Šumava nepotřebuje pomáhat (Respekt 11. 8. Rozhovor)

(Přišlo mi mailem)

S ekologem Danielem Donatem o epidemii smrkových monokultur, kůrovci a o tom, proč raději pracuje se stromy než s lidmi.

Daniel Donato (38) se proslavil svým odvážným postojem proti dřevařské lobby. Ta chtěla v roce 2006 zastavit publikaci jeho studie, v níž dokládal, že les v americkém národním parku Siskiyou, který zničil rozsáhlý požár, se lépe obnovuje v místech, kde se do jeho vývoje nezasahovalo a kde se netěžilo ohořelé dřevo. Před čtyřmi měsíci přijel v rámci Fulbrightova stipendia zkoumat, jak se šumavské lesy vypořádávají s kalamitou kůrovce.

- Proč jste se rozhodl studovat kůrovcovou kalamitu právě na Šumavě?

Rád cestuju. V posledních pěti letech jsem pracoval v Oregonu, na Havaji, v Indonésii... Ve svém výzkumu se věnuju obnově lesa po různých katastrofách a kalamitách a jejich projevy jsou v USA i Evropě podobné. Do České republiky jsem tedy přijel, abych získal novou perspektivu.


- O co ve vašem výzkumu konkrétně jde?

Zaměřuju se především na to, jak se po narušení ekosystému lesa rodí původní druhová rozmanitost a struktura, kterou lidé svým hospodařením a zásahy po století udržovali v umělém stavu. Pro kůrovce jsou takové lesy skvělou zásobárnou jídla, a celý systém je proto náchylný k obrovským nekontrolovatelným narušením. Jde o klasický problém v hospodářství lesů, který jsme v Severní Americe zažili opakovaně - jakmile chcete přírodní systémy nějak řídit, ovládat, většinou se zhroutí a vyvolá to závažné následky. Matka příroda se nenechá ovládat.

- Šumavské lesy studujete už od května letošního roku. Kde jste všude byl?

Vylezl jsem na Plechý, byl jsem na výletě v okolí Stožce, prošel jsem v podstatě celý Bavorský les. Zajímal jsem se především o smrkové lesy v subalpinské zóně a bučiny v nižších nadmořských výškách.

- A v čem podle vás spočívá hodnota Šumavy? V čem je cenná?

Především tu najdeme poslední zbytky původní středoevropské přírody, to má pro mě zvláštní sílu. Šumava má krásné lesy mírného podnebí a díky její existenci můžeme srovnávat tamní území s vývojem lesů na jiných koutech planety. Pro nás vědce je to velmi důležité, jinak bychom nemohli zkoumat, jak přírodní ekosystémy reagují například na globální klimatické změny. A taky se díky studiu obnovy lesa můžeme učit, jak působí přírodní procesy, abychom zlepšili péči o hospodářské lesy.

- Když jste prošel Bavorský les, zdálo se vám, že se tamní lesy národního parku liší od těch na české straně?

V zásadě jsou si velmi podobné. Mírně se liší v topografii, bavorská strana je mnohem strmější, rychleji přechází v bukový porost, Šumava se drží déle ve vyšší nadmořské výšce. Byl jsem ale velmi překvapený, jak masivně se kácelo v jádru samotného šumavského parku, to v Americe v národních parcích nikdy neděláme. Necháváme přírodu, aby si poradila sama, dokonce i v menších parcích poblíž měst. Naší snahou není konzervovat na těchto územích lesní porosty, necháváme přírodu, aby se o charakter tamní vegetace postarala sama.

- Takže už jste se zajímal o spor, který se vedl právě o kůrovcovou kalamitu...

Ano, pochopil jsem, že tu panuje obava, že pokud se porost napadený kůrovcem neodklidí, rozšíří se nákaza do jiných částí lesa. Jsou zde snahy napadenou část lesa vytěžit a vrátit tak lesu jeho ekonomickou hodnotu. Zdá se mi tedy, že nejde o vědecký, ale kulturně-společenský spor. Z vědeckého hlediska je totiž zřejmé, že k nápravě šumavských lesů není nutné, aby člověk do jejich obnovy aktivně zasahoval. Kůrovcové kalamity a vichřice sužují lesy od nepaměti. Lesy procházejí životním cyklem stejně jako jednotlivé stromy a kromě toho, že rostou, musí také umírat. To, že jste tu za posledních sto let zažili jen několik drobných kalamit, je anomálie. Vichřice, požáry a kůrovcové kalamity patří k lesům a potažmo k národním parkům stejně jako déšť. Podílejí se na životním cyklu lesa. Katastrofa je to jen v našich lidských myslích, z hlediska krátkého časového horizontu našich životů.

