a mystiku, přesto vědci uznávají, že:

"Dlouhý pobyt zde skutečně má na lidi negativní vliv. Některé jen bolí hlava, jiní slyší zpěvy, hlasy nebo nářek, někdo dokonce ztratí vědomí. A důvodem jsou geopatogenní zóny. Podle tektonické mapy jsou v oblasti Seidozera trhliny v zemské kůře a dochází tak k aktivnímu vylučování radonu. Mění se tu intenzita, struktura a korelace geofyzikálních polí (především magnetického a gravitačního - tedy mění se i hmotnost člověka). Změny těchto polí mohou být vyvolané i kosmickými příčinami (kolísání pólů Země, vliv erupcí na Slunci, pohyb planet).
To všechno dohromady má vliv na biologické rytmy, psychiku a instinkty člověka. Ten pak neadekvátně hodnotí realitu, náhle padá v euforii nebo naopak v depresi, a v důsledku toho se může dopustit nečekaného chování. Lidé se dostanou do tohoto stavu proto, že vliv v geopatogenních zónách přirozeného energetického pole Země přesahuje "vstřebatelnost" běžného člověka. Matka příroda to tu zkrátka s energií poněkud přehání. Mimochodem, šamani neumísťovali své seidy přesně na křižovatkách vodních toků
náhodou. Toky kopírují trhliny v zemské kůře, a v místech jejich křížení dochází ke kumulaci energie. V údolí je hrozba cítit na každém kroku, ale odkud to pochází - určit není možné."

Ano, jedním z nejčastěji zmiňovaných jevů v této oblasti je - strach. Plíživý, zcela pohlcující, někdy až panický. Ti, kdo se dostali do posvátných míst, shodně tvrdili, že prožívali velkou úzkost, strach a měli velmi intenzívní pocit nebezpečí. Kupodivu se to týkalo především těch, kdo předem neprovedli, či dokonce odmítli provést magické rituály s prosbou k místním duchům o povolení vstupu a ochranu na cestě. Jeden z veteránů těchto expedic to popsal tak, že kdykoli se blížil k některé z jeskyň či otvorů ve skalách na určitých místech, měl tak intenzívní nepříjemný pocit, jako by z něj zaživa stahovali kůži.
U místních obyvatel se takováto místa těší zlé pověsti a snaží se tam nechodit.
Daleko výrazněji však působí i pozitivní zóny na úpatí hory Ninčurt. Tam jsou prý dokonce tzv. "geovitagenní" místa. Od pradávna tu ženy léčily neplodnost.

Jedním z přímých svědků nevysvětlitelného dění na tajemném ostrově Koldun uprostřed Lovozera byl lékař V. Strukov, který po skončení studia v roce 1975 sloužil v Severomorsku. Jednou spolu s přáteli vyrazili na ryby a takto popisuje svůj příběh:

