HYPERBOREA 4

- předchozí část - 

Kde hledat Hyperboreu
Podle mnoha popisů byl uprostřed Hyperborey menší ostrov a na něm se tyčila bájná hora Meru, sídlo bohů a pupek světa. Nejposvátnější ze všech hor. Zároveň byla místem severního pólu. Vrchol hory byl upraven do tvaru pyramidy a všechny nově stavěné pyramidy světa byly svými propozicemi směrovány k ní.

Badatelé, kteří se snaží najít důkazy existence ztraceného kontinentu, správně usoudili, že to je místo, které je pro nalezení Hyperborey zásadní. Jak vypadá dno Severního ledového oceánu? Nedalo by se něco nalézt tam?

V místě severního pólu (červený kroužek) se ze dna oceánu zvedají tři a půl tisíce metrů vysoké štíty pohoří Lomonosova a ještě nějakou tisícovku metrů to mají k hladině. To nevypadá, že by tu byl nějaký ponořený ostrůvek.

Co s tím?

Ale my přece víme, že dost pravděpodobně došlo k náklonu zemské osy! A taky víme, že pyramidy stavěné v onom období směřovaly k hoře Meru - tedy k severu. A sever pravděpodobně nehledali s buzolou, ale pomocí hvězd. A ty s náklonem osy změnily své postavení. 

Hledejme tedy pyramidy, které byly s Meru "v kontaktu" a podle jejich nasměrování nalezneme i tehdejší severní pól.

Takto postupoval při svém pátrání po Hyperboreji známý ruský badatel Valerij Uvarov a následně to popsal ve své knize Pyramidy (2007). Jako referenční místa si vybral komplex pyramid v Teohtihuacanu (souřadnice 19.692370, -98.843601):

 

...a na východní polokouli posvátnou horu Kailas (souřadnice 31.066732, 81.312707):

Což ale nebyla šťastná volba, protože na zvoleném, značně nepřehledném a matoucím satelitním snímku jako Kailas označil přilehlé horské údolí. Tím sice dosáhl očekávaného výsledku, nicméně prohlédneme-li si tutéž horu na jiném snímku...

...je nám jasné, že tento vrchol je odkloněný v jiném úhlu, protože se patrně vztahuje k výrazně jinému období, a k Meru nás tím pádem nepřivede.

Daleko nadějnější situace je s čínskými pyramidami. Například s touto (souřadnice: 34.338300, 108.569512):

Protáhneme-li směr orientace čínské pyramidy a komplexu v Teohtihuacanu, měly by se protnout v místě, kde byla - a možná stále je - Meru:

Pokračujme dál úvahami Valerie Uvarova:

Nyní se vraťme k tajemné mapě Mercatora z roku 1595. Abychom pochopili všechny její zvláštnosti, je třeba ji srovnat se současnými reliefními mapami mořského dna Arktiky. Pro začátek obnovím historickou spravedlnost a přemístím Hyperboreu Mercatora na to místo, kde se nacházel severní pól před potopou.

Jak vidíte, Hyperbora dobře zapadá na Grónsko a severní část Ameriky. Vodní tepna jdoucí od centra Hyperborey dolů přesně kopíruje linii západního pobřeží Grónska, oblast moře Baffina a Davisův průliv. Ústí této řeky se objeví přesně v zálivu Labradorského moře. Vodní tepna směřující vpravo končí ústím řek vtékajících do fjordů v místech Země krále Kristiána X. mezi mysem Bruster a ostrovem Traill.

Nyní přenesme pozornost na pobřeží Hyperborey označené na mapě Mercatora kroužkem. Na současné mapě Grónska toto místo odpovídá mysu Norostrunningen:

Na mapě Mercatora se v tom místě Hyperborea téměř úplně dotýká sousední pevniny, která je nazvána "ASIAE PARSů. Na současné mapě mořského dna obrys této pevniny přesně odpovídá obrysu severu Euroasijské plošiny, která se nyní nachází pod vodou Ledového oceánu. Podívejte se, jak mapa Mercatora velmi přesně kopíruje reliéf mořského dna a ukazuje, jak obrovské území severu Sibiře je nyní zatopeno.

