4. 1. 2017

Jiný pohled na podvod jménem Petr Veliký 1

Profesionální historici již dávno dospěli k závěru, že téměř všechny dokumenty a vzpomínky z dětských a mládežnických let Petra I., které se zachovaly do dnešních dnů, jsou padělky, výmysly nebo přímo nestydaté lži. Současníci „Velkého Reformátora“ zřejmě trpěli amnézií, a proto svým potomkům nezanechali žádné spolehlivé informace o počátcích „Velké cesty“ „Velkého Génia“.


Tuto chybu později na příkaz Kateřiny II. napravil historik-vypravěč Němec Gerhard Miller (1705 - 1783). A pak kupodivu další Němec, historik-vědec Alexander Gustavovič Brückner (1834 - 1896) v tyto příběhy nějak nemohl uvěřit. A nejen on.

Fyzici mají takový vtip: jasnost ve vědě je jedna z forem plné mlhy. Pro historické vědy je takové tvrzení více než fér. Nikdo jistě nebude popírat, že dějiny všech zemí světa se hemží tmavými místy. A čím dál jdete do lesa, tím víc je tam úžasného dřeva.
Je zřejmé (samozřejmě ne všem), že mnohé události neproběhly tak, jak je interpretovali oficiální historici. Události se buď neudály vůbec, nebo k nim sice došlo, ale na jiném místě a v jiné době. A když to tak vezmeme kolem a kolem, je opravdu žalostné, že žijeme ve světě, kterému kdosi vymyslel úplně jinou historii.
Jako příklad se podívejme, co nám tloukli do hlavy farizejové historické vědy o prvních desetiletích bouřlivé činnosti Petra Velikého, stavitele moderního Ruska.

A vtloukali nám, že:
– Petr se narodil 30. května podle Juliánského kalendáře nebo 9. června podle kalendáře Gregoriánského, obojí v roce 1672, nebo v roce 7180 od Stvoření světa podle kalendáře Byzantského, či roku 12680 od "Velkého Chladu"; a to v obci Kolomenském, anebo možná v obci Izmajlovo u Moskvy. Není však také vyloučeno, že carevič přišel na světlo boží v samotné Moskvě, v Teremném paláci Kremlu;
– Jeho otcem byl car Alexej Michajlovič Romanov (1629 - 1676) a matkou carevna Natalia Kirillovna Naryškina (1651 – 1694);
– Pokřtěn byl carevič Petr protopopem Andrejem Savinovem v Čudovom klášteře Kremlu, ale může být, že to bylo v chrámu Grigorije Něokesarijského v Děrbincích;
– Dětské a mladistvé roky carské dítě strávilo ve vesnicích Vorobjevo a Preobraženském, kde v dětském regimentu sloužilo z nějakého důvodu jako bubeník;
– Vládnout společně s bratrem Ivanem Petr nechtěl, přestože byl dublérem cara, a místo toho veškerý čas trávil v Německé svobodě (část Moskvy, kde žili cizinci), kde se veselil v "Nejbláznivějším, Nejopilejším a Nejšílenějším chrámu" a špinil bahnem ruskou pravoslavnou církev;
– V Německé svobodě se Peter setkal s Patrickem Gordona, François Le Fortem, Annou Mons a dalšími významnými historickými osobnostmi;
– 27. ledna (6. února) roku 1689 Natalia Kirillovna oženila svého lajdáckého 17letého potomka s Jevdokií Lopuchinou;
– V roce 1689 po potlačení spiknutí carevny Sophie veškerá moc zcela přešla k Petrovi. Car Ivan byl zbaven trůnu a v roce 1696 zemřel;
– V letech 1695 a 1696 Petr uskutečnil vojenské výpravy s cílem obsadit tureckou pevnost Azov;
– V letech 1697 - 1698 v sestavě Velkého poselství tento geniální Reformátor z nějakého důvodu odešel, a to tajně pod jménem Petra Michajlova, poddůstojníka Preobraženského pluku do západní Evropy, aby zde získal znalosti tesaře a truhláře a jako přívěsek k uzavření vojenské aliance i nakreslení svého portrétu v Anglii;
– Po návratu z Evropy Petr horlivě započal svou Velkou přeměnu ve všech oblastech života ruských lidí, údajně - jak nás přesvědčují - ve jejich prospěch.

Celou intenzívní činnost geniálního Reformátora Ruska v tomto malém článku probírat nebudeme. Soustředíme se pouze krátce na první dvě desetiletí neobyčejného života careviče.
A kde se vlastně narodil a byl pokřtěn carevič Petr?