- Proč bychom nemohli lesům v jejich obnově nějak pomoci?

Já bych tu otázku obrátil: Proč si myslíte, že národní park potřebuje pomoci?

- Zastánci zasahování argumentují, že by rozsah kalamity nemusel být tak velký. Postižené lesy by se obnovovaly rychleji.

Ekosystémy jsou houževnaté a i po kalamitě nebo vichřici se velmi rychle zotavují. Dokazují to stovky studií. Národní park potřebuje pomoci jen v případě, že má rigidní správu, jejíž členové se umanutě pokoušejí zachovat či obnovit na jeho území homogenní ekosystém. V takovém případě sice může výsadba stromů obnovu lesa uspíšit, ale zároveň se tím jen zadělává na další kalamitu. Je důležité, abychom se naučili vnímat místa zasažená vichřicí nebo sežraná broukem tak, že nejsou zničená, ale proměňují se. To, co se na Šumavě děje, není epidemií kůrovce, ale spíše epidemií smrkových monokultur. Jsou dědictvím správy lesa před sto padesáti lety a to je jednou z příčin, proč se kůrovci na Šumavě tak daří - vytvořili jste pro něj dokonalou potravní krajinu. Kůrovec se tak možná paradoxně stal nástrojem sebenápravy lesa, prakticky odčiňuje jeho homogenizaci, umožňuje mu stát se rozmanitějším a tím i stabilnějším.

- V jedné ze svých studií tvrdíte, že je dobré nechat stromy popadané po vichřici nebo po požáru v parku. Nenapomůže právě tohle rozvoji kalamity kůrovce, jak se to stalo na Šumavě?

Opět - v umělých monokulturách ano, ale v divoké přírodě nikoli. Z mrtvého dřeva vznikne spousta organického materiálu a struktur, které vyživují půdu a zpevňují ji před erozí. Mrtvé kmeny poskytují úkryt mnoha zvířatům i mladým semenáčkům - mladé stromky milují mrtvé dřevo. Proto v národních lesích, ve kterých se snažíme zachovat ekologickou soudržnost, vždycky necháme velkou část mrtvého dřeva ležet, neodvážíme ho. Dokonce doporučujeme dělat totéž částečně i v hospodářských lesích. Pamatuju si, jak v roce 1988 vyhořela skoro polovina Yellowstonského národního parku. Veřejnost byla nešťastná, ale les se nechal tak, jak byl -a posloužil jako laboratoř k pozorování, jak se zregeneruje. A to jde o národní legendu, ekosystém ležící na rozloze skoro milionu hektarů.

- Jak tehdejší pohromu přijala americká veřejnost? A jak rychle se yellowstonské lesy obnovily?

Přijala ji podobně jako Češi následky orkánu Kyrill. Mysleli jsme, že jde o národní katastrofu, že yellowstonský park už nikdy nebude schopný se bez naší pomoci obnovit. Vznikla okolo toho spousta obrovských kontroverzí - mnoho obviňování, strašení, každý měl ten správný názor na to, co by se mělo dělat. Ale jak už jsem řekl, naše zákony o národních parcích byly jasné a nezměnili jsme je ani kvůli tomuhle požáru. Zůstali jsme věrni přesvědčení, že v jádrových oblastech necháme působit přírodní procesy, a výsledek nás překvapil: krajina yellowstonského parku se velmi rychle začala obnovovat a dnes je opět pokrytá lesy.

- Čili byste doporučoval nechat les zkrátka být?

To záleží na tom, co je vaším cílem. Pokud chcete vzrostlý les, co nejrychleji to jde, můžete jít a sázet. Pokud chcete vydělat, budete se snažit ty mrtvé stromy vytěžit. Pokud je vaším cílem zachovat v krajině diverzitu, necháte prostě přírodu, aby si poradila sama.

- Ve sporu o Šumavu je teď aktuální nenápadná právní úprava, která navrhuje, aby ochrana tamní přírody byla na stejné úrovni jako územní rozvoj. Dnes je v národním parku ochrana přírody nadřazená všemu a jeho vedení má dohled nad vším, co na území parku vzniká. To však chtějí kraje, senátoři a obce zrušit. Jak řešíte podobné konflikty zájmů v případě amerických parků?