zátoka ostrova Koldun

"Byl jsem svědkem velmi podivné a téměř tragické události na Lovozeru, na posvátném ostrově Koldun. Na místo bylo třeba plout asi 40 kilometrů. Vyrazili jsme na 4 loďkách, ale najednou se rozbil jeden z motorů a mechanik ho ne a ne spravit. Vyměnili tedy motor za jiný, ale i ten se po nějakých 10 kilometrech rozbil. Museli jsme se vrátit... Řekli nám, vezměte si s sebou místního Lopara a jeho motor. Najali jsme si tedy jednoho nepříliš střízlivého domorodce a jeho stařičký motor. Plnil jsem lékařskou povinnost a, sedě vedle našeho nového lodivoda,
musel jsem mu velmi často aplikovat čistý alkohol (vždy, když se motor začal dusit). On mi za to povyprávěl legendu o jezeru a o ostrově, kam jsme mířili. Podle jeho vyprávění ostrov slouží všem místním obyvatelům jako útočiště a záchrana před smrtí hladem: rostou tam obrovské borovice, je tam mnoho hub, lesních plodů a ryb (dokonce i pstruzi!). Tady hlady neumřeš. Ale nic si odtud nesmíš odvézt...
Na ostrově jsme pak nalovili červených ryb - jezerní i říční pstruhy a síhy, nasbírali houby a lesní plody a v pohodě pojedli. Byl příjemný, jasný a teplý podvečer. Pak jsme se zvedli na zpáteční cestu.
A tehdy to začalo. Zničeho nic se zvedl prudký vichr a nebylo vidět na krok. Jeden motor zhasl. Vlny plnily loď a začali jsme se potápět. Podařilo se nám přesednout z nefunkční lodi a přesunout i náklad. Ale bylo to ještě horší. Už jsem si myslel, že se z toho živí nedostaneme. A tehdy náš Lopar přikázal veškerý úlovek i nasbírané plody vyhodit z lodi. Splnili jsme příkaz, ale uragán jen zesílil. Snažili jsme se čerpat vodu z plnící se lodi vyprázdněným kontejnerem na úlovky, ale bylo to zbytečné: vlny byly příliš vysoké. Pádlovat také nemělo smysl, protože dál než na dva metry nebylo vidět... A tehdy Lopar řekl, že jsme prý nevyhodili všechno. Hledejte! A tu jeden z přátel našel v kapse kamínek jak holubí vejce, průzračný, krásný, takový hladký - sebral ho na břehu, strčil do kapsy a - zapomněl na něj. Tak i tenhle kamínek vyhodil z lodi. Čekali jsme, co se bude dít... A doslova za pár vteřin vše rázem ztichlo. Nastalo absolutní bezvětří, nebe zazářilo a my seděli úplně promočení v polozatopené loďce a báli se podívat jeden druhému do očí..."
(Věda a náboženství" z roku 1998, N, 8, s. 39)

Jiný podivný příběh se odehrál během expedice na poloostrov Kola. Vyprávěl ho přítel vedoucího skupiny. Jejími účastníky byli vědci z různých oblastí země, všechno zkušení výzkumníci, kteří měli již velké zkušenosti z cestování po Kolském poloostrovu. 13. září skupina zamířila do oblasti Teriběrky, tam nechali auta a zamířili
s místním průvodcem pěšky směrem k jezeru.
Ve 14:30 vedoucí týmu zavolal a informoval, že objevili pyramidu, o níž měli předběžné informace, a zjistili, že je jednoznačně umělého původu. Při průzkumu objevili něco jako vstup. Po té odeslal čtyři fotografie a k tomu krátké sdělení - "Jdeme dovnitř".
"Do večera už se neozval. Hovor vzal až po několika dnech, až po asi stém mém vyzvánění. K mému překvapení mi sdělil, že už je zpět v Moskvě. V jeho hlase však byl slyšet podivnou úzkost. Řekl mi, že pod pyramidou objevili starobylé město, ale o tom, co bylo v něm, kategoricky odmítl mluvit. Poradil mi však, abych se k této pyramidě nikdy v životě nepřiblížil, nebo by to mohl být poslední výlet v mém životě..."

Koncem 50. let se v Chibinách objevili první horolezci, jejichž trasy směřovaly i po lovozerské tundře. Alpinisty lákala hora Angvun-dasčorr, ale pokořit ji se nikom nepodařilo. Jedna z výprav pak skončila smrtí dvou jejích zkušených účastníků. Kolegové se snažili jejich těla dopravit do tábora, ale nečekaně je zachvátil tak intenzívní strach, že v následné náhlé panice mrtvoly odhodili, nechali tam i všechnu svoji výstroj a utekli z doliny... Později poněkud zmateně hovořili o nepochopitelně divokém pocitu hrůzy a o siluetě podivné bytosti, která se mihla v rozsedlině skal.

V létě 1965 v Lovozerské tundře došlo k jinému nevysvětlitelnému případu úmrtí turistů. Skupina čtyř osob odešla do údolí a už se nikdy nevrátila. Pátrání po pohřešovaných bylo dlouhé a skončilo až s podzimními mrazy. Později se podařilo objevit jejich poslední tábořiště, kde ležel stan, batohy a osm párů úplně roztrhaných bot. Opodál byly ostatky majitelů těchto věcí, ohlodané liškami. Příčina smrti zůstala nevyjasněná.

K další tragédii došlo o několik let později. Tentokrát zemřelo hned 11 lidí. Oficiální vyšetřování dospělo k závěru o hromadné otravě houbami. 

