15. 5. 2017

PODVOD JMÉNEM TUTANCHAMON 3


 
rekonstrukce podoby faraona Tutanchamona
Mumie Tutanchamona se zcela vymyká ze zvyklostí, které platily pro mumifikaci egyptských králů.




V roce 2007 byly publikovány výsledky detailního zkoumání mumie Tutanchamona, které bylo uskutečněno za pomoci počítačové tomografie. Z nich vyplynula celá řada naprosto nezvyklých vlastností mumie.
Spory a spekulace se hemží od doby autopsie těla, která poukázala na to, že tento faraon byl velmi mladý, když umřel. Moderní studie a počítačové tomografie těla krále však také našly důkazy o mnoha anomáliích v přípravě jeho mumie v porovnání s ostatními královskými mumiemi této éry. To zahrnuje:


1 - pro extrakci mozku z lebky byl použit foramen magnum (velký otvor ve spodině lebeční), stejně jako nos;
2 - odstranění hrudní kosti a částí žeber i s pokožkou;
3 - absence srdečního scarabea a srdce;
4 - použití příčného nechráněného řezu pro extrakci vnitřních orgánů a nahrazení všech orgánů, včetně ledvin, balíčkem lněných obvazů napuštěných balzámem;
5 – nepřítomnost balzamovací destičky s okem Ra zakrývající řez;
6 - poloha předloktí a paží rukou, které jsou zkřížené na břiše a ne na hrudi.

Tento seznam anomálií je dostatečný, aby bylo možné učinit definitivní závěr: mumie, vydávaná za ostatky těla faraóna, jí není. Ale víra vědců v pravdomluvnost Howarda Cartera je donutila hledat vysvětlení tak neobvyklého stavu mumie a vytvářet vlastní neméně absurdní spekulace, i když postup královského balzamování nebyl závislý na charakteru získaných zranění - takové případy nejsou egyptologům známy.
Ilustrace jednoho z případů rozdílů mumie Tutanchamona a králů XVIII. dynastie:

Vedení řezů v břišní dutině královských mumií z různých obdobích XVIII. dynastie

Ale mnohem zajímavější je lebka údajného Tutanchamona. Její rentgenový snímek ukazuje dvě různé úrovně pryskyřice:

1 - při normální poloze hlavy vleže se pryskyřice litá nosem soustředila v zátylku;
2 - tato úroveň se objevila v důsledku nalití pryskyřice přes foramen magnum, kdy hlava visela dolů;
3 - viditelný fragment kosti uvolněné při vytváření velkého zátylkového otvoru.

Dvě úrovně pryskyřice v lebce znamenají, že mumie byla vystavena balzamování dvakrát. To dává jasnou odpověď na otázku o způsobu objevení se "mumie Tutanchamona": byla vyrobena z jiné mumie obyčejného smrtelníka (ne-královského původu), kterou obklopili poklady, umístili do zlaté rakve a nasadili jí zlatou masku. Pak sarkofág s mumií naplnili balzamovací pryskyřicí a zahřáli na vysokou teplotu, aby pryskyřice zatvrdla, čímž bylo vytvořeno zdání vysokého stáří. Howard Carter se ve své knize opět podřekl:

„Ve své době bylo na zlatý sarkofág vylito okolo dvou plných věder vonné kapaliny a stejně tolik na mrtvé tělo ležící uvnitř.“

Jak mohl zjistit konzistenci balzamovací tekutiny, její složení, viskozitu a množství odpařivších se frakcí, pokud to nebyl osobně on sám, kdo na mumii nalil čtyři plné kbelíky kadidla?! Přitom to Carter přehnal s ohřevem – možná spěchal a mumii spálil, takže si ve své knize musel postěžovat na nešikovné Egypťany:

"Čím více postupovala dopředu naše práce, tím bylo očividnější, že pokrývka i samotné tělo jsou v žalostném stavu. Jsou celé spálené v důsledku působení kyselin obsažených v kadidlech, kterými je zalili."

mumie spálená Howardem Carterem
Zuhelnatěním "mumie Tutanchamona" je třeba doplnit výše uvedený seznam anomálií pod č. 7. Překvapivé však je, že verzi Cartera vzali egyptologové za bernou minci, a ta se dokonce později vyvinula do fantasmagorické teorie spontánního samovznícení. Vůbec je přitom netrápila naprostá jedinečnost takového jevu:

„Úžasný, téměř nadpřirozený objev učinili britští vědci: antropolog Robert Connolly (Dr. Robert Connolly z Univerzity v Liverpoolu) - tentýž, který v roce 1968 jako první udělal rentgen mumie Tutanchamona, a jeho kolega doktor Matthew Ponting (Dr. Matthew Ponting). Zkoumali vzorek extrahovaný z těla faraóna a dospěli k závěru, že toto tělo bylo už v sarkofágu podrobeno působení vysoké teploty. Více než 200 stupňů!... Kde se v sarkofágu vzala tak vysoká teplota? Je nepravděpodobné, že by tělo nahřívali speciálně. S podobnou praxí se vědci dosud nesetkali. S největší pravděpodobností byl podle jejich názoru tento žár vytvořen chemickou reakcí, do které vstoupily balzamovací látky, látkové obvazy a tukové tkáně samotného těla – za svého života byl faraón velmi dobře živený... Connolly a Ponting se domnívají, že chemická reakce je výsledkem určité chyby při balzamování. Ale jaké? Na to odpověď nemají. Vědci mimochodem nevylučují ani možnost, že faraón se stal obětí takzvaného spontánního samovznícení člověka (Spontaneous Human Combustion - SHC) nebo ďábelského plamene - tajemného jevu, jehož příčiny ani dnes nejsou zcela jasné." (zdůrazněno redakcí).

V souvislosti s tragickými událostmi, které "mumii Tutanchamona" postihly podle názoru H. Cartera, zejména vzhledem k tepelné karbonizaci, je třeba poznamenat, že z ní nemůže být použitelný genetický materiál, protože denaturace DNA začíná při teplotě asi 70°C, a při teplotě asi 90°C se DNA zcela odloučí, nemluvě o teplotě nad 200°C, na níž se rakev spolu s mumií zahřála. Takže jakékoli DNA-analýzy dají zaručeně buď špatné výsledky, anebo žádné. Skupina genetiků ze švýcarského výzkumného střediska iGENEA při zkoumání vzorků DNA získaných z ostatků mumie došla k závěru, že údajně patřil k haploskupině R1b1a2, která je nejtypičtější pro západní Evropu. Ve skutečnosti však genetici našli na mumii genetický materiál, který se tam dostal kontaktem se samotnými Evropany. Taková kontaminace vzorků je pro tento druh výzkumu velmi typická: získané výsledky genetickému materiálu byly znečištěny a DNA "mumie Tutanchamona" se zjistit nepodařilo, proto nyní populární příběhy o genetické příbuznosti někoho s Tutanchamonem jsou zbaveny jakéhokoli opodstatnění.

Součástí hrobky je unikátní souběžná místnost sloužící jako pomocné zařízení, kterou v roce 2005 objevila skupina amerických archeologů pod vedením Otto Schadena: pět metrů od hrobky se táhne šachta do skalního masívu. V únoru 2006 vyšlo najevo, že ústí do místnosti nacházející se v hloubce 10 m, která byla ihned nazvána hrobkou a dostala označení KV 63, což je pořadí hned po hrobce Tutanchamonově (KV 62 byla šedesátá druhá a zatím poslední objevená hrobka v Údolí králů).
Vzhledem k poloze místnosti, stejně tak jako ke skutečnosti, že její vstup byl uzavřen stejným nánosem jako vedlejší hrobka, se zdá nejpravděpodobnější, že prostor původně označený jako hrobka KV 63 byl hlavním úkrytem při druhém balzamování Tutanchamona.