Tajemství narození
Zdánlivě divná otázka! Němečtí historici, interpreti a překladatelé k tomu všem zájemcům úhledně, jak se jim zdálo, vysvětlili a předložili dokumenty, důkazy a svědectví, vzpomínky současníků, vystoupení, hesla a tak dále.
Jenže ono to tak úplně není.
A jak tedy?
Poslechněme si, co tvrdí pochybovači o pravosti předložených důkazů místa narození Pětruši. I když pochybovat o tom bylo až do nedávné doby nebezpečné, ale ti, kdo svědomitě prozkoumali Pětrušovu epochu, se nepřestávali divit.
Například historici jako N. M. Karamazin (1766 - 1826), N. G. Ustrjanov (1805 - 1870), S. M. Solovjev (1820 - 1879), V. O. Ključevský (1841 - 1911) a mnoho dalších s překvapením konstatovali, že přesné místo a čas narození Velkého Reformátora země Ruské jsou historické vědě ve skutečnosti neznámé.
Jako to?
Jak se tohle mohlo stát? Proč letopisci prošvihli takovou zásadní událost v dějinách Ruska? Kam schovali chudáka careviče? To přece nebyl nějaký nevolník, to byla modrá krev!
Gerhard Miller ty příliš zvědavé uklidňoval: Pětruša se možná narodil v obci Kolomenské, ano i vesnice Izmajlovo dobře zní, aby to stálo zapsané zlatým písmem v análech historie.
Sám dvorní historik však byl z nějakého důvodu přesvědčen, že Petr se narodil v Moskvě, ale o tom kromě něj nikdo nevěděl.
Jenže v Moskvě se narodit nemohl, protože by o této skvělé události v metrických knihách patriarchy i moskevského metropolity musel být zápis. Ale není. Moskvané by si také určitě takové radostné události všimli. Historici však žádné informace o slavnostech na počest příchodu Génia na svět nenašli.
V knihách záznamů prý byly ve věci narození careviče nesrovnalosti, což svědčí o jejich pravděpodobné manipulaci. A tak, jak se traduje, byly v roce 1682 spáleny. A je to vyřešeno.
Pokud souhlasíte s tím, že Petr se narodil v obci Kolomenském, pak jak vysvětlit, že v tento den byla Natalia Kirillovna Naryškina prokazatelně v Moskvě? A to v palácových knihách zaznamenáno je. Možná si ale tajně odběhla rodit do obce Kolomenskoje (nebo Izmajlovo?) a pak se rychle a nenápadně vrátila zpět. Tak to asi bude.
A proč takové nepochopitelné přemísťování?
Jasné vysvětlení takových machinací s místem narození Pětruši historici nemají. Tajemství mohou být pro amatéry, ale ne pro zasvěcené! U příliš zvědavých totiž vzniká dojem, že němečtí historici k tomu měli nějaký velmi vážný důvod, a taky samotní Romanovci se z nějakého důvodu snažili skutečné místo narození Petra utajit, a snažili se špatně. Zůstalo jen u zbožného přání. Pro Němce (Anglosasy) to byl příliš složitý úkol. Snažili se, jak nejlépe uměli, ale dopadlo to jako obvykle.

Tajemství křtu
I s Petrovým křtem tu jsou nějaké nedorazy.
Pomazaného by měl křtít patriarcha nebo při nejhorším metropolita Moskvy, ale v žádném případě nějaký protopop Blahověščenského chrámu Andrej Savinov!
Oficiální historie nás učí, že carevič Petr byl pokřtěn 29. června 1672 na svátek apoštolů Petra a Pavla v klášteře Zázraků patriarchou Joakimem. Křtu se prý kromě jiných zúčastnil i bratr Petra, carevič Fjodor Alexejevič (1661 – 1682). Ale v tom je zádrhel: v roce 1672 byl patriarchou Pitirim, Joakim se jím stal až v roce 1674. A carevič Fjodor Alexejevič v roce 1672 nebyl plnoletý, a tak podle pravoslavného kánonu se křtu účastnit nemohl. Jak tradiční historikové tuto historickou podivnost vykládají?
Nijak. Nevykládají ji.

Byla vůbec Natálie Naryškina (1651 – 1694) matkou Petra I.?