Všechny alpinisticko-turistické trasy v lovozerské tundře byly uzavřeny.

Nicméně i přes zákazy sem každou sezónu míří skupiny "divokých" turistů a archeologů. Dnes k nim přibyli i "černí" paleontologové a hledači meteoritů. První hledají staré fosílie a druzí jsou zaneprázdněni hledáním úlomků uglisto-chandritového meteoritu, který sem padl někdy v době ledové.
V roce 1996 Chibiny navštívil spolu se skupinou hledačů meteoritů
Jegor Andrejev. Podle jeho vzpomínek jedné letní noci uslyšel vedle stanu podivné zvuky. Vyhlédl ven a tu uviděl tři chlupatá stvoření, vzdáleně připomínající bobry. A pak nastal horor - Jegor si totiž všiml, že ona zvířata mají lidské tváře se špičatými nosy a malá ústa beze rtů, z nichž trčely dva dlouhé tesáky. Oči jim ve tmě nazelenale zářily. Jegor chtěl popojít k nim, ale vtom si uvědomil, že není schopen se pohybovat...
Teprve příštího dne večer ho jeho přátelé našli ležet v bezvědomí tři kilometry od tábořiště. Co se stalo poté, co opustil stan, mladý muž nebyl schopen vysvětlit. Okolnosti podivného setkání se záhadnými bytostmi byly z jeho paměti dokonale vymazány...

A v roce 1999 na poloostrově Kola došlo k další tragédii. Tehdy v jednom z průsmyků nedaleko od Seidozera zahynuli čtyři turisté. Známky násilné smrti na jejich tělech zjištěny nebyly, ale na tvářích nešťastníků zůstal nezaměnitelný výraz hrůzy. V blízkosti těl si místní obyvatelé všimli podivných stop, vzdáleně připomínajících lidské, ale velmi velké velikosti. Tato tragédie jim připomněla podobný případ z roku 1965, kdy v lovozerské tundře za nevysvětlitelných okolností zahynuli tři geologové, kteří bez vysvětlení zmizeli z tábora. Jejich zvěří ohlodaná těla byla nalezena o dva měsíce později. Oficiální závěrečná verze opět zněla - otrava jedovatými houbami...

A tak se na scéně objevuje - yetti.

Sněžný muž
Tam, kde dříve možná existovala Hyperborea, místní obyvatelé dnes občas potkávají sněžného muže.
Nejvíce údajů o existenci sněžných lidí - otisky chodidel, pelechy, chuchvalce srsti nebo výkaly - byly nalezeny právě na poloostrově Kola. Domorodci mají mnoho příběhů o "podzemním divu" - prastarém lidu, který byl nucen se schovat pod zem před nějakou katastrofou a žije tam prý dodnes. Celoživotním snem vědců-pátračů je ho natočit nebo alespoň vyfotit. Ale to je možné pouze s pomocí místních obyvatel, zkušených lovců a stopařů. A těm se do toho moc nechce... 


