Že nevíte, kdo to je?
Belinka
se narodila jako budoucí policejní pes. Bude to hnedle třináct
let. Dostalo se jí řádného výcviku, a protože jako správný
belgický ovčák narostla i do patřičných rozměrů, všechno
vypadalo slibně.
Jenže jen vypadalo. Bela sice vyrostla v
krásného psa, duší ale byla něžným, bázlivým pejskem, který
toužil po hrách, mazlení a veselých procházkách, zatímco drsné
povely psovodů, křik a nedejbože střelba ji k smrti děsily. Pár
let se z ní snažili vychovat policejního tvrďáka, ale jediným
výsledkem bylo, že se začala bát nejen střelby, ale i veškerého
mužského elementu.
V šesti letech to už dál nešlo, a tak ji
poslali do předčasného důchodu. Jenže… kam chodí psi do
důchodu, když je nikdo nechce? Co s takovým psem? Už není
nejmladší, navíc se šrámy na psychice. Co vy víte, na co kdy
neadekvátně zareaguje? Kdepak!
Před „uspáním“ ji tehdy na
poslední chvíli zachránil majitel jednoho autobazaru, který
potřeboval něco většího, co umí hodně štěkat a cenit zuby,
aby mu to po nocích hlídalo kšeft. A tak Bela strávila další
roky pobíháním podél plotu. Sama, jen ve společnosti
aut. V létě, v zimě.
Po čtyřech letech však přišel další kritický okamžik:
autobazar zkrachoval, neprodaná auta si odvezli majitelé, pozemek
si vzal další nájemce. Jen Belu nikdo nechtěl. Co se starým
zanedbaným psem, který je plný blech a na všechny jen cení zuby?
Už podruhé v životě na ni čekala smrtící injekce...
Naštěstí
se jí však ujal člověk, který se o jejím
osudu náhodou doslechl. Snad to bylo ze soucitu, možná z jiného
důvodu, nicméně psa i kotec si nakonec odvezl k sobě domů. Jenže
když má někdo smůlu, tak ji má furt a se psy je to úplně
stejné. Jen co fenka ochutnala, jak dobře se spí na kanapi,
pohádky byl zase konec. Pán byl nezaměstnaný, peněz pomálu, až
se nakonec musel z rozpadajícího domku odstěhovat do pár
kilometrů vzdáleného městečka. Problém však byl, že Bela s
ním nesměla. Skončila zase sama v kotci. Jednou za dva dny
přijel její pán na kole a přivezl jí něco vařených kolínek a
občas – to byl pro ni velký svátek! - ji vzal na procházku.
Jinak nic. Bela si musela znova zvykat na změnu, což není lehké
ani pro životem nehýčkaného psa. A tak se někdy celé dny po
širém sousedství rozléhal její neustávající štěkot-volání:
Haló, lidi, jsem tu sama, je mi smutno, mám hlad, a hróóózně se
bojím bouřky! Kde jste kdo?!!!
A to už bylo příliš i pro Osud.
A tak zasáhl.
Belinčinu majiteli přihrál nabídku
brigády u zednické firmy. Znamenalo to celotýdenní výjezdy, a
tak musel konečně řešit neudržitelnou situaci, co se psem. Pět
dní by přece bez žrádla nepřečkal.
Jednou se tedy plaše zmínil před
chlapy, zda by mu někdo na pár týdnů nepohlídal psa...
A tak se stalo, že v jednu jarní
neděli zastavilo v podvečer u naší brány auto a z něj za
řidičem vyskočilo vychrtlé zvířátko s šikmýma, bezednýma
očima mimozemšťana. Byli jsme trochu nervozní, jak ji přijme náš
vlčák, který nemá štěkavce vůbec, ale ani trochu rád. Bela
však na jeho nevraživá gesta s přehledem zkušené dámy jen
nevrle ohrnula pysky a počůrala mu teritorium. Tím bylo pro
začátek řečeno vše.
Její pán mi přes plot podal veškerý
Belin majetek - smradlavý kobereček, zánovní vodítko a roky
nepoužitý očkovací průkaz. Než pak zmizel za volantem, ještě
s pohledem k západu, kde se usilovně kupily temné mraky,
utrousil: „Jo… a bojí se bouřky." A byl v prachu.