Jako řada jiných zemí i my samozřejmě máme městečka a sídla na území a v blízkosti národních parků a spousta lidí, kteří tam žijí, by chtěla parky otevřít ekonomickému rozvoji. Jenže parky jsou "národní" proto, že jsou tu pro všechny lidi, celou společnost, a ne jen pro místní obyvatele. Takže v naší zemi se to řeší na národní úrovni, ne lokální - a většina lidí chce přírodu chránit, a ne ji hospodářsky využívat. Tím debaty končí. Pokud se jednou určí zonace národního parku, neměla by se narušovat, jinak se ochranná území vůbec nemusí zavádět, nemělo by to smysl. Založit národní park znamená, že se společnost zavazuje k tomu, že na jeho území nechá navždy působit už jen přírodní procesy, že se do jeho vývoje a života nebudeme plést. Jako v aikidó

- Proč bychom vlastně měli ve střední Evropě usilovat o obnovu divočiny? Není tu na to málo místa?

V USA považujeme udržení národních parků v divokém stavu za prioritu, protože to umožňuje sledovat přírodní procesy v přirozeném prostředí - a také kvůli estetické hodnotě takových území. Je to veřejná hodnota, lidé to prostě chtějí.

- I v Americe však dochází ke kontroverzím ohledně ochrany lesa v národních parcích. Aktérem jedné z nich jste byl i vy. V roce 2006 jste v časopise Science vydal článek o požáru v Národním lese Siskiyou, ve kterém jste se vyslovil proti kácení v postižených částech lesa. Tehdejší spor má i svůj záznam na Wikipedii, zřejmě to tedy není vždy tak jasné, jak popisujete.

Tehdy jsem byl studentem magisterského programu a právě jsem pracoval na svém prvním odborném článku, který měl jít do odborného časopisu Science. Studoval jsem obrovský požár, k němuž došlo v Oregonu v roce 2002, shořelo tam dva tisíce hektarů. Stal se tehdy ikonickým symbolem debaty o tom, zda je nutné aktivně obnovovat les po takových katastrofách. Těžiště mé práce spočívalo v tom, že jsem sbíral data, která prokázala, že se les regeneroval lépe v oblastech, kde člověk po požáru nezasahoval. Například na nich rostlo až třikrát více semenáčků. Náš článek neříkal, že se nesmí mrtvé dřevo odklízet, jen jsme řekli, že to není nutné. To se však dotklo zejména lesníků, kteří mají hluboko zakořeněné přesvědčení o roli člověka v lese. Rozčilovalo je, že lesy možná nepotřebují pomoc člověka, aby rostly. Svoji roli v tom sehrály i finanční zájmy, ale hlavní bylo jejich ideologické přesvědčení.

- O co šlo v případě ekonomických zájmů?

O prodej dřeva, které mělo být ze shořelého porostu odklizeno.

- Co se dělo poté, co článek vyšel?

Vzbudil velký poprask. Dával jsem tehdy doslova stovky rozhovorů, vycházely o tom články v Jižní Koreji, Rumunsku, po celém světě. Bylo mi teprve devětadvacet let, byl jsem na počátku své vědecké kariéry, a tak to bylo dost děsivé. Snažili jsme se držet emoce na uzdě. Skupina lesníků se snažila, aby ten článek nebyl otištěn nebo alespoň ne v původní podobě. Šest kolegů z univerzity se postavilo na jejich stranu.

- Jak se vás snažili vaši odpůrci odradit od publikování toho článku?

Psali blogy, články, tvrdili, že jsme si ta data vymysleli, že jsme byli při výzkumu zfetovaní. Tyto snahy o zásah do akademických svobod a standardního průběhu recenzního řízení podpořil dokonce i jeden z kongresmanů Spojených států, ale šéfredaktor časopisu Science zůstal neústupný a článek byl v lednu 2006 publikován. Posléze nás obvinili, že jsme spolupracovali s ekologickými aktivisty, a vyžádali si proto dokonce naše e-maily. U státních zaměstnanců je totiž veškerá korespondence veřejným majetkem. Čekali, že v nich najdou důkazy o naší domnělé konspiraci. Museli projít stohy dopisů napsaných za poslední dva roky, včetně vzkazů pro moji přítelkyni ve stylu "miláčku, koupíš prosím cestou domů mléko?". Trvalo to asi šest osm měsíců, ale nic nenašli, takže se vytočili ještě víc a začali být ještě agresivnější.

- Jak jste se bránili?

Snažil jsem se pokud možno nedělat nic. V angličtině máme takovou frázi "gaining the high ground", což znamená něco jako získat morálně navrch, být nad věcí. Je to podobné jako v aikidó, ve kterém se člověk snaží využít energii protivníka proti němu samému. Článek každopádně nakonec vyšel, naši kritici dostali možnost se k němu v Science vyjádřit a my dostali ještě šanci jim odpovědět. Kdybychom si tu emotivní přestřelku ušetřili a přistoupili rovnou k tomuhle řešení, všechno mohlo být v pohodě.

