18. 11. 2018

Artur

Soutěže Adventure Racing je náročný test vytrvalosti. Na mistrovství světa v Ekvádoru v roce 2014 činil zhruba 700 km, které musely čtyřčlenné týmy ujít, projet na kole nebo přeplout na kajaku. Terén byl nejrozmanitější - od horských průsmyků po neproniknutelnou džungli. Žádná vnější pomoc, žádný technický dopravní prostředek.
Pro švédský tým však mělo ekvádorské mistrovství světa poněkud výjimečný průběh. Na jedné ze zastávek k odpočívajícím přišel špinavý toulavý pes neurčité rasy. Taková pouliční směska, samé bláto a plná parazitů. Žádostivě si svačící závodníky prohlížel. Kapitán týmu Mikael Lindnord nakonec neodolal a psovi hodil kousek masa. Zvíře se na sousto hladově vrhlo a závodníci si přitom všimli hlubokých ran na jeho hřbetu.
Zastávka však byla u konce; všichni sbalili, nasadili si batohy a Mikael na rozloučenou chlupatého tuláka pohladil. Ten zjevně nikdy nezažil lidskou péči a náklonnost a první teplý projev vůči němu se stal zlomem v jeho životě.




Vyrazili na další cestu džunglí. Když se však po chvíli náhodou ohlédli, zjistili, že pes jde za nimi. Nejdříve se tomu jen usmáli a mávli nad tím rukou. Po hodině však měli zvíře v patách stále a zrovna tak po dvou a po pěti. To už se ho snažili zahnat. Křičeli na něj, pak házeli klacky, ale pes jen trpělivě uhýbal a odmítal se vzdálit. Nakonec si řekli, že třeba v noci zmizí.

Nezmizel. Ráno stál připraven na další pouť. Švédové tedy rezignovali; když jinak nedáš, tak si pojď s námi, uvidíme, jak dlouho tě to bude bavit. Mikaela však podivná vytrvalost zvířete skoro dojímala. Bylo vidět, že na tom zdravotně opravdu není nejlépe. Stále se drbal a z ran na hřbetě vytékal hnis s krví. Přesto šel vytrvale v jejich stopách.
Sympatie skupiny si pes získal ve chvíli, kdy jeden z členů zkolaboval. Ostatní tři se vydali pro pomoc, ale pes, jako by pochopil situaci, u nemocného zůstal a hlídal ho, dokud pomoc nepřišla. Tehdy se stal opravdovým pátým členem týmu Peak Performance a dostal jméno Artur.


V pěti se prodírali dál džunglí – bahnem a místy neproniknutelnou spletí rostlin. Až dorazili k řece, přes kterou se měli přepravit na připravených kajacích. Na malé lodi bylo místo tak jen pro závodníky a jejich zavazadla. Naložit psa by hrozilo převržením se do vody. Tentokrát tedy s nimi pes už dál opravdu nemůže. Přišla chvíle rozloučení. V nastalé tmě rychle nastoupili do lodí, jedno ohlédnutí na zoufalého psa a - odrazili od břehu. Tiché šplouchnutí za zády ani nepostřehli. Po pár záběrech se však po boku lodi vynořil světlý chuchvalec. Artur statečně čubičkoval vedle nich. 


Nedalo se nic dělat: když pes pro ně našel místo ve svém srdci, musí ho oni pro něj najít na lodi. Nějak se stalo, že se k nim nakonec vešel a řeku přeplavali v pěti.
Další stovky kilometrů už zvládli společně a společně dorazili i do cíle.



Velká sláva, jenže… co teď? Mikael cítil, že teď už se nemohou rozdělit. Artur už k němu patřil a urostlý Švéd se pevně rozhodl, že udělá vše pro to, aby pes mohl s ním do jeho vlasti.