Byla
to dlouhá noc. Proseděla jsem ji na prosklené terase, která se na
několik příštích týdnů měla stát provizorním kotcem, a
snažila se nějak zklidnit to vyděšené, nesmírně páchnoucí
zvířátko, jež nemohlo pochopit, proč ho zas někam odložili. A
to navíc zrovna ve chvíli, kdy je venku zaděláno na pořádnou
bouřku! Nevěděla kam zalézt, celé hodiny zmateně pobíhala,
strachy počůrala kdeco. Na mě hleděla s krajní nedůvěrou,
na jakýkoliv pokus o kontakt jen výhrůžně vrčela, jídla se ani
nedotkla. Nezbylo mi, než se nenechat odradit a svou klidnou
přítomností jí dát najevo, že se s novou skutečností i
se mou bude zkrátka muset nějak smířit. Když po půlnoci
bouře konečně utichla, vzdala to a zcela vysílená nakonec usnula
za mým křeslem. Tiše jsem se odkradla do postele.
Ráno jsem Belu našla tvrdě spící
v mém křesle. Když se vzbudila, už nevrčela, jen mě
bedlivě pozorovala očima E.T.
A tak začalo naše přátelství.
Fence dlouho trvalo, než si znovu zvykla na lidi a hlavně na děti,
než přestala na kdekoho cenit zuby a než ty, co se nedali jejími
ohrnutými pysky odradit, přestala kousat prořídlými zuby. I
vztahy s druhým psem občas dost skřípaly. Vlčák celkem
logicky těžce nesl, že si na jeho teritoriu ta cizí samice dělá,
co chce, a nekompromisně naznačoval, že jestli si nepřestane
dělat, co chce, tak jí zatne tipec. A tak kromě procházek žili v
podstatě odděleně.
Tak to trvalo několik týdnů. Na konci
toho pátého si v pátek večer přijel Belu vyzvednout její pán.
Brigáda mu skončila. Vzal kobereček, vodítko, pes naskočil do
auta a… byli pryč.
V domě nastalo ticho.
Dost mě zaskočilo, když jsem si
uvědomila, že za mnou už necupitá tichý stín, že při každém
nečekaném obratu nezakopávám o něčí tlapky, že už nemusím
dávat pozor při zavírání dveří, aby v nich nezůstal psí
ocas. Bylo mi… smutno.
Za pár dní, když jsem „náhodou“
jela kolem rozpadajícího se opuštěného domku, zahlédla jsem v
kotci za hradbou vzrostlých kopřiv… vztyčené uši.
A bylo
rozhodnuto. Za dva dny byla Belinka zpět. Tentokrát už
natrvalo.
Od té doby uplynul bezmála rok. Všichni
jsme se za tu dobu něco nového naučili. Belinka našeho vlčáka, nad kterým zlámal hůl nejeden výcvikář a psí psycholog,
postupně naučila hrát si, což nikdy nepoznal, protože dosud žil
v nevyvratitelné víře, že všichni ostatní psi jsou lovná
zvěř. Okamžik, kdy si ve hře před ní poprvé naprosto
bezstarostně lehl na záda a vystrčil bříško na její laškovné
okusování, jsem skoro obrečela…
Bela se na stará kolena naučila
civilizovaným návykům čistotného psa domácího; jako kotcový
pes totiž neměla tušení, že v obýváku se nečůrá,
ale aby ukázala, že starého psa novým kouskům naučit lze,
rozhodla se, že se to tedy pro nás naučí. Ale na nějaké povely, jako "Sedni!", "Lehni!", "Zůstaň!" prý ať zapomeneme. Z vychrtlé, zanedbané
čubiny se zaobalila do elegantních tvarů psí dámy, což jí
spolu s lehkou vlčí chůzí nesmírně sluší. A ta heboučká
srst! Prostě plyšák.
No a já jsem díky ní trochu nakoukla
do tajemství zákonů smečky, a věřte, lidi by se mohli od psů
hodně učit!
Taky už vím, co znamená, když se o někom
řekne, že za někým chodí jako pejsek. To je naše Belinka. Říkám
jí „Chodící láska“, protože se nemůže nasytit blízkosti
lidí, kteří jsou vždy připraveni ji hladit a šimrat a
kartáčovat a podstrkovat dobrůtky. Kdykoliv se podívám jejím
směrem, sklopí uši, rozkomíhá ocas, a kdo ji zná, ví, že ty
roztažené pysky jsou úsměv.