Proč mají historici nějaké pochybnosti? Nejspíš proto, že vztah Petra k matce byl, mírně řečeno, mizerný a sprostý.
Neexistují, nebo alespoň historické vědě nejsou známé věrohodné důkazy o jejich společné přítomnosti na jakékoli významné události v Moskvě. Přitom matka by měla být vedle svého syna, careviče Petra, a to by bylo zcela určitě zaznamenáno v jakýchkoli dokumentech. Jenže historici zatím k tomu žádné spolehlivé důkazy našli.
Zatímco s carevičem a následně carem Ivanem Alexejevičem (1666 – 1696) byla Natalia Kirillovna spatřována opakovaně. I když i rok narození Ivana není zcela jasný. Nicméně němečtí historici mohli datum narození poopravit. Jak se říká, pokud fakt nezapadá do harmonické historické konstrukce, pak tím hůře do skutečnosti.
Naryškina zemřela v roce 1694. Petr ani jednou nemocnou matku před smrtí nenavštívil a nebyl ani na jejím pohřbu. Zatímco car Ivan Alexejevič Romanov byl jak na pohřbu, tak i na smuteční hostině. Carevič Petr Alexejevič, nebo prostě „Min Herz“, jak sám sebe někdy láskyplně nazýval, byl v tu dobu zaneprázdněn důležitějšími věcmi. Popíjel a bavil se v Německé svobodě s německými, spíše anglosaskými důvěrnými přáteli.
Někdo může namítnout, že syn měl prostě s matkou, stejně jako s manželkou Jevdokijí Lopuchynou, velmi špatné vztahy. Může být! Ale nejít na pohřeb vlastní matky!? To už musí být pořádný ničema! A proč současníci, samozřejmě kromě německých historiků, nikdy spolu Natálii Naryškinu a Petruse neviděli, a to dokonce ani při porodu?
Zkusme však předpokládat, co se tu očividně nabízí, že totiž Natalia Kirillovna Petrovou matkou nebyla. Pak se jeho okázale provokační chování stává alespoň částečně srozumitelným a logickým. Skutečným synem Naryškyné byl zřejmě jen ten, s kým byla neustále. A to byl carevič Ivan. A Petrušu udělali synem Naryškiné takoví "ruští vědci" a historici-iluzionisté ruské Akademie věd, jako Miller, Bayer, Schletzer, Fischer, Schumacher, Winsheim, Stelin, Epinuss, Taubert,…

Charakteristika osobnosti Petra I.
Fyziologie, psychopatologie, onomastika, fantastika, kriminalistika…
Pár slov o tom, co za zvláštní zjev byl carevič Petruša.
Je všeobecně známo, že Petr měl více jak dva metry, ale chodidla měl z neznámého důvodu malá! To se sice stává, ale je to divné.
Že to byl blázen s vypoulenýma očima, neurastenik a sadista, je rovněž známo všem, kromě slepých.
Ale leccos dalšího už není široké veřejnosti známo, anebo je jí to jedno.
Současníci ho z nějakého důvodu nazývali velkým hercem. Zřejmě proto, že předstíral, že je pravoslavný a geniálně a nenapodobitelně hrál roli ruského cara.
I když, přiznejme si, na počátku své kariéry hrál poněkud diletantsky. Těžko si zvykal, viditelně ho to táhlo jinam. Domů.
Petr nechtěl být ruským carem, toužil být vládcem moří, kapitánem anglické válečné lodi. Každopádně to alespoň tvrdil anglickému králi Williamu III. Oranžskému, přesněji knížeti Nosovskému, aneb Williamu van Orange-Nassau (1650 - 1702). Avšak nějaký dluh či objektivní historické nutnosti a potřeby Prokurátorů konat velké věci nedovolily Petrovi dát průchod osobním touhám a ambicím. A tak se neochotně a skřípaje srdcem i zuby musel podřídit okolnostem a vyšší moci.
Petr se v mnohém velmi ostře odlišoval od svých ruských bratrů-carevičů. Především svou nenávistí a pohrdáním k ruskému národu, k ruské historii a kultuře. Pravoslaví nenáviděl přímo patologicky. Není proto divu, že prostý ruský lid ho pokládal za NEPRAVÉHO CARA, podvrženého a vůbec za ANTIKRISTA.
Teprve na konci 90. let XVII. století začal slyšet na jméno Petr Alexejevič. Do té doby to byl Piter, Petrus nebo ještě originálnější – Mein Herz. Tato německo-holandská transkripce jeho jména mu zdá se byla bližší.
Mimochodem, pro ruské pravoslavné tradice bylo netypické dávat carevičům jméno Petr. To bylo bližší latinům, tak jako svatí Petr a Pavel jsou u katolíků a protestantů daleko známější než u pravoslavných.
Petr měl jedinečné, dokonce i pro cary a krále vlastnosti. Soudě podle dochovaných "dokumentů", dokázal být současně na několika místech, anebo nebýt nikde, a to jak v čase, tak i v prostoru. Také miloval cestování inkognito, pod falešnou identitou, tahat bůhvíproč lodě po zemi jako na vodě, rozbíjet drahé nádobí, ničit starobylý umělecký nábytek, osobně řezat hlavy milenkám a ortodoxním kněžím. Také ještě miloval trhání zubů bez narkózy. Ne sobě, přirozeně.
Bylo ještě mnohé z toho, co mohl a uměl tenhle čaroděj. Ale pokud by se mu podařilo zjistit, jaké hrdinské činy, skutky a vznešené výroky mu později dvorní němečtí (anglosasští) historici přisoudili, asi by mu oči překvapení z důlků vyskočily docela.
Je také všeobecně známo, že Petr ovládal tesařské práce a byl schopen pracovat na soustruhu. A dělal tyto práce profesionálně. Položme si proto nečekaně drzou otázkou: a jak je možné, že dokázal tak dobře vykonávat práci obyčejného truhláře a tesaře? Vždyť je třeba se učit řadu let, aby člověk získal potřebné dovednosti. Kdy se Petr stačil tomu všemu naučit?

