5. 3. 2017

"Má dáti - dal" z pohledu vyšších zákonitostí


Jistě jste už nesčetněkrát narazili na pojmy jako "lepší dávat, nežli brát", "dávej bez očekávání odměny", "cokoli dáš, vrátí se ti desetkrát" a další na podobné téma. Celý život jsem v tom měl celkem jasno a ani mě nenapadlo, že skutečnost může být na hony vzdálená informacím, kterých je v tomto směru více než dost. A když ne vzdálená, tak že to může být celkem i ne zcela jednoduchá věc. Alespoň v počátcích, než do toho zvídavý informační nenasyta jako já začne sice rozmazaně, ale krapátek vidět. Tedy ne že by mi tato moudra vnikla do kebule sama od sebe, jako třeba Newtonovi gravitační zákon pod zralou jabloní, to jistě ne. Ale mám ždibec toho pokakaného štěstíčka, že se motám kolem lidí, kteří takzvaně vědí a občas pod mým dotěrným tlakem nevydrží a utrousí tu jedno, jindy dvě, a když se opravdu rozpovídají, tak i tři slova, která zkombinována dohromady a vyslovena v ten správný okamžik mají i několik vrstev pořádné porce informací, jež mne často zasáhnou jako přesně mířená rána kladivem.
A zrovínka na téma "má máti - dal", které jsem měl v malíku, alespoň jsem si to myslel, se mi dostalo nedávno takového vysvětlení. Nějakou dobu jsem se s ním nemohl popasovat a považoval jsem ho za mylné, protože na první pohled vypadající tvrdost, pro někoho možná bezohlednost, nemůže být přece možná. Avšak jak jsem to v makovici přehazoval ze strany na stranu, postupně jsem začal vidět, že Vesmír opravdu ve své podstatě nerozlišuje dobro a zlo, nýbrž rovnováhu a vychýlení z ní a na toto vychýlení potom reaguje zákony, které člověk s nedostatkem nadhledu, sebekritiky a vysokého stupně nezaujatosti nemusí nutně pochopit. A pak se diví, proč se mu děje to, co se mu děje. Od, jak by jeden řekl, malicherných nepříjemností a škodolibých náhod, přes nedostatek vitality a dobré nálady až po nemoci a úrazy a nedefinovanou nespokojenost se sebou samým, což ale nejsou negativní záležitosti. Tak je pouze vnímá moderní technokratická mysl, jež ztratila vědomý kontakt a pochopení s vyššími zákonitostmi, které jsou všudypřítomné a nelze jim uniknout.

Víte proč u indiánů, když někdo něco daruje druhému, a je jedno, zda jde o fyzickou věc či třeba pomoc radou, tak obdarovaný svému dárci vždy dá na oplátku také něco? A přitom dárce nedával s vědomím či dokonce záměrem, jaký máme my, moderní civilizovaní lidé - záměrem, že když dám, tak za to něco chci také dostat. Kdepak. Oni, barbaři jedni, i přes naše případné protesty totiž vědí, jak se věci ve Vesmíru mají a kterak se ta soukolí otáčejí. Když totiž něco dáte, vzniká v tu chvíli na obou stranách energetická nerovnováha. Pod pojmem energie nyní myslím onu nenahmatelnou potvůrku duchovního charakteru. 

Vyrobíte-li třeba přívěšek, při jeho výrobě jste do něho vložili několik podob energie: od financí na materiál - a finance nejsou nic jiného než přeměna vaší práce (fyzické i mentální) - přes čas, náladu a pocity, až po energii pohybu při výrobě samotné. Tyto všechny energie si nyní převeďme do oné energie duchovní. V okamžiku, kdy takový šperk darujete druhému člověku, předáváte mu tím i onu vámi vynaloženou energii a on ji přijímá. Jenže na vaší straně bude deficit, na straně obdarovaného přebytek. Aby tato právě vzniklá nerovnováha byla odstraněna, je z vyšších principů potřeba, aby vám obdarovaný tuto získanou energii vrátil. Z kvalitativního hlediska je naprosto jedno, v jaké podobě to bude. Mohou to být peníze, ale taky třeba jiný předmět. Může to být předání znalostí nebo vám pomůže zrýt zahrádku nebo hodina lechtání na zádech. Možností je nepřeberně a forma je jen na obdarovaném. Kvantitativně to ale na první pohled už tak jednoduché býti nemusí. Alespoň ne na vysvětlení. Přitom ve skutečnosti je to jasné jako facka. Ten přívěšek totiž má pro každého člověka jinou cenu. A to i bez ohledu na to, jaká cenovka by se pod ním případně leskla ve vitríně obchodu. Hodnota totiž spočívá v tom, jak šperk vnímá obdarovaný. Když to pro lepší názornost převedu do oněch bezohledných peněz, tak pro Vaška může mít hodnotu 30 korun, kdežto pro Kláru pěti tisíc. A to hned ze dvou různých důvodů. Jeden z nich může být ten, že jak Vašek třicet ká-čé, tak Klára svých pět táců vydělají oba za stejnou dobu, případně je to stojí stejné úsilí (divný svět, že?). Druhý důvod je ten, že Vašek po tom přívěšku touží tolik, že ač milionář, nedal by za něj více, než těch třicet českých, kdežto Klára ho musí mít, i kdyby měla prodat manželovu jedinou ledvinu na černém trhu.
Takhle to vypadá celkem jasně a logicky. Ale to bych nebyl já, abych se do toho nezačal zamotávat.
Pokud tato energetická nerovnováha není obdarovaným vyrovnána, budou oba dva Vesmírem upozorňováni. A to od nenápadných synchronicit v podobě náznaků i konkrétních, těžko mylně si vysvětlitelných podobností (kdo však nechce vidět, neuvidí) až po - v případě nereagování - nemoci, úrazy a jiné průs...švihy. A půjdeme ještě dál. 
Tyto dluhy se mohou přelévat i z jednoho života do druhého. Pak už je problém v tom, že v případě nedostatku citu a potlačené intuice nemusí být důvod rozeznán. Každopádně v takovém případě je tatáž situace s přívěškem jiná a stejná zároveň. Jiná v tom, že nerovnováha je až do okamžiku darování a na obdarovaném je dar přijmout, protože právě tímto způsobem je zase nastolena harmonie. Dar v tomto případě není darem, nýbrž splacením dřívějšího dluhu. 
Jak vidno, bez dostatečných znalostí a hlavně bez fungující intuice, která spolehlivě řekne, kdy energii vracet a kdy ne, se tento nepatrný, avšak zásadní rozdíl ve stejně vypadající situaci těžko zachytí. A pak se to s námi táhne: problémy z nerovnováhy - nadbytku nebo naopak nedostatku oné záhadné energie.

