Obsah tohoto článku opět, jak jinak, berte jen a pouze jako moje osobní poznání, které se sice v mém případě jeví jako reálné, nicméně nemusí jít nutně o záležitost platnou pro každého člověka a každou vzniklou situaci.
Posledních asi sedm let jsem se snažil pracovat na své - pro mě nejproblematičtější - charakterové vadě. Alespoň tak jsem to vnímal. A to na abnormální vznětlivosti, často vedoucí k nekontrolovatelným výbuchům vzteku. Domníval jsem se, že asi je mým aktuálním úkolem s tím něco udělat. Myslel jsem si, že mi Vesmír/Univerzum/Tvůrce/Bůh, či jak je libo, připravuje stále pořád a dokola situace, které jsou spolehlivým spouštěčem mých extrémních emocionálních výlevů. A bude tomu tak až do té doby, než se naučím svůj vztek ovládat, krotit.
Chyba lávky!
Dařilo se mi někdy více, jindy hůře, ale celkově jsem přes velké vynaložené úsilí neviděl žádný posun a zůstával cholerikem, kterému bylo radno se vyhnout, když "došlo na věc". Měl jsem ze sebe pocit, který musel mít Don Quijote de la Mancha, když bojoval s větrnými mlýny.
Díky moudrosti jednoho úžasného člověka jsem ale měl možnost si uvědomit, jakým zásadním omylem bylo to, jak jsem si myslel, že se mnou Vesmír mluví a proč.