"Ano," vypráví jeden z místních průvodců, "toho tu ale každý nepotká. Vloni tu jedno dítě vyděsil k smrti: zahnal je do domku a ještě na okna i dveře celou noc bouchal. Dokud se ráno nevrátili lovci. Ale nestříleli - vždyť to je člověk..."
Později totéž potvrdili i "profesionálové", kteří už mnoho let po reliktním humanoidu pátrají. A uzavřela to jedna laponská babička: "Jo jo, můj otec jednoho takového mnoho let krmil."
Takže yetti není strašidlem z pohádek a nejeden vzdělaný vědec s ním už měl tu čest:
"Podařilo se mi uslyšet jeho křik a cítit na sobě pohled této bytosti. Velmi nepříjemný pocit, řeknu vám, šel mi mráz po zádech," - říká jeden z kryptozoologů. "Jednou jsem dokonce narazil na stopu jeho nohy. To vám byl hrozný pohled. Takové obrovské nohy, prostě noční můra!"
Yetti může být pokračováním jiného humanoidního druhu, který v tutéž dobu žil na tomtéž území jako Hyperborejci. Co je to za humanoidy? Podle tradičních představ mnohých národů světa bohové prý nejprve vytvořili svět a pak teprve člověka. Ale v mytologii starých Árijců je přítomen ještě jeden mezičlánek, kterému přikládají zvláštní význam. Ukazuje se, že dříve, než bohové stvořili dnešního člověka, vytvořili řadu jiných druhů bytostí a jedním z nich byly prý "moudré opice". Už jsme v první části tohoto seriálu zmínili, že v eposu Rámajána je zmíněn jakýsi národ opičího lidu, který přišel ze severu, aby Rámovi pomohl dosáhnout dokonalého vítězství. Tito opolidé prý měli úžasné schopnosti, a dokonce uměli létat! Jsou popsáni i v mytologiích Číny a Tibetu. Může to tedy být tak, že když se po globální katastrofě Hyperborejci vydali na jih, opičí lidé se rozhodli zůstat na severu a přizpůsobit se novým podmínkám. Této populaci se podařilo přežít v podzemí, ale postupně degradovala a ztratila mnoho svých schopností a dovedností.
Přes všechny snahy lovců není znám případ, kdy by se průzkumníkům podařilo živého představitele tohoto druhu zajmout. Sněžný muž totiž není primitivní reliktní humanoid, jak se mnoho lidí domnívá, ale zcela rozvinutá myslící bytost - přes všechny prošlé degradace. Proto snadno uniká všem, kdo se ho snaží ulovit.
Obyvatelé Severu sice o setkání se sněžným člověkem často vyprávějí, komunikovat s ním však je zakázáno. Je to tabu.

 
Kolské podzemí
O kolském podzemí kolují ty nejfantastičtější teorie. Jsou tu vstupy do vnitřní země Agarťanů? Jsou tu obrovská útočiště vybudovaná ruskými ozbrojenými silami nebo tu snad mají základnu Anunnaki?
Možné je cokoli. My se však na věc podívejme z jiné strany. Na příběhy o setkáních s bytostmi "jiného druhu" tu totiž narazíte na každém pomyslném rohu. Ať jsou malé, velké nebo přímo obrovské a zabydlují snad všechny saamské legendy. Takže na tom asi něco bude.
Jedna legenda je spojena s podzemními obyvateli tohoto kraje, které Saamové nazývají "sajvok". Tento tajemný národ prý kdysi žil na povrchu země, ale po velké přírodní katastrofě se uchýlil pod zem (už zas?).
Ústní lidový epos popisuje sajvok jako malé tvory, žijící hluboko pod zemí. Ale nepodceňujme je: byli to prý oni, kdo na povrchu zanechal žulové megalitické stavby. Oni totiž nejen že rozumí lidské řeči, ale jejich čarodějnictví má tak úžasnou sílu, že dokážou zastavit Slunce i Měsíc, stejně jako zabít člověka. I v dnešní době se čas od času objeví informace o setkání místních obyvatel, vědců a cestovatelů se záhadou sajvok.
Když například začalo v sedmdesátých letech minulého století na poloostrově vrtání podzemního vrtu, vyvolalo to u místního obyvatelstva značnou nelibost. Hlavním důvodem bylo to, že starší Loparové se obávali hněvu vyrušených podzemních obyvatel, o jejichž existenci přicházely neustále zvěsti k těm, kdo na vrtu
pracovali.
Nicméně ti na nějaké bajky domorodců nebrali ohled a v tom je podpořilo i to, že první práce probíhaly překvapivě snadno. Problémy začaly, až když se dělníci dostali do větší hloubky. Havárie na plošině následovaly jedna za druhou: několikrát se přetrhlo lano, jako by ho jakási neuvěřitelná síla servala dolů, a utopila ho v neznámých hlubinách. Dvakrát se na povrchu roztavil obzvláště robustní vrták, který byl schopen vydržet teploty shodné s teplotou na povrchu Slunce. Občas z průduchů vrtu zaznívaly i zvuky, připomínající sténání a nářek tisíců lidí, které v dělnících, jinak na leccos zvyklých, vyvolávaly téměř mystický strach.
A pak na plošině začalo docházet k tragédiím. Nejprve jednoho z dělníků přimáčkla náhle se zřítivší kovová konstrukce. Potom vedoucímu vrtací směny urazil hlavu utržený mechanismus. O něco později musela být brigáda deseti lidí s příznaky záhadné choroby spěšně odeslána vrtulníkem do nemocnice v Murmansku: všem najednou opuchlo celé tělo a ze všech pórů jim kapala krev. Stačilo však, aby opustili místo, a bez jakékoliv léčby podivná nemoc zmizela.
Místní byli přesvědčeni, že to byli sajvok, kteří vrtaře potrestali za vpád do jejich království. 

