Kurz tartarologie 7

Abul-Ghazi Bajadur-chán o posunu pólů

- předchozí část -

Záhy po nástupu na trůn poslal chán Mangu svého bratra Galaku s velikým vojskem, aby vybojoval zemi íránskou a dosadil jednoho člověka z rodu Ujrattů jménem Argun-Aka za vládce Chorezmu. Ten pak vládl deset let a po té zemřel.

Sám Galaku pochodoval do nitra Íránu a pobil všechny národy, které nesly jméno Mulagaida i s jejich vládcem kalífem Imotasim. A neukryl zbraň, dokud nepokořil všechny země íránské.

Zde je třeba si všimnout výrazu „ukrýt zbraň“, který dnešní badatelé vysvětlují všelijak, domnívajíce se, že nápis na jedné z map z „Kreslené mapy Sibiře“ S. U. Remezova, kde v ústí Amuru je nápis hlásící, že až do tohoto místa došel Alexandr Makedonský a tam „...zbraně ukryl a zvon zanechal“, což doslova znamená: schoval zbraně (děla) do úkrytu. A které rok co rok teď hledají na celém pobřeží s detektorem kovů.

Ale všechno může být daleko jednodušší: „Ukryl zbraně“ může být totéž, jako odložil zbraně. Takže to znamená „ukončil boje“ nebo „skončil válku“. Je to stejné jako u amerických indiánů, kteří při uzavření míru říkali: „zakopal válečnou sekeru“.

Pokud jde o roli samotného Mangu-chána v dějinách, autor této kroniky, stejně jako moderní historici, "skromně" neříká nic o zásluhách chána vůči Rusi. Na rozdíl od rozšířených mýtů o "mongolsko-tatarském jhu" Mangu se přátelil s ruskými knížaty a nejednou jim poskytl pomoc. Pobýval i v Novgorodu a Pskově, a dokonce uskutečnil kampaň proti livonským rytířům v Narvě, po čemž Livonia mnoho let pravidelně platila daně Novgorodu a Pskovu. 

Když Mangu-chán zemřel, Kaplaj-chán předal všechny země íránské pod vládu svého bratra Galaky. Ten umřel ve městě Šam po té, co zde vládl deset let. Po něm Íránu vládl jeho syn Abka, a to 19 let.

Po jeho smrti přebral vládu jeho bratr Achmat. Tento princ přijal Mohamedův zákon, ale byl zabit svým příbuzným Argunem, synem Abka-chána, dříve, než stihl Mohamedův zákon rozšířit na všechny své poddané.

Zde letopisec z neznámé příčiny nepoukázal na to, že fakticky zejména v době vlády Achmata začala Moskevská Tartárie dominovat. Okamžik přesunu centra z Kara-Kurum do Astrachaně je obtížné vysledovat, ale dobu, kdy se Moskva stala hlavním politickým a ekonomickým centrem Velkého Tartárie, lze určit docela přesně. Je to doba panování Ivana III. (zvaného též Veliký; Rurikovec,1440 – 1505).

A právě on se stal Velkým Chánem nikoli formálně, ale de facto. A doba jeho vlády „náhodou“ spadala do chvíle přelomu v celé světové historii. Byl to rok 7000 od stvoření světa, který je významný „objevením“ Nového světa Kryštofem Kolumbem a zavedením nového systému letopočtu „od vtělení Boha Slova“, to je juliánského kalendáře.

Patrně do této doby spadá i jedna z největších katastrof, která k nepoznání změnila vzhled Asie, kdy gigantický proud vody a bahna ze Severního ledového oceánu úplně smetl Velkou Tartárii východně od Uralského hřbetu až k samému Mongolsku.

Tato událost položila začátek novému uspořádání světa, kvůli čemuž byla zcela přepsána celá historie. Není náhodou, že na příkaz Petra Velikého byly všechny staré knihy na území Ruské říše sebrány a zničeny. Domnívám se, že existuje velmi silný důvod k podezření, že v originále tohoto letopisu původně byly podrobné popisy této katastrofy. Přesně proto jej také na počátku osmnáctého století švédští důstojníci hledali po celé Sibiři. Nalezen byl v Ťumeni, přeložen z arabštiny do ruštiny (švédština jako jazyk tehdy ještě neexistovala) a originál pak odvezli s sebou do Švédska.

