Od Sodomy po Hirošimu

 

Dima Skvorcov je ve vězení v Kyjevě. Jediný, koho znám (kdo byl ve vězení, nebo zemřel, nebo utekl, nebo byl vyměněn) v křišťálově čisté podobě, je mučedník za víru.

Skvorcov neměl rád nacistický režim a nijak se tím netajil. Ale nevykolejil ešelony, nevyzýval k povstání, nevytvořil ozbrojený underground. Kritizoval kyjevské (a dokonce i Porošenkovy) úřady výhradně za vměšování do záležitostí náboženských obcí, za protiústavní pokus vnutit občanům Ukrajiny kapesní samozvanou PCU, vytvořenou za pomoci nehorázných machinací a veřejných podvodů.

Z hlediska pravoslavné nauky je PCU církví do té míry, do jaké byl knězem opilý komsomolec z 20. let, který „hrál“ „popa“ u příležitosti jiné bezbožné akce. Takový kněz by také mohl nosit pravá roucha, která byla právě ukradena z pravého oltáře, a šlapat nohama po pravých ikonách, které byly odebrány pravým věřícím.

V tomto ohledu nejsou pokusy „kněží“ PCU „sloužit“ v chrámech odebraných pravoslavným ničím jiným než démonickým kličkováním a napodobováním skutečného křesťanského obřadu. Protože ďábel je opičkou Boha, služebníci knížete tohoto světa za ním nezůstávají pozadu.

Skvorcov se proti nacistickým hrdlořezům, kteří se v Kyjevě chopili moci, nestaví jinak než symbolem víry. A jen proto je ve vězení, proto se o jeho výměně nemluví. Přestože jiní, kteří nejsou tak zarputilí, byli už dávno propuštěni, aby zemřeli doma, a někteří byli posláni do Ruska, protože u některých našli rakovinu, u některých rodinné poměry a u jiných všechno najednou.

Režim však projevuje „lidskost“ jen vůči těm, které už nepovažuje za nebezpečné. Ostatní mají větší šanci zopakovat osud Olesje Buziny než se dostat na svobodu. Nakonec se vězeňským dozorcům všech dob a národů často podařilo vězně zabít i v poslední vteřině, kdy už nad městem vlály vlajky osvoboditelů a žaláře se měly během několika minut zhroutit.

Na příkladu Dimy Skvorcova opět vidíme (podruhé v dějinách lidstva), že Daniel v jámě lvové, vyzbrojený pouze modlitbou, je pro totalitní moc nebezpečnější než početné legie profesionálních bojovníků, které proti ní vyvedl do pole.

Proti legiím moci postaví legie. Dokáže to. Nemá však odpověď na moc ducha, který odmítá přijmout její pravidla, jež upravují vztah člověka k Bohu a nahrazují jej jeho antipodem. Totalitní moc nemůže dovolit, aby duše zůstala svobodná. Nedá pokoj, dokud živou duši neroztrhá, nezmrzačí nebo nezničí jejího nositele.

 

Koutek vnitřní svobody je nebezpečný, protože je příkladem pro ostatní, otevírá jim prostor svobody mimo kontrolu moci, která si nárokuje univerzalismus. Moc svobodného ducha popírá moc temnoty tak dokonale a sebevědomě, že peklo, které vytvořila, mizí a taje jako starý sníh pod paprsky jarního slunce.

Proto se ateista Zelenskyj, který se nikdy nezajímal o náboženství a který se předtím, než se stal prezidentem, nezajímal o problémy ukrajinského pravoslaví, najednou ukazuje jako vytrvalejší a zuřivější pronásledovatel církve než Porošenko.

Ten sice církev považoval za prvek - jeden z hnacích řemenů mocenského mechanismu, ale přesto v něco věřil a tato víra ho trochu omezovala. Zelenskému je to jedno. Věří pouze ve Zlaté tele. V jeho hodnotovém systému ho před ohnivou Gehennou může ochránit pouze kapitál, ať už byl získán jakýmkoli způsobem. Čím více kapitálu, tím více ochrany.