Rozhodnout se byla jedna věc a zrealizovat celý plán druhá. Aby bylo možné požádat o povolení místní veterinární kontrolu o vývoz zvířete, muselo dostat osvědčení o svém zdravotním stavu. A to zbědovaný pejsek rozhodně dostat nemohl. Musel se nejprve vyléčit a to stojí peníze, které Mikael neměl. Zkusil tedy požádat o pomoc na sociálních sítích a byl velmi překvapen, kolik a za jak krátkou dobu se mu sešlo peněz. Odvezl tedy Artura na kliniku, kde mu byly ošetřeny hluboké rány, byl důkladně zbaven parazitů a celkově „postaven na nohy“.
„Když jsem pak od veterinární kontroly dostal povolení na vývoz psa, málem jsem plakal radostí. Přijel jsem na mistrovství světa závodit a odjíždím odtud s přítelem,“ řekl Mikael.
No a pak už následoval jen happyend. Artura naložili na letadlo a vyrazili na druhý konec světa. 


Když spolu s Mikaelem přistáli na letišti ve Stockholmu, čekal je zbytek rodiny: Mikaelova žena Helena a malá Filipa. 


Podle švédských předpisů musel Artur jako dovezené zvíře strávit příštích šest měsíců v karanténě. Každý den jej tam však navštěvovali členové jeho nové rodiny, a tak to nebyly měsíce úplného odloučení.

Příběh s ekvádorským voříškem na Mikaela tak zapůsobil, že založil fond na pomoc týraným psům.
„Chci zdůraznit, že nikoho neobviňuji. Chci jen obrátit pozornost na problémy toulavých a týraných psů a apelovat na to, aby se vztahy lidí ke svému okolí obrátily k lepšímu.
Vím, že mnozí z vás se zlobí, když vidí takovou krutost vůči zvířatům. Ale chci vysvětlit: jsem proti jakékoli krutosti a hrozbám proti komukoli, ať to jsou zvířata nebo lidé. Proto se náš příběh s Arturem mohl uskutečnit: chceme zastavit krutost a ne ji provokovat."

Později Mikael Lindnord na své facebookové stránce napsal:
„Za poslední dva týdny čtyři lidé v Ekvádoru oznámili svá práva na Artura, tvrdíce, že to je jejich pes. Jeden dokonce vystoupil v televizi.
Jenže takhle Artur tehdy vypadal:


Když se tehdy rozhodl jít s námi, byl v těžkém stavu. Rozhodli jsme se nepublikovat fotografie jeho těžkých ran na zádech. Byly 5 – 6 cm hluboké a 2 – 3 cm široké. Krvácely a pes se po celou dobu drbal, aby se zbavil svědění. Veterináři nám řekli, že podle stavu ran je pes utržil před třemi až šesti měsíci. Uvnitř se mu usadili paraziti. Veterináři rány vyčistili a zašili. V současné době se zacelily, jen jednu je ještě třeba ošetřovat.
Každý, kdo zná náš příběh, ví jak oddaně Artur následoval náš tým. Cítili jsme, že tam psa nemůžeme nechat, že mu musíme tímtéž odplatit. Kdybychom ho nechali ve stavu, v němž byl, byl by brzy v důsledku neošetřených ran zemřel.
.A takhle vypadá nyní:


"Když máš před sebou těžkou sedmisetkilometrovou trať vedoucí v džungli a horách Jižní Ameriky, poslední, co bys potřeboval, je toulavý pes, který se rozhodne jít s tebou.
Artur i přes svou nemoc a hluboké hnisající rány s námi však přeplaval řeku a prošel jedním z nejobtížnějších terénů planety.
Nikdy jsem neměl v plánu vzít si do rodiny psa, ale Artur se dotkl mého srdce. Setkání s tímhle voříškem a jeho objevení se v mé rodině je to nejlepší, co mě v životě potkalo."


podle: 


33 komentářů:

  1. To už jsem jednou obrečela na youtubu. Ale proč si to nezopakovat :-)
    Neuvěřitelný příběh, a takových je na youtubu hodně, a co teprve to množství, které se na youtube nedostane.