Ale objevily se i názory, že to zasáhli Agarťané, do jejichž podzemního světa se dělníci nedopatřením provrtali.

Existuje ještě i jiné místo v lovozerských horách - Umbozerský důl. Po několika desítkách let těžby tu horníci zcela nečekaně narazili na obrovské naleziště ussingitu. Ussingit je světle fialový polodrahokam, který se nachází především na Kole a v Grónsku.
Když horníci ussingitovou žílu
vytěžili a pokračovali ve vrtání, před jejich očima se zjevilo něco pro mineraloga neuvěřitelného: za ussingitovou žílou byla obrovská vrstva horniny skládající se ze - 74 různých druhů minerálů! Odborníci to nechápali! Z hlediska geologie je takové množství minerálů na jednom místě prostě neuvěřitelné. Ale to ještě není všechno. Jak se ukázalo, kromě známých 74 druhů minerálů bylo na tomto místě objeveno i 12 minerálů zcela neznámého složení. Jinými slovy 86 druhů minerálů na celkem 20 krychlových metrech, to je prostě fantastické! Toto místo horníci i geologové po právu nazvali Šperkovnicí.
Výzkumná skupina RUFOS
(Ruské ufologické výzkumné stanice) pečlivě materiály z tohoto dolu prostudovala a během následné expedice podnikla sestup pod zem až na 170. horizont. To, co zde měli před očima, nemá žádné logické vysvětlení. Jako by nějaká obrovská bytost spustila do hory "lžíci" a v misce umíchala kaši z těch nejexotičtějších minerálů.
Ale čas výzkumníků vyměřený k prozkoumání Šperkovnice byl výrazně omezen: mezi mnoha minerály se totiž nacházely také těžké kovy včetně uranu. Vzhledem k radiaci se zde nemohli zdržet více než 3 hodiny, protože pak by jejich zdraví bylo kriticky ohroženo. Bohužel vzhledem k vysokému radiačnímu pozadí se jim nepodařilo prozkoumat ani další  štoly. Ale měli to v plánu někdy v budoucnu.


  

Staří horníci jim vyprávěli, že v těch nejnižších horizontech jsou zapomenuté štoly a některé z nich že jsou zazděné. Hlavním důvodem uzavření kdysi pracovních "průchodů" bylo nebezpečí závalu. Ale někteří z nejstarších horníků říkali, že v několika průchozích tunelech při horizontálním vrtání naráželi na obrovské duté prostory, v nichž se paprsek hornické svítilny ztrácel. Ta svítí 20 - 30 metrů, ale tam se paprsek k protilehlé stěně vůbec nedostal. Házeli tedy kamínky a podle ozvěny určovali rozměry této prostory. Došli k názoru, že by se tam vešlo nejméně 5 železničních vagónů vedle sebe. Takové prázdné prostory se uvnitř hor občas nacházejí. Ale tady na horníky padl uctivý strach a domorodí Saamové, kteří v dole pracovali, kategoricky odmítli do těchto tunelů sfárat, odkazujíce se na karoo starých bohů. Jeden z horníků si pamatoval, že jakmile poslední vrstvy štoly klesly dovnitř, zavanul do jejich tunelu teplý, trochu vlhký vzduch, nikoli však zatuchlý. Stěny tunelu byly hladké, lehce zvlněné, jako by byly nejprve odtesány kladivy a pak vyhlazeny vysokoteplotní vlnou. Do oči bila umělost a rafinovanost jejich vzniku. 
A když horníci chvíli nahlíželi do temné prostory, postupně v nich narůstal pocit, jako by se na ně odtud dívalo cosi obrovského, silného a klidného a zalil je nevysvětlitelný příval strachu (zase ten strach!).