Lingvistika
Zajímavé je i to, kterými jazyky Petr mluvil.
Svou údajnou mateřštinou – ruštinou – hovořil z nějakého důvodu velmi špatně, jako cizinec a psal dost mizerně. Ale německy mluvil plynule, a to konkrétně dolnosaským dialektem tohoto váženého jazyka.
A holandsky a anglicky Pitěr mluvil také? Odpověď bude kladná. V Anglii, v parlamentu a s představiteli zednářských lóží se stýkal bez tlumočníka. Hotový polyglot!
Ale ve znalostech ruského údajně rodného jazyka Petrus Min Herzevič zklamal, i když už od kolébky měl pobývat v ruském konverzačním prostředí. Vypadá to dost divně, nezdá se vám?
Udělejme si malou exkurzi do oblasti jazykovědy.
V Evropě v těch dobách ještě nebyly zformovány moderní literární jazyky. Například v Nizozemsku bylo pět velkých rovnoprávných dialektů: holandisch, brabantský, limburský, vlámský a dolnosaský. V XVII. století byl dolnosaský dialekt rozšířen v některých oblastech severního Německa a severovýchodního Holandska. Byl podobný s anglickým jazykem, což jasně poukazuje na jejich společný původ.
A proč dolnosaský dialekt byl tak všestranný a vyhledávaný?
Ukazuje se, že ve vzdáleném a mlhavém Hanzovním obchodním spolku, který se v XVII. století rozprostíral v té samé mlze, byl dolnosaský dialekt spolu s latinou nerozšířenější. V něm byly sepisovány obchodní a právní dokumenty i teologické knihy. Dolnosaský dialekt byl jazykem mezinárodní komunikace v baltském regionu, ve městech jako Hamburg, Brémy, Lübeck a další.
To jen tak naokraj.


Alexandr Arsenin
http://www.kramola.info/blogs/vlast/drugoy-vzglyad-na-podlog-petra-i
překlad: Vlabi


(©)2017 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

10 komentářů:

  1. Tak už to bohužel bývá. Nepřítel vnější je obyčejně jasný a zřetelný, kdežto nepřítel vnitřní je v lepším případě tušen jako bezejmenný fantom, v horším to jde se státem a společností z kopce a příčina je přisuzována člověku jako takovému.
    A když už přijde doba, kdy v podstatě každý může pravdu sdělit světu, aniž by musel být na extra vysokém postu, tak ten nejhorší amorální lidský odpad dostane "zhůry" pravomoci cenzurovat internet.

