8. 5. 2018

Jak se spojenci pokusili v roce 1945 ukrást Rusku vítězství

Vojáci Rudé armády před Braniborskou branou po těžkých bojích v německém hlavním městě v dubnu 1945. Foto: www.globallookpress.com

Britové plánovali dobýt Berlín a přivlastnit si vítězství ve druhé světové válce. Američané zase vtrhli na ta území Německa a Čech, která patřila do ruské zóny, aby zabrali německé jaderné technologie s cílem porazit jimi Rusko.
Velké vítězství, které oslavují národy Ruska 9. května, mu chtěly ukrást, a to několikrát, ve stejném roce 1945, tehdejší jeho "spojenci" - Británie a Spojené státy. V této souvislosti se obvykle uvádí jejich štáby rozpracovaná operace „Nemyslitelné“, která zahrnovala útok na ruskou armádu jen několik měsíců po skončení války v Evropě, a to silami 47. Anglo-americké divize, včetně 14 pancéřových a 10 - 12 německých divizí. Nicméně jak je uvedeno v závěrečné zprávě k tomuto účelu vytvořeného štábu pod jednotným velením, v reakci na to mohli Rusové postavit sílu ekvivalentní 170 divizí spojenců, včetně 30 obrněných: „...takže v takovém případě budeme muset čelit nerovnosti sil v přibližném poměru dva ku jedné v obrněných silách a čtyři k jedné v pozemních“. A ani významná výhoda "spojenců" ve strategickém letectví a na moři nebyla schopna tuto strategickou nerovnováhu napravit. Porazit Rusy v Evropě, uzavřeli Anglosasové, je velmi nepravděpodobné. Válka, která není řádně připravena politicky, by se protáhla na dlouho. Může se rozšířit do různých regionů světa, stát se totální, ale vítězství v ní je zcela iluzorní.
Tento zákeřný plán, o kterém se však Rusko včas dozvědělo a operativně uskutečnilo sérii vojenských aktivit majících za úkol zchladit chutě „spojenců“, byl odložen na neurčito. "Nemyslitelné", ale pro spojence "myslitelné", se neuskutečnilo, ačkoli nových západních plánů na rozdrcení Ruska od té doby nebyl nedostatek.
Vítězství v druhé světové válce se Rusku pokusili ukrást dvakrát – před i po něm. V tom jak se však spojenci rozdělili: zatímco Britové se snažili vyhrát druhou světovou válku, Američané tu příští. O tom se ví jen málo, a my si tuto mezeru vyplníme.

Jak polní maršál Montgomery chtěl překonat maršála Žukova

Britský polní maršál Bernard Montgomery, na začátku války generálmajor, který sotva unikl pasti v Dunkerque, byl mediální personou, zvrchu protlačovaný nade vší pochybnost. Nebyl velkým vojevůdcem, svých vítězství nad nepřítelem dosahoval buď díky mnohonásobné převaze sil a prostředků, nebo nad takovým soupeřem, který už ani nechtěl bojovat.


Polní maršál Bernard Montgomery měl impozantní vzhled, ale byl velmi průměrným generálem. 
Foto: www.globallookpress.com


V posledních měsících války se tento průměrný generál, který svou kariéru vybudoval v severní Africe, tedy na druhořadém divadle vojenských operací, rozhodl dobýt Berlín. Vítězství ve válce, obzvláště starého typu, spočívá v dobytí a donucení ke kapitulaci hlavního města nepřítele. Kdo ho dobyl, byl vítězem. Vítězem bylo Rusko. V první světové válce se Rusům Berlín dobýt nepodařilo a ocitli se mezi poraženými, mimochodem díky stejným "spojencům". Druhou šanci v druhé světové válce si nedali ujít: vše k tomu nahrávalo. A tehdy nějaký Montgomery, který osobně nedosáhl žádného významného úspěchu ani v Itálii nebo v Normandii a ani v Nizozemsku, se pokusil ukrást Rusku jeho Den vítězství pro svou zemi, ale i pro sebe – pro slávu velkého generála, dobyvatele Německa.
Co o tom britský polní maršál píše ve svých pamětech:
„Jakmile jsme překročili Rýn, začal jsem s Eisenhowerem posuzovat plán dalších operaci. Několikrát jsme se setkali. Já jsem Berlín vždycky chápal jako cíl prvořadého významu; bylo to politické centrum, a kdybychom předstihli Rusy na cestě k němu, velmi bychom si usnadnili naše poválečné úkoly." 
Montgomery zdůrazňoval „krajní důležitost“ toho, aby „byla v Evropě vytvořena politická rovnováha, která by pomohla nám, západním národům, řídit světové uspořádání“ a „k tomu bylo potřeba dobýt několik politických center v Evropě - zejména Vídeň, Prahu a Berlín – a to dříve než Rusové." Polní maršál si stěžuje, že „kdyby političtí lídři Západu byli schopni gramotně vést průběh války a vrchní velení k tomu dostalo příslušné instrukce, mohli bychom být ve všech těchto městech dříve než Rusové“.

Válka je politický nástroj; jakmile je jasné, že můžete vyhrát, měl by být další postup vojenských operací určován politickými úvahami, "píše Montgomery dále. "Na podzim roku 1944 jsem jasně pochopil, že náš způsob vedení událostí dospěje k důsledkům, které se budou projevovat ještě dlouho po skončení války; tehdy se mu ukazovalo, že jsme všechno "pros..li". Musím přiznat, že právě to jsme udělali."

Montgomeryho však neposlechli, ale ne proto, že by Američané, kteří diktovali Londýnu na konci války jeho politiku, byli velmi naivní. Vůbec nebyli naivní, protože oni tehdy už přemýšleli o budoucnosti. Naivní byl polní maršál.

Proč by mohl Montgomery tak snadno dobýt Berlín?
Zdálo by se, že Montgomery měl na mysli samozřejmé věci, a když načrtl Berlín jako svůj cíl, postavil před své síly a západní spojence jako celek velmi skutečný úkol. Válka v Evropě – po vylodění spojenců na podzim roku 1943 v Itálii, prudkých bojích v Normandii, obsazení Paříže v srpnu 1944 a prudkých bojích během dobývání prvního velkého německého města Aachenu na podzim téhož roku – to všechno se stalo válečnou simulací. Němci simulovali k neúspěchu odsouzenou ofenzívu v Ardenách a poté od začátku roku 1945 jako by se s někým tajně domluvili, se v západní Evropě přestalo vůči spojencům skutečně bojovat, a ti předváděli naprostou převahu ve všem. Odpor byl kladen spíše jen z osobní iniciativy chlapců z Hitlerjugend, kteří se ocitli na západní frontě po zraněných veteránech z východu. A to bylo všechno.
Americký vojenský velitel George Patton přepravil své jednotky přes Rýn, aniž by ztratil jediného vojáka. Britové, Američané, Kanaďané a Francouzi se vezli po dálnicích, přičemž – s několika málo výjimkami – dobývali bez boje města, v nichž na domech zchátralých po bombardování visely bílé prapory kapitulace. Slavná Ruhrská operace, do níž byl zapojený i Montgomery a kde se do zajetí vzdalo zhruba 317 tisíc německých vojáků a důstojníků, byla čistá fikce. Britům a Američanům se vzdali ti, kdo se vzdát chtěli, a ti, kdo nechtěli, odešli domů. Ve svých pamětech jeden z tankových es Waffen-SS Otto Carius, který bojoval do té doby na východní frontě, hluboce šokován tím, co viděl na Západě, vzpomíná, jak se ocitl na pohovoru u amerického velitele. Ten esesákovi poradil, aby "si chránil své lidi, protože brzy bude potřeba každého vojáka, aby plnil společné úkoly“. Německý tankový velitel dospěl k závěru, že Američan měl na mysli "společnou kampaň proti Rusům".
Jak je vidět, Američané vůbec nebyli „naivní", a přesto spojenecké velitelství nedalo Montgomerymu příležitost dobýt Berlín. Tedy přesněji – prostě sednout do tanků, obrněných transportérů a nákladních automobilů a vjet do německého hlavního města skrze rozdělující se před nimi na obě strany hitlerovské vojsko, aby přijali kapitulaci a zvedli nad Reichstagem britskou vlajku.

Poražený Berlín na začátku května 1945. Foto: www.globallookpress.com

Kdo klepl polnímu maršálovi přes prsty?
Ukrást Rusku vítězství ve druhé světové válce se ani Montgomerymu, ani Británi nepodařilo. Částečně proto, že Washington a Londýn se přece jen obávaly tak otevřeně Stalina podvést. Ale hlavně z jiného důvodu. Protože Američané už tehdy přemýšleli o třetí světové válce proti Rusku a horečně hledali pro to zbraň, který by jim zaručila vítězství. Tento úkol byl natolik vážný, že mu měly být obětovány i ambice britské armády a politiků. A také Američanů. Už v roce 1943 vznikla v zámoří píseň: "V Berlíně bude velmi horko", kterou zpívali Bing Crosby a sestry Andrewsovy:

V hlavním městě Říše bude horko,
až Yankees začnou hrozivý útok.
Ó, chci být tam a zpívat vám všem,
až zmocní se Berlína.

V hlavním městě Říše bude horko,
až brooklynští tam vstoupí pochodem.
A všechny nepřátele smetou z cesty,
až vstoupí do Berlína…

Proč se mládenci z Brooklynu nezmocnili Berlína?
Místo dobytí Berlína se vojska Montgomeryho rozjela, aniž by narazila na jakýkoli odpor, po severu Německa k dánské hranici, aby nepustila Rusy tam, odkud měly být odpraveny do Spojených států ze zbývajících německých námořních základen ponorky s jaderným palivem a všechny druhy zařízení potřebných americkému jadernému programu, který se spočíval ve slepé uličce. A americká armáda zcela zapomněla na Berlín a místo toho spěchala do Durynska a do západních Čech, kterážto území měla převzít po překonání prudkého odporu Němců ruská vojska.
A vůbec se Američané v Německu chovali podivně. Ovšem jen na první pohled. Před jejich armádou se v nynějších Bádensko-Württembersko, Bavorsku a Durynsku pohybovali na džípech podivní lidé, jejichž starší důstojník měl rozkaz od prezidenta USA podřídit si americká vojska. Dokonce i nejvyšší vrchní velitel západních armád v Evropě, Dwight Eisenhower, byl povinen ho poslouchat.

Hlavní spojenecký velitel Dwight Eisenhower měl neomezenou moc ve vojenských záležitostech, zároveň však plnil rozkazy neznámého plukovníka s ruským jménem. Foto: www.globallookpress.com

Byl to americký jaderný specnaz „Alsos“, kterému velel Boris Paš – Boris Paszkowski, ruský pravoslavný kněz, který se stal plukovníkem armády USA, kde se usadil po bolševické revoluci v Rusku. To on prováděl úpravy plánů Eisenhowera a Pattona – generála nepotlačitelného temperamentu, který záhy po válce zemřel, možná právě proto, že věděl příliš mnoho a nedokázal udržet jazyk za zuby. To on rozvinul americké sbory a divize pro obsazení části Německa, patřící do ruské a francouzské zóny, v nichž byla umístěna německá jaderná zařízení a nacházeli se vědci a další cenní specialisté, jejichž seznamy i s adresami měl.
V týmu Paši byli vědci světového významu a i on sám velmi dobře chápal vědeckou stránku své činnosti a jak je důležitá. Američané kradli všechno, co mělo co do činění s německým jaderným programem, vybavení - "náplně" pro bomby (pravděpodobně i samotné bomby, což se samozřejmě oficiálně nepřiznává), unášeli vědce a techniky. Američané tak "předehnali" Francouze v jimi obsazené okupační zóně v jižním Německu, kam bylo evakuováno mnoho německých jaderných zařízení a vědeckých pracovníků, a poté se urychleně stáhli a vzali s sebou vše, co mohli. Američané tak vědomě narušili demarkační čáru a vtrhli i do Čech a Durynska, které patřily k sovětské zóně, odkud neodešli, dokud nevyvezli vše, co se jim hodilo: zařízení, suroviny, odborníky zajímající se o projekty v oblasti vojenské techniky. A co nemohli odnést, vyhodili do povětří, aby budoucím nepřátelům nic nezůstalo.

To nejsou konspirace
Faktem je, že v polovině války se v Německu podle mnoha historiků a přímých i nepřímých svědectví objevila „zbraň odplaty". Zpočátku uranová a později i plutoniová bomba, která byla otestována a připravena k použití. Existovaly strategické bombardéry, které by mohly v případě, že by startovaly ve Francii nebo Norsku, spustit atomovou bombu na New York a vrátit se. Křídlaté a balistické střely V-1 a V-2. Němci se přiblížili i k vytvoření mezikontinentální balistické rakety. Měli obrovské vědecké úspěchy i v jiných oblastech, které se po válce dostaly do USA a do SSSR. Proč hitlerovci nepoužili tento impozantní arzenál, je jiná věc, o které bylo už hodně napsáno.
Právě to – snaha „spojenců“ získat zbraň vítězství k ovládnutí světa, což hned nepochopili v Moskvě  bylo na konci druhé světové války hlavním úkolem, hlavním cílem. Válka skončila ve skutečnosti poté, co USA spálily Hirošimu a Nagasaki jadernými zbraněmi. Ale nebyly to americké bomby. Američané tehdy neměli dostatek "náplně" ani pro jednu atomovou bombu. Neměli vlastní infračervené bezkontaktní rozbušky, které by ji uvedly v činnost. Nejprve byl jimi otestován doslova v předvečer oficiálního použití plutoniový „Tlouštík“, což byl jen hrubý produkt, který bylo třeba dále ještě pár let rozvíjet a který se díky svým rozměrům nevešel do žádného amerického bombardéru té doby, dokonce ani do daleko většího britského. Z toho tedy vyplývá, že na Hirošimu a Nagasaki byly svrženy ukradené německé atomové bomby, které z Německa do Spojených států přivezly speciální síly „Alsos“.

Jejich plán selhal
Další obětí mělo být Rusko. Když se prezident USA Harry Truman vracel na křižníku „August“ z Postupimské konference, nařídil Eisenhowerovi: připravit plán pro vedení jaderné války proti včerejšímu spojenci, zemi, která rozdrtila hitlerovské Německo.
Rusko tehdy zachránila pouze skutečnost, že vlastní atomové bomby Spojené státy dosud neměly a německých nebylo pro vítězství ve třetí světové válce dost. Rusku se tehdy také dostala část německých tajemství a zbraňových systémů, včetně těch, o něž se Němci s Moskvou podělili dobrovolně. Proto hlavním úkolem Ruska po druhé světové válce bylo dostat se rychle, bez ohledu na cenu, k jaderným zbraním, a to bylo vyřešeno v rekordně krátkém čase. Korejská válka, která začala v roce 1950, Američany přesvědčila, že ačkoliv atomových bomb už měli v té době více, jejich „létající pevnosti“ se stávaly na korejské obloze snadnou kořistí pro ruské stíhačky a svůj smrtonosný náklad nedokázaly dopravit tam, kam potřebovaly. Co se týče raketové technologie, tam k žádnému zaostávání Ruska za Spojenými státy nedošlo.
Rusko se tedy nepodařilo porazit ani ve druhé, ani ve třetí světové válce, jíž se tak podařilo vyhnout. A tak Den Vítězství je dobrým důvodem ještě jednou si toto všechno připomenout. Stejně tak i ponaučení plynoucí z draze zaplacené historické zkušenosti: abychom mohli žít v míru, musíme být silní.


autor: Sergej Latyšev
zdroj: 
překlad: Vlabi


3 komentáře:

  1. Super informácie zapádajúce do mozaiky. Pozrime sa na históriu tak ako ju už zrejme aj čitatelia tejto stránky poznajú. Vieme, že bola nejaká Veľká Tartária. Bola to najväčšia ríša na svete a prakticky ste sa pred pol tisícročím prešli po celej zemi a dohovorili všade našim jazykom. No pred cca 200 rokmi sa niečo stalo. Najvzdialenejšie provincie si rýchlo povymýšlali svoje jazyky, dejiny a pretransformovali ľudí k obrazu svojmu. Dnes sa to berie za civilizovaný západ, kde prebieha výchova ľudí doteraz v štýle, že východ sú poloopice, ktoré nedávno zliezli zo stromov. Tak nás bielych ľudí, ktorí si hovoríme aj nositelia slova teda Slovania totiž tam na tom kultúrnom západe berú. Nenávisť západných mocipánov voči nám je enormná. Vieme, že Napoleonove výpravy boli zamerané nie proti rusku, ale zahladiť stopy po Tartarii a všetkých stopách po veľkej minulosti. Západné malé štátiky nemali ale stále toľko sily aby dnešné Rusko ako nástupcu Tartarskej ríše úplne zrazili na kolená a zadupali do dejín. Hovoril som si keď západ získal atomovky, prečo to neskúsili s takým potenciálom. Len toto jediné mi v tomto videní sveta nedávalo zmysel. Teraz už mi to zmysel dáva. Ďakujem za super články. Prvá svetová vojna bola zameraná čisto na rozbitie Uhorska ako najväčšej slovanskej ríše v europe. Druhá bola potom čisto už len proti rusku a nikdy ani jedna krajina nebojovala proti sebe. Všetky bojovali proti slovanom a nie proti židom. Aj hákový kríž bol zameraný na zakázanie slovanskej svastiky.

    Zajko

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. WhitelikesnowandcoldlikeWinter11. května 2018 16:16

      Zdravím všechny!
      To by dávalo smysl...
      Pěkný víkend!

      Vymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.