S největší pravděpodobností pak byly při překladu do francouzštiny veškeré odkazy na povodně odstraněny a současně byly vytvořeny klíče ke všem ostatním informacím nezbytné pro nové majitele světa. Pravdu o tomto předpokladu nemůžeme ověřit, ale fakta mluví sama za sebe. Více či méně pravdivá informace o historii, kterou dnes máme, začíná po roce 1492. To, co bylo dříve, není známo žádnému obyčejnému smrtelníkovi.

Právě po tomto roce Turci dobyli Konstantinopol a v Rusku začalo budování „Nového Jeruzaléma“, „Třetího Říma“ - Moskevského Kremlu. Právě v tomto momentu pod ruského cara podložili „židovskou nevěstu“ Zoe Paleolog a symbol Moskevské Tartárie – jednorožec – byl nahrazen zednářským dvojhlavým orlem. Rusko se začíná orientovat na Západ a ničí se všechno, co by mohlo připomínat jeho minulost, kdy se nacházelo v sestavě největšího a nejsilnějšího státu, jaký existoval za celou známou historii lidstva. Tento proces můžeme nazvat detartarizací a je to analogie s procesem, který je připraven jako na kopírce pro naše sousední republiky. Desovětizace, to je totéž, čím se ve své době zabývali Petr I. a Kateřina II. Ale k tomu se ještě vrátíme později, zatím budeme pokračovat s naší kronikou.

Argun-chán vládl sedm let, než umřel. Pak vládu převzal jeho bratr Kačiet, který zabil Bajdu, syna Tarageje. Ani ne za osm měsíců ho zabil syn chána Hasan a ujal se kormidla.

Hasan-chán byl prvním z rodu Taulaje, kdo přijal Mohamedův zákon a rozšířil jej na všechny své poddané. A aby nemohlo dojít k návratu (opět a znova) k modloslužebnictví, přikázal všechny modly spálit a rovněž tak svatyně. Zemřel v roce 701 (1302) stár pouze 30 let.

Následníkem v íránské zemi byl jeho syn Ilseitu. Vládl s velkou slávou 13 let a potom umřel. Korunu pak dostal jeho syn Abusait. Bylo mu však pouze 12 let a do dosažení plnoletosti za něj vládl velmož Amir-Čupani, hlava rodu Suldus. Když se Abusait-chán ujal vlády, získal si velkou slávu skrze svoji chrabrost při rozšiřování hranic zemí íránských.

Když po 19 letech vlády zemřel, z rodu Suldus, v němž všichni otcové i synové se jmenovali Čupani, předali vládu Arpa-chánovi, který byl potomkem Artobuga, třetího syna Taulaje. Za jeho vlády žil jakýsi bývalý vůdce rodu Ujratů jménem Aly, který měl velkou moc ve městě Bagdat, a ten učinil chánem Musu, potomka Taragaj-chána. Musa-chán napadl Arpa-chána a vzal mu vládu, život a všechny jeho země.

V té době byl v zemi Rum šejchem Hadžani Buskur. Ten se dozvěděl o skutcích Musy-chána, a jmenoval chánem Magometa, vnuka Tumura. Když Magomet získal tento titul, sebral veliké vojsko a vyrazil k hranicím země Írán. Musa-chán se dozvěděl o pochodu Magemeta-chána a vyšel mu vstříc k městu Tabris. I byla veliká bitva, v níž bylo vojsko Musy-chána zcela rozdrceno a on sám utekl k Ujratům.

Když šejch Aly zvěděl o nezdaru Musy, vypravil se do Bastanu, kde učinil chánem Tagaj-Timura, potomka Čudžirara, bratra Čingis-chána. Nyní se ve třech spojili a šli na Magomet-chána. Nicméně šejch Hadžani-Džalagir vyšel jim vstříc a zcela je rozbil v místě Jagarmurt. Musa-chán přišel o život, ale Tagaj-Timur a šejch Aly utekli do země Chorásán.