Krapet jinak se to má ve vztahu člověk - zvíře. I když při pochopení principu v tom vlastně rozdíl není, a kdo porozuměl výše napsanému, může si říkat, proč následujících pár vět vůbec píšu a vlastně mu celý ten dlouhý článek přijde zbytečný, protože prostě platí dal - má dáti.
Vezměme si například takového veterináře. Léčí zvířata, zbavuje je bolesti, vrací jim požitek ze života. Jeden by řekl, že dle předchozího příkladu by mu měla vloženou energii vracet ona zvířata. Zde se to však má tak, že zvířata tuto energii již předtím předala a i potom předávat budou svému majiteli v mnoha podobách. Jinou formu vyrovnání budou mít zvířata využívaná třeba pro sport, jinou výstavní, jinou zase mazlíčci. Svým majitelům mohou energii dávat v podobě lásky, léčení, mazlení, věrnosti, atd. Majitel pak touto jejich energií dluh u veterináře uhradí většinou finančně, ale lze i jinak.

Jiný příklad mohu nabídnout třeba v případě zvířecího útulku. Mám zákaznici, která dobrovolně pomáhá v záchytné koňské stanici, kde jsou jednak koně, kteří byli bývalému majiteli odebraní kvůli týrání, a také koně staří a nemocní, o které se se jejich majitelé nechtějí nebo nemohou starat. Zrovna včera se mě ptala, rozebírali jsme totiž věci v tomto článku probírané, jak to je v jejím případě. Sám jsem si s tím příliš nevěděl rady, protože koně v útulku defacto nemají svého majitele, proto není nikoho, kdo by vloženou energii vracel. Poradil jsem se tedy a bylo mi řečeno, že zde záleží na tom, proč v tom útulku pracuje zadarmo. Opomenu teď variantu dluhu z minulých životů. Záleží totiž hodně na tom, zda tam dělá proto, že ji ta práce baví, anebo proto, že cítí morální povinnost pomáhat. První případ je totiž zcela v pořádku a vložená energie je jí vracena v podobě radosti z práce. Případně ji splácejí samotní koníci svezením, pomazlením,... Druhý případ je ale z pohledu vyšších zákonitostí chybou a jedná se svým způsobem o psychické vydírání, byť ona vydírá sebe samu skrze výchovou a prostředím implantovanou morálku. V takovém případě svoji vloženou energii nedostane zpět, protože v této rovnici není nikdo, kdo by jí vloženou energii vrátil.
Nejde tu jen o případ útulku, ale o každý případ, kdy člověk jedná (předává energii) z důvodů morálky. Tady bude asi leckdo nesouhlasit. Pokud uvidíte třeba v televizi reklamu, kde bude žádost o přispění na opuštěné děti, a vy při pohledu na jejich smutné oči ucítíte morální povinnost pomoci a také pomůžete, přijdete o energii a vznikne tak nerovnováha, která bude mít dříve či později následky. Tím neříkám, že nemůžete pomoci, jen je třeba pomoci z jiných pohnutek a důvodů. Je totiž velmi tenká hranice mezi svědomím a morálkou. Tyto dva nesourodé stavy mysli - morálka a svědomí - je záhodno umět rozlišit. A zde bude u mnoha lidí problém. Sebe z toho nevyjímám. Svědomí je založeno na intuici, která vždy správně napoví, kdežto pocit morální odpovědnosti či povinnosti je dán výchovou a zdaleka ne vždy se bude shodovat se skutečným stavem vycházejícím z vyšších zákonitostí.




(©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

2 komentáře:

  1. "Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán...." :-)
    nenimito

    OdpovědětVymazat
  2. Jaj, to je zas zajímavý článek. Děkuji moc. Přesně vím, o čem píšeš a děkuji, že jsi to dal takto do slov.

    Ohledně zvířat, stále doufám, že když ke mně přijde zvíře se pomazlit, a tedy mi dát svou energii, že i zároveň díky mému hlazení dostává zase tu mou. Taky se říká, že když člověka něco bolí, že kočka (ale klidně i jiné zvíře) na tu část těla lehá. Já třeba tohle od svých mazlíků nechci a jsem ráda, že když mi je zle, tak se sotva přiblížej :-)

    A taky mě napadly týrané ženy, či jakékoliv nevyrovnané vztahy. Kdy ten jeden tak touží cokoliv od toho druhého (třeba i pozornost), že stále dává a dává, aby se zavděčil. A jak končí, to myslím víme všichni.

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.