Jeden ze zazděných tunelů, za nímž se nacházely neznámé velké prostory a starověké tunely
Tunely vypadaly, jako by byly zazděné narychlo, překážka nebyla hermetická a viditelně měla jediný cíl - nepropustit náhodného příchozího. Jednoho dne za jedním takovým uzavřením zaslechli silný rachot. Když rozebrali předěl, zjistili, že "prázdnota" za ním -  zmizela. Nu což, to se v horách stává. Zesílenou klenbu tedy zazdili znova. 
Uplynulo několik dní. A pak se v dole Umba stalo něco, co nikdo nečekal. Okolo 30 % celé štoly se ocitlo pod mohutným závalem. Zahynuli lidé. Mezi horníky se začaly šířit zvěsti o prokletí starých noidů (šamanů), kteří chrání podzemní království starověkých civilizací. Mzdy klesly. Vypukla stávka, pak nastal úpadek. Do roka byli všichni horníci propuštěni. Někteří za odmítnutí sestupu do dolu.
I přes svou jedinečnost byla těžba nerostných surovin v dole UMBA ukončena a důl byl zakonzervován. Zda příčinou bylo prokletí starých noidů nebo prostě jen souhra nešťastných okolností, se můžeme jen dohadovat. Ale ona Šperkovnice se stala takovým uunikátem, že dosud nenašla na naší planetě protějšek, který by jí mohl konkurovat.
Členové RUFORS si na základě těchto poznatků stanovili nový úkol: stopy staré civilizace je třeba hledat nejen na zemi, ale i pod zemí a pod vodou. To je důvod, proč si na příští sezóny naplánovali potápění a hledání podmořských vstupů do konkrétních míst.

Stopy v zasněžené pustině
Další záhadou je "Pól nedostupnosti". Je to obrovské, málo známé teritorium ve Východosibiřském moři. Svou rozlohou je srovnatelné s několika evropskými státy. Zdá se, že právě tam se nacházela východní část Hyperborey. Záhada tohoto místa spočívá v tom, že směrem k zaručeně neobyvatelnému Pólu nedostupnosti pravidelně směřují obrovská hejna ptáků. Dostat se do těchto míst se podařilo jen v roce 1941. Členové vzdušné expedice vedené Ivanem Čerevičnovem zde tehdy - poněkud v rozpacích - na sněhu objevili řádku stop polární lišky směřující na sever. Kde se tu mohla vzít, tisíce kilometrů od pevniny, je záhadou...
 
Přízraky Hyperborey
Existuje mnoho svědectví o podivných ostrovech, které námořníci nečekaně objevili v místech, kde se kdysi dávno rozkládala Hyperborea, ale pak je nikdo nemohl najít: Země Makarova, Bradleyho, Gillise, Harrise, Kenana... Zapsali je v lodních denících, uvedli přesné souřadnice, zakreslili na mapy, a když se vrátili - ostrovy byly pryč.

