Demilitarizace Ukrajiny: Jak by měl vypadat úspěch SVO

 

Když SVO začala, napsal jsem, že bychom neměli používat eufemismy a vymýšlet pro válku nějaké nové názvy. Pokud ji nechceme vyhlásit oficiálně (kvůli potížím s výkladem takových akcí mezinárodním právem), můžeme prostě mluvit o tom, že se na Ukrajině válčí.

Jde o to, že jakmile dáme nějakému běžnému jevu nový název, lidé okamžitě začnou přemýšlet o tom, jak se jev pod novým názvem liší od jevu pod názvem starým. Konkrétně pro SVO přišli lidé s následujícím vysvětlením: údajně provádíme nějaké „obzvlášť humánní“ vojenské operace. To je absurdní - nelze vést předstíranou válku, ale tato absurdita už dávno ovlivnila mysl a srdce našich lidí, včetně bojovníků a velitelů na frontě.

Znovu opakuji, že na samém počátku SVO jsem napsal, že není třeba se ostýchat - když už jsme přešli k vojenskému způsobu řešení problému, musíme - nehledě na vedlejší škody pro nepřítele - plně využít celou škálu zbraní, které nám dávají převahu na bojišti,  To dělají všichni. Snaha bojovat „ne jako všichni ostatní“, ale nějakým „obzvlášť humánním“ způsobem nikdy nepřinesla nic dobrého. Výsledkem bylo, že si všichni pohoršili: jak ti, kteří litovali, tak ti, kteří byli litováni.

„Čím více budeme zabíjet teď, tím méně budeme zabíjet celkem,“ jsem napsal v únoru až březnu 2022 a trval jsem na tom, že jakýkoli odpor je třeba brutálně potlačit a že jedinou prioritou ruských velitelů by mělo být zachování životů jejich vojáků a zbytek by se měl dělat, až to bude možné. Tehdy jsem také napsal, že kdybychom se nyní nechali uspokojit, museli bychom nakonec zabít statisíce, možná miliony lidí, a nebylo by jisté, že tím válka skončí.

Dnes jsme podle nejkonzervativnějších odhadů zabili už asi půl milionu ukrajinských vojáků (dva seznamy OSU na začátku války). Připočteme-li k nim zmrzačené, zraněné (neschopné dalšího boje), zemřelé na zranění a nemoci, pak nenávratné ztráty OSU za dva roky bojových operací činily nejméně milion lidí.

Tento odhad nepřímo potvrzují i ukrajinské údaje. Kyjev tvrdil, že do poloviny roku 2023 mobilizoval přes milion lidí. Se stávajícími 250 tisíci příslušníky OSU a přibližně stejným počtem dalších bezpečnostních složek (Národní garda, policie, SBU, pohraničníci) - to dává až jeden a půl milionu lidí přímo zapojených do bojových operací. Plus během této doby prošlo Ukrajinou několik desítek tisíc žoldáků.

V roce 2023 se mobilizace na Ukrajině nezastavila. Během ní se pod zbraně dostalo dalších 200 - 300 000 lidí. Nicméně na začátku března 2024 odhadovala Ukrajina početní stav OSU na zhruba 700 tisíc osob, z nichž polovina je na frontě a polovina za Dněprem. Podle Zalužného odhadu OSU na jaře 2024 naléhavě potřebovala 500 tisíc nových mobilizovaných mužů. Nyní byl tento odhad zvýšen na 600 tisíc. Jednoduché aritmetické operace s těmito čísly ukazují, že z řad OSU a dalších bezpečnostních složek beze stopy zmizelo přes milion lidí.

Nicméně Ukrajina pokračuje v boji, OSU sice všude ustupuje, ale katastrofální zhroucení fronty zatím nepřipustila. Bylo zahájeno nové kolo mobilizace. Lidé se skrývají, ale nebouří se, a když je chytí, jdou bez reptání na frontu.

