Je duchovní snažit se být duchovní?

Aby někdo neměl pocit, že se řídím známým, nicméně obyčejně pravdivým pořekadlem "Podle sebe, soudím tebe", tak toto zamyšlení bude jen a pouze o mé maličkosti.

Několik let jsem se snažil potlačovat některé svoje, dnes myslím že typické části povahy s tím, že podle mé vlastní představy sebe samotného jako duchovnějšího člověka bych je mít neměl. Potlačování se postupem času lepšilo a lepšilo a já byl čím dál spokojenější sám se sebou. Ale až poslední dobou jsem si začal uvědomovat, jak mnoho energie a času mě stálo toto nikoliv ovládání, nýbrž přetváření sebe sama. A nyní, když z jistých současných důvodů jsem neměl dost chuti se věnovat pokračování v sebepřetváření, zjišťuji, že jsem se ve skutečnosti nikterak nezměnil. Stačí tak málo - nevěnovat někdy i denně několikahodinovou pozornost na to, co bych měl nebo neměl, a vše je tam, kde původně. 

Proto jsem se nad tím zamyslel a došel k prozatímnímu, nikoliv však definitivnímu názoru, že snaha být a chovat se jako duchovní člověk (alespoň dle mých představ o duchovním člověku) není to, čemu bych se měl věnovat a v co vědomě usilovat.

Nejlépe nějaký konkrétní příklad, aby vůbec bylo patrno, co jsem těmi krkolomnými souvětími myslel. Kdykoliv jsem například došel do nějaké situace, kde bych se ve své původní přirozenosti zachoval dle ezoterického kodexu neduchovně (diplomaticky řečeno), nastoupilo moje vědomí a v rámci možností a pokroku ve výuce jsem danou situací prošel dle předem v hlavě promyšlených představ. Pozorovatel by mi tedy možná mohl říci "Ano, situaci (zkoušku) jsi zvládl výborně". 

Jenže moje rozpolcená osobnost dosti často poté začala obvyklou hádku, kdy jedna část si zanotovala védické Óm, byla spokojena a zastávala názor, že to bylo jakžtakž duchovně zvládnuto a stálo to za to, kdežto druhá velice tvrdě namítala, že to byla čirá vypočítavost. Že jsem se tak choval jen proto, abych byl duchovní, převibroval o velkou tercii výš a tím se zase o kousek přiblížil k nějaké odměně. Zkrátka jsem se chtěl polarizovat k té kladné, ezoterik by řekl světlé, polovině lidstva, a tím si zajistil něco jako náklonnost Univerza a příjemnější život v podobě třeba jasnozřivosti.

Třetí část mé osobnosti, dosti možná ta souhrnná, alespoň já ji tak chápu, si to všechno vyžrala. Byla nakonec zmatená, protože upřímně řečeno, jsem nebyl schopný sám sobě na 100 % říci, zda jsem to myslel upřímně (v souladu se Svědomím), či z vypočítavosti (v souladu s Vědomím).

Tudíž když jsem to probíral ze všech stran, zjistil jsem, nebo alespoň si to dnes myslím, že snaha být duchovní nemá s duchovností vůbec nic společného. Opravdu duchovní člověk může být jen ten, který o tom, co my tady duchovním a duchovností nazýváme, vůbec nemá ani ponětí a myslí a koná jen z čisté své přirozenosti a v souladu se svým Vědomím a Svědomím, které by měly být v konkrétních situacích zajedno a nehádali se jako mé dvě děti, které z nich má větší modřinu, chlívek v pokoji nebo tvrdší rohlík.

Proto od dnešního dne budu zase tím občas zmetkem, občas svatouškem, občas hrubiánem, občas lidumilem a občas i nenávistným Michalem, jakým jsem byl do chvíle, než jsem se o duchovno začal vědomě zajímat a uměle ohýbat svou povahu, a budu sledovat synchronicity kolem sebe (což je pro mě jednoduchý ukazatel správného směru), zda jich bude ubývat či naopak, a podle toho se zkusím zařídit.

Jan Werich:
Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

Aktualizováno:
Dnes jsem se opět setkal s člověkem, díky kterému tu již vzniklo několik článků a pokec s ním mi zase o kousek otevřel oči a čirou "náhodou" to k tomuto článku pasuje jak prdítko na hrnec.
Nebudu tu rozepisovat detajly, ale jasně jsem pochopil, co pro mě samotného (nemusí platit pro všechny) se schovává v pojmu duchovní člověk v té nejryzejší podobě.
Je to opravdu jednoduché. Duchovní znamená být svůj, být sám sebou.
Duchovním se nestanete díky stravě, kdy se omezíte tím či oním směrem. Ani tím, že denně budete navštěvovat přírodu lidskou nohou netknutou. Vyhýbání se tzv. zábavě materiálně založené společnosti vám taky volňáska TAM před nohy nepoloží. Nezajistí vám to meditace, koncentrace, relaxace ani speciální hudba, tóny ani zvuky. Ani bylinné zábaly či přírodní extrakty z Himalájí. Duchovní nebudete díky modlitbám a vzhlížení ke komukoliv a čemukoliv, ani k Univerzu ne (Ono jistě ví, jak to myslím).
Duchovním (a už docela nerad používám toto označení) je ten, kdo se neomezuje žádnými hranicemi, které ti, jež se duchovními považují, z mnoha důvodů vztyčují jako záruku jistého převibrování kamsi do neznáma.
Nějakými jsme se narodili a má to svůj důvod. Ono před celým světem zůstat sám sebou je těžší, než jít s davem mířícím do páté a vyšší dimenze. Když bychom měli být v 5D nesedíte zrovna teď u PC a nečtete tyhle moje patlaniny.

Takže jsem si opět po dlouhé době na plný kule pustil můj v mládí oblíbený (neduchovní) Heavy metal až okna řinčela, na bezpečném úseku silnice, kde jsem nikoho ani sebe neohrozil, jsem přidupnul pedál plynu auta pevně k podlaze a říznul si pár zatáček a projel pár zákazů. Uzené koleno jsem řádně zalil pivem. Nahlas si i sprostě zanadávám na všechno, co mi vadí. Zkrátka jsem k životu probudil rebela, který je od mala mojí nedělitelnou součástí a poslední dobu jsem ho záměrně nepouštěl ke slovu. A víte co? Je mi skvěle!!! Ať se to někomu zamlouvá nebo ne, konečně jsem to zase já.
Děkuji Vám H.!

(©)2014 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.