Země Františka Josefa
Ruský lovec kožešin Jakov Sannikov v roce 1811 způsobil senzaci, když tvrdil, že severně od Novosibiřských ostrovů objevil rozsáhlou zemi. Údajně ji viděl třikrát z různých stran. Ale ve XX. století bylo dokázáno, že žádná země tam už není. Sannikov však nebyl sám.
V březnu 1941 letecká polární expedice pod vedením výše zmíněného Ivana Čerevičnova vyfotografovala v moři Laptěvů velký ostrov protáhlého oválného tvaru s jasně viditelnými toky řek. Souřadnice byly zapsány, ale později už tento ostrov nikdo nikdy neviděl.
V roce 1946 byl sovětskými i americkými piloty současně zaznamenán ještě větší ostrov - dlouhý asi 30 km. Brzy po té však zmizel i on.
Objevily se spekulace, že se všichni stali svědky faty morgany. Ta bývá, jak známo v poušti, ale může se vyskytnout i v chladných severních zeměpisných šířkách.
V čem je její podstata? Pozorovatel vidí něco, co je až za čarou horizontu. Nebo vidí objekt zdeformovaný. V žádném případě však nemůže vidět zelenou zemi tam, kde jsou jen ledové kry. A pak - záhadné ostrovy byly zaregistrovány nejen z lodí, ale i ze vzduchu, takže o fata morganu jít nemohlo.
Možná jste také někdy četli, že arktické ostrovy zmizí proto, že mnohé z nich jsou vytvořeny z permafrostu zasypaného vrstvou hlíny. Vlny však postupně narušují okraje, ostrov je stále menší, až se nakonec rozplyne ve vodě úplně. To je částečně pravda. Chci však poznamenat, že na zemích, které následně zmizely, výzkumníci viděli nejen led, ale i skály. A nejen to, také hory porostlé lesy. To všechno, jak jistě souhlasíte, se ve vodě jen tak nerozpustí.
I slavný americký polární letec Richard Byrd během jednoho z letů nad nekonečnými ledovými prostorami nečekaně uviděl dole oázu - hory, jezera a obrovské zvířata, jako jsou mamuti! To už sice zní jako téma pro sci-fi román, připouštím, ale zvažme možnost, že cestovatelé se třeba setkali s "chrono-fata morganou" nebo lépe vyjádřeno s "noosferickou vzpomínkou". Informace o dávné minulosti jsou totiž uloženy v energo-informačním poli Vesmíru, obklopujícím a pronikajícím Zemí. To pole může vstupovat do interakce s nervovým systémem člověka nebo zvířete a otevřít kanály informací nahromaděné za předchozí staletí a tisíciletí. Tyto možnosti jsou zajištěny v některých bioaktivních zónách Země a sever je jednou z nich.

A jak je tomu dnes?
Připomenu jeden Michalův článek zde. Na snímcích
Google earth z listopadu 2015 se v oblastech navazujících na severní pobřeží Eurasie a v okolí ostrovů v Severním ledovém oceánu objevily zelené plochy tam, kde dříve bylo jen moře. 
Nadšenci okamžitě nadhodili myšlenku, že se dávno ztracená Hyperborea znova vynořuje z vln oceánu. 
Skeptici to okamžitě zamítli: prý by se musel souběžně s tím měnit i současný obrys pobřeží.

A nemění se snad?

ostrůvek Šurinov v Murmanském zálivu v roce 2002 a 2014

- konec -


zdroje:
http://komanda-k.ru/%D0%A0%D0%BE%D1%81%D1%81%D0%B8%D1%8F/%D0%B0%D0%BD%D0%BE%D0%BC%D0%B0%D0%BB%D1%8C%D0%BD%D1%8B%D0%B5-%D0%B7%D0%BE%D0%BD%D1%8B-%D0%B8-%D0%BC%D0%B5%D1%81%D1%82%D0%B0-%D1%81%D0%B8%D0%BB%D1%8B-%D0%BC%D1%83%D1%80%D0%BC%D0%B0%D0%BD%D1%81%D0%BA%D0%BE%D0%B9-%D0%BE%D0%B1%D0%BB%D0%B0%D1%81%D1%82%D0%B8
http://www.rufors.ru/news/expedition/111-kolskiy

http://www.yperboreia.org/likbez.asp

(©)2016 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

16 komentářů:

  1. Prava fotka je z 5/14/2012, lava fotka je z 5/29/2014.Datum novej fotky 7/9/2015 na google earth 69.162306° 33.493972° a sa mi zda,ze sa drastisky zmensuje. Rosta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já k tomu neříkám ani A ani B. Každý si stejně udělá svůj názor, ale napadla mě jedna možnost - že bude taky hodně záležet, zda se fotilo za přílivu nebo odlivu. Při pozvolném klesání pobřeží do moře, může rozdíl v hladinách mezi přílivem a odlivem udělat pořádný flák rozlohy.
      Každopádně děkuji Vlabi za zatraceně pořádný kus práce!!!

      Vymazat
    2. Rosťo,
      pokud si obrázek kliknutím zvětšíš, na dolním okraji jsou čitelná data pořízení snímků, jak je uvádí pan Google. Nicméně mě těší, že máme čtenáře, kteří si informace ověřují. :-)

      Vymazat
    3. Asi to bylo za odlivu, https://www.google.cz/maps/place/69%C2%B009'44.3%22N+33%C2%B029'38.3%22E/@69.1626709,33.4896829,588m/data=!3m1!1e3!4m2!3m1!1s0x0:0x0
      Vypadá naprosto stejně jako v roce 2014.

