BELINKA (…taková psí historie)

Že nevíte, kdo to je?

Belinka se narodila jako budoucí policejní pes. Bude to hnedle třináct let. Dostalo se jí řádného výcviku, a protože jako správný belgický ovčák narostla i do patřičných rozměrů, všechno vypadalo slibně.

Jenže jen vypadalo. Bela sice vyrostla v krásného psa, duší ale byla něžným, bázlivým pejskem, který toužil po hrách, mazlení a veselých procházkách, zatímco drsné povely psovodů, křik a nedejbože střelba ji k smrti děsily. Pár let se z ní snažili vychovat policejního tvrďáka, ale jediným výsledkem bylo, že se začala bát nejen střelby, ale i veškerého mužského elementu.

V šesti letech to už dál nešlo, a tak ji poslali do předčasného důchodu. Jenže… kam chodí psi do důchodu, když je nikdo nechce? Co s takovým psem? Už není nejmladší, navíc se šrámy na psychice. Co vy víte, na co kdy neadekvátně zareaguje? Kdepak!

Před „uspáním“ ji tehdy na poslední chvíli zachránil majitel jednoho autobazaru, který potřeboval něco většího, co umí hodně štěkat a cenit zuby, aby mu to po nocích hlídalo kšeft. A tak Bela strávila další roky pobíháním podél plotu. Sama, jen ve společnosti aut. V létě, v zimě.

Po čtyřech letech však přišel další kritický okamžik: autobazar zkrachoval, neprodaná auta si odvezli majitelé, pozemek si vzal další nájemce. Jen Belu nikdo nechtěl. Co se starým zanedbaným psem, který je plný blech a na všechny jen cení zuby? Už podruhé v životě na ni čekala smrtící injekce...

Naštěstí se jí však ujal člověk, který se o jejím osudu náhodou doslechl. Snad to bylo ze soucitu, možná z jiného důvodu, nicméně psa i kotec si nakonec odvezl k sobě domů. Jenže když má někdo smůlu, tak ji má furt a se psy je to úplně stejné. Jen co fenka ochutnala, jak dobře se spí na kanapi, pohádky byl zase konec. Pán byl nezaměstnaný, peněz pomálu, až se nakonec musel z rozpadajícího domku odstěhovat do pár kilometrů vzdáleného městečka. Problém však byl, že Bela s ním nesměla. Skončila zase sama v kotci. Jednou za dva dny přijel její pán na kole a přivezl jí něco vařených kolínek a občas – to byl pro ni velký svátek! - ji vzal na procházku. Jinak nic. Bela si musela znova zvykat na změnu, což není lehké ani pro životem nehýčkaného psa. A tak se někdy celé dny po širém sousedství rozléhal její neustávající štěkot-volání: Haló, lidi, jsem tu sama, je mi smutno, mám hlad, a hróóózně se bojím bouřky! Kde jste kdo?!!!

A to už bylo příliš i pro Osud. A tak zasáhl.

Belinčinu majiteli přihrál nabídku brigády u zednické firmy. Znamenalo to celotýdenní výjezdy, a tak musel konečně řešit neudržitelnou situaci, co se psem. Pět dní by přece bez žrádla nepřečkal.

Jednou se tedy plaše zmínil před chlapy, zda by mu někdo na pár týdnů nepohlídal psa...

A tak se stalo, že v jednu jarní neděli zastavilo v podvečer u naší brány auto a z něj za řidičem vyskočilo vychrtlé zvířátko s šikmýma, bezednýma očima mimozemšťana. Byli jsme trochu nervozní, jak ji přijme náš vlčák, který nemá štěkavce vůbec, ale ani trochu rád. Bela však na jeho nevraživá gesta s přehledem zkušené dámy jen nevrle ohrnula pysky a počůrala mu teritorium. Tím bylo pro začátek řečeno vše.

Její pán mi přes plot podal veškerý Belin majetek - smradlavý kobereček, zánovní vodítko a roky nepoužitý očkovací průkaz. Než pak zmizel za volantem, ještě s pohledem k západu, kde se usilovně kupily temné mraky, utrousil: „Jo… a bojí se bouřky." A byl v prachu.