Jiný šejch Hadžani-Hodža, vládnoucí poblíž hranic s Rumem, když se dozvěděl o nešťastném úspěchu (Úspěch, jak se zdá, bývá různý!) Musy, sebral veliké vojsko a vystoupil proti Magometovi. Proběhlo několik těžkých bitev a nakonec vypukla ta velká závěrečná u města Naksivan, v níž štěstí stanulo při šejchu Hadžani-Hodžovi. Magomet-chán byl zabit v průběhu bitvy a šejch Hadžani-Džalagir utekl do města Sultana.

Šejk Hadžani-Hodža předal vládu nad Tabrisem ženě jménem Satibik a sám pokračoval v pronásledování nepřátel. Šejch Hadžani-Džalagir, vida, že prohrává, pojal úmysl požádat o milost a dobrovolně se vzdal vítězi. Ten se pak vrátil do Tabrisu, kde mu Satibik vrátila klíče od města, a šejch Hadžani-Hodža ji z vděčnosti za věrnou službu provdal za významného velmože Sulejmana, syna Magometa.

Po nějakém čase šejch Hadžani-Džalagir našel způsob jak uprchnout. Dostal se do Bagdatu a učinil tam chánem Džagan-Timura, potomka Galaku-chána. Sebral vojsko a rozhodl se ještě jednou zkusit štěstí ve válce se šejchem Hadžani-Hodžou. Ale jsa opět poražen, vrátil se do Bagdatu, kde svrhl Džagan-Timura, obviniv ho ze své porážky, a sám se ujal vlády. Tehdy se stal velmi zlým a krutým ve vládě nad zeměmi bagdatskými.

Mezi svými manželkami měl pak jednu Arabku, která se přátelila s nějakým Jakup-Šagem. A když šejch Hadžani-Džalagir nařídil, aby ho zatkli za nějakou jinou záležitost, vylekala se tato žena, že se šejch dozvěděl o jejich přátelství, a tak, když muž usnul, napiv se vína, prořízla mu hrdlo.

Šejch Hadžan-Hodža pak vzal na sebe vládu nad všemi zeměmi bagdatskými a stal se velkým vládcem, ale chánský titul nepřijal. Po jeho smrti měl být následníkem jeho bratr Malik-Ašraf, ale učinil chánem jednoho z potomků Galaku-chána Nau-Širvana. Po čase toho však zalitoval, zavrhl ho a sám se prohlásil za chána. Vedl však život nepořádný, a tak se jeho poddaní vydali s žalobou k Džanibek-chánovi, který vládl v Daště-Kipčaku.

Džanibek-chán se vydal na Malik-Ašrafa s vojskem, porazil ho a vzal na sebe vládu nad všemi jeho zeměmi. To se stalo v roce 756 (1356).

A zde autor (ale spíš překladatel) narušil chronologii a vrátil se k popisu událostí, k nimž došlo dlouho před vítězstvím Džanibek-chána nad vojsky Malik-Ašrafa.

Je velmi dobře možné, že k tomu došlo nikoli ze zapomnětlivosti vypravěče-starého chána, ale spíš to vypadá na zfalšování letopisu, když překladatelé vypustili značnou část textu, který obsahoval informace o skutečných příčinách zániku Velké Tartárie. A pak jen tak nahrubo lepili různé zbývající části vyprávění. Ale "montáž" byla, jak uvidíte, velmi neohrabaná. Vracíme se tedy najednou o půldruhého století zpět k Čingischánovi.

Čingis-chán byl zrovna na tažení, když Borta-Kučin, matka Čuči-chána byla těhotná. Tehdy přišli Markatti, přepadli jejich sídlo, zbořili ho a Borta-Kučin s sebou odvedli. Ale protože byla snachou Aunek-chána Karaitského, bývalého přítele Isseugi-Bajadur-chána, otce Čingise, byla jí darována svoboda i doprovod na zpáteční cestu za manželem.