    "...Zákony pak upravte tak,
    aby za právo obecnou vážností drženo bylo to,
    co jest k vašemu užitku a ne k jejich.
    Neřádem pak to, co by vám bylo ke škodě,
    ačkoli jim k užitku.
    Vy se jim staňte soudci, zákonodárci,
    nálezci práva a přísedícími.
    Nenaleznete pak nikoho,
    kdo by se vám postavil roven v jakékoli při."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsou směrnice nového Ministerstva pravdy ČR? :-)

      Vymazat
    2. Mám obavu, že se jedná o směrnice všech (nejenom) našich ministerstev :-(
      Každopádně jejich počin to určitě není, takovou efektivitou jejich šedá kůra mozková nedisponuje. Ještě tak papouškovat a opičit se, to ano.

      Vymazat
    3. Bohužel to nejsou jen obavy Michale....

      Nevím, jestli někdo koukal na ta videa, jak se zmínila Ivet, o "přeživších", ale mne tam nejvíce zaujalo, když jsem na to někdy v létě narazil, jak tam popisují ty machinace s "časem" a chronologií. Chtěl jsem to přidat tehdy k Tvému článku jak si vědci zakřivují čas sami, ale nějak jsem pozapomenul... je to myslím 7.díl.
      Už jsem kdysi narazil na Newtonovu Chronologii a koukal jako puk, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Navíc jazyky nejsou moje silná stránka:
      http://www.gutenberg.org/files/15784/15784-h/15784-h.htm

      A něco mi říká, že u "carů" to bude něco podobného.
      Neví někdo, zda existuje ta Nová chronologie od Anatolije Fomenka v češtině?

      nenimito

      Vymazat
    4. Nenimito,
      osobně již z oficiální historie nemohu věřit vůbec ničemu. Není jediné známější historické postavy, o které bych byl přesvědčen, že její odkaz uváděný v análech (zajímavé slůvko :-) ) by odpovídal skutečnosti.
      A co se maskovalo plíživě postupem staletí, se nyní děje v řádech let a měsíců. Stačí juknout na zprávy například z Ukrajiny. Tam už se pomalu učí takové perly, jako že Bedřich Smetana byl Ukrajinec, taktéž A. Nobel, Karel IV., že Kryštov Trolejbus objevil Ameriku pod Ukrajinskou vlajkou ap.

      Vymazat
    5. nenimito,
      Nová chronologie Fomenka a Nosovského existuje v ČR v jediném a to ruském exempláři. Dá se ale stáhnout na uložto a prokousat se tím s překladačem. Znám jednoho zarputilce, Matěj Popleta si říká, který se do toho statečně pustil, přestože si ze školních let sotva pamatoval azbuku. Ale když se člověk opravdu chce něco dozvědět, pak překážky neexistují. :-)

      Vymazat
    6. Hezké, pobavilo a moc:-)))
      Zkusím pohledat...

      nenimito

      Vymazat
    7. Děkuji Vlabi, kouknu. Popř. počkám, jestli se tím Matěj neprokouše:-)
      Má mou plnou podporu;-)
      nenimito

      Vymazat
  2. Je to trochu jinak, Petr I. byl bratrem budoucího pruského krále, vyrůstal v Německu. Ve skutečnosti první Romanovec (nový Říman), změna vládnoucí dynastie proběhla až s Petrem I. Evropa tehdy dosadila silou svou loutku, která měla za cíl likvidaci Ruska a původního pravoslaví. Do Moskvy se ovšem probojovali až v roce 1812, proto byla báze v Petrohradě.
    V 18.-19. století byli souběžně dva carové, jeden původní, sídlící v Moskvě, později v Tomsku, druhý - nový Říman - v Petrohradě; byly také dvě říše, které mezi sebou vedly válku a obě si říkaly "ruská říše" - jedna původní, druhá založená Evropany v Petrohradě a šířící se na východ.

    Existuje kniha "200 let Petrohradu", vyšla v roce 1903, kde se popisují reálie a život v Petrohradě, různé dobové dokumenty atd. Je tam dokument z roku 1740 v němž se popisuje, jak ruská dívka - válečná zajatkyně - podpálila luteránskou církev v Petrohradě, protože ji luteránský pastor nesnesitelně byl. Konal se soud který rozhodl, že jelikož to udělala jen z nenávisti, ne jako nějakou sabotáž nebo spiknutí, a jelikož je V PETROHRADU CIZINKA A NEZNÁ TAMNÍ ZVYKY, nebude popravena, jen odpravena do kláštera.

    To znamená, etničtí Rusové byli krátce po smrti Petra I. považování v Petrohradu za cizince a pokud se tam dostali, nejčastěji jako váleční zajatci.

    OdpovědětVymazat
  3. Anonyme,
    vždyť náš příběh ještě neskončil :-)

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.