    OdpovědětVymazat
  2. Znám českou holčinu, která takle dovezla pséka z Indie, moje pani jí ho teď kurýruje... Je určitě hezký zachránit čtyřnohýho kamaráda, ale bohužel neni v silách nikoho zachránit všechny opuštěný, toulavý pséky co jich po světě je :-( Při naší cestě na Kolu sme jich viděli stovky, na Balkáně, v Ásii tisíce...
    Chorche

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chorche,
      tento komentář neber nikterak pichlavě, spíše jako pokus o nasměrování.
      Co tě vedlo k napsání právě takového komentáře? Proč jsi tak silný příběh zkalil negací?
      Když chválíš manželce nové šaty, taky jí asi neřekneš:
      "Jsi v nich půvabná a krásná, jen škoda té celulitídy."

      Mě neodpovídej, místo toho zkus odpovědět sám sobě.

      Vymazat
    2. Michale nechci se nijak zastávat Chorcheho, určitě to zvládne sám. A ani můj koment neber nijak pichlavě:-)
      Občas tu píšeš o dobru a zlu, a co je vlastně co. Jedno bez druhého nefunguje. A stejné je tu zde, myslím. Bez těhle existujících negací by ten silný příběh nevznikl. Chápu, jak to myslíš, někdy prostě není vhodné psát(říkat) negace, když je TO NĚCO NĚJAK laděné. Ale myslím, že málokdo si uvědomuje k tomu patří i ty negace, bez kterých by TO nevzniklo. A stejně tak by si lidé měli uvědomit, že tyhle silné příběhy mohou mít poměrně dost negací i v budoucnu.
      Občas tu s VlaBi citujete nebo dáváte odkaz na "Nesuď, neznáš celý příběh". Tak i já zkusím trochu rozvinout teorii, fantazii i praxi podle Džibrána:-)
      Mám kolegini v práci, mají nádhernou fenku německého ovčáka. Občas s ní laškuji, když ji vezme do práce. Je docela vostrá a málokdo se k ní chce přiblížit. Také ji jako půlroční celkem dlouho zachraňovali. Byla podvyživaná, nechtěla vůbec jíst, sotva chodila, mžourala na jedno oko. Majitel ji chtěl dát z chovu utratit. Kolegině ji vypiplala a teď jí je už přes 10 let. Ale.... často si kolegyně stěžovala, že opět uklízela zbytky ježků nebo veverek i koček. Je to prostě dravec, co hlídá teritorium(zahradu) paničky. Nemyslí to určitě nijak ve zlém.
      Před 20ti lety jsem kousek od chaty u lesa našel asi 3měsíční kotě na konci října. Bylo dobité, unudlené, prostě mi přišlo, že by zimu nepřežilo(možná ani 14dní). Dal jsem ji dohromady ve víře, že prostě pomáhám, svědomí prostě neukecáš, dloube. Dodnes ji máme doma. Pak jsem si tak nějak uvědomil, že jsem ji vlastně vzal svobodu. Zvlášť, když jsem viděl ty ostatní kočky z lesa lítat za chatou u lesa a ona každou neděli jela do velkoměsta válet se na gauči a šplhat po záclonách. Dalších pár let přišlo překvapení ve formě skutečného dravce, není to obyčejná domácí kočka, ale veterinář naznačil něco jako kříženec kočky evropské a divoké. Každý víkend na chatě něco ulovila a přišla se pochlubit živým "vetřelcem", takže jsem honil po chatě donesené myši, ptáky, veverky. Když jsem tam nebyl, tak je nechala ležet na prahu, abych jako viděl, jak je skvělá.
      Čili má záchrana jednoho "nemocného, zbitého" jedince cenu třeba 50ti myší, sýkorek, kosáků, veverek nebo ježků? Může to být v pořádku z pohledu Lidí s velkým L, jak píše Margon?
      Co když ten zachráněný, přítulný a vděčný jedinec a ochranář se jednou usmyslí, že to řvoucí novorozeně v kočárku tu nikdy nebylo a je hrozbou pro páníčky?
      Ani já neočekávám odpověď:-)
      nenimito