- Podpořili vás někteří jiní vědci?

Ano, to hodně pomohlo. Řada z nich psala články a blogy v náš prospěch, aktivně vstupovali do debat. Upřímně řečeno nechápu, kde jsme vzali sílu dlouho odolávat. Kdo ví, jestli bych to dneska zvládl. Těch osm měsíců jsem toho moc nenaspal. Vtipné na celém tom příběhu je, že po získání doktorského titulu a po postdoktorandských stážích mě správa Oregonských státních lesů zaměstnala jako vedoucího výzkumného pracovníka.

- Požáry jsou v USA poměrně časté, došlo k nějakému posunu v přístupu k lesu při odklízení následků katastrof?

Po našem článku vyšlo několik dalších nezávislých studií, které v podstatě potvrdily naše závěry. Tím se ta debata definitivně uzavřela. Díky našemu článku ale dnes už není možné kácet ohořelý les v národním parku pro ekologické účely. Národní lesní správa změnila pravidla. Ještě důležitější než právní úprava je však změna, která se odehrála v hlavách odpovědných lidí.

Diskreditace aktivismem

- V České republice v posledních letech klesá důvěra lidí v ekology, zaměňují totiž vědu za aktivismus. Vy jste říkal, že i vás obviňovali z konspirace s aktivisty. Jste tedy svědkem podobného vývoje v Americe?

Jde spíš o jednotlivé kauzy. Pokud totiž někdo vědce označí za aktivistu, zpochybňuje tím jeho nestrannost, je to jedna z nejjednodušších cest, jak ho zdiskreditovat, pokud závěry jeho práce nevyhovují něčím zájmům nebo ideologii. Proto je pro vědce naprosto stěžejní zůstat objektivní.

- Ve svém medailonku na stránkách univerzity píšete, že si udržujete boty zamazané od bláta, že vám více vyhovuje empirický a terénní výzkum. Nikdy jste s aktivismem nekoketoval?

Nikdy. Miluju vědu. Myslím si ale, že je potřeba obojí. Krátkodobě může víc změnit aktivismus, protože působí většinou lokálněji a reaguje na problémy pružněji. Bádání trvá někdy příliš dlouho na to, aby změnilo nějaký palčivý problém v konkrétním místě a čase. Z dlouhodobého hlediska však můžeme dosáhnout víc. Sbíráme data, která informují aktivisty na obou stranách debaty, ale neříkají, co se má udělat. Věda ovšem z dlouhodobého hlediska může dosáhnout víc.

- Co vás vůbec na výzkumu lesa tak přitahuje?

Miluju být v lese. Vyrostl jsem v Oregonu, hrál jsem si v lese jako dítě, proháněl se potoky a chtěl jsem práci, kde to budu moci dělat dál. Nejsem člověk zrozený pro práci v kanceláři. A pak taky radši pracuju se stromy než s lidmi. Tolik toho nenamluví.

---

Daniel Donato (38) Vystudoval lesnictví a oceánografii na Washingtonské univerzitě v Seattlu a Oregonské státní univerzitě. Ve svém výzkumu se věnuje obnově lesa po požárech a dalších kalamitách, včetně kůrovcové. Právě to je i náplní jeho několikaměsíčního pobytu v České republice během Fulbrightova stipendia na České zemědělské univerzitě v pražském Suchdole. Působil v národních parcích Grand Teton, Rocky Mountain nebo v Národním lese Gifforda Pinchota, který je jedním z nejstarších národních lesů v USA. V roce 2008 získal Masonovu cenu Oregonské státní univerzity za morální odvahu a zásadovost při obhajobě svého článku v časopise Science, který vyvolal ve společnosti velké debaty. V současnosti pracuje na Washingtonské univerzitě. Parky jsou "národ ní" proto, že jsou tu pro všechny lidi. takže u nás se to řeší na národ ní úrovni a tím debaty končí.


Autor: ONDŘEJ NEZBEDA, LUCIE KAVANOVÁ


Dnes vyšel na nwoo.org související pěkný článek, který stojí za zmínku:
http://www.nwoo.org/2014/08/13/serial-boj-o-svobodu-cast-v-klimaterorismus/

aktualizace:
http://www.czechfreepress.cz/ekologie/narodni-park-sumava-v-extremnim-ohrozeni.html