Cestou však porodila syna a nebylo ho ani do čeho zabalit. Tehdy udělala z mouky tuhé těsto, které položila na kámen, a do něj miminko zabalila.

Když dorazila k manželovi, Čingis-chán měl obrovskou radost a zvolal: „Sláva Bohu! Ty ses už vrátila i s Čuči!“ (Čuči znamená v mogullském jazyce - „host“). A od té doby ho všichni nazývali Čuči. Když pak ještě za života otce zemřel v zemi Daště-Kipčak, kde vládl, stal se po něm chánem Bátú. (Zde překladatel učinil poznámku, že národ, který si nyní říká kozáci Záporožští, Donští a Jajčtí, pocház od těchto Kipčaků. To je šach-mat současným historikům, etnografům a v první řadě nacionalistům.)

Čuči-chán ještě za života svého otce sebral vojsko a proviant ze všech zemí na pochod na Russy, Čerkasy, Baškirce a Volgary, ale smrt mu to nedovolila. Tehdy Čingis-chán místo něho vypravil Bátú-Sagin-chána, syna Čučiho. A když i jemu cestu překazila smrt Čingis-chána, Ugadaj-chán, vrátivší se z Kataje, se chystal naplnit tento otcův plán. Vypravil Bátú-Sagin-chána s velikým vojskem do města Moskvy, kde Rusové spolu s Němci posílili retranchement. (A koho autor nazývá Němci, to je další otázka. Nejspíš baltské Slovany z Prussie.)

Tři měsíce se marně snažili z retranchementu nepřítele vyhnat. Dokud se nerozdělili. Pak zaútočili z jedné strany Bátú-Sagin-chán a jeho bratr Šejbani ze strany druhé. Sesedli z koní a srazili se v lítém boji. Tehdy Russi ztratili 70.000 svých nejlepších vojáků.

Po tomto velikém vítězství Bátú-Sagin-chán postoupil dál do Russké země, kde ovládl mnohá města a po té se vrátil s velkou slávou a bohatstvím a jeho Horda dostala název Ičeň. Za velkou věrnost a odvahu se chtěl odvděčit svému bratrovi Šeibanimu, a tak mu daroval 15.000 rodin a rovněž mu předal všechna pokořená města spojenců Russů: Najmanny, Karliky, Kurusy a Ujgury, ovšem za podmínky, že musí on sám a jeho rod napříště žít v těch zemích, které leží mezi provinciemi jeho državy a zeměmi Horda-Ičenovými. V létě měl být poblíž hor Aralských a řeky Jaidžiky a v zimě u Karakumu, Arakumu a řek Sirra a Saresa. Všechna tato místa se později silně posunula k severu.

A nyní přichází moment pravdy. Velmi to vypadá na to, že ten, kdo učinil změny v originální variantě rukopisu, banálně přehlédl jedno ze svědectví přímo ukazující na globální kataklyzma, které změnilo tvář Eurasie a celý chod historie světa. Falzifikátoři zapomněli vymazat frázi „všechna tato místa se silně posunula k severu“. Nikdo po celou dobu na tato slova neobrátil pozornost a přitom doslova říkají: „Tyto země se přemístily k severnímu pólu.“

Co to může znamenat? Myslím, že jedině toto: Náš kontinent se ocitl blíž k arktickému polárnímu kruhu, než kde se nacházel předtím. Přesněji, nikoli kontinent se posunul, ale severní pól se přiblížil ke kontinentu. To se objasňuje Teorií posunu pólů.

Pokud severní pól byl na území Grónska a poté se přestěhoval na své současné místo, pak se fráze stává jasnou bez vysvětlování. A je jasný i mechanismus proběhlé katastrofy. Eurasie, jako by "mávla svým pravým (dálněvýchodním) křídlem", které se doslova ponořilo do oceánských vod...

(Zkráceno, celý článek je možné si přečíst zde na tart-aria.info)

- pokračování -

autor: kadykchanskiy

zdroj: http://www.tart-aria.info/cs/abul-ghazi-bajadur-chan-o-posunu-polu/
překlad: Vlabi