      Vymazat
  2. Díky, skvělá práce. Tohle už stojí za úvahu, zda vydat knižně, co? ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Zdravím Vlabi a děkuji. Tartarii a Hyperboreu jsem hltal see stejným nadšením, jako kdysi Dänikena, Sitchina a další podobnou literaturu. Souhlasím s Petrem Hynkem, že knižní vydání by bylo prima :o)
    Miloš R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miloši,
      jen tak k doplnění: insider Corey Good přinesl od Agarťanů z vnitřní země vzkaz, že většina toho, co napsal Sitchin, je lež. Údajně to psal na zakázku těch, "co to s námi nemyslí dobře". Přeber si to, jak chceš, ale já alespoň dnes chápu, proč se mi žádnou jeho knihu nepodařilo dočíst.

      Vymazat
  4. Teda, tak to byl megačlánek. Děkuji moc. I za celou sérii.

    Díky jednomu obrázku jsem vzpomněla, že teď v Srbsku našli zvláštní kouli. Zatím jsem o tom moc nečetla (nebyl čas) a tedy nevím, z jakého je materiálu, ale o takových koulích už kdysi mluvili v dokumentárním seriálu Vetřelci dávnověku (Ancient Aliens).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alexandrie,
      máš pravdu, kamenné koule je fenomén, který by si zasloužil celý článek. Jen dodám, že zatím největší v Evropě nedávno objevil S. Osmanagič v bosenském Zavidoviči. Podle obrázku mohla mít v průměru tak 2 metry. Ovšem tyhle v Zemi Franze Josefa jsou ještě vetší, viz například obrázky zde: http://olga-michi.livejournal.com/13042.html

      Vymazat
    2. Ak chcete nejaké gule vidieť na vlastné oči, skočte kúsok cez hranice na Slovesko https://www.google.sk/webhp?sourceid=chrome-instant&ion=1&espv=2&ie=UTF-8#q=mego%C5%88ky%20gule
      IvH

      Vymazat
    3. V Čechách a na Moravě máme taky :-)
      http://www.wmmagazin.cz/view.php?cisloclanku=2009060023

      Vymazat
    4. Ano, tu zrovna myslím. Já to jen zahlédla a už jsem se k tomu nedostala, takže až teď jsem si ověřila, že je také kamenná. Ale máš pravdu, že ta v Zemi F. Josefa je obr.
      Že jsou i u nás, to jsem netušila, ale zase, proč by ne. Začala jsem více googlit a jsou fakt všude. Například na Kostarice
      http://www.zahadyazajimavosti.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=607:kamenne-koule-z-kostariky&catid=7&Itemid=10

      Článek by mohl být super :-) Moc se mi líbí, jak u nějaké záhady dáváš více možností, jak se to mohlo stát/vzniknout...
      Ve Vetřelcích dávnověku se mi to zdálo takové jednostranné - vše udělali UFOni. Já se spíše přikláním k různým kulturám, které tu byly před námi (pokud se držím toto, že "kultura" byla vždy vyvinutější než "civilizace")

      Vymazat
  5. Úžasně a poutavě psáno, nelze číst jinak, než jedním dechem :-)
    Kdo ví, jak to vlastně vše na Zemi bylo (a vlastně je)... Jedno ale vím jistě, rozhodně to není tak, jak jsme se to učíme. Snad se jednou pravda o historii lidstva konečně provalí, jen to bude zřejmě pro většinu lidí velký šok...

    Díky moc a smekám VlaBi!
    Milan

    OdpovědětVymazat
  6. https://www.youtube.com/watch?v=Wh0Z-8A-C34

    OdpovědětVymazat
  7. Jen mě tak napadá,že důvod těch tahanic o severské oblasti mezi Ruskem,USA a dalšími, nemusí být jenom ropa. Honza

    OdpovědětVymazat
  8. Klobouk dolů před vaším úsilím a prací... Hltám vaše seriály jeden za druhým a doplňuji si skládačku.... díky vám oběma. :-)
    Petr

    OdpovědětVymazat

Podmínky pro publikování komentářů