      Vymazat
    3. vedlo mě k tomu Michale zamyšlení nad tim, že se sice podaří zachránit zlomek promile nešťastnejch zviřátek, ale ty vostatní tam venku zůstávaj dál bez pomoci. Bylo to povzdechnutí nat celkovou situací, nikoli negace článku, jaxis špatně vyložil. A rospitvávat tady nějaký filozofický moudra ohledně toho mi příde zbytečný. Žádná filozofie v tom neni...
      Často sem za život slýchal, že sem negativista, že vdim věci černě atd. Není tomu tak, sem jen realista. A na mý slova věčinou dojde... :-D
      Chorche

      Vymazat
    4. Chorche,
      řeknu k tomu jen tolik - měl jsem ti to říct a to jsem taky udělal.

      Vymazat
    5. Corche
      Raz som čítal taký príbeh. Človek išiel po brehu mora a hádzal do vody hviezdice, ktoré vyhodil príliv. Okoloidúci ho zastavil a spýtal sa ho prečo to robí... veď moria po celom svete vyvrhnú na breh milióny hviezdic, ktoré zahynú. Opýtaný sa zastavil, hodil hviezdicu, ktorú práve zdvihol do mora a odpovedal "Ale táto bude žiť".....

      Vymazat
  3. K tomu není moc co dodat. Zatím ještě jsou na světě Lidé s velkým ,,L" Margon.

    OdpovědětVymazat
  4. Su sám,fest marod,sotva chodím.Po smrti maminky my zůstal její malý Čárlí,kolikrát my nezbývá na jídlo pro mě,ale Čárlí jíst dostane vždy. PROČ?Každý den když se probudím tak vidím jak se na mě směje a vítá mě do nového dne,ohluch(nevím proč a na veterinu nemám)ale naučil se reagovat na každý povel ruky a to sám.Když jdu spát přijde za mnou do postele lehne si u mě a zahřívá dokud neusoudí že už mi je teplo a pak jde k sobě do pelíšku.V každým jeho pohledu vidím že mě miluje a já miluju jeho.Je pro mě vším a důvodem proč ještě žít.Psi jsou nejlepší lidi na světě :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kolik Čárlímu je a co to je za rasu? (pokud můžu vědět).

      Vymazat
    2. Asi 12,maminka si přesnou evidenci nevedla a je to Kavalír King Charles Španěl.Byl ale od narození jiný,trošku švidra a je trochu menší.To ale neva je to poklad.

      Vymazat
    3. Tak to už je krásný věk, to už bych brala, že mohl ohluchnout věkem. A jestli je to jediné, co ho "trápí", tak je to ve 12 pašák, a jste pěkně sehraní. Užívejte si spolu krásných chvil.

      Vymazat
    4. No asi jo,trápí ho toho už víc,věk no.Ale lepšího přítele nemám a nikdy mět nebudu.Je můj nej nej nej :-)

      Vymazat
    5. Jestli se dobře pamatuji, tak Čárlí byl na fotkách:-)
      https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2018/10/expedice-po-stopach-jiznich-okraju.html?showComment=1538942137474#c5398604961121385582
      nenimito

      Vymazat
    6. Ano,to je on,mého srdce šampión :-)

      Vymazat
  5. Myslim Chorche, ze to neni o tom, aby Lide s velkym L pomahali nebo nejak zachranovali vsechny zvirata,protoze to ani nejde. V tomhle s tebou souhlasim. Ja si myslim, ze ..

    1) je to kazdeho vec v individualni rovine,jestli chce nejak pomoc. Zkratka rozviji v sobe to,co citi,ze je spravne,ale neni to automaticky recept pro kazdeho. A je jedno, jestli chce pomoci zvireti (psum kockam) nebo cloveku.