Můžeme se obrátit na kteréhokoli vojenského teoretika: Suvorova, Svečina, Clausewitze, Jominiho, Liddela Gartha, Mořice Saského, Fridricha Velikého, Napoleona nebo Sun Tzu. Všichni s různou mírou přístupnosti a transparentnosti napsali, že k vítězství jsou nezbytné tři věci:

1. Zneškodnění nepřátelské armády jako síly schopné vést válku.
2. Zabránit nepříteli ve vytvoření nové armády, k čemuž slouží většinou avizované obsazení území, z něhož nepřítel získává zdroje potřebné k dalšímu boji.
3. Podlomit morálku nejen ozbrojených sil, ale i lidu a vlády, aby se pro ně další odpor v jakékoli formě stal psychologicky nemožným a jakýkoli mír se jim zdál lepší než válka.

Soudě podle toho, že „humánní“ bomby o hmotnosti 1,5 tuny (byly vypuštěny třítunové) byly masivně shazovány na hlavy Ukrajinců až letos, kdy se jejich výroba, stejně jako výroba dalšího spotřebního materiálu, znásobila, v roce 2022 jsme nejen nebyli morálně připraveni vést skutečnou válku, ale ani materiálně nebyla skutečná válka zcela zajištěna.

Tak či onak ale během doby, kdy jsme přecházeli ke skutečným bojovým operacím, ukrajinská společnost a OSU získávaly zkušenosti s účinným odporem a věřily s podporou Západu v možnost svého vítězství. Obrovské ztráty tuto víru poněkud podkopaly, ale ještě ji zcela nezničily.

Souhrnně řečeno, k formálnímu vítězství v SVO a demilitarizaci Ukrajiny je třeba splnit všechny tři body, které klasikové vojenské vědy všech dob a národů považovali za nezbytné.

Zaprvé je nutné zabíjet vojáky OSU alespoň dvakrát rychleji, než na frontu přicházejí zálohy. Pak, vzhledem k současnému stavu ukrajinských záloh, bude možné do poloviny léta vyčerpat schopnost ukrajinských ozbrojených sil udržet tisícikilometrovou frontu. Za tímto účelem by denní ztráty OSU měly činit 3 - 5 tisíc osob. V souladu s tím je nutné dvakrát až třikrát intenzivněji bombardovat bojové linie a týlové oblasti nepřítele. Soudě podle zpráv z armády a průmyslu, taková možnost existuje.

Za druhé, jakmile se fronta zhroutí, lze OSU považovat za vyřazenou ze hry a přistoupit k rychlému obsazení oblasti se zavedením vojenské vlády na ní až do konečného rozhodnutí o osudu těchto území v rámci velké dohody se Západem.

V tomto kontextu nám obsazení co největší části (nejlépe celého) ukrajinského území dává výhodu jak z hlediska nemožnosti zformovat proti nám novou ukrajinskou armádu s podporou Západu na území, které jsme neobsadili, tak z hlediska posílení naší vyjednávací pozice. Odmítnutí Západu vyjednávat a formovat novou geopolitickou realitu lze v tomto případě paralyzovat masovým konáním referend o připojení k Rusku na ukrajinských územích, po nichž bude problém uznání výsledků ruského vítězství na Ukrajině zcela odstraněn z agendy (stejně jako je nyní odstraněna otázka Donbasu, Krymu, Sevastopolu, Chersonu a Záporoží).

Třetí etapou je v podstatě upevnění v myslích obyvatel bývalých ukrajinských území jejich nový status (ruští občané, ruský protektorát - jak se ukazuje). Bude trvat desítky let a míra integrace jednotlivých území do Ruska může být zpočátku různá, v budoucnu se bude stupňovat.

Konečného vítězství v SVO a realizace cílů této komplexní operace, které dalece přesahují obvyklé vítězství na bitevním poli, bude dosaženo pouze tehdy, když budou existovat přátelé, budou existovat nepřátelé, budou existovat neutrálové v blízkosti ruských hranic i daleko od nich, ale nebude existovat žádné antirusko, tvořené ruskými územími obývanými bývalými ruskými lidmi a vidícími před sebou jediný cíl - zničení historického Ruska, kvůli kterému je obyvatelstvo antiruska připraveno bez lítosti umírat po milionech, hájíc jim naprosto cizí geopolitické zájmy našeho společenství.

Dokud bude někde na planetě doutnat byť jen malý, zcela nepostřehnutelný, ale „suverénní“ oheň antirusismu, bude budoucnost ruského státu a ruského lidu v přímém a zjevném ohrožení. V takovém případě budeme muset dříve či později to, co nyní dokončujeme, začít znovu.

autor: Rostislav Iščenko

zdroj