Pohádka o domečku s kšiltem

Bylo nebylo...

V jednom městečku stál domeček s rudým kšiltem, taková mrňavá směnárnička, či už možná i banka? A v ní žil moc chytrej a movitej Pán. Miloval ten svůj kšilt tak, že někdy v dobrým rozmaru, zvláště když mu šly kšefty, jako by zvedal či posunoval i ten svůj imaginární kšiltík po hlavě. Jednou, když se zrovna chtěl podrbat na temeni, protože častý drbání hlavy prej bystří rozum, se ale nepodrbal, nýbrž silně ťukl do čela a velmi potichu si sám pro sebe řekl: Dyť je to tak jednoduchý!?!

A protože byl chytrej, ihned začal plánovat. Jasně! Takovouhle bančičku, jako mám já, a zatím nemusí bejt nikterak velká (a hlavně ne propánajána nápadná!), tak přesně takovou tichounce vložím do každý země i zemičky, kam vyvdám svý kluky! Tam se tichounce a pomaloučku zabydlej. A až si jednou lidi v tý zemi nedokážou život bez ní představit, tak ji při vhodný příležitosti, třeba o pouti či při ukončení nebo začátku nějaký války, nazveme Centrální bankou. A to i kdyby tam ještě ani žádná jiná banka nebyla. Bude naprosto fuk, zda bude sídlit ve Švýcarsku, v Americe, v písku, či na kře!

Pak k tomu přidáme takový kouzlo: „neustálej růst spotřeby“. A začnou se dít věci! Tyhle poslušný dcerušky mý Nejcentrálnější banky (co to melu, dyť to je teprv idea) si pak budou vybírat, kam finance daj. Jasně, že penízky pošlou tam, kde bude „spotřeba růst“. No a tam, kde růst nebude, potok chechtáčků přiškrtí v sušinu. Co s nimi pak? No přece na burzu s nimi! Tu budu mít taky pod palcem, a tak si budu moct pružně modelovat recese, krize, statisíce ne-zaměstnanejch a tak.

Těm chudnoucím nezaměstnanejm, který nebudou mít čím „zvyšovat spotřebu“, se to asi nebude líbit. To dá rozum. Co s tím? Brnkačka! Přebytky z bohatších prostranství světa překouzlím ve zbraně a ty pak v místech „snižující se spotřeby“ rozdám těm rozčilenejm a nasranejm. A pak už to pojede samo: území (teď už k „ničemu“) se samy od sebe začnou čistit. Nejdřív loupežemi, pak terorem a nakonec revolucí. A když to nebude stačit, tak do toho prsknu válku! Válka přece tyhle naprosto už zbytečný a neužitečný lidi, co neplněj „zadanej ekonomickej model“, prostě vyhubí.

Paráda! A položil, samozřejmě „jen jako“ ten dlouhej elastickej kšilt přes celý svý temeno, čelo i oči!
Pak už mně bude úplně fuk, jestli budu bohatnout na recesi, krizi, ekonomickým růstu, revoluci, válce, nemocech, nebo na blbosti. Jo jo... a mužíček se slastně zasnil.

No ale k dokonalosti tu furt něco chybí!
Jasně, aby to neskřípalo, tak do těch prosperujících zemí povoláme tu Platonovic slečinku s nosánkem nahoru – Demokracii. „Demokraticky“ zvolený ne-lido-vlády pak hvízdnou na vhodný investory, třeba i ty z pekla, a nabídnou daňový vakace.
A profit? Ten přece vklouzne do mé kapsičky! Pardon, banky.

Šunt navoněnej reklamou se prodá v „akcích“ řetězců. No a strach, proměněnej v nenávist se stane jako vždy nějakým náboženstvím. (Co to já rudej kšilt zas melu, když myslím na ideologii?)

A zase si „jakoby“ nadzvedl kšilt a zamumlal něco, co znělo jako Protokoly sionskejch mudrců...

Hernajs, co to furt melu? Kde jen jsem to krucinál vzal? Jóó, už vím, psssssst, sladký Švý-carsko. Hm? A slaďoučká Basilej!
Pak na nás mrkne levým okem a ještě dodá:
A třešničkou na tomhle dortíku tu bude obchod s EMOCEMA, CITAMA, LÁSKOU a NADÁNÍM!

Jo a málem jsem zapomněl na tu pitomou a moc nebezpečnou KREATIVITU!“ a úlevně, či možná ironicky si mlaskl a pak slastně vydechl... 

Matěj Popleta

(©)2014 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.