Byla to dlouhá noc. Proseděla jsem ji na prosklené terase, která se na několik příštích týdnů měla stát provizorním kotcem, a snažila se nějak zklidnit to vyděšené, nesmírně páchnoucí zvířátko, jež nemohlo pochopit, proč ho zas někam odložili. A to navíc zrovna ve chvíli, kdy je venku zaděláno na pořádnou bouřku! Nevěděla kam zalézt, celé hodiny zmateně pobíhala, strachy počůrala kdeco. Na mě hleděla s krajní nedůvěrou, na jakýkoliv pokus o kontakt jen výhrůžně vrčela, jídla se ani nedotkla. Nezbylo mi, než se nenechat odradit a svou klidnou přítomností jí dát najevo, že se s novou skutečností i se mou bude zkrátka muset nějak smířit. Když po půlnoci bouře konečně utichla, vzdala to a zcela vysílená nakonec usnula za mým křeslem. Tiše jsem se odkradla do postele.

Ráno jsem Belu našla tvrdě spící v mém křesle. Když se vzbudila, už nevrčela, jen mě bedlivě pozorovala očima E.T.

A tak začalo naše přátelství. Fence dlouho trvalo, než si znovu zvykla na lidi a hlavně na děti, než přestala na kdekoho cenit zuby a než ty, co se nedali jejími ohrnutými pysky odradit, přestala kousat prořídlými zuby. I vztahy s druhým psem občas dost skřípaly. Vlčák celkem logicky těžce nesl, že si na jeho teritoriu ta cizí samice dělá, co chce, a nekompromisně naznačoval, že jestli si nepřestane dělat, co chce, tak jí zatne tipec. A tak kromě procházek žili v podstatě odděleně.

Tak to trvalo několik týdnů. Na konci toho pátého si v pátek večer přijel Belu vyzvednout její pán. Brigáda mu skončila. Vzal kobereček, vodítko, pes naskočil do auta a… byli pryč.

V domě nastalo ticho.

Dost mě zaskočilo, když jsem si uvědomila, že za mnou už necupitá tichý stín, že při každém nečekaném obratu nezakopávám o něčí tlapky, že už nemusím dávat pozor při zavírání dveří, aby v nich nezůstal psí ocas. Bylo mi… smutno.

Za pár dní, když jsem „náhodou“ jela kolem rozpadajícího se opuštěného domku, zahlédla jsem v kotci za hradbou vzrostlých kopřiv… vztyčené uši.

A bylo rozhodnuto. Za dva dny byla Belinka zpět. Tentokrát už natrvalo.

Od té doby uplynul bezmála rok. Všichni jsme se za tu dobu něco nového naučili. Belinka našeho vlčáka, nad kterým zlámal hůl nejeden výcvikář a psí psycholog, postupně naučila hrát si, což nikdy nepoznal, protože dosud žil v nevyvratitelné víře, že všichni ostatní psi jsou lovná zvěř. Okamžik, kdy si ve hře před ní poprvé naprosto bezstarostně lehl na záda a vystrčil bříško na její laškovné okusování, jsem skoro obrečela…

Bela se na stará kolena naučila civilizovaným návykům čistotného psa domácího; jako kotcový pes totiž neměla tušení, že v obýváku se nečůrá, ale aby ukázala, že starého psa novým kouskům naučit lze, rozhodla se, že se to tedy pro nás naučí. Ale na nějaké povely, jako "Sedni!", "Lehni!", "Zůstaň!" prý ať zapomeneme. Z vychrtlé, zanedbané čubiny se zaobalila do elegantních tvarů psí dámy, což jí spolu s lehkou vlčí chůzí nesmírně sluší. A ta heboučká srst! Prostě plyšák.

No a já jsem díky ní trochu nakoukla do tajemství zákonů smečky, a věřte, lidi by se mohli od psů hodně učit!

Taky už vím, co znamená, když se o někom řekne, že za někým chodí jako pejsek. To je naše Belinka. Říkám jí „Chodící láska“, protože se nemůže nasytit blízkosti lidí, kteří jsou vždy připraveni ji hladit a šimrat a kartáčovat a podstrkovat dobrůtky. Kdykoliv se podívám jejím směrem, sklopí uši, rozkomíhá ocas, a kdo ji zná, ví, že ty roztažené pysky jsou úsměv.

Řeklo by se starý, nahluchlý, skoro bezzubý pes, co nic neumí…

Vlabi

Dodatek:

Belinka prožila tři roky klidného a spokojeného důchodu pobíháním po kopcích Vysočiny a slastným protahováním u krbu. Do psího ráje odešla 30. dubna 2016 ve věku téměř patnácti let. Pá, Belí!

(©)2014 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.