    2) verim, ze i zvirata maji nejaky typ vedomi. Kdyz vidim byka,ktery utece z jatek a toula se po okoli,tak bych ho uz na ty jatka znovu neposlal (tech pripadu je hodne posledni dobou, co utikaji po ceste na jatka).Kdyz se ke me prilepi cizi toulavy pes nebo kocka, a absolovuje se mnou neco podobneho,co ten Arthur, tak mam pocit jako bych slysel "vezmi me odtud,udelam pro to cokoliv". A treba v tu chvili jsem jediny,kdo si to rika, a ostatni si budou tukat na celo,nebo mi vysvetlovat,ze to je sice hezke,ale vsem jim pomoci nemuzes,apod. Ale v tu chvili se nekteremu jedinci naskytne moznost udelat dobry skutek . O tom si myslim ,ze to je ..

    OdpovědětVymazat
  6. Další úhel pohledu od kamaráda, kterému jsem článek o Arturovi poslal:
    ....hezké. Dalším krokem by bylo, kdyby si účastníci a čtenáři uvědomili, že maso, kterým sytili sportovci sebe i toho psa, bylo z úplně stejně skvělých zvířat, jako je ten pes.......Jisté náznaky tu jsou, jsem ale zvědav, zda se dožiju ještě toho, že v dojemném pohledu na zvířata zmizí ona drastická dělící hranice, kdy za svá oblíbená zvířata bychom dali život /takové případy jsou/, a ta ostatní jsou naopak bez mrknutí našeho oka odsouzena dávat svůj život za nás.......a co hůře, miliony psů, kteří jsou užiteční jenom tím, že jsou naší milou hračkou, vyžadují pěstovat a žrát stejně úžasná zvířata, jako žereme my...... pejskománie, která zachvátila bohatý svět, je tak dalším pořádným hřebíkem do rakve ekosystému...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nale, vždy záleží na úhlu pohledu:-)
      https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2014/05/fraktalnost-jednovacnych-dvojcat-pravdy.html
      Zní mi to trochu jako nabádání k likvidaci dravců, šelem, vos, sršní, pavouků a všeho, co dokáže napadnout i zabít živou bytost, jakoukoliv....

      Ano, málokdo si uvědomuje, že "zachráněním si pro sebe", ale i záchranou jakoukoliv kohokoliv, přebírá i ODPOVĚDNOST za vše, co se záchranou i s tím zachráněným souvisí, vč. jeho svobody i následků nesvobody. Koneckonců je to i ten důvod, proč je svět plný těch, co někdo někdy si chtěl pro sebe zachránit, ale zjistil, že to je moc starostí a té odpovědnosti. Vždy je nejjednodušší se obojího zbavit....
      nenimito

      Vymazat
    2. Pouze jsem přidal názor jednoho kamaráda. Diskutovat zde nebudu.

      Vymazat
    3. Nenimito, o tom věděl své už Malý Princ ;-)

      Ale musím se přiznat, že chápu kamaráda od Nala. Máme dva kocoury a barfujeme. Já maso nejím. Ale zase jsem zásadně proti tomu, dělat z koček vegetariány.
      Je to blbý, ale tento 3D svět je prostě takový - vše se požírá navzájem.

      Vymazat
    4. Nemyslím Alexandrie, že je na tom něco blbého. I viry a bakterie všechno požírají a bez nich by nežil nikdo. Stejně jako ty sršni a vosy nebo kojoti. Chápu, že někdo nemá potřebu jíst maso, buď z nějakého principu nebo proto, že se mu po něm dělá špatně. Ale už v bájích a pohádkách je psáno o stádech koz, ovcí, krav, co patřili tomu nebo tomu bohu, takže i ti uctívaní a sviati se pucovali čerstvou pečení. Možná, že ti stvoření z "hlíny" Země nemají nebo nemusí mít tuhle chuť po bozích, ale po "hlíně" Země spíš nechuť. Nelámal bych si tím vůbec hlavu. Prostě podle chuti každého...
      Něco jiného jsou granule X barf.
      nenimito