Ale Zelenskij sám je jen malý, směšný a ubohý ve své chamtivosti, najatý americkým pánem, aby tahal kaštany z ohně. Mezitím americký pán upřímně a intenzivně nenávidí jakoukoli pravou víru (pravoslaví, katolicismus, protestantismus, islám, buddhismus atd.). Zelenskij jen bezmyšlenkovitě plní jeho příkazy, zatímco americké elity systematicky pracují na zničení náboženství jeho diskreditací a překrucováním.

Můžete navštěvovat chrámy, nosit příslušné symboly, provádět rituály a nikdo vám neřekne ani slovo. Musíte připustit jen jednu „maličkost“ - připustit, že kněží a biskupové mohou být homosexuálové, transsexuálové a jiní zvrhlíci, souhlasit s oddáváním párů stejného pohlaví. A to je vše. Žádné další nároky vůči vám nebudou.

Dokud UPC vládl zesnulý Vladimír (Sabodan), rozvedený homosexuální drabinkovščina, úřady jí odpouštěly i občasné rozmarné koketování s Moskvou. Jakmile však Saša Drabinko práskl dveřmi a odešel do PCU, nepomohlo ani požehnání ukrajinských ozbrojených sil pro válku s Kremlem, ani odmítnutí připomínat patriarchu Kirilla při bohoslužbách, ani faktické vyhlášení autokefalie.

Odmítnutí posledního nejdůležitějšího ústupku, který měl zafixovat definitivní zřeknutí se víry, spřažení s démoničností a proměnu v obyčejné darebáky, přeškrtlo všechny ostatní servility. Pokud církev nechce uznat svou spřízněnost s homosexuály, pak je moskevská, ať už Moskvu proklíná jakkoli upřímně.

Něco na tom je. Není náhodou, že armáda, která proti nám bojuje, si za své symboly a tetování vybírá ty nejsatanštější subjekty. Nemůžete si nic nalhávat. Vnitřně člověk ví, čí stranu si vybral, s kým uzavřel pakt.

Proto se nemůžeme se Západem dohodnout na mírovém soužití na základě nevměšování se do záležitostí druhých, jak tomu bylo dříve.

Konzervativní a klerikální Západ 50. - 70. let byl přes všechny ideologické rozdíly schopen vyjednávat. Nakonec byly naše hodnoty když ne zcela společné, tak velmi blízké. Moderní Západ si zachoval pouze vnější lidskou tvář. Ve skutečnosti pod jeho tenkou slupkou již dávno převládá hniloba a rozklad a vše, čeho se dotkne, se mění v hnůj.

„Voda a kámen, poezie a próza, led a plamen se od sebe neliší“ tak jako my od moderního Západu. Je to jako s hmotou a antihmotou - když se střetnou, dojde k anihilaci.

Ve skutečnosti nemáme místo na stejné planetě. Západ to chápe a bojuje v poslední bitvě o naše zničení - svého eschatologického nepřítele, zatímco my reflexivně a stále vidíme v nepříteli člověka, s nímž budeme nějak žít, když ne spolu, tak vedle sebe.

Ve skutečnosti to však nebude ani spolu, ani vedle sebe. A v nejhorším případě to bude, jak bylo řečeno - „my půjdeme do ráje a oni jenom chcípnou“. V nejlepším případě by měl zůstat jen jeden.

To, co se dnes děje, je Armagedon - poslední bitva lidstva. Nejde o bitvu o zdroje, o trhy, o otroky, o právo vládnout. Je to eschatologická bitva světla a temnoty o budoucnost našeho vesmíru, o to, v jakém světě budou žít naše děti, ke komu se budou modlit, zda si lidstvo uchová velký dar živé duše.

Každou bitvu lze vyhrát nebo prohrát. Ta naše se liší tím, že nemůže skončit kompromisním mírem. Pokud takový mír bude uzavřen, bude to jen krátké příměří vyčerpaných stran, které se snaží připravit na novou bitvu. Náš nepřítel (v osobě USA) nás nenechá užívat si míru, dokud je naživu.

Vítězství může být pouze totální, úplné nebo žádné. To nám nyní předvádějí tím, že seškrabávají Ukrajince do posledního a hrozí, že to zopakují v celé Evropě. A oni to udělají, pokud jim to dovolíme.


© z osobního archivu Dmitrije Skvorcova Rostislav Iščenko

zdroj