V obrázcích, které ukazují konce oceánských desek propadající se do pláště až do hloubky 600 km, je ještě jedna nepřesnost, o které se chci zmínit, než se budeme zabývat dalšími skutečnostmi, které jsou důsledkem popisované katastrofy.
Málokdo se zamýšlí nad tím, že litosférické desky ve skutečnosti plují na povrchu roztaveného magmatu přesně ze stejného důvodu, jako led pluje na povrchu vody. Při ochlazování a tuhnutí zemské kůry totiž látky, které ji tvoří, krystalizují. V krystalech je vzdálenost mezi atomy ve většině případů o něco větší, než když je stejná látka v roztaveném stavu a atomy a ionty se mohou volně pohybovat. Rozdíl je zanedbatelný, asi 8,4 % pro vodu, ale stačí k tomu, aby hustota ztuhlé hmoty byla nižší než hustota taveniny, takže ztuhlé úlomky vyplouvají na povrch.