Podle některých ruských vědců se tyto oblasti Sibiře ponořily pod vodu jen před 2.500 lety. Mořští geologové se domnívají, že tato část mořského šelfu byla souší před 18 - 8 tisíciletími. A existuje ještě jiný názor, že totiž toto území bylo souší v daleko dřívějších dobách. Pokud bychom to přijali, pak bychom narazili na unikátní situaci. V tom případě by se existence starověké vysoce rozvinuté civilizace, která tuto část zanesla do mapy,  stala očividným a jediným možným vysvětlením přesnosti mapy Mercatora v tomto místě. A pokud ne starověká vysoce rozvinutá civilizace, kdo tedy zanesl do mapy s takovou přesností kus pevniny, která se ponořila do vody, jak se domnívají někteří specialisté, před stovkami tisíc let?

Z ohromného teritoria severu Euroasijského plató, které kdysi bývalo souší, dnes nad vodu vyčnívají jen Špicberky, Země Franze Josefa, Nová země, Severní země a Novosibiřské ostrovy. Jsou vidět proto že všechny tyto ostrovy byly kdysi horskými výšinami severu Euroasijské plošiny:

Na mapě Mercatora je v tomto místě zobrazen břeh rozrytý velkými řekami kontinentu - sever Sibiře (před potopou) je očividně zkopírovaný z mapy mající předpotopní původ. 
Je pozoruhodné, že na současných mapách ukazujících reliéf dna tohoto regionu jsou jasně vidět koryta téměř všech větších sibiřských řek (na podvodním šelfu v podobě žlabů), ale vzdalující se od současné linie pobřeží na sever téměř tisíc kilometrů:

Pokud porovnáme údaje mapy, můžeme dospět k tomu, že Nová země, Špicberky, Kolský poloostrov a k nim přilehlá území se u Mercatora objevily o 1850 km západněji od jejich skutečného umístění. Island a později potopený ostrov Ogigie, zkopírované z předpotopního zdroje, se ocitly mezi Špicberkami a Novou zemí - o 15° východněji, než je jejich skutečná poloha:

V důsledku neznalosti geologické historie Země Mercator dvakrát zobrazil na své mapě jeden a tentýž rajón Arktiky (předpotopní a popotopní periody) s posunem 15° od sebe. Je však třeba říci, že "omyly" takového druhu jsou běžné i na jiných starých mapách, například na portuálu Piriho Reise.

A ještě jedna pozoruhodná shoda:

Velký ostrov zobrazený jižně od Hyperborey není Grónsko, jak se domnívají někteří badatelé i sám Mercator. Je to poloostrov Labrador. Složitost v jeho identifikaci spočívá v tom, že na Mercatorovu mapu se dostala silně zkreslená varianta staré předpotopní mapy, která měla trochu jinou projekci a orientaci. Poloostrov Labrador je na mapě zakreslen tak, jak by jeho obrysy (předpotopní) byly vidět, pokud by kartograf mapu kreslil nacházeje se v kosmu nad Islandem ve výšce alespoň 7.000 km. Pro srovnání se podívejte na další obrázek, na němž je zřejmý reliéf mořského dna v těchto místech z dané výšky:

Opět tedy docházíme k závěru, že kartografické materiály takového druhu mohly být získány jedině za použití létajícího prostředku, vysoce rozvinutých technologií a za použití výkonného výpočetního aparátu potřebného na vytvoření specifických projekcí (sférické trigonometrie). A jak známo - středověcí kartografové takové prostředky neměli.

Všechny výše uvedené detaily dobře ilustrují fakt, že jsme našli Hyperboreu. Tedy zatím alespoň teoreticky. Mapa Mercatora položená do základu našeho sledování byla sestavena z několika částí různých map, na nichž některé ostrovy, velká území, a dokonce celé kontinenty jsou zobrazeny se vzájemným posunem jak vůči sobě, tak i vzhledem ke skutečnosti. Důvodem takového nesouladu je změna náklonu zemské osy, k níž došlo v důsledku pravděpodobného střetu Země s velkým kosmickým tělesem.

A nám teď nezbývá než čekat. Ledový příkrov Grónska začal v posledních letech rychle odtávat, a tak, pokud se nic nezmění, není daleká doba, kdy ze sněhu vykoukne špička Meru...

A bude vymalováno.

- pokračování -

zdroj:
http://energodar.net/ha-tha.php?str=nasledie/giperboreya
překlad: Vlabi


(©)2016 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.