Řeklo by se starý, nahluchlý, skoro
bezzubý pes, co nic neumí…
Vlabi
Dodatek:
Belinka prožila tři roky klidného a spokojeného důchodu pobíháním po kopcích Vysočiny a slastným protahováním u krbu. Do psího ráje odešla 30. dubna 2016 ve věku téměř patnácti let. Pá, Belí!
(©)2014 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.
Dostala se do dobrých rukou. Jste úžasný a ona taky :-) M.
OdpovědětVymazat...musím to odrevať - ďakujem VlaBi: Za skutok i krásny opis. Si umelkyňa slova.
OdpovědětVymazatB
A došlo mi, že chcem psa, alebo vlka, alebo vlkopsa. Musím nájsť menej pozlátenú klietku ako tá, v ktorej bývam. díky osude.. B
OdpovědětVymazatBed,
Vymazatpodobně sponátnnímu nápadu, jsem podlehla před nějakými osmnácti lety, a tak dnes už moc dobře vím, že takové rozhodnutí by si měl člověk setsakra promyslet. Nakonec totiž zjistí, že jeho život se dost změní, protože ho do značné míry kormidluje pes. :-)
A pokud tě ani tato dobře míněná rada nerozhodí, pak alespoň hodně zvažuj "vlka" v bytovce.
Ano VlaBi zvažujem už skoro 5 rokov. Do bytovky nikdy , už tu máme asi 6 psov a dve mačky. Čiže musím kúpiť ďalší dom, taký kde by pes mal výbeh veliký, žiadna reťaz. Jo, tiež viem, že náš sa "stratil" práve keď sme boli cca týždeň preč. Sused neustrážil a pes bol tulák. Mrňous a púšťal do každého od neho väčšieho tvora a ešte aj cigánska kolónia bola nebezpečne blízko. Keďže mal 13 rokov, dvakrát nabúraný autom, hlavičku pochrúmanú, zle videl a my cestovali po svete, nemal svojho milovaného pána a možno vzdal tento psí život. Oplakali sme ho.
VymazatLež - práve Stan čo bol jeho páníčkom pri odsťahovaní do španielského mesta, natrafil krátko po príchodu, na mladého šteniaka. Motal sa okolo kontajnerov pri marketu. Samá blcha, odratý. Pusu mal ako náš predošlý .Usúdil, že to je inkarnovaný Džeky. Zobrali ho na veterinu, dali do poriadku a zostal s nimi, je to 3 roky. Volá sa Pincho, to je troška.
Má ten posmutnelý výraz a žial je v byte, i keď s velkou terasou a 4krát denne ide na "prechádzku". - Žijem sama zišiel by sa mi mazlíček, kámoš, dôverník, "predmet opatrovania" - ale keď ja tak milujem slobodu. Takže tak... s vďakou Ti, B.
Díky Vlabi
OdpovědětVymazatTakový článek mě potěší víc, jak deset o tentokrát už určitě zaručeně fungujících generátorech VE, kometách, co to konečně za nás rozseknou i mírotvorcích, kteří utnou hlavu Systému. (pro škarohlídy - není myšleno ironicky, nýbrž spíše s nezájmem, protože stokrát nic i mě už umořilo)
Jo a potvrzuji pro čtenáře - ty vyceněné zbytky zubů jsou opravdu úsměv (teda většinou) :-)
Měla by vás Bela ráda, kdybyste ji u původního majitele nechali?
OdpovědětVymazatAnonyme,
Vymazatpodle mých zkušeností takhle pes neuvažuje. Rád buď má, nebo nemá. Bez ohledu na to, jak se člověk zachová.
Zablúdila som opäť sem - a plačem. Pincho čo som opisovala jeho život v Španielsku sa v jari rozbehol a zrovna pod auto. - .. takže teraz naši skôr pozerajú videjká a namiesto toho sa vnučka dostala ku koníkom.
OdpovědětVymazatVlabi to je tak krásny text... ešte máte Belinku ?
BE
Bed,
Vymazatpotěším tě. Belince táhne už na patnáctý. Je čilá a stepuje tu kolem mě, protože zrovna hárá (babka jedna!) a náš pes vyje za dveřmi. Ach ta psí láska...
Pořiď si štěndo, kdo s nimi jednou pobude, už bez nich nikdy nebude celý. :-)