      Vymazat
    5. Já maso jím. Považuju to za přirozený v rámci koloběhu a rovnováhy v přírodě. Mam to postavený tak, že za účelem jídla sem schopnej zabít zvíře nebo rostlinu a sníst ho (z hlediska etiky nevidim rozdíl mezi zvířetem a rostlinou, oboje to sou živý organismy, který dokážou vnímat a proto moc nechápu filozofii vegetariánů). Co mi ale zásadně vadí a snažím se to potírat ze všech sil je zabíjení (zvířat i rostlin) pro zábavu nebo z důvodu pohodlnosti. Na offroadfóru máme téma o myslivcích, který je dost výživný a těší mě, že drtivá věčina pisatelů je totálně odsuzuje. Snažim se zachrańovat i překocený brouky na lesní cestě :-) Bránim se na vlastní zahradě pokácet strom, protože je mi ho líto. Na druhou stranu nemám mentální problém zabít zvíře v sebeobraně (nebo člověka samozřejmě, o emzácích nemluvě :-)
      Nenimito, ohledně těch stvoření z hlíny si byl dost krutej :-) Dyť i voni maj svýho demiurga kerej žral k snídani nemluvňata :-)
      Chorche

      Vymazat
  7. ... ani to nie je tak silno o záchrane zvieraťa - ako záchrane vlastnej duše.
    Bed
    ** Po búrke vyvrhlo more na súš stovky medúz. Po pláži ide muž, zbiera medúzy a hádže ich späť. Okoloidúci mu hovorí : "Načo to robíte, veď aj tak všetky nezachránite." - " Máte pravdu" hovorí ten prvý, zdvihne medúzu, hodí ju do mora a povie - "ale táto bude žiť". **

    OdpovědětVymazat
  8. ja jsem takovych pejsku adoptovala 3, dva byli tyrani ve Spanelsku a jeden se usadil na me farme ve FRANCI. Kdyz jsm se stehovala z Francie do Cech tak jsme vsichni 4 jezdili silene streky 1400 km tam a 1400 km zpatky bez zastavky, krome tankovani. takovych prejezdu jsme absolvovali mnoho ( nevim uz kolik) stehovai trvalo 2 roky, k vuli me praci a nabytek a slepice a kachny se stehovali v privesu na kone. Dnes jsou na statku v Krusnych horach a zvykaji si na jine podnebi. Stehovali se tez dva , kdysi zavodni, kone , dnes v duchodu. A tak zde vsichni snasime krusnohorskou zimu a topime si v krbu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. mela bych spis rict ze nas jezdilo pet, tedy ja, tri psi a auto, nase zivoty zavisely na aute a nikdy nas nezradilo. Dnes je mrtva, velka vitara, po desitkach tisic km v bludisti evropskych dalnic, mi ji rozmlatil geneticky modifikovany ridic, jaci jsou poze v Cechach, tedy ti ce jezdi vlevo pres plnou caru a 150 tam kde je rychlost omezena na 70. Naraz byl celni v 200 km/hod, posledni sluzba a obet, kterou prinesla moje suzuki je to, ze ze silene bouracky jsem vyvazla bez zraneni. I ta suzuki byla mym pritelem, dekuji ji za zivot.

      Vymazat
    2. Dagmar,
      jsem ráda, že ses rozhodla vrátit domů. :-)
      Nepotkaly jsme se letos 1. září?

      Vymazat
    3. nevim, mely jsme se potkat? mé jmeno je skutene Dagmar, a tvoje? a kde jsme se potkaly?? :))

      Vymazat
    4. ja jsem u Kolina nebyla, to je skoda

      Vymazat
  9. ale to ze jsi rada, ze jsem se vratila domu me hrne szy do oci. Nikdo mi nerekl: vitej doma, vsichni se me ptali proc jsem tam nezustala, ale je tezko vysvetlit, ze jsem tam nikdy nebyla doma

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak když to nebylo u Kolína, může to být jindy jinde. Třeba tady na blogu. A aby to bylo se vší parádou, tak tohle máš nejen ode mě, ale i od Michala a všech našich zviřátek:
      "Vítej doma i s celým svým zvěřincem. Protože nikde není líp než tam, kde jsme se narodili!"

      Vymazat

Podmínky pro publikování komentářů