Jedním z důkazů takového spojení byl zde nalezený sarkofág se zobrazením mladé ženy:



















Srovnejme tuto tvář s tváří pomyslného Tutanchamona na sarkofágu:

Nápadná podoba těchto tváří výzkumníkům samozřejmě neunikla, ale pohotově našli vysvětlení: jedná se o tvář Ansechsenamon, sestry a zároveň manželky Tutanchamona, to je královny-matky. Nicméně vysvětlení skutečnosti, že na této rakvi chybí jakékoli označení příslušnosti ke královskému domu, nenašli. Jak my už nyní chápeme, tento fenomén těsně souvisí se dříve ukázanými zvláštnostmi pomyslného Tutanchamona: jeho mumie také měla nekrálovský původ, respektivě královská symbolika objevená v hrobce Tutanchamona se nevztahovala k faraonovi, ale k bohyni-matce.
Když už mluvíme o KV 63 jako o úkrytu, v němž se dochovaly zbytky balzamování Tutanchamona, vědci zapomínají, čím začala anabáze s hledáním Tutanchamona. Howard Carter o tom podrobně vypráví:

"Krátce před dokončením svých prací v Údolí objevil Theodore Davis v úkrytu pod skálou fajánsový pohár, na kterém bylo napsáno jméno Tutanchamona. Nedaleko od tohoto místa pak narazil na malý šachtový úkryt, kde byla bezejmenná alabastrová soška,... a také poničená dřevěná krabička, v níž ležely úlomky zlaté destičky se jménem faraona Tutanchamona a jeho manželky. Na základě těchto zlatých kousků Davis oznámil, že objevil hrob Tutanchamona... Nedaleko směrem na východ od této hrobky v prvních letech své práce Davis našel v prohloubni vytesané ve skále sklad uzavřených hliněných nádob s hieratickými nápisy. Když byl jejich obsah prozkoumán, ukázalo se, že to jsou v podstatě střepy nádobí, proužky lněné tkaniny a jiné odpadky... Byly zde však také hliněné pečeti, některé se jménem Tutanchamon, a další otisky pečetí královské nekropole; dále pak fragmenty hliněné vázy s nádhernou malbou a lněné čelenky, na jedné z nichž bylo napsáno datum z nejposlednějšího období vlády Tutanchamona; květinový věnec, který měly plačky kolem krku během pohřbu, a mnoho dalších nejrůznějších předmětů. Všechny tyto předměty tu patrně zůstaly od pohřbu Tutanchamona: když pohřební obřady skončily, sesbírali je, dali do nádoby a schovali." (redakčně zdůrazněno).

Detail lněného plátna s nápisem "rok 6. vlády Nebcheprura" (tj. Tutanchamona)
Skrýš s předměty, které zůstaly po pohřbu Tutanchamona, byla nalezena Theodorem Davisem už na začátku 20. století, takže KV 63 objevenou až o 100 let později nelze považovat za skladiště pohřebního náčiní použitého při balzamování Tutanchamona – tam totiž byla očividně zhotovena mumie, kterou potom Carter vydal za královskou mumii Tutanchamona, a z něho následně udělal slavného faraóna.

K zajímavostem KV 63 lze přičíst ještě jeden detail: malinké rakve z červeného zlata (zlata s vysokým obsahem mědi - více než 50 %), v nichž byla uložena dvě tělíčka dětí patrně předčasně narozených v 5. a 7. měsíci. Malé dívenky neměly na znamení královského původu ruce zkřížené na hrudi. Byly nalezeny v zadní komoře v jedné z beden na šaty, a protože je někdo dal do hrobky Tutanchamona, jsou pokládány za jeho dcery.

Rakve s mumií nedonošeného děvčátka z hrobky Tutanchamona

Rakve neodpovídají velikosti dítěte - jsou mnohem větší. Lze to odkázat na známou praxi zabírání cizích sarkofágů, která byla znovu vysvětlena spěchem při pohřbu, ale děti faraona Tutanchamona, pokud vůbec existovaly, jen stěží zemřely v jeden den s otcem, takže jistě měly čas pro slušný odchod na jiný svět ve svých vlastních rakvích, vhodných pro jejich velikost. Tedy další otazníky...

Závěr
Pokud si spočítáme, kolikrát se v tomto článku objevovaly výrazy ve smyslu "unikátní", "neobvyklý", pak lze udělat závěr, že hrobka Tutanchamona je jeden velký omyl. Což je ve skutečnosti eufemismus přikrývající Howardem Carterem zfalšovanou hrobku v Údolí králů. Jedinou kouzelnou hůlku, působící na vědce hypnotickým účinkem – "Tutanchamona pohřbili ve spěchu" – vymyslel sám Carter. Rozhodně však nemohl jednat sám - svůj zločinný plán vykonával pod záštitou egyptských orgánů, které se snažily využít vlny zvýšeného zájmu o Egypt. Podařilo se jim vytvořit líbivou vulgárnní show, která přitahuje miliony nenáročných obyvatel magickou září zlata a leskem drahých kamenů.
Ale dříve nebo později by někdo měl věci nazvat pravými jmény, neboť všechny uvedené nejasnosti kolem Tutanchamovy hrobky nejsou nic jiného než důkaz grandiózní manipulace celé historie lidstva.
A. V. Kudrjavec

---

Dodatek I.
Zajímavé informace k tématu Tutanchamon uvádí Miloš Rohla. Z jeho obsáhlejší stati vyjímám:

Málo se ví i o nynějším stavu jeho (Tutanchamonových) ostatků, který je bohužel natolik tristní, že i samo slovo „mumie" lze použít pouze s nadsázkou. Je třeba konstatovat, že navzdory omezeným prostředkům existujícím v roce 1925, kdy byl vyzdvižen z rakve, a všem „polehčujícím okolnostem" s tím spojeným, jsou poškození přímým důsledkem doslova dryáčnické exhumace.
Howard Carter se k ní tehdy odhodlal bez ohledu na následky, které musely být zřejmé už před zahájením prací, natož po prvních pokusech o vyproštění těla z „pryskyřičného krunýře" (Reeves). Hlavní vina je přičítána „nadměrnému množství balzamovacích mastí, které nasákly do obinadel a rozložily je" (tamtéž), ale právě proto měly být vzorky zatvrdlé fixační hmoty poslány k důkladnému chemickému rozboru a podrobeny experimentům směřujícím k nalezení metody jejího bezpečného rozrušení. Při odlepování mumie od rakve použil Carter kladivo, dláto a letlampu, takže jedinému králi Nové říše nalezenému in situ připálil s obinadly i pokožku, postupně mu odtrhl všechny končetiny, které navíc mnohonásobně zpřelámal, a nakonec od trupu urval i hlavu. Rozměr této katastrofy zůstal utajený až do revizního průzkumu v roce 1968, kdy vyšlo najevo, že na dokumentární fotografii nahé mumie „byly jednotlivé údy k tělu pouze přiloženy" (Vandenberg 1987)...

...ještě reálnější je názor Germerové, podle níž „oddělili z trupu prsní kost a přední část žeber" Carter a jeho spolupracovníci, „aby bylo možno prohlédnout vnitřek hrudního koše". A pojďme ještě dále: zdůvodnění „prohlídkou" může být – a pravděpodobně také je – jen dodatečným alibi pro destrukci způsobenou při odtrhávání těla ode dna rakve a obličejové masky od hrudníku.

...Nyní mohl Carter prostřední rakev i s obsahem přenést do prostornější, již vyklizené předsíně, a vzápětí zjistil, proč je tak těžká: třetí rakev uvnitř byla celá ze zlata. Celkem úspěšně se podařilo sejmout i její víko, zajištěné deseti zlatými hřeby, ale spodní část byla pevně přilepena ke dnu prostřední rakve zatvrdlou černou hmotou, kterou nebylo možno běžnými metodami rozrušit a odstranit. Podobnou, stejně nepoddajnou hmotou byla ve vnitřní rakvi zalita i mumie se zlatou maskou, zakrývající obličej a hruď.
V dnešní době by se při takových nečekaných komplikacích exhumační práce zastavily a odborníci by hledali řešení v teoretické rovině a v chemických laboratořích. Carter ovšem neměl k dispozici ani špičkové experty, ani neomezené prostředky, navíc byl pod neustálým tlakem, a tak se nelze divit, že situaci nezvládl. Když selhaly všechny pokusy o mechanické vyproštění mumie, nechal ji 1. listopadu i se slepenými spodními díly prostřední a vnitřní rakve a s dosud nesejmutou obličejovou maskou vynést z hrobky, vystavil ji na několik hodin slunečnímu žáru a doufal, že pryskyřice povolí. Když se tak nestalo, přenesli celou sestavu do provizorního depozitáře v nedaleké hrobce Sethiho I. a po dva dny ji tam vystavovali ještě vyšší teplotě (podle Germerové až 65°C). Ani tento pokus nebyl úspěšný, nepochybně však přispěl k degradaci tkání mumie.
Po těchto nezdarech se Carter rozhodl vyšetřit mumii přímo v rakvi, ještě před sejmutím masky, a je opravdu těžké odhadnout, jak si to představoval a co si od toho sliboval... Jisté je, že ostatky byly při vyprošťování doslova roztrhány. Paže a nohy zřejmě uvolňovali od konců, při postupu směrem k ramenním a kyčelním kloubům je z rakve páčili, přelamovali při tom kosti a nakonec je od těla odtrhli. Při vytahování trupu zpod masky kryjící obličej a hruď utrhli i hlavu, a právě při této operaci zřejmě zničili prsní část hrudního koše, o níž někteří egyptologové píší, že ji mrtvý král vůbec neměl. Tehdy se však o těchto věcech příliš nemluvilo a hlavní pozornost se zaměřila jinam: V mumifikačních obinadlech i přímo na těle se našlo 143 předmětů, většinou šperků a amuletů, ale byly mezi nimi i dvě dýky, pás, sandály z tepaného zlata a zlaté objímky vytvarované do trubiček a navlečené na všechny prsty u rukou i nohou. Hlavní atrakcí se stala Tutanchamonova zlatá maska, dodnes jeden z nejznámějších výtvorů starověkého klenotnictví. Její hmotnost mírně přesahuje 10 kg, příčné pruhy imitující pokrývku hlavy jsou vytvořeny skelnou pastou, široký límec na šíji a hrudi je vykládán tyrkysem, karneolem, lazuritem a barevnými skly, oči jsou sestaveny z křemene a obsidiánu.
Po nešťastné operaci zbývalo uvolnit zlatou rakev z prostřední dřevěné. Carter nechal vnitřní rakev s doposud přilepenou zlatou maskou vyložit zinkovými deskami, potom celek překlopil na dřevěné kozy, shora přikryl mokrými hadry a pod tím zapálil dvě parafinové lampy. Ztvrdlá hmota se začala měnit ve vláčný sirup. Po šedesáti minutách bylo možno rakve od sebe odpojit a zároveň uvolnit zlatou masku. (Vandenberg 1987) Sám Carter popsal fixační hmotu jako zatvrdlou hořlavou živici (bitumen), kterou bylo nutno odstranit malými údery kladiva, rozpouštědly a použitím tepla (Siliotti 1995). O mumii se dále nezajímal. Zavinul ji do vaty a plátěných obinadel a uložil do ploché bedny naplněné pískem. Téměř rok po prohlídce, 23. listopadu 1926, nechal bednu vložit do vnější rakve a spolu s ní do kamenného sarkofágu v hrobce, kde leží dodnes.

Dodatek II.
Spisovatel Gerald O'Farrell, který byl zmíněn v úvodu tohoto článku, ve své knize "Tutanchamon: Podvod nebo skutečnost?" tvrdí, že Howard Carter a lord Carnarvon hrobku objevili už v roce 1907, tedy řadu let předtím, než svůj objev ohlásili světu, a díky systému podzemních labyrintů ji postupně z velké části vykradli. Carter z hrobky podle O'Farrella vynesl většinu drobných cenných předmětů, které se v následujících desetiletích postupně objevily jednak v pozůstalosti lorda Carnarvona nebo v dědictví (více jak 300 různých předmětů!), které odkázal samotný Carter své neteři, ale také v řadě velkých světových muzeí, kam se dostaly neznámými cestami. A tak je dost pravděpodobné autorovo tvrzení, že většina artefaktů z Tutanchamonovy hrobky, které údajně leží v depozitářích káhirského muzea, je patrně dávno rozkradena.
O'Farrell se však rozepisuje ještě o jedné méně známé skutečnosti: v hrobkách faraonů bývaly vždy uloženy papyry s důležitými informacemi o pohřbeném králi a jeho době. Je však další „zvláštností“ hrobky KV 62, že tam se žádné papyry nenašly. Co se s nimi stalo? Gerald O'Farrell je přesvědčen o tom, že Carter s Carnarvonem je v hrobce – ať už patřila komukoli – našli, ale údaje v nich byly natolik šokující a v případě jejich zveřejnění by se musely přepisovat dějiny, že se britské úřady v tichosti rozhodly pravdu skrýt. A co s těmi, kdo se otevírání hrobu přímo účastnili, či s jejich blízkými, kteří se o zde ukrytých písemnostech mohli dozvědět? Jednoduché: na světě se objevila „Faraonova kletba“... 
Gerald O'Farrell si je jistý, že ztracené písemnosti z Tutanchamonovy hrobky stály život celou řadu lidí včetně světoznámého otce psychoanalýzy Sigmunda Freuda.

zdroje:
Gerald O'Farrell: Tutanchamon: Podvod nebo skutečnost?

překlady: Vlabi

(©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

13 komentářů:

  1. Až děsivé... kde jsou naše jistoty? A co Lenin?!
    Každopádně díky za doložená fakta "až pod nos".

    OdpovědětVymazat
  2. Když dnes přijdete do VK62 uvidíte tam seschlou skutečně jakoby ožehnutou mumii lidské bytosti menšího vzrůstu an tam leží ve skleněné bedně, rádoby rakvi, celé zaprášené a uložené bokem jen tak. Už to působí divně...jakoby tam ta "mumie" ani nepatřila... Anna

    OdpovědětVymazat
  3. No závěr je dobrý psycho. A do dnešní doby, kdy se dozvídáme tolik věcí, to naprosto zapadá.
    Děkuji moc za super překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Ta "detska" mumia - tvar hlavy, celuste, ocnych jamiek, dlzka ruk a prstov...toto nie je dieta a ani clovek...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  5. Tu je model ludskeho nedonoseneho dietata - tie ruky su po panvu, kdezto ten tvor z rakvy ich ma podstatne dlhsie vratane clankov prstov: https://www.google.sk/search?q=nedonosene+dieta&client=tablet-android-lenovo&prmd=ivn&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwipnMv9rP_TAhWRyRoKHcgeDnoQ_AUICSgB&biw=601&bih=962#imgrc=HUnOGTpX0j06OM:

    Sa divim, ze si toho nik nevsimol ci skor nechcel...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně to přišlo ne jako nedonošené dítě, ale už i starší než donošené narozené. Ale zase ta kvalita "fotky"... Je to vůbec fotka nebo kresba?

      Vymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  7. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  8. Další zajímavý názor na nálezy v tzv.Tutanchamonově hrobce a zejména na ztracené papyry:
    A.Collins: Tutanchamon - Zamlčená pravda o bibilickém exodu

    Třeba má jen odvézt pozornost od něčeho jiného, nevím...

    http://www.databazeknih.cz/knihy/tutanchamon-zamlcena-pravda-o-bibilickem-exodu-58392

    "Tutanchamonovu hrobku objevil britský archeolog Howard Carter roku 1922, s některými z dokumentů, jež zde nalezl, ale odmítal veřejnost seznámit. Lord Carnarvon, který Carterův výzkum financoval, si od něj tyto papyry vyžádal k soukromému studiu, několik měsíců poté však ve věku 57 let náhle zemřel. Spolu s ním ze světa odešlo také přísně střežené tajemství; které mohlo zničit nejen Carnarvonovu pověst coby čestného, všemi respektovaného anglického aristokrata, ale i renomé Howarda Cartera, na něhož teď všichni pohlíželi jako na nejslavnějšího egyptologa všech dob. Tajemství, jež možná přispělo k lordově předčasné smrti. Před světem utajené papyry obsahovaly úplně jiné vylíčení příběhu Exodu, než jak jej známe z biblického podání. Kdyby se tehdy, v době, kdy mezinárodní média věnovala nálezům a odhalením spojeným s královskou hrobkou mimořádnou pozornost, dostala taková informace na veřejnost, nejenže by způsobila politický a náboženský skandál, ale nejspíš by i navždy změnila tvář světa. "

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nale,
      to odpovídá tomu, co ve své knize napsal i Gerald O'Farrell - viz druhý dodatek článku nahoře. Jediné, s čím bych nesouhlasila, je tvrzení, že Howard hrobku objevil v roce 1922. Dnes už převládá mínění, že to bylo o hezkou řádku let dříve.

      Vymazat
    2. Aha, tak jsem četl nedbale. Zaznamenal jsem, že ty papyry by mohly obsahovat závažné informace, ale nevšiml jsem si, že by se to týkalo jiného pohledu na židovský exodus.

      Vymazat
    3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.