O nesmrtelnosti chrousta

Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že napíšu článek, nebo hned několik, o minulých životech, a to buď formou povídek nebo jen holým sdělením.

Proč?

Protože díky dvěma skvělým lidem jsem měl tu možnost poznat základní rysy několika desítek svých relativně nedávných, ale naopak i až neuvěřitelně dávných inkarnací. A ve všech případech také příčiny jejich téměř výhradně nedobrovolných a často fyzicky i mentálně brutálních ukončení. Přiznávám, že některé z nich mě dost vykolejily, protože poznání jaká rozhodnutí jsem v minulosti učinil a co všechno mě k nim vedlo, je kalibr, za který by se nemuselo stydět ani pero Ernesta Hemingwaye či sourozenců Wachowskich. Jenže nakonec po napsání několika odstavců jsem dospěl k názoru, že nikoho vlastně možná nebude zajímat, co dělal nějaký MichalB před sto, statisíci nebo snad i ještě více lety. A opět otázka proč? Protože každý, kdo tu jsme, jsme si v minulých životech prošli hodně podobnými nebo totožnými událostmi i životními rozcestími. Je na každém z nás, zda nás zvědavost nebo jiný motor dožene v čase i prostoru k lidem či událostem, kdy nám tyto informace budou více či méně odkryty. Kdo si něčím takovým prošel nebo snad i v tuto chvíli prochází, ten ví, jakou taková zjištění mají váhu pro naše současná chápání toho, co a jak se kolem nás i nám samotným děje.

Na základě toho, co mi bylo zjeveno o mých minulých životech, si nyní naléhavě pokládám některé otázky. Které?
V dnešní době je nejenom na internetu v ezotericky či duchovně pojatých sférách hodně zmiňován pojem bezpodmínečná láska ke všemu a všem a to s takovým důrazem a způsobem, až by jeden pojal podezření, že jde o univerzální a jedinou možnost, jak "JÁ" každého z nás mohou i nadále pokračovat ve svém dalším vývoji. Že bez bezpodmínečné lásky nás čeká už jen pro někoho dlouhý, pro jiného naopak kratičký pád do horoucích pekel a věčného zatracení - k neutichající a škodolibé radosti někdy rohatého, jindy plazovitého nebo potemnělého individua, které se vymklo kontrole svých rodičů.

Lze se dozvědět, že veškeré naše konání je založeno jen na dvou základních citech - lásce a strachu. Pochopitelně láska je ten vznešený díl, kdežto strach slizsce nízký a vlastně ve skutečnosti cit založený na neexistující iluzi. Kdo jedná na základě bezpodmínečné lásky, ten dojde osvícení, a naopak - kdo jedná ze strachu, ten si nezaslouží ničí odpuštění a bude litovat do konce věků.

Když si toto představím v reálu, jsem zmaten. Když tedy nějaký magor bude chtít ublížit mému dítěti, mám se chovat jak? Mám nasadit široký úsměv s nepodmíněnou láskou v srdci k..... Ke komu vlastně? K mému dítěti? K magorovi? K oběma?
Nepodmíněná láska je - prostě bez podmínek. Tudíž kladení podmínky, že magora budu obdarovávat svojí láskou, jen když nebude ubližovat druhým, anuluje lásku bezpodmínečnou. Pokud tedy budu chtít pomoct svému dítěti, zcela logicky pak přece nekonám z lásky k synovi či dceři, nýbrž ze strachu o ně, a protože strach je cit neslučující se s mým vytouženým vývojem, neboť je to cit hanebný, mohu si vybrat. Buď budu bezpodmínečně milovat magora mordujícího mé dítě, stejně tak jako jeho oběť, ponechaje je svým osudům, a pak se mohu jen těšit, jak za odměnu převibruji (co to asi je?) do zasloužené vyšší dimenze, nebo ze strachu o život milovaného dítěte se pokusím eliminovat magora jakýmkoli v tu chvíli možným způsobem. Pak ale adié můj vývoji, protože jsem ve spárech hanebného strachu!

Varianta, že i s bezpodmínečnou láskou v srdci umlátím magora kamenem, sekerou nebo čímkoli, co bude po ruce, mi přijde stejně neuskutečnitelná jako možnost, že magora láskyplně pohladím po tváří, on zjihne a od svého záměru nejprve se studem a pak s hlubokým pochopením ustoupí. Každopádně v danou chvíli mám jen jeden jediný pokus a rozhodně bych neexperimentoval.

Další představa, jak mě někdo bije do ciferníku, až ze mě crčí krev, a já pochopitelně, abych jednal v souladu s bezpodmínečnou láskou, se na útočníka vřele usmívám (vždyť ho přece miluji bez podmínek), je mi stejně absurdní. Jistě, mnozí by mohli namítnout, že jde třeba o vyrovnání karmy, kdy jsem naopak já v minulosti bil hlava nehlava tohoto útočníka, což nevylučuji a i tohoto poznání mi bylo z odkrytí minulých životů hojně umožněno. Apropo film Atlas mraků pro mě díky tomu dostal skvostnou patinu. Pak by tu ale zcela chyběl faktor svobodné vůle a vše by nutně muselo být dáno předem do posledního pohybu atomu. A proč bychom se tu pak lopotili, když by bylo vše dopředu dáno?
Špatné (ale i dobré) věci se podle mne dějí nejenom jako důsledky předcházejících činů, ale také jako rozhodnutí naše a druhých na základě svobodné volby.

Podle toho, co mi bylo umožněno zjistit, to v případě, že to chápu správně, vypadá tak, že tu jedou vedle sebe dva vzájemně propojení činitelé. Jedním z nich jsou zákonitosti, které nazvěme jako Vesmírné (karma apod.) a naše možnost svobodné volby. Pochopitelně následky této svobodné volby podléhají Vesmírným zákonitostem. Fungování naší reality jen na základě oné bezpodmínečné lásky by bylo možné jen v případě neexistence druhého zmíněného činitele. Ten tu však díkybohu je. A my musíme prostě chca nechca pracovat s tím, co je - tedy s oběma.

Je myslím velká škoda (podle mne jde ale o čísi úmysl), že v drtivé většině případů nemá člověk možnost na svůj současný život vědomě pohlížet s nadhledem daným zkušenostmi získanými v minulých životech, protože ty s tím, jak probíhá náš současný život, velmi úzce souvisejí. Netvrdím, že by to bylo jednoduché či snad dokonce vždy příjemné, ale rozhodně si stojím za tím, že náš vývoj by šel kupředu mnohem rychleji a méně bolestivě.

(©)2014 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.