Tvorba osobního vnímání světa

Už před delší dobou jsem na sobě začal pozorovat, jak mám nutkání neustále neracionálně zužovat hranice, v jakých se pohybuje moje vidění světa. A to v obou samotných vektorech časoprostoru, v kterém se za života pohybujeme - v čase (minulost, současnost i budoucnost) i v prostoru. Vlastně je to zřetelné na všech článcích tohoto blogu, jejichž pomyslné pero držely mé velectěné prsty.
V hlavě jsem si vytvářel obraz světa v drtivém množství případů na základě informací, které jsem si někde přečetl. Texty, které byly napsány někým, koho jsem v životě nepotkal, neviděl a vlastně ani do té době jsem nevěděl, že autor vůbec existuje či existoval (pokud vůbec existoval). Jak se pomalu, někdy naopak překotně, formoval můj světonázor (to, jak vnímám realitu a svět), tak s přibývajícími obrysy tohoto světonázoru si moje mysl víceméně na nevědomé úrovni tvořila filtr, podle kterého třídila veškeré další informace, jež vstupovaly do procesu náhledu na svět. Čím více se můj světonázor odlišoval od toho oficiálního do hlavy velkou palicí vtloukaného civilizovaným světem, tím hustší tento filtr byl. Čím jasnější podobu můj světonázor získával, tím jsem vytvářel hustší a hustší síto, kterým mohly do mého vidění světa propadávat další informace. A co hůř, čím hustší tento filtr byl, tím silnější jsem měl dojem, že jdu správným směrem. Jaký to omyl!


Už ani nevím, kdy a co stálo za zrodem procesu, který mi umožnil na svou mysl nahlížet z pohledu někoho jiného. Někoho, kdo mi chce ukázat, jak malou, ale zato bytelnou ohradu si má mysl pro sebe staví. A to i se strážnými, kteří bedlivě střeží, aby se do ní nedostalo nic, co by narušilo její integritu. V počátcích tohoto procesu nebylo pro mne patrné tolik jako dnes, jak omezující a svazující je v životě zapomenout na to, že důležitější, než přijímat informace od druhých, je získávat informace osobními prožitky a osobním poznáním. Dnes už celkem zřetelně vnímám, že jsem fungoval doslova jako feťák závislý na své pečlivě vybrané droze. Jen si zaměňte drogu za informace, které podporují osobní světonázor a naopak informace, které tomuto světonázoru neodpovídají jako abstinenční stav. Dělal jsem vše proto, abych svoji dávku drogy dostával a abstinenční bolehlav nechal druhým. Nakonec jsem si vytvořil tak ohraničený světonázor, že už ani nešlo o ohradu, ale o úzkou, vysokými zdmi lemovanou uličku, kterou jsem se mohl pohybovat pouze jediným směrem. A to vše dobrovolně. Sám sobě bachařem. Doslova jako rána od elektrického ohradníku na mě fungovala jakákoli informace, která byť jen vzdáleně mohla nabízet možnost, že můj světonázor je mylný. O ho hó, tak to tedy ne! Okamžitě byla taková kacířská informace hozena do kýblu s louhem, rozpuštěna, vypuštěna a fidlišmitec!

Světonázor budovaný na informacích a poznáních druhých není podle mě ničím jiným, než přijetím jakéhokoli náboženství současného, ale i z minulosti - ať nám známého či nikoli. V náboženství totiž jde jen a pouze o víru. A je jedno, zda v něm členové věří v nesmrtelného, občas mstivého všeznajícího fousáče na obláčku, v sírou zavánějícího roháče s paznehtem u kotle s vařícími se hříšníky, v dobro a zlo nebo třeba v soby pojídajícího Santa Klause. A věřit rozhodně není totéž, jako vědět. Proto, aby nám stačilo jen věřit, bychom nemuseli absolvovat tu na první pohled pomatenou šílenost, kdy se nesčetněkrát oblékáme do bioobleku, který po sprše při pohledu do zrcadla někdo obdivuje, jiný nenávidí. Bioobleku, který umí pekelně bolet, svědit, lechtat nebo se i počůrat. Obleku, jenž se také obléká a z kterého ční chlupy a beďáry. Obleku, který roste a stárne a který se stejně nakonec v prach obrátí. Stačilo by si TAM - a je fuk, zda je to někde na obláčku, v pekle nebo v bezrozměrně nekonečném, po ovoci vonícím žužu - přečíst brožurku "Jaké je to být člověkem", po jejím letmém přečtení si z jejích stránek ubalit astrálního jointa a spokojeně prohlásit: "Tak to si mohu odškrtnout!"

Jaký jsem si z toho tedy udělal závěr? Že nic, co jsem si osobně nenavštívil, co jsem sám nezkusil, neprožil, neudělal, nestojí za to, abych z toho stavěl něco tak zásadního, jako je světonázor - osobní vidění reality. Proč? Protože s pravděpodobností hraničící až s jistotou se odsoudím k omezenému vnímání světa a to ještě očima někoho jiného a sám sebe zbavím svobody si tento světonázor na vědomé úrovni tvořit bez hranic a tím si odpírat nekonečné poznání a zkušenosti, jež jsou zcela jistě i mimo něj. A to je dle mého názoru totéž, jako si ze zvědavosti naplánovat poznávací výlet a pak sednout do autobusu, zatáhnout rolety a celou cestu čumákovat do televize nebo internetu v mobilu.

Možná se to bude někomu zdát v rozporu s články na tomto blogu uvedenými, ale pokud bude někdo stát o můj názor - pak nelpěte na čemkoli, co jste přijali od někoho jiného. Je jedno, zda se jedná o alternativní směr lidské historie, o mimoně, tajné spolky a ještě tajnější vlády, jež řídí svět, o posmrtný život, motor na vodu, chrousta či létající pyramidy. Svůj světonázor budujte jen z cihel, které jste si sami vyrobili.

PS: V článku jsem se opřel pouze o tvoření osobního vnímání reality na základě vědomé mysli. Uvědomuji si, že každý světonázor je ovlivňován i na nevědomé úrovni, jako jsou třeba sny